23 Cdo 2340/2018-196
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně WAY UP s. r. o., se sídlem v Lomu, č. p. 61, identifikační číslo osoby 28108701, zastoupené Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, proti žalovanému Handicap výrobní družstvo invalidů, se sídlem v Rudné, K Vypichu 1087, identifikační číslo osoby 27923592, zastoupenému JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení částky 770.190 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 168/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 21 Co 203/2017-168, takto:
Rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 1. 2017, č. j. 18 C 168/2016-129, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 21 Co 203/2017-168, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 21 Co 203/2017-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku). Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky jako plnění ze smlouvy o společnosti ze dne 25. 8. 2014, kterou uzavřela s žalovaným, jejímž předmětem byla spolupráce smluvních stran za účelem získání a realizace veřejné zakázky „Digitalizace fondů NPÚ“ oznámené ve věstníku veřejných zakázek pod č. 484693, jejímž zadavatelem byl Národní památkový ústav.
Žalobkyně tvrdila, že žalovaný přijal plnění ze strany veřejného zadavatele v souvislosti s realizací veřejné zakázky ve výši 13.440.000 Kč plus DPH a že dle čl. II odst. 12 smlouvy o společnosti se smluvní strany dohodly na rozdělení zisku v poměru 70 % žalovaný a 30 % žalobkyně. Dle žalobkyně je ziskem pro výpočet podílu na zisku plnění, které žalovaný přijal ze strany veřejného zadavatele v souvislosti s realizací zakázky, tj. hodnota zakázky. Žalobkyně tvrdila, že podíl na zisku ve výši 30 % hodnoty zakázky činí 4.032.000 Kč plus DPH, a domáhala se zaplacení části pohledávky, a to ve výši 770.190 Kč. Soudy vyšly ze skutkového zjištění o tom, že účastníci řízení se ve smlouvě o společnosti dohodli (čl.
II bod 12) na rozdělení zisku v poměru, v jakém se budou svou činností podílet na realizaci veřejné zakázky, tedy žalovaný předpokládaným podílem ve výši 70 % a žalobkyně předpokládaným podílem ve výši 30 %. Ze smlouvy o společnosti bylo zjištěno, že smluvní strany si ujednaly, že do společnosti nevkládají žádný svůj majetek, zavazují se však přispět společnému cíli svojí činností. Společnost má dle smlouvy vykonávat činnost pod názvem „Sdružení HVDI“, kdy žalobkyně zplnomocnila žalovaného ke všem právním jednáním ve věci společnosti spojeným se získáním a realizací veřejné zakázky.
Správou společných věcí smluvní strany pověřily žalovaného. Následně byla dne 4. 11. 2014 uzavřena smlouva o dílo a kupní smlouva na realizaci veřejné zakázky „Digitalizace fondů NPÚ“ mezi Národním památkovým ústavem jako objednatelem a kupujícím Handicap výrobní družstvo invalidů jako vedoucím účastníkem a dále žalobkyní jako účastníkem společnosti. Tato smlouva byla uzavřena dle § 2079 a § 2586 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na základě výsledků zadávacího řízení na veřejnou zakázku s názvem „Digitalizace fondů NPÚ“ zadávanou objednatelem – kupujícím jako zadavatelem ve smyslu zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
Účelem této smlouvy byla úprava práv a povinností smluvních stran při zajištění digitalizace dokumentů ústředního seznamu kulturních památek a při zřízení specializovaného digitalizačního centra, které počítá s dlouhodobým postupným skenováním cenných fondů ve správě objednatele – kupujícího. V části D. čl.
12 této smlouvy byla stanovena celková cena zakázky ve výši 16.262.400 Kč včetně DPH a tato byla zaslána na účet žalovaného. Na zakázce se žalobkyně podílela v rozsahu uvedeném v dokumentu „Podíl společnosti WAY UP na zakázce Digitalizace fondů NPÚ“. Soudy při právním posouzení vycházely z nesporných skutkových tvrzení, že částka, která byla určena ve smlouvě o dílo a kupní smlouvě ve výši 16.262.400 Kč, šla na účet žalovaného, že veškeré náklady v průběhu provádění smlouvy o dílo a kupní smlouvy na realizaci zakázky na základě smlouvy o společnosti účastníci nesli sami, nedocházelo k proplácení žádných nákladů, a že žalobkyně se vícekrát pokoušela uplatnit a nechat si proplatit od žalovaného náklady, které v souvislosti s plněním této zakázky měla, nicméně k faktickému proplacení nikdy nedošlo.
Bylo také prokázáno (k čl. III odst. 3 písm. c/ smlouvy o společnosti, ze kterého mj. vyplývá trvání této smlouvy s tím, že tato smlouva se uzavírá na dobu určitou a trvá po celou dobu existence práv a závazků plynoucích z předložené společné nabídky, případně ze smlouvy o dílo uzavřené mezi smluvními stranami a veřejným zadavatelem), že dosud nedošlo ke splnění veškerých povinností smluvních stran vůči veřejnému zadavateli, neboť ještě probíhají určité reklamace. Odvolací soud po právní stránce věc posoudil shodně se soudem prvního stupně tak, že projev vůle stran učiněný ve smlouvě o společnosti je určitý a srozumitelný, vyjma ustanovení čl.
II bod 12 smlouvy o společnosti, u kterého nelze ani výkladem dovodit konkrétní konečný poměr rozdělení zisku mezi společníky. Vzhledem k tomu, že strany smlouvy žádný dodatek týkající se vyčíslení konkrétního podílu obou stran na zisku z předmětné zakázky neuzavřely, nebyl projev vůle stran uvedený ve smlouvě o společnosti dodatečně vyjasněn, a proto se k tomu ujednání nepřihlíží a na toto ujednání se hledí, jako kdyby zde nebylo (§ 553 odst. 1 o. z.). Na toto právní jednání (tedy to, které je uvedeno v čl.
II bod 12) je tedy nutno hledět jako na nicotné. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy v uzavřené smlouvě chybí určení poměru, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě, aplikoval soud prvního stupně naprosto správně § 2728 o. z., podle kterého neurčí-li smlouva poměr, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě společnosti, jsou jejich podíly stejné. Za situace, kdy žalovaný nezřídil žádný společný účet, který byl smluvně předvídán v čl.
II odst. 11 smlouvy, je třeba vyjít z toho, že celková cena zakázky od Národního památkového ústavu zaslaná na účet žalovaného činila 16.262.400 Kč, z níž náleží žalobkyni 50 %, a to s odkazem na § 2728 o. z. Žaloba na zaplacení částky 770.190 Kč tak je dle odvolacího soudu v tomto rozsahu důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, dle kterého náleží žalobkyni z titulu účasti na společnosti dle § 2728 odst. 1 o.
z. nárok na vyplacení zisku společnosti ve výši 50 %, a to ještě za trvání společnosti. Dle dovolatele, pokud není jiného uspořádání ve smlouvě o společnosti, nárok na vypořádání výplaty zisku vzniká nejdříve až při zániku společnosti dle § 2746 odst. 2 o. z. Dle dovolatele je proto žaloba podána předčasně, jelikož nárok na podíl na zisku žalobkyni ještě nevznikl. Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu také v nesprávném právním posouzení zákonného způsobu určení podílu žalobkyně na zisku společnosti, kdy odvolací soud při stanovení základu pro výpočet podílu na zisku žalobkyně vycházel pouze z ceny, kterou společnost obdržela ze smlouvy na plnění veřejné zakázky, aniž by zohlednil náklady na plnění této veřejné zakázky.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že již došlo k zániku společnosti dle § 2744 o. z.; i za předpokladu, že by k zániku společnosti nedošlo, je žalobkyně přesvědčena, že právo na podíl na zisku mohla uplatnit i za trvání společnosti, neboť (i) samotná smlouva o společnosti takový postup předpokládala a (ii) již po vytvoření zisku společnosti vzniklém v návaznosti na úhradu části odměny za realizaci veřejné zakázky ze strany zadavatele došlo k jeho rozdělení, avšak pouze ve prospěch samotného žalovaného.
Žalobkyně zpochybňuje tvrzení žalovaného o vynaložených výdajích v souvislosti s plněním veřejné zakázky s tím, že finanční prostředky vynakládané žalovaným na realizaci veřejné zakázky byly užívány zcela neúčelně, a s tím, že výdaje žalovaného v souvislosti s realizací veřejné zakázky byly pouze a jen výdaji žalovaného a nejednalo se tedy o výdaje společnosti. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že žalobkyně a žalovaný shodně souhlasili, že veškeré náklady v průběhu provádění veřejné zakázky ponesou sami.
Dovozuje tak, že případným ziskem mohla být pouze a jenom celá hodnota veřejné zakázky, resp. částka, kterou od veřejného zadavatele přijal žalovaný. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení právní otázky způsobu vypořádání majetku získaného za trvání společnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – posoudil důvodnost žaloby s odkazem na § 2728 o. z. s tím, že neurčí-li smlouva poměr, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě společnosti, jsou jejich podíly stejné. Odvolací soud tak sice posuzoval rozsah, v jakém je dána důvodnost žaloby, nezabýval se však otázkou právního titulu vzniku tohoto nároku.
Toto právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 1 o. z. řídí ustanoveními zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle § 2721 o. z. o vzájemných právech a povinnostech společníků platí obdobně ustanovení o spoluvlastnictví. Podle § 2728 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva poměr, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě společnosti, jsou jejich podíly stejné. Určí-li smlouva poměr, jakým se společník podílí buď jen na majetku, anebo jen na zisku nebo na ztrátě, platí stejný poměr i pro ostatní případy.
Podle § 2746 o. z. pak platí, že zanikne-li společnost, podá správce vyúčtování podle § 2734 nejpozději do dvou měsíců od jejího zániku (odst. 1). Společníkům se vydá, co je jejich vlastnictvím, a společný majetek se rozdělí podle ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví (odst. 2). Důvodná je první dovolací námitka dovolatele, že žalobkyni nárok na vypořádání majetkové účasti ve společnosti ještě nevznikl. Žalobkyně se domáhala výplaty svého podílu na zisku hospodaření společnosti s tím, že ziskem je plnění, které žalovaný přijal ze strany veřejného zadavatele v souvislosti s realizací veřejné zakázky.
Otázku vzniku nároku na výplatu podílu na zisku za trvání společnosti dovolací soud opakovaně posuzoval v souvislosti s výkladem právní úpravy smlouvy o sdružení dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) s tím, že zákonná úprava smlouvy o sdružení byla jako právní institut komplexně obsažena v ustanoveních § 829 až 841 obč. zák. Tato úprava měla z větší části dispozitivní povahu a účastníci se proto mohli dohodnout na vyplácení podílu na zisku v určitých časových obdobích (např. každoročně) ve smlouvě.
Zákonná úprava pamatovala pouze na vypořádání majetku (včetně zisku) získaného výkonem společné činnosti sdružení při rozpuštění sdružení ve smyslu ust. § 841 obč. zák. Jestliže tudíž roční vypořádání podílu na zisku z činnosti sdružení nelze dovodit ani z hmotněprávní úpravy v zákoně, ani ze smlouvy o sdružení, pak takový nárok postrádá právní základ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 146/2001). Současně nebylo v rozporu s § 841 ve spojení s § 142 obč.
zák., uplatňoval-li po zániku sdružení žalobce (účastník sdružení) vůči žalovanému (jinému účastníku sdružení) peněžitou pohledávku z titulu vypořádání svého (žalovaným zadržovaného) podílu na zisku sdružení, vyplýval-li jeho nárok ze smlouvy o sdružení mezi účastníky sjednané, neboť se jednalo o pohledávku vznikající na základě smluvených skutečností (nikoli z titulu zániku sdružení), tedy pohledávku samostatně vymahatelnou i za trvání sdružení. Proto její uspokojení nelze vázat na rozpuštění sdružení a tím i vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobou podle § 142 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3591/2006). Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na současnou právní úpravu v občanském zákoníku s tím, že § 2728 odst. 1 o. z. rozlišuje mezi podílem na majetku nabytém za trvání společnosti a podílem na zisku společnosti. V případě vypořádání majetku získaného z činnosti sdružení, který je v podílovém spoluvlastnictví společníků (§ 2721 o. z.), zákon předpokládá vyplacení podílu v penězích v případě zániku členství společníka za trvání společnosti (§ 2741 odst. 1 o.
z.), resp. rozdělení majetku podle ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví v případě zániku společnosti (§ 2746 odst. 2 o. z.). Zákon přitom nevylučuje ani možnost dohody společníků o tom, že část majetku společnosti (majetku v podílovém spoluvlastnictví společníků) bude rozdělována jako zisk mezi společníky, a to i za trvání společnosti. Toto rozdělení nemusí být přitom podmíněno zánikem společnosti (resp. zánikem členství). Nebude-li ujednáno jinak, tj. nebude-li ujednáno, že zisk má být rozdělován za trvání společnosti, lze zisk rozdělit až při zániku společnosti (srov. shodně LOKAJÍČEK, J.
In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2698). Rozdělení zisku za trvání společnosti, který byl společnou činností společníků vytvořen, je ve volné dispozici společníků, a kromě předchozího ujednání ve společenské smlouvě o rozdělení zisku (např. každoročně) není vyloučeno ani následné ad hoc rozhodnutí společníků o tom, že majetek či jeho část bude rozdělen a vypořádán jako zisk, aniž by došlo k zániku společnosti. V obou případech však pohledávka na výplatu zisku mezi společníky, která je vymahatelná i za trvání společnosti, předpokládá samostatné právní jednání, a to buď obsažené ve společenské smlouvě či rozhodnutí společníků, na jehož základě dochází ke změně právního režimu majetku přináležejícího ke sdružení (tj. majetku v podílovém spoluvlastnictví) a vzniku práva společníka na podíl na zisku vůči společníkovi, který majetek drží.
Právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, jestliže shledal důvodným nárok žalobkyně vůči žalovanému, aniž by posuzoval, na základě jaké právní skutečnosti bylo toto právo založeno. Odvolací soud dovodil, že jde o 50% podíl žalobkyně na zisku z předmětné zakázky, jejíž celková cena zaslaná na účet žalovaného činila 16.262.400 Kč.
Z dosavadních skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že dosud nedošlo ke splnění veškerých závazků smluvních stran vůči veřejnému zadavateli vyplývajících ze společné nabídky smluvních stran a ze smlouvy o dílo na provedení veřejné zakázky. Závazek založený mezi stranami smlouvou o společnosti by v takovém případě stále trval, neboť dosud nedošlo k zániku společnosti (§ 2744 o. z.) předvídanému v čl. III odst. 3 písm. c) smlouvy o společnosti. Společník v případě trvání společnosti může pohledávku na výplatu zisku vůči jinému společníkovi úspěšně uplatnit jen tehdy, pokud je právo na rozdělení zisku předvídáno ve společenské smlouvě, popřípadě je dáno dohodou společníků.
Tímto se však odvolací soud dosud nezabýval, přestože dovodil, že nárok na výplatu zisku je dán. Ze zjištění soudů nižších stupňů plyne, že v čl. II. bod 12) smlouvy o společnosti se strany dohodly na rozdělení zisku v poměru, v jakém se budou svou činností podílet na realizaci veřejné zakázky, tedy žalovaný předpokládaným podílem ve výši 70 % a žalobkyně předpokládaným podílem ve výši 30 %. Toto ujednání smlouvy o společnosti soudy nižších stupňů hodnotily jako zdánlivé pro neurčitost dle § 553 o.
z. s tím, že ani výkladem nelze určit konkrétní výši podílu na zisku obou stran. Soudy se však nezabývaly otázkou, zda ze smlouvy o společnosti vyplývá takové uspořádání vztahů, z nichž společníkům náleží distribuce majetku společnosti již za trvání společnosti v podobě podílu na zisku. K tomu dovolací soud připomíná, že při výkladu předmětné smlouvy je nutno vycházet nejen z citovaného článku smlouvy, nýbrž je třeba aplikovat výkladová pravidla obsažená v § 555 a násl. o. z., jejichž interpretaci poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016). Nelze-li výkladem právního jednání dovodit takové ujednání stran, které rozdělení zisku za trvání společnosti předpokládá, pak je majetek nabytý za trvání společnosti v podílovém spoluvlastnictví (§ 2721 o. z.), jehož majetkové vypořádání přichází v zásadě v úvahu až po zániku společnosti (v této souvislost lze přiměřeně odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005, a judikaturu zde citovanou). Odkaz na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce výkladu právního jednání se uplatní i pro druhou dovolatelem vymezenou právní otázku, jíž zpochybňuje nesprávné určení výše zisku odvolacím soudem, který pro tento případ vycházel z celkové ceny zakázky od Národního památkového ústavu zaslané na účet žalovaného ve výši 16.262.400 Kč. I v tomto případě platí, že určení rozsahu, v jakém bude zisk rozdělen mezi společníky, je věcí jejich vzájemné dohody.
Je otázkou autonomie vůle společníků, aby určili, jaká část majetku náležejícího do podílového spoluvlastnictví může být jako zisk rozdělena. V již citovaném rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3591/2006, Nejvyšší soud dovodil, že za situace, kdy žalobci ze smlouvy o sdružení vyplýval nárok na podíl na zisku, je tento zisk nutno chápat jako rozdíl příjmů a výdajů sdružení. Finanční prostředky, které byly sdružení uhrazeny oproti vystaveným fakturám a staly se tak součástí majetku sdružení, nelze bez dalšího považovat za zisk sdružení. Shodně chápe výklad zisku i literatura vztahující se k § 2728 odst. 1 o. z. s tím, že občanský zákoník přímo nedefinuje pojmy „zisk“ ani „ztráta“, nicméně s ohledem na účetní předpisy lze ziskem rozumět kladný výsledek hospodaření společnosti, tedy situaci, kdy výnosy jsou vyšší než náklady, zatímco ztráta je záporný výsledek hospodaření, kdy náklady jsou vyšší než výnosy [srov. SEDLÁČEK, D.
In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1255]. Stejné pojetí zisku společnosti předpokládá i zákon, kdy § 2734 o. z. ukládá správci společnosti povinnost k předložení ročního vyúčtování majetku společnosti včetně příjmů a výdajů, jakož i zisku, anebo ztráty. I zde však jde o úpravu dispozitivní a není vyloučena ani taková konstrukce ujednání stran, dle které veškerý majetek nabytý za trvání společnosti bude rozdělován jako zisk s tím, že náklady a výdaje, které společníci vynaloží při dosahování společného účelu, nesou samostatně, a nebudou hrazeny z majetku nabytého činností společnosti (příp. z kmenového jmění, které však v projednávané věci společníci nevytvořili).
V případě, že bude prokázáno, že účastníci ujednali rozdělení podílu na zisku za trvání společnosti, je třeba posoudit, jaká část majetku získaného z činnosti sdružení je jako zisk určena. Přitom je třeba vycházet z výkladových pravidel shora odkazovaných s tím, že přehlédnout nelze ani tvrzení žalovaného o tom, že společníci nesli faktické náklady samostatně, které ve vyjádření k dovolání potvrzuje i žalobkyně s tvrzením, že náklady na realizaci zakázky si nesla každá strana samostatně. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné.
Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.