23 Cdo
2343/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně PINELLI, spol. s r. o., se sídlem Svobodná Ves 50, 286 01
Čáslav, IČ 49811908, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem
Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti žalovaným 1) ATEA EXPORT IMPORT, s. r.
o., se sídlem Opletalova 39, 110 00 Praha 1, IČ 47548835 a 2) Ing. P. K.,
zastoupený JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 122,
533 33 Pardubice, o zdržení se nekalé soutěže a zaplacení 6,469.818,- Kč,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 50 Cm 21/2003, k dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2009, č. j. 3 Cmo
225/2008-164, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2009, č. j. 3 Cmo
225/2008-164, ve II. výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. v napadeném rozsahu, ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným,
tak, že žaloba o zaplacení 6.469.818,- Kč se zamítá, a ve výroku III., jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k
druhému žalovanému se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované č. 1 zdržet
se užití označení SEMTEX v souvislosti s výrobou, prodejem, nabídkou a
marketingem nápojů, dále povinnosti žalovaným č. 1 a č. 2 zaplatit žalobkyni
částku ve výši 6,469.818,- Kč na náhradu škody. Podle žalobního tvrzení tím, že žalovaná č. 1 užívala na svých
výrobcích označení SEMTEX, které žalobkyně považuje za zvláštní označení,
příznačné pro své výrobky, a tím, že žalovaný č. 2 jednal se shodným úmyslem
poškodit žalobkyni a získat pro sebe, resp. pro žalovanou č. 1, neoprávněnou
soutěžní výhodu na úkor žalobkyně, dopustili se oba žalovaní vůči žalobkyni v
r. 2002 jednání nekalé soutěže s cílem převést na sebe zisky z prodeje nápoje
SEMTEX. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2006, č. j. 50 Cm
21/2003-117, uložil žalované č. 1 povinnost zdržet se užití označení SEMTEX v
souvislosti s výrobou, prodejem, nabídkou a marketingem nápojů (výrok I.),
rozhodl, že žaloba o uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit žalobkyni
náhradu škody je po právu (výrok II.) a uvedl, že o výši nároku a náhradě
nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok III.). K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací
soud) rozsudkem ze dne 12. ledna 2009 č. j. 3 Cmo 225/2008-164 rozsudek soudu
prvního stupně opravil v záhlaví (I. výrok), dále ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně z m ě n i l ve výroku II. tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a
druhým žalovaným, se mění tak, že žaloba o zaplacení 6,469.818,- Kč se zamítá
(II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok). Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. občanského soudního řádu
(dále jen o. s. ř.) napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvolání,
tj. přezkoumal výlučně mezitímní rozsudek, jak je obsažen ve výroku II. rozsudku (a související výrok III), a to pouze ve vztahu žalobkyně a druhého
žalovaného, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a to poté, co zopakoval
některé rozhodné důkazy. Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozhodnutím tak, že žaloba o
uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit náhradu škody žalobkyni je po
právu. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl na základě
rozsáhlého dokazování k dispozici pro rozhodnutí dostatek skutkových zjištění,
z nichž pak ohledně druhého žalovaného vyvodil nesprávné skutkové a právní
závěry. Předmětem odvolacího řízení bylo pouze mezitímní rozhodnutí soudu o
žalobkyní uplatněném nároku ve vztahu ke druhému žalovanému (§ 152 odst. 2 o. s. ř.) na zaplacení náhrady škody vyčíslené na 6,469.818,- Kč, jež odpovídá
částce, o níž dle tvrzení žalobkyně poklesly její tržby za 4. čtvrtletí r. 2002
oproti 4. čtvrtletí r. 2001. Škoda podle žalobkyně byla způsobena jednáním
nekalé soutěže obou žalovaných, přičemž za projev nekalé soutěže druhého
žalovaného, jenž jednal ve prospěch svůj a první žalované. Uvedený nárok
žalobkyně tvrdila jako nárok podle § 53 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že z
hlediska posouzení jednání druhého žalovaného z titulu ochrany proti jednání
nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (nikoliv z hlediska jiného, např. odpovědnosti z pracovněprávního vztahu), není splněna již první podmínka -
existence soutěžního vztahu druhého žalovaného a žalobkyně. Odvolací soud
dovodil, že pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v
hospodářské soutěži, není až tak rozhodné, zda jde o subjekt, jenž má zapsán v
určitém rozsahu shodný předmět podnikání jako dotčená osoba (či zcela odlišný),
ale ani to, zda vůbec jde o podnikatele, podstatné je, v souvislosti s jakou
činností tvrdí žalobce nekalou soutěž - zda šlo v konkrétním případě o jednání
soutěžitele, tedy, zda bylo motivováno soutěžním záměrem. Odvolací soud k tomu
cituje článek P. Hajna z Právního rádce č. 8/1996, dále rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 29 Odo 106/2001 a sp. zn. 29 Cdo 2064/2000. Podle odvolacího
soudu s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, jakož i ke snaze vymezit pojem
„hospodářské soutěže“ v právní vědě a v odborné literatuře, lze usoudit, že
vztah hospodářské soutěže v určité, okruhem subjektů omezené a pro jejich
činnost specifické části trhu předpokládá existenci společné konkurenční
oblasti (shodný nebo obdobný předmět činnosti, okruh zákazníků, účelové určení
odlišných produktů), v níž nebo pro niž může dojít ke střetu na trhu, přičemž
jednání účastníků hospodářské soutěže je vedeno soutěžním záměrem. Pro úplnost
dodává, že právní teorie pro vymezení podmínek jednání nekalé soutěže používá
rovněž i pojmy „soutěžní situace“ a „soutěžní orientace jednání“ (odkaz na
publikaci P. Hajna Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži). Odvolací soud uzavřel, že jednání druhého žalovaného v posuzovaném
případě, tak jak bylo v řízení prokázáno, není jednáním subjektu, jenž se sám
účastní hospodářské soutěže. Pokud žalobkyně tvrdila shodu zájmů obou
žalovaných na výsledku tvrzeného závadného jednání (převodu distribuce nápojů a
práva k označení na první žalovanou k újmě žalobkyně a v umístění padělků
nápoje žalobkyně na trh), pak to ovšem ještě neznamená vztah hospodářské
soutěže žalobkyně a druhého žalovaného, neboť nejde o jednání, jež by se mělo
jakkoli odrazit v soutěžní pozici druhého žalovaného - ten takovou pozici ani
na trhu nezaujímá. Jednání druhého žalovaného, podle názoru odvolacího soudu,
za podmínky prokázané „shody zájmů“ s cílem přivodit prospěch v hospodářské
soutěži první žalované, je třeba považovat za jednání první žalované a jí je
lze také pouze přičíst jako skutečnému soutěžiteli na trhu nabídky a prodeje
nápojů, a to ve vztahu k žalobkyni, jež se tohoto trhu již dlouhodobě účastnila. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že pro nesplnění podmínky
vztahu hospodářské soutěže tvrzené jednání druhého žalovaného (i pokud by jinak
bylo nekalou soutěží), jež mělo být výlučně v soutěžní prospěch první žalované,
není nekalou soutěží a je nadbytečné se zabývat tím, zda v jednání druhého
žalovaného byly naplněny další znaky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák.
Z uvedeného závěru odvolací soud vyvodil i konečný závěr, že pokud zde
nejde o nekalou soutěž druhého žalovaného, pak není dán ani nárok na náhradu
škody proti druhému žalovanému z tvrzené jeho nekalé soutěže. Rozsudek odvolacího soudu ve II. a III. výroku ve vztahu k druhému
žalovanému napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože jím bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost svého dovolání
opírá žalobkyně o ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť se podle ní jedná o
nezákonné rozhodnutí, které vychází ze skutkových zjištění, jež jsou v rozporu
s obsahem spisu. Navíc poukazuje žalobkyně na to, že odvolací soud zatížil
řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle
žalobkyně nesprávně zjištěný skutkový stav i vady řízení před odvolacím soudem
mají za následek i nesprávné právní posouzení věci a nesprávný právní názor, na
kterém je založen II. a III. výrok rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že skutkový závěr, že druhý
žalovaný nastoupil po ukončení pracovního poměru se žalobkyní dne 20. 9. 2002
do pracovního poměru u první žalované a že ve spise je založena pracovní
smlouva, která datuje jeho nástup do zaměstnání k 1. 10. 2002, učinil na
základě nezjištěného skutkového stavu. Dovolatelka má za to, že pokud odvolací
soud považoval – na rozdíl od soudu prvního stupně – za právně významnou
skutečnost tvrzenou existenci pracovního poměru druhého žalovaného u první
žalované, pak s ohledem na to, že v tomto rozsahu soud prvního stupně skutkový
stav vůbec nezjišťoval a neprovedl důkazy, které k této otázce navrhla
žalobkyně, a konečně neprovedl k důkazu ani pracovní smlouvu, kterou odvolací
soud ve svém rozsudku cituje, pak odvolací soud zásadním způsobem pochybil. Dovolatelka konstatuje, že odvolací soud klade z hlediska skutkového
důraz na zcela jiné skutečnosti, než které zjišťoval soud prvního stupně, proto
musí postupovat podle § 213 odst. 3 a 4 o. s. ř. a tudíž nemůže přihlédnout k
tvrzení svědkyně S., pokud je v souvislosti se svými právními závěry soud
prvního stupně vůbec nehodnotil, aniž by její výslech zopakoval, což soud
odvolací neučinil. Pokud soud prvního stupně z dalších důkazů, které účastníci
navrhli a které bezprostředně souvisely s tvrzenou existencí či neexistencí
pracovního poměru druhého žalovaného u první žalované, žádné neprovedl, a to
proto, že uzavřel, že tuto skutečnost považuje v posuzovaném případě za
irelevantní, tedy pokud skutkový stav týkající se event. pracovního poměru
druhého žalovaného u první žalované nebyl v nalézacím řízení zjištěn, za takové
situace musí odvolací soud postupovat podle § 213 odst. 4 o. s. ř. a dokazování
doplnit. Dovolatelka dále uvádí, že z obsahu spisu musel odvolací soud
zjistit, že pracovní smlouva nebyla k důkazu provedena a současně nebyly
provedeny důkazy navržené žalobkyní dne 28. 4. 2006 v reakci na výslech
svědkyně S., které vyvracely tvrzení o existenci pracovního poměru; žalobkyně
včas namítla nevěrohodnost tvrzení této svědkyně a předložila k tomu soudu
prvního stupně důkazy. Ve svém podání ze dne 28. 4. 2006 upozornila žalobkyně
na to, že svědkyně S. ve své výpovědi tvrdila něco zcela jiného, než tvrdila v
předchozím sporu (projednávaném Okresním soudem v Kutné Hoře sp. zn. 5C
201/2002, souvisejícím s porušením pracovních povinností žalovaného Ing. K.). V
předchozím sporu uvedená svědkyně uvedla, že Ing. K. nikdy nebyl zaměstnancem
ani zástupcem první žalované, nikdy pro ni neprováděl obchodní činnost. Sám
druhý žalovaný Ing. K. v tomto předchozím sporu uvedl, že v rozhodné době
(říjen až prosinec 2002) byl nezaměstnaný bez stálé pracovní činnosti a že
určité nabídky měl, ovšem žádná z nich nepocházela od první žalované, tj. společnosti ATEA, a že s první žalovanou nespolupracuje. Žalobkyně předložila
soudu prvního stupně k tomu důkaz protokoly z jednání u Okresního soudu v Kutné
Hoře sp. zn. 5C 201/2002.
Dovolatelka zdůrazňuje, že klíčový rozpor v tvrzeních jednatelky první
žalované (Ing. S.) a druhého žalovaného (Ing. K.) je pro posouzení tvrzeného
pracovního poměru zcela zásadní. Dovolatelka má za to, že tvrzení druhého
žalovaného o existenci pracovního poměru u první žalované je ryze účelové,
tvrzení směřuje pouze a výhradně k tomu, aby druhý žalovaný nebyl v souvislosti
s aplikací § 420 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) odpovědným za
protiprávní jednání (ať už z titulu nekalé soutěže, tak třeba i z titulu obecné
odpovědnosti či odpovědnosti prevenční). Dále dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud založil svůj právní
názor výhradně na tvrzení svědkyně S. a pominul jiné důkazy v řízení provedené
- na rozdíl od zmíněné pracovní smlouvy – svědčící tomu, že druhý žalovaný byl
podnikatelem, podnikal koordinovaně spolu s první žalovanou, jako samostatný
podnikatel v oboru reklamní činnost, zprostředkování velkoobchodu a dále
maloobchod neprovozovaný v řádných prodejnách. Dovolatelka závěrem namítá, že odvolací soud založil své klíčové
skutkové závěry na nezjištěném skutkovém stavu, resp. na skutkových zjištěních,
kterým nepředcházelo řádné nalézací řízení, tedy nikoliv na základě řádně
zjištěného skutkového stavu, důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil
jinak než soud prvního stupně a porušil procesní postup stanovený v § 213 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která má za následek zcela nesprávné rozhodnutí ve
věci. Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu týkající se nedostatku
odpovědnosti na straně druhého žalovaného, tedy že druhý žalovaný neodpovídá za
škodu, neboť nebyl v soutěžním vztahu k žalobkyni, dovolatelka je přesvědčena,
že neexistence soutěžního vztahu není důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu
škody, kde vystupují dva žalovaní jako solidárně zavázaní. Dovolatelka má za
to, že druhý žalovaný nebyl zaměstnancem první žalované a je odpovědný za
nekalosoutěžní jednání, neboť sám byl v posuzované době podnikatelem. Podle
názoru dovolatelky, pokud u druhého žalovaného není dána odpovědnost z
nekalosoutěžního jednání, bylo jeho jednání nezákonné se všemi důsledky, neboť
přinejmenším bylo v rozporu s obecnou prevenční povinností § 415 obč. zák. a
dílem mohlo být posuzováno i z hlediska odpovědnosti zaměstnance podle zákoníku
práce, neboť z obsahu spisu se podává, že nezákonné jednání bylo pokračující a
trvalo od 14. 6. 2002 do počátku roku 2003, přičemž až do září roku 2002 byl
druhý žalovaný současně v pracovním poměru i u žalobkyně a od září 2002
podnikal spolu s první žalovanou. V posuzovaném případě může jít o souběh
odpovědnosti založené na aplikaci různých právních norem. Dovolatelka uzavírá,
že se ve své žalobě domáhala po obou žalovaných náhrady škody ve smyslu
ustanovení § 438 obč. zák. o solidární odpovědnosti, že škoda pramenila z
jednoho skutkového základu a že z hlediska řízení šlo o řízení o nárocích,
které byly skutkově spojené (§ 89 odst. 1 o. s. ř.). Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
K tomu současně žádá, aby dovolací soud uložil
odvolacímu soudu, aby sám doplnil dokazování o tvrzené existenci pracovního
poměru druhého žalovaného. Žalovaný č. 2 ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že je zřejmé, že se
žalobkyně, resp. její právní zástupci, snaží z prosté skutečnosti vytvořit
velmi složitou záležitost a zamlžit tak podstatu věci, jíž je to, že žalovaná
č. 1 měla neoprávněně uvést na trh v ČR energetický nápoj SEMTEX vyrobený v
Polsku, čímž mělo dojít k poškození žalobkyně v žalované částce převyšující 6
mil. Kč, která je, jak tvrdí, výhradním výrobcem tohoto nápoje. Žalobkyně
požadovala zaplatit náhradu škody žalobou z titulu nekalosoutěžního jednání po
první žalované a zároveň po druhém žalovaném, který ve věci výroby tohoto
nápoje měl jednat s polským výrobcem a v tiskárně etiket. Podle žalovaného č. 2 jde v podstatě jen o to, zda se žalovaný č. 2 dopustil,
stejně jako žalovaná č. 1, tím, že žalovaná č. 1 uvedla na trh nápoj SEMTEX,
nekalosoutěžního jednání, za které nese on právní odpovědnost, a zda mu může
být soudem uloženo jako dalšímu subjektu nahradit tuto celou škodu společně s
žalovanou č. 1. Žalovaný č. 2 se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně, že žalovaný č. 2
nemůže být v této věci zavázán nahradit žalobkyní požadovanou škodu za
distribuci nápoje SEMTEX, vyrobeného v Polsku, na trh v ČR žalovanou č. 1. Konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu je věcně a právně správný a že se
vypořádal v potřebném rozsahu se všemi podstatnými skutečnostmi v předmětné
věci. Žalovaný č. 2 uvádí, že byl k žalované č. 1 v pracovněprávním vztahu, což
bylo svědecky osvědčeno, ale není to pro věc důležité. Podstatné je, podle
názoru žalovaného č. 2, že žalovaný č. 2 jako soutěžitel na trhu s
energetickými nápoji (fyzická osoba podnikatel či právnická osoba) nikde v
předmětné věci nevystupoval ani nejednal a žádného kontraktu se neúčastnil a
žádné zboží nedistribuoval apod. Pokud by i jednal v Polsku – jak dokonce
žalobkyně sama doložila a tvrdila – jen jménem žalované č. 1, jen žalovaná č. 1
si nechala v Polsku vyrobit nápoj SEMTEX, tento nápoj jen žalovaná č. 1
nakoupila a dovezla do ČR a jen žalovaná č. 1 jej svým jménem distribuovala,
tak je pochopitelné, že žaloba proti žalovanému č. 2 byla zamítnuta a jako
zavázaná byla shledána žalovaná č. 1. Jelikož žalobkyně uplatnila žalobu z titulu nekalosoutěžního jednání jiné
společnosti – společnosti ATEA, která ji měla v r. 2002 poškodit uvedením
falzifikátu nápoje SEMTEX na trh v ČR na ušlém zisku v žalované částce více než
6 mil. Kč, je pak dle názoru žalovaného č. 2 pochopitelné, že odvolací soud
musel tuto žalobu ve vztahu k němu zamítnout. Žalovaný č. 2 se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně a právně
správný, proto navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto (pokud nedojde k
jeho odmítnutí) a aby byla žalobkyně zavázána nahradit žalovanému č. 2 náklady
dovolacího řízení. Podle článku II bodu 12 zákona č.
7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soud vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (12. ledna 2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno
podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „ o. s. ř.“). Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, resp. proti II. a III. výroku rozsudku ve vztahu k druhému žalovanému, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, resp. část výroku II. rozsudku ve vztahu k druhému
žalovanému, a je i důvodné. Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově
vymezila (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k závěru,
na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, že jednání druhého žalovaného
nelze považovat za nekalou soutěž (podle § 44 a násl. obch. zák.), neboť není
splněna již první ze základních podmínek generální klauzule nekalé soutěže, a
to jednání v hospodářské soutěži, resp. existence soutěžního vztahu druhého
žalovaného a žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že jednání druhého žalovaného
nelze posuzovat z jiných hledisek (např. z hlediska odpovědnosti z
pracovněprávního vztahu) než výlučně z hlediska tvrzené jeho nekalé soutěže. Rozhodné je, jak uvedl ve svém odůvodnění odvolací soud, že jednání druhého
žalovaného nelze považovat za jednání jím učiněné „vlastním jménem“, ale za
jednání učiněné jménem další osoby, resp. činěné za ni. Takové jednání, za
podmínky prokázané „shody zájmů“ s cílem přivodit prospěch v hospodářské
soutěži první žalované, pak je třeba považovat za jednání první žalované a jí
je lze také pouze přičíst jako skutečnému soutěžiteli na trhu nabídky a prodeje
nápojů, na který hodlala první žalovaná takto vstoupit, a to ve vztahu k
žalobkyni, jež se tohoto trhu na straně nabídky nápojů již dlouhodobě účastnila. Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž změnil výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, na právním názoru, podle něhož pro nesplnění podmínky vztahu
hospodářské soutěže tvrzené jednání druhého žalovaného (i pokud by jinak bylo
nekalou soutěží), jež mělo být konáno výlučně v soutěžní prospěch (tj.
k
dosažení určité soutěžní pozice na trhu nabídky na úkor soutěžní pozice
žalobkyně) první žalované, není nekalou soutěží druhého žalovaného a je
nadbytečné zabývat se tím, zda v jednání druhého žalovaného byly naplněny další
znaky nekalé soutěže dle § 44 odst. 1 obch. zák. Z předmětného závěru vyplývá i
konečný závěr, že pokud zde nejde o nekalou soutěž druhého žalovaného, pak není
dán ani nárok na náhradu škody proti druhému žalovanému z tvrzené jeho nekalé
soutěže. Tento právní názor odvolacího soudu je odlišný od soudu prvního
stupně, který naopak dospěl k závěru, že jak u první žalované, tak i u druhého
žalovaného jsou naplněny všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže
podle § 44 odst. 1 obch. zák., že nekalosoutěžní jednání druhého žalovaného je
v příčinné souvislosti s újmou, která tím vznikla žalobkyni, a že druhý
žalovaný nese spolu s první žalovanou za ni odpovědnost, a to bez ohledu na to,
zda byl či nebyl v pracovním poměru u první žalované i bez ohledu na ukončení
pracovního poměru u žalobkyně v září 2002. V projednávané věci dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zjištěný
skutkový stav i vady řízení před odvolacím soudem mají za následek i nesprávné
právní posouzení věci a nesprávný právní názor, na kterém je založen II. a III. výrok rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka tvrdí, že pokud odvolací soud
považoval za právně významnou skutečnost tvrzenou existenci pracovního poměru
druhého žalovaného u první žalované, pak s ohledem na to, že v tomto rozsahu
soud prvního stupně skutkový stav vůbec nezjišťoval a neprovedl důkazy, které k
této otázce navrhla žalobkyně a konečně neprovedl k důkazu ani pracovní
smlouvu, kterou odvolací soud ve svém rozsudku cituje, pak odvolací soud
zásadním způsobem pochybil. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu také právní
závěry týkající se skutečnosti, že druhý žalovaný neodpovídá za škodu, neboť
nebyl v soutěžním vztahu k žalobkyni, protože se domnívá, že neexistence
soutěžního vztahu není důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu škody, kde
vystupují dva žalovaní jako solidárně zavázaní. Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že druhý žalovaný
nemohl jednat nekalosoutěžně, když toto jednání nesplnilo první podmínku
generální klauzule nekalé soutěže, tj. jednání v hospodářské soutěži, a že
pokud nejde o nekalou soutěž druhého žalovaného, pak není dán ani nárok na
náhradu škody (podle § 373 a násl. a § 757 obch. zák.) proti druhému žalovanému
z tvrzené jeho nekalé soutěže podle § 53 obch. zák. Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že jednání druhého
žalovaného, tak jak bylo v řízení prokázáno, může být jednáním subjektu, jenž
se sám účastní hospodářské soutěže. Odvolací soud nesprávně dovodil že pro
nesplnění podmínky vztahu hospodářské soutěže tvrzené jednání druhého
žalovaného (i pokud by jinak bylo nekalou soutěží – jak uvedl sám odvolací
soud), jež mělo být konáno výlučně v soutěžní prospěch první žalované, není
nekalou soutěží druhého žalovaného (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud se ztotožňuje s uvedeným názorem odvolacího soudu, že přestože
obchodní zákoník pojem „hospodářské soutěže“ nedefinuje a ani nijak blíže
nevymezuje, lze s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, jakož i ke snaze o
jeho užší či širší vymezení v právní vědě a v odborné literatuře usoudit, že
vztah hospodářské soutěže v určité, okruhem subjektů omezené a pro jejich
činnost specifické části trhu předpokládá existenci společné konkurenční
oblasti, v níž nebo pro niž může dojít ke střetu na trhu, přičemž jednání
účastníků hospodářské soutěže je vedeno soutěžním záměrem (viz str. 6 – 7
rozsudku odvolacího soudu). Nelze však souhlasit s výkladem pojmu „hospodářská
soutěž“ provedeným odvolacím soudem v posuzovaném případě. Pojem „jednání v hospodářské soutěži“ je nutno vyložit v konkrétních případech
nekalé soutěže podle konkrétních okolností. Současná úprava generální klauzule
nepožaduje výslovně, aby šlo o jednání v hospodářském nebo obchodním styku (na
rozdíl od úpravy v jiných státech, ale i od naší úpravy předválečné). Tím
slovně i významově navazuje na uvozující ustanovení § 41 obch. zák., které
rozšiřuje osobní dosah soutěžněprávní úpravy na veškerá jednání, která mohou
mít jakýkoliv nepříznivý vliv na hospodářskou soutěž. Již prvorepubliková
odborná literatura vyslovuje závěr, že jde o vztahy v hospodářském styku, v
nichž jednající usilují o prosazení vlastních zájmů, „pokud jen pohnutkou nebo
skutečným následkem tohoto jednání jest docílení nějakého hospodářského
prospěchu ať vlastního nebo cizího“; v tomto smyslu se vyjadřuje i
prvorepubliková judikatura, že poškozený a škůdce „nemusí být soutěžiteli,
stačí, staly-li se závadné projevy v hospodářském styku“ (Vážný 1937, č.14743). Nejširší pojetí, k němuž vede § 41 obch. zák., dovoluje pod pojem „jednání v
hospodářské soutěži“ zahrnout i jednání, která nejsou zaměřena na dosažení
zisku (hospodářský prospěch nemusí spočívat jen v zisku, může jím být i
odstranění konkurenta formou cenového podbízení, tedy ve skutečnosti vykázání
účetní ztráty), jestliže lze z okolností případu usoudit, že mezi účastníky jde
o soutěžní vztah. (K tomu blíže viz Munková, J.: Právo proti nekalé soutěži. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck. 2008. s. 44)
Pokud jde o samotný soutěžní vztah, je vykládán v návaznosti na pojem
soutěžitele z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži relativně široce. Bude však vždy předmětem zjištění, protože pojem soutěžního vztahu není vymezen
pomocí vztahu ke konkrétní osobě, nýbrž je jím zpravidla okruh těch, kteří
mohou být dotčeni ve svých zájmech nejen jako subjekty, ale i jako objekty
soutěže. Předválečná judikatura Nejvyššího soudu vycházela v souladu s tehdejší
naukou z kritéria soutěžního účelu a vyložila soutěžní vztah v tom smyslu, že
obecně je „účel soutěžní jen tehdy vyloučen, jestliže projev byl učiněn bez
jakéhokoli vztahu k soutěži a jestliže od toho, kdo jej vnímá, nemůže být ani
na účel soutěžní vztahován“ (Vážný 1937, č.14742). (K tomu blíže viz Munková,
J.: Právo proti nekalé soutěži. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck. 2008. s.
45)
V posuzovaném případě odvolací soud hodnotil, že „pro úvahu, zda jednání
konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, není až tak rozhodné,
zda jde o subjekt, jenž má zapsán v určitém rozsahu shodný předmět podnikání
jako dotčená osoba (či zcela odlišný), ale ani to, zda vůbec jde o podnikatele;
podstatné je, v souvislosti s jakou činností tvrdí žalobkyně nekalou soutěž –
zda šlo v konkrétním případě o jednání soutěžitele, tedy zda bylo motivováno
soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným“ a při tom odkazuje na rozhodnutí NS
ČR sp. zn. 29 Odo 106/2001. Dále odvolací soud při výkladu pojmu „jednání v
hospodářské soutěži“ odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 2064/2000
(jedním ze základních znaků nekalé soutěže je jednání v hospodářské soutěži a k
naplnění další určité skutkové podstaty může dojít jen ve vztahu mezi
soutěžiteli). (Viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu.) Odvolacím soudem uvedené
pojmy právní teorie pro vymezení podmínek jednání nekalé soutěže „soutěžní
situace“ a „soutěžní orientace jednání“ s odkazem na publikaci P. Hajna nejsou
blíže rozvedeny a vysvětleny. P. Hajn k „soutěžní situaci“ uvádí, že ji
považuje za výraz, který lépe vyjadřuje skutečnost, že do vztahů (právních i
jiných) jejich subjekty typicky vstupují na základě svých volních projevů. V
situacích (soutěžních i jiných) se jejich subjekty často ocitají, aniž o to
záměrně usilovaly. Tzv. soutěžní záměr či účel nelze ztotožňovat s úmyslem,
neboť existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně sledovány soutěžní,
konkurenční cíle, na rozdíl od možných cílů jiných (vzdělávacích, společensky
kontrolních apod.). Dále P. Hajn odkazuje na již zmíněné prvorepublikové
rozhodnutí Vážný č. 14742. Za výstižnější než pojem „soutěžní záměr či účel“
považuje P. Hajn „soutěžní orientaci jednání“. (Blíže viz P. Hajn: Soutěžní
chování a právo proti nekalé soutěži. MU Brno. 2000. s. 121 a násl.). V posuzovaném případě tak může jít o nekalosoutěžní jednání druhého žalovaného,
i když druhý žalovaný nejednal „vlastním jménem“, nýbrž jako zákonný zástupce
(zaměstnanec) svého zaměstnavatele (jiného soutěžitele), neboť i v rámci
zastoupení mohl druhý žalovaný naplnit svůj soutěžní záměr. Skutečnost, že
druhý žalovaný jednal jako zaměstnanec jiného soutěžitele, není, jak nesprávně
dovodil odvolací soud, rozhodující pro posouzení soutěžního vztahu druhého
žalovaného k žalobkyni.V jednotlivém případě je třeba vždy zjišťovat, zda
účelem jednání zaměstnance jiného soutěžitele nebyl záměr získání soutěžní
výhody ve svůj prospěch, resp. ve prospěch jiného soutěžitele na úkor svého
zaměstnavatele. Soutěžní vztah mezi žalobkyní a druhým žalovaným by nebyl
naplněn, pokud by druhý žalovaný pouze plnil své pracovní úkoly, aniž by
sledoval výše uvedený soutěžní záměr. Dovolací soud dovodil, s ohledem na konstantní judikaturu, na vymezení v právní
vědě i odborné literatuře, že nesprávné právní posouzení daného případu
odvolacím soudem spočívá v nesprávném výkladu pojmu „jednání v hospodářské
soutěži“, prvního základního znaku generální klauzule nekalé soutěže.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a že dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Za této situace je již bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky,
kterými poukazuje, že odvolací řízení je v dané věci postiženo jinými vadami
řízení a odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže odvolací soud
vycházel z nesprávného právního posouzení nekalosoutěžního jednání druhého
žalovaného, neboť, jak bylo výše uvedeno, je posuzoval v rozporu s ust. § 44
odst, 1 obch zák. Nejvyšší soud ČR proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o. s. ř.), přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).