23 Cdo 2368/2021-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské, se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4310/25,
identifikační číslo osoby 66217253, insolvenční správkyně dlužnice DELETE s. r.
o., se sídlem v Brně, Pod Sídlištěm 293/1, identifikační číslo osoby 25330730,
zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem se sídlem v Rajhradě,
Jiráskova 495, proti žalované Erste Leasing, a. s., se sídlem ve Znojmě, Horní
náměstí 264/18, identifikační číslo osoby 16325460, zastoupené JUDr. Jiřím
Feichtingerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, o
zaplacení částky 69.705.394,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. (17) 25 Cm 25/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2021, č. j. 5 Cmo 47/2021-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 38.659,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
zastavil jej rovněž ve zbylém rozsahu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným odmítl odvolání
v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně
(první výrok), usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III. potvrdil
(druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a
nedůvodné. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání
nesměřuje proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu, když argumentace
dovolatelky se týká rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení z důvodu
existence rozhodčích doložek. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Konkrétně jde dle dovolatelky o následující otázku: „Vzhledem
k tomu, že žalobní nárok vznikl na základě porušení několika vzájemně
provázaných a souvisejících smluv, tj. konkrétně leasingových smluv č. 1070500007 ze dne 2. května 2005 a č. 1070600016 ze dne 7. prosince 2007, které
byly uzavřeny mezi původním žalobcem a žalovaným, přičemž ke každé z nich byla
rozhodčí doložka sjednána samostatně a navíc rozdílně, jakým způsobem bude
rozhodčí řízení v případě nepříslušnosti civilních soudů vedeno, jelikož oba
nároky musí být projednány společně, nicméně souhlas ke spojení řízení není
dán.“ Dovolatelka dodává, že nepopírá příslušnost rozhodčího soudu u každé
smlouvy samostatně a ani obecnou platnost rozhodčích doložek. Otázka předložená dovolatelkou však přípustnost dovolání založit nemůže, když
dovolatelka přehlíží, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená
právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem
dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či
hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti
napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či
ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení (v části zbylé po částečném
zpětvzetí žaloby) je založeno na závěru, že vzhledem k existenci rozhodčích
doložek není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci. Na řešení
dovolatelkou předestřené otázky týkající se následného průběhu rozhodčích
řízení a případného spojení těchto řízení tak rozhodnutí odvolacího soudu
nikterak nezávisí.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu