28 Cdo 4048/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobce J. H., P., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem,
advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem
v Praze 6, U Stanice 11/4, za účasti M. Č., P., jako vedlejšího účastníka na
straně žalované, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 64/2015, o dovoláních
žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
května 2016, č. j. 24 Co 115/2016-493, takto:
Dovolání žalobce a žalované se o d m í t aj í .
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 15 C
64/2015-266, připustil změnu žaloby učiněnou žalobcem v písemném podání ze dne
24. 9. 2015 a při jednání soudu dne 22. 1. 2016 (výrok I.), řízení o žalobě na
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků
parc. č. 414/1, parc. č. 793/6 a parc. č. 793/10, vše zapsáno na LV 10002 pro
k. ú. a obec Š. M. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Trutnov, zastavil (výrok II.), nahradil projev vůle žalované uzavřít
se žalobcem ve výroku tohoto rozsudku uvedenou smlouvu podle ustanovení § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, o převodu specifikovaných pozemků v
kat. území Č. D., v kat. území P. p. S. a v kat. území Š. M., všech zapsaných
na listu vlastnictví č. 10002, vedeném u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov (výrok III.), a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
42.193,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Martina Purkyta (výrok IV.). K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
16. 5. 2016, č. j. 24 Co 115/2016-493, odvolání žalované v části směřující
proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), v části výroku
III., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném
převodu pozemků parcelní čísla 28 a 192 v katastrálním území Č. D. a parcelní
čísla 157/1, 164/1 a 249 v katastrálním území P. p. S. k uspokojení nároku
žalobce na převod náhradních pozemků za pozemek, který mu dle rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, nelze vydat, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), v
části výroku III., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu pozemků parcelní čísla 190/1, 211/1, 250/1, 263/9, 301/1,
407/1, 408, 423/1, 611/2, 654/1, 654/4, 658, 660/1, 660/3, 666/1, 678/6, 678/8,
698/3, 793/1, 793/3 a 793/5 v katastrálním území Š. M., a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce a žalovaná. Žalobce, jehož dovolání směřuje proti výroku III. rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl v části výroku III. zrušen rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, jeho přípustnost
podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že v této části napadené rozhodnutí
„závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 158/2012), a která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, v důsledku čehož odvolací soud nesprávně posoudil
právní otázku, zda předběžné opatření váznoucí na daných pozemcích je
překážkou, která brání vydání pozemků žalobci na základě soudního rozhodnutí
(ve smyslu ust. § 134 občanského soudního řádu veřejné listiny)“.
Podstatou
projednávané věci je tedy posouzení otázky, „zda vydané předběžné opatření je
zákonnou překážkou, která odůvodňuje nevydání náhradních pozemků v rámci
soudního řízení jiné oprávněné osobě, než oprávněné osobě, v jejímž řízení bylo
předběžné opatření nařízeno“. Navrhl, aby dovolací soud „změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že se rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 1. 2016, č. j. 15 C 64/2015-266, v části výroku III., jíž byl nahrazen projev
vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 190/1,
211/1, 250/1, 263/9, 301/1, 407/1, 408, 423/1, 611/2, 654/1, 654/4, 658, 660/1,
660/3, 666/1, 678/6, 678/8, 698/3, 793/1, 793/3 a 793/5 v k. ú. Š. M., a ve
výroku IV. potvrzuje“. Žalovaná, jejíž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, odkázala ohledně jeho přípustnosti (taktéž) na § 237
o. s. ř. s tím, že „právní otázkou k posouzení dovolacím soudem je nesprávné
ocenění nevydaného pozemku parc. č. 272/1 o výměře 7.721 m2 v kat. území Ř.,
přičemž tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“; k
této otázce poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Dále
dovolatelka uvedla, že s výrokem II. rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí též z
toho důvodu, že v „tomto konkrétním případě nebyla žalobcem prokázána liknavost
či svévole žalovaného“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalované odmítl podle ustanovení
§ 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle § 237 o. s. ř. nejsou
přípustná, a dovolání žalované navíc trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b
odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze
z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V dovoláním žalobcem napadeném výroku III. je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno na závěru, že domáhá-li se žalobce rovněž
bezúplatného převodu jím označených pozemků nacházejících se v katastrálním
území Š. M., nejsou tyto pozemky k uspokojení jeho restitučního nároku vhodné,
neboť ke dni, kdy žalobce uplatnil nárok na jejich bezúplatný převod (dne 24. 9.
2015), již bylo žalované vykonatelným předběžným opatřením Okresního soudu v
Trutnově ze dne 20. 1. 2012, č. j. 6 C 8/2012-145, k návrhu jiné oprávněné
osoby zakázáno s nimi disponovat. Byť pro případ, kdy předběžné opatření
zakazující právnímu předchůdci žalované (Pozemkovému fondu ČR) disponovat s
pozemky bylo vydáno v soudním řízení zahájeném až poté, co nárok na bezúplatný
převod totožných pozemků uplatnil jiný oprávněný, Nejvyšší soud dovodil, že
nařízení předběžného opatření nebrání tomu, aby soud uložil povinnost
bezúplatného převodu pozemků na jinou oprávněnou osobou, než která navrhla
vydání předběžného opatření (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 158/2012), nelze závěry dovolacího soudu prezentované v tomto
rozhodnutí aplikovat na projednávanou věc, ve které bylo předběžné opatření
zakazující dispozice s pozemky vydáno dříve, než byl nárok na jejich bezúplatný
převod uplatněn též žalobcem. Při respektování principu právní jistoty
účastníků řízení a jejich důvěry ve vymahatelnost soudních rozhodnutí
(nařízených předběžných opatření) tak v posuzované věci bylo namístě vést
účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných
vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Řízení o uspokojení nároku převodem
náhradního pozemku oprávněné osobě je totiž řízením o určitém způsobu
vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok
oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není
žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce,
aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k
vykrytí uplatněného restitučního nároku (§ 118 a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Pokud
tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít na následek nesprávnost
rozhodnutí, přičemž za odvolacího řízení nelze zjednat nápravu. Odvolací soud
při posouzení nevhodnosti zmíněných pozemků k uspokojení restitučního nároku
žalobce vzal při svém rozhodnutí v úvahu též to, že u Okresního soudu v
Trutnově byly podány intervenční žaloby (§ 91a o. s. ř.) PeadDr. I. S. (viz čl. 305 a násl. spisu), O. Ž. (viz čl. 327 a násl. spisu) a J. K. (viz čl. 352 a
násl. spisu), které se týkají totožných pozemků, přičemž řízení o těchto
žalobách dosud probíhá. Otázka formulovaná žalobcem, „zda vydané předběžné opatření je
zákonnou překážkou, která odůvodňuje nevydání náhradních pozemků v rámci
soudního řízení jiné oprávněné osobě, než je oprávněná osoba, v jejímž řízení
bylo předběžné opatření nařízeno“, přípustnost dovolání v dané věci nezakládá,
neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, jelikož odvolací soud, jak z odůvodnění jeho
rozhodnutí vyplývá, dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobce bezúplatného
převodu jím označených pozemků nacházejících se v katastrálním území Š.
M.,
nejsou tyto pozemky k uspokojení jeho restitučního nároku vhodné, a nikoliv k
závěru, že by vykonatelné předběžné opatření vydané v restituční věci jiného
restituenta bylo zákonnou překážkou pro vydání těchto pozemků žalobci. Nejvyšší
soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Mimo to žalobce zřejmě přehlédl, že odvolací soud ve svém závěru
o nevhodnosti těchto pozemků k uspokojení jeho restitučního nároku zohlednil
rovněž tu skutečnost, že u Okresního soudu v Trutnově byly uvedenými osobami
podány intervenční žaloby (§ 91a o. s. ř.), týkající se totožných pozemků,
přičemž řízení o těchto žalobách dosud probíhá. Žalobce však v tomto směru
tento závěr odvolacího soudu nikterak nezpochybnil, takže ani řešení jím
formulované otázky dovolacím soudem za předpokladu, že by na jejím řešení
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku III. záviselo, by nemělo žádný
význam. Jelikož přezkum této otázky by výsledek sporu v tomto výroku odvolacího
soudu ani při splnění uvedeného předpokladu neovlivnil, nebylo by dovolání i z
tohoto důvodu přípustné jako celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 17, ročník 1998,
resp. č. 3, ročník 2002, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013). Pokud pak jde o dovolání žalované, jež dovolacímu soudu předložila
k přezkumu otázku ocenění pozemku parc. č. 272/1 v kat. území Ř. [který právní
předchůdkyni žalobce (jejíž restituční nárok žalobce zdědil v rozsahu 5/24
vzhledem k celku) nebyl rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového
úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, vydán] vzhledem k jeho
územnímu (administrativnímu) začlenění, dovolací soud především odkazuje,
stejně jak to učinil již odvolací soud, na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Ústavní soud v něm na jedné straně zdůraznil
potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný
považoval charakter a hodnotu pozemků ke dni odnětí státem, na straně druhé
však poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být poskytnut též
pozemek v malé obci, ovšem tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ
zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou
zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota pozemku reálně zvýší,
pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota
pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku
neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost do
velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém
administrativním aktu zcela nezávislé (odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13).
Tyto
závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, či
ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a v usneseních ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015, či ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016). Závěr odvolacího soudu, že odňatý pozemek má být oceněn bez ohledu
na změny v administrativním členění obcí nikoliv jako pozemek
„venkovský“ (kterýžto charakter měl ke dni odnětí státem), ale jako pozemek
nacházející se ke dni účinnosti zákona o půdě na území hlavního města P. podle
§ 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tj. v daném případě částkou
250,- Kč za 1 m2 (viz závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava
Záluského), je tedy plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i
Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010,
podle nichž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty
pozemku, ke kterému došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez
přičinění původního vlastníka, je nepřípadný, neboť o takový případ se v dané
věci nejedná. Nesouhlasí-li dovolatelka dále s napadeným výrokem odvolacího
soudu též z toho důvodu, že v „tomto konkrétním případě nebyla žalobcem
prokázána liknavost či svévole žalovaného“, pak v tomto ohledu dovolání
(posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o
tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy
které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8.2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15); v
této části trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat
[nehledě již na to, že jde o námitku skutkovou, která nemůže přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014)]. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001).