28 Cdo 3648/2018-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D.,
v právní věci žalobce J. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem
Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem
Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu
vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 158/2017, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2018,
č. j. 19 Co 132/2018 - 379, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní
370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3.
2018, č. j. 9 C 158/2017-342, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal
vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem
dohodu o převodu náhradních pozemků, konkrétně pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY,
XY, XY a XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí
vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm
XY pro obec a katastrální území XY (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalované povinnost uzavřít
se žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků, konkrétně pozemků parc. č. XY,
XY, XY, XY, XY a XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY katastru
nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním
pracovištěm XY pro obec a katastrální území XY – dále „předmětné
pozemky“ (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 19 Co 132/2018-379, rozsudek soudu
prvního stupně, vyjma odvoláním nedotčeného výroku I., potvrdil (výrok I.) a
žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady
odvolacího řízení ve výši 25.446,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na závěru, že předmětné pozemky
nejsou vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobce jakožto osoby oprávněné
ve smyslu
ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“), domáhající se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž
naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1
zákona o půdě). Vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky jsou dotčeny předběžným
opatřením vydaným ve prospěch jiné oprávněné osoby ještě před zahájením tohoto
řízení. S respektem k principu ochrany právní jistoty a principu legitimního
očekávání oprávněných osob proto žalobě nebylo vyhověno. Usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012 (zmíněné usnesení, stejně
jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jímž argumentoval žalobce,
soudy nižších instancí neaplikovaly z důvodu odlišné skutkové situace, neboť v
odkazovaném rozhodnutí byla nejprve podána žaloba a teprve poté návrh na
předběžné opatření (ze strany jiné oprávněné osoby než žalobců).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž mají reprezentovat závěry
vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
158/2012, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1153/2000. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že skutečnost, že ve vztahu
k předmětným pozemkům bylo vydáno předběžné opatření, zakládá překážku pro to,
aby tyto pozemky byly jako náhradní vydány žalobci. Má za to, že předběžné
opatření týkající se určitého pozemku nezakládá důvod, pro nějž by daný pozemek
nebyl vhodný k převodu jiné oprávněné osobě jako pozemek náhradní. Domnívá se,
že princip právní jistoty se v případě nařízeného předběžného opatření
projevuje v tom, že žalované je zamezeno převést předmětné pozemky na osobu,
jež není oprávněnou osobou podle zákona o půdě. Důvod vydání předběžného
opatření tak nespočívá v zapovězení převodu předmětných pozemků na jinou
oprávněnou osobu podle zákona o půdě. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího
soudu
a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán (vyhlášen) dne 22. 5.
2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že
je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel obsahově vymezuje z důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v
odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
dvě právní otázky, k nimž by se měl dovolací soud vyjádřit: a.) zda je pozemek
nevhodný k převodu jako náhradní jiné oprávněné osobě podle zákona o půdě než
té, v jejímž soudním řízení bylo předběžné opatření vydáno, b.) zda převod
pozemku, coby náhrady, oprávněné osobě podle zákona o půdě, představuje
porušení principu ochrany právní jistoty ve vztahu k jiné oprávněné osobě, na
jejíž návrh bylo ve vztahu k tomuto pozemku nařízeno předběžné opatření.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení v pořadí
první z vymezených otázek hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil a na řešení v pořadí druhé otázky není rozsudek
odvolacího soudu založen.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016,
uvedl, že v situaci, kdy předběžné opatření zakazující dispozice s pozemky bylo
vydáno dříve, než byl nárok na jejich bezúplatný převod uplatněn též žalobcem,
nejsou tyto pozemky k uspokojení restitučního nároku žalobce vhodné. Závěry
přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
158/2012, pro případ, kdy předběžné opatření zakazující právnímu předchůdci
žalované (Pozemkovému fondu ČR) disponovat s pozemky bylo vydáno v soudním
řízení zahájeném až poté, co nárok na bezúplatný převod totožných pozemků
uplatnil jiný oprávněný, tak nelze aplikovat na projednávanou věc z důvodu
odlišného skutkového stavu věci. V nyní posuzované věci totiž odvolací soud
vyšel ze zjištění, že ke dni, kdy žalobce uplatnil nárok na bezúplatný převod
předmětných pozemků žalobou u soudu (dne 8. 6. 2017), již bylo vykonatelným
usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 6 C 8/2012, k
návrhu jiné oprávněné osoby nařízeno předběžné opatření zakazující žalované s
nimi disponovat.
V posuzované věci tedy nalézací soudy správně vedly účastníky k tomu, aby byl
restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných
žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku
oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky
ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit
vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Pokud
v poměrech projednávané věci žalobce setrval na vydání (náhradních) pozemků pro
naturální restituci z výše naznačených důvodů nevhodných, pak se svým nárokem
nemohl být v řízení úspěšný.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem
vymezená otázka porušení principu ochrany právní jistoty oprávněné osoby, na
jejíž návrh bylo nařízeno předběžné opatření ve vztahu k pozemku, jenž by měl
být převeden jako náhradní podle zákona o půdě jiné oprávněné osobě, neboť na
jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž dovolací
soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí). Je tomu tak již proto, že odvolací soud při svém rozhodnutí,
jak z jeho odůvodnění vyplývá, vycházel z vázanosti odvolacího soudu výrokem
vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření, pročež předmětné
pozemky prohlásil toliko z uvedeného důvodu za nevhodné k převodu jako pozemků
náhradních podle zákona o půdě. Ohled na princip právní jistoty účastníků
řízení odvolací soud zmínil v souvislosti s postupem soudu prvního stupně, jenž
vedl účastníky k označení jiných k převodu vhodných pozemků.
Přiléhavost postrádá rovněž polemika dovolatele s podstatou předběžného
opatření, jelikož v souladu s ustanoveními § 74 a § 102 o. s. ř. lze nařídit
předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen,
přičemž fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho
vydání žádá, za současného respektování ústavních pravidel ochrany i toho, vůči
komu předběžné opatření směřuje (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne
20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 504/05, jež je přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Uvedený závěr se nikterak nepříčí
úvahám odvolacího soudu ani zákonné povinnosti žalované nenakládat se svěřenými
pozemky způsobem odporujícím právu (obecně všech) oprávněných osob na převod
náhradních pozemků. Sluší se navíc podotknout, že polemika dovolatele o
podstatě předběžných opatření se míjí s účelem dovolacího řízení, jímž není
řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatel nastoluje, bez vlivu na
konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12.
2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015)
Rozsudek odvolacího soudu nelze z hlediska dovolatelem vymezeného důvodu
přípustnosti dovolání poměřovat ani se závěry vyplývajícími z (dovolatelem)
odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1153/2000, neboť ty jsou založeny na skutkových okolnostech odlišných od
projednávané věci; dopadá na problematiku nakládání s majetkem konkursní
podstaty, byť v souvislosti s nařízeným předběžným opatřením.
Do poměrů projednávané věci rovněž nijak nedopadají ani závěry z dovolatelem
odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5368/2015, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Z dovolání není
zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že odvolací soud založil závěr o nevhodnosti
předmětných pozemků k převodu coby náhradních pozemků k uspokojení restitučního
nároku žalobce na právě citovaných rozsudcích dovolacího soudu. Sluší se v této
souvislosti uvést, že odvolací soud z nich výslovně v odůvodnění svého
rozhodnutí nevychází, na druhou stranu se však od nich ani neodchýlil. Zmíněné
rozsudky totiž předkládají příkladmý výčet kritérií, jež by měly soudy zvažovat
při svém rozhodování o tom, zda určitý pozemek je pro účely naturální restituce
coby pozemek náhradní vhodný či nikoliv.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech
prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona –
přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu