28 Cdo 188/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce Ing. M. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalovaným 1. Ing. A. K., 2. Mgr. M. H., a 3.
O. H., 2. a 3. zastoupení Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, o 432.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011, o dovolání žalovaných
2. a 3. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 11 Co
248/2014-116, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 11 Co 248/2014-116,
se ve výroku II. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 27 EC 357/2011-100,
zamítl návrh žalovaných 2. a 3. na zrušení rozsudku pro zmeškání vyneseného
tímto soudem dne 5. 2. 2013 pod č. j. 27 EC 357/2011-48, jímž bylo žalovaným 2.
a 3. (dále též jen „dotčeným žalovaným“) uloženo zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 432.000,- Kč s příslušenstvím. Soud neshledal opodstatněné
tvrzení žalovaných 2. a 3., dle nějž se na první jednání ve věci nedostavili z
omluvitelných důvodů, pročež by dle § 153b odst. 4 o. s. ř. měl přikročit ke
zrušení rozsudku pro zmeškání a nařízení jednání. Uvádí-li dotčení žalovaní, že
jejich nezletilý syn onemocněl v noci před jednáním, 2. žalovaný musel s
ohledem na obavy z možného nakažení 3. žalované v pokročilém stupni těhotenství
zajistit péči o syna sám a 3. žalovanou požádal, aby tyto okolnosti uvedla v
elektronické omluvě učiněné prostřednictvím mailu, není tím nikterak doloženo,
že onemocnění dítěte přetrvávalo i přes den. Skutečnosti uvedené v předložené
kopii zdravotního záznamu pak nelze mít pro neověřenost dané listiny ani za
pravděpodobné. Hovoří-li 2. žalovaný o tom, že právě on se staral o nezletilého
syna, odporuje tím zdravotnímu záznamu, dle nějž se o nemocné dítě starala
matka. Slova 2. žalovaného, dle nichž požádal 3. žalovanou, aby předestřené
okolnosti zmínila v soudu zaslané mailové omluvě, jsou v rozporu s písemnými
omluvami ze dne 5. 2. 2013, jež byly podány osobně dotčenými žalovanými v den
jednání na podatelně soudu a v nichž onemocnění nezletilého syna vůbec není
zmiňováno. S ohledem na nepřesvědčivost argumentů dotčených žalovaných tedy
soud přistoupil k zamítnutí projednávaného návrhu.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
usnesením ze dne 3. 9. 2014, č. j. 11 Co 248/2014-116, odmítl odvolání 1.
žalovaného (výrok I.) a napadené usnesení potvrdil (výrok II.). Zatímco 1.
žalovaný nebyl soudem shledán subjektivně legitimován k podání odvolání,
argumenty žalovaných 2. a 3. nepřesvědčily odvolací soud o nesprávnosti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyzdvihl nutnost rozlišovat mezi
důvody relevantními v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání, v jehož
rámci lze přezkoumávat i existenci včasné a opodstatněné omluvy, a omluvitelným
důvodem významným při uplatnění návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání dle §
153b odst. 4 o. s. ř., jímž je překážka, jež žalovanému nejen brání v účasti na
jednání, ale i ve včasném omluvení své neúčasti. Byť by onemocnění nezletilého
syna vyžadující péči rodičů bylo možno pokládat za ospravedlnitelnou příčinu,
nejde o důvod prominutelný, jenž dotčeným žalovaným zabraňoval ve včasném
omluvení se z jednání, a to buď písemně, telefonicky či mailem. Zmiňované
onemocnění syna dotčených žalovaných nebylo překážkou toho, aby 2. žalovaný
zorganizoval doručení písemného vyhotovení omluv datovaných ke dni 4. 2. 2013
na podatelnu soudu před zmiňovaným jednáním, ani tomu, aby 3. žalovaná omluvila
svou absenci s ohledem na nemoc syna mailovým podáním doručeným dne 5. 2. 2013.
Za těchto okolností lze usuzovat, že ani 2. žalovanému onemocnění syna
nebránilo v omluvení své neúčasti na jednání telefonicky, mailem nebo
připojením doušky k textu zmíněného podání datovaného ke dni 4. 2. 2013.
Dotčeným žalovaným je možno přitakat, že z doručení omluv v listinné formě na
podatelnu soudu dne 5. 2. 2013 před zahájením jednání není namístě usuzovat, že
by bylo předáno přímo jimi, neboť výraz „osobně“ na podacím razítku značí jen
to, že podání nebylo doručeno poštou, a není tak vyvrácena věrohodnost tvrzení
ohledně nezbytnosti péče o nemocného syna. Taktéž je případná výtka, dle níž
měl-li soud prvního stupně za nepřesvědčivé údaje v kopii zdravotního záznamu,
bylo zapotřebí vyzvat dotčené žalované k předložení originálu či označení
jiných listinných důkazů prokazujících tytéž skutečnosti. Přes uvedené však
nelze mít za to, že by v projednávané věci byly splněny předpoklady pro zrušení
rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 4 o. s. ř., neboť tvrzený důvod neúčasti
na jednání nebránil dotčeným žalovaným ve včasném omluvení absence.
Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně jeho výroku II.) podali dovolání
žalovaní 2. a 3., jež mají v souladu s § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání
danou otázkou dovolacím soudem doposud neřešenou, jakož i otázkou, jež by měla
být řešena jinak. Judikaturou zůstává nezodpovězeno, má-li být včasnost omluvy
z pohledu aplikace § 153b odst. 4 o. s. ř. hodnocena z hlediska soudu či
účastníka řízení a je-li akceptovatelné doručení omluvy bezprostředně před
jednáním na podatelnu soudu, ač se toto podání dostane do dispozice o věci
rozhodujícího soudce až po vyhlášení rozsudku. Odlišné řešení si žádá otázka,
může-li odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti usnesení zamítajícímu
návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání tento rozsudek zrušit z důvodu nesplnění
podmínek jeho vydání dle § 153b odst. 1 o. s. ř., je-li zřejmé, že rozsudek pro
zmeškání bude posléze z tohoto důvodu na základě podaného odvolání zrušen.
Aplikaci odkazovaných ustanovení mají dovolatelé za chybnou, z čehož usuzují na
naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení. Jsou
sice toho mínění, že má-li soud rozhodovat jen na základě skutečností, které
jsou mu v době rozhodování známy, nelze pokládat za včasnou omluvu doručenou
bezprostředně před jednáním na podatelnu soudu, a nikoliv již o věci
rozhodujícímu soudci, odlišným problémem pak ovšem je existence prominutelného
důvodu bránícího včasné omluvě jako předpokladu zrušení rozsudku pro zmeškání.
Onemocněl-li syn žalovaných v noci před jednáním a jeho nemoc s ohledem na
těhotenství 2. žalované zamezila v účasti na jednání oběma žalovaným, nemohli
dovolatelé zaslat příslušné podání dříve. Uvedené bylo prokázáno a soudy se tím
měly zabývat.
Dovolatelé se domnívají, že s ohledem na procesní ekonomii a právní jistotu
účastníků řízení neobstojí názor Nejvyššího soudu (vyslovený například v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000), dle
nějž v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání není soud oprávněn
přezkoumávat správnost závěru o splnění podmínek pro jeho vydání dle § 153b
odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud měl s ohledem na zřejmou absenci předpokladů
vydání rozsudku pro zmeškání přistoupit k jeho zrušení. Dovolatelé rovněž
poukazují na rozdílnou praxi soudů, volající po sjednocení soudem dovolacím,
při zjišťování, byla-li řádně dodána omluva z jednání, neboť toto zjištění činí
k odlišnému okamžiku před vynesením rozsudku. Zmiňují rovněž, že na jednáních
konaných před Obvodním soudem pro Prahu 6 byly projeveny různé názory na to,
zda je pokročilé těhotenství 2. žalované omluvitelným důvodem neúčasti na
jednání. Nedostatkem napadeného rozhodnutí je dle dovolatelů i to, že odvolací
soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, ač jím nebyl respektován závazný
právní názor vyjádřený odvolacím soudem v jeho předchozím rušícím usnesení v
této věci, dle nějž postačuje omluvitelný důvod absence na prvním jednání pouze
tvrdit. K potvrzení usnesení soudu prvního stupně nemělo dojít také s ohledem
na okolnost, že vychází ze zjevně nepravdivých a nedostatečných skutkových
zjištění. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí sice nedostatky
usnesení soudu prvního stupně zmínil, aniž by je však reflektoval ve výroku
rozhodnutí. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelé završili
návrhem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci dovolatelů a navrhl, aby bylo
dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Domáhají-li se dovolatelé změny judikatorního náhledu na otázku vztahu řízení o
odvolání proti rozsudku pro zmeškání a o návrhu na zrušení tohoto rozsudku dle
§ 153b odst. 4 o. s. ř., je třeba říci, že svou argumentací předně
nepředestírají přesvědčivé argumenty, jež by vyvracely správnost zastávaného
náhledu, zdůrazňujícího odlišnou podstatu návrhu na zrušení rozsudku pro
zmeškání a odvolání proti němu, pro niž nelze tyto instituty dožadovaným
způsobem slučovat (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000). Rozdílnosti zmíněných procesních nástrojů na
odstranění rozsudků pro zmeškání i okruhu skutečností relevantních při jejich
uplatňování odpovídá i ze zákona se podávající postup jejich projednání, jež
směřuje prioritně k tomu, aby byly odklizeny rozsudky pro zmeškání vydané za
situace, v níž se žalovaný nedostavil na jednání z omluvitelných důvodů, a
následně byly přezkumu správnosti podrobeny závěry soudu prvního stupně stran
splnění podmínek pro jeho vydání (srov. § 153b odst. 5 o. s. ř.). Akcentovaná
právní jistota účastníků si dozajista žádá předně respektování zákona a
zajištění správnosti rozhodování soudu prvního stupně prostřednictvím opravných
prostředků, jejichž uplatnění je zde přitom plně na žalované straně, která, má-
li za to, že k vynesení rozsudku pro zmeškání došlo v rozporu s § 153b odst. 1
o. s. ř., se proti němu může odvolat, aniž by současně podávala návrh na jeho
zrušení ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. Procesní ekonomii, jíž by dle
dovolatelů mělo zjevně odpovídat co nejrychlejší odklizení rozsudku, nelze
logicky povyšovat nad zákonnou diferenciaci procesních nástrojů k odklizení
rozsudků pro zmeškání i nad zájem na zajištění správnosti rozhodování soudu
prvního stupně prostřednictvím odvolacího přezkumu.
Jinak je ovšem možno nahlížet na dovolateli nastiňovanou otázku významu
včasnosti omluvy z hlediska návrhu na § 153b odst. 4 o. s. ř. předpokládané
zrušení rozsudku pro zmeškání, nedostavil-li se žalovaný na první jednání ve
věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, z ospravedlnitelných důvodů. Judikaturou bylo již dříve vyloženo, že takovýmto důvodem jsou okolnosti, jež
soudu v době vydání rozsudku objektivně nemohly být známy a které účastníku
zabránily se k jednání dostavit, případně svou neúčast předem řádně omluvit. Omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. tak není
skutečnost, která žalovanému byla známa předem - třebaže mu objektivně
zabraňovala v účasti na jednání - jestliže žádné objektivní okolnosti nebránily
tomu, aby včas omluvil svou neúčast na jednání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3677/2013, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2130/2014). Návrh na
zrušení rozsudku pro zmeškání tedy bude opodstatněným, bude-li doloženo, že se
žalovaná strana nemohla dostavit na jednání a ani se z něj v rámci určité
časové hranice omluvit. Není přitom na dovolacím soudu, aby tuto časovou
hranici vztahoval v obecné rovině k určitému jednoznačně vymezenému okamžiku, a
vymezením přesného momentu, k němuž je třeba sledovat doručení omluvy, v
podstatě stanovil pravidlo nad rámec zákonné úpravy činnosti soudů (k čemuž je
vybízen dovolateli). Logika věci i procesní korektnost si ovšem žádají, aby
moment, k němuž je existence oné včasné omluvy soudem zjišťována, odpovídal
časovému bodu, ve vztahu k němuž je následně zvažováno, zda žalovanému bránil v
účasti na jednání a omluvení se z něj ospravedlnitelný důvod. Taktéž je vhodné
podotknout, že při posuzování důvodnosti návrhu dle § 153b odst. 4 o. s. ř. samozřejmě nelze vyloučit, aby v rámci hodnocení hodnověrnosti tvrzení
žalovaných a jimi předložených důkazů bylo následně přihlíženo k širšímu
kontextu sporu a eventuálně i dřívější nepřesvědčivé omluvě žalované strany,
výchozí však zůstává skutečnost, na níž žalovaní zakládají svůj návrh, a to,
zda představuje omluvitelný důvod ve výše nastíněném pojetí. Odvolací soud vzal
v projednávané věci mimo jiné za zjištěné, že 3. žalovaná omlouvala svou
neúčast z jednání pro nemoc syna elektronickým podáním doručeným na podatelnu
soudu dne 5. 2. 2013 v 8:13 hod., přičemž dle protokolu bylo jednání zahájeno v
14:35 hod. téhož dne. Vycházel-li soud prvního stupně při posuzování naplnění
předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání z toho, že jak 2. žalovaný, tak 3. žalovaná se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavili (viz č. l. 46 a 48
spisu), je zřejmé, že ani (ráno doručené) příslušné podání poukazující na
zásadní příčinu neúčasti na jednání ze strany 3. žalované se nedostalo do
dispozice o věci rozhodujícího soudce včas, přičemž onemocněl-li syn dovolatelů
v průběhu noci, lze jen stěží očekávat dřívější doručení omluvy zdůvodněné
právě zmíněnou událostí.
Shledal-li tedy odvolací soud, že onemocnění syna
dotčených žalovaných nelze upřít aspekt ospravedlnitelnosti ve vztahu ke
zmeškání jednání, nikoliv však k nedoručení včasné omluvy, nejeví se uvedené
konstatování za dané situace zcela přesvědčivé, jelikož posouzení včasnosti
omluvy je zjevně vztahováno k časovému bodu neodpovídajícímu okamžiku, k němuž
bylo vůbec reálné doručit omluvu, a to navíc tak, aby o ní při jednání již
soudce měl povědomí a mohl k ní přihlédnout. Ve vztahu ke třetí žalované pak
zdůvodnění neexistence včasné omluvy z jednání v podstatě absentuje. V tomto
směru tedy nelze dovolání upřít důvodnost.
K dalším námitkám se sluší uvést následující. Zmiňují-li dovolatelé význam
těhotenství 3. žalované jako překážky účasti na jednání soudu, opomíjejí, že
odvolací soud se ve svém rozhodnutí k této skutečností blíže nevymezoval a
nevyslovil k ní žádné závěry, jež by bylo možno podrobit dovolacímu přezkumu,
pročež již z tohoto důvodu není namístě, aby se jí zaobíral dovolací soud,
jehož úkolem není řešit teoretické otázky bez podstatnějšího významu pro
posouzení správnosti napadeného rozhodnutí. Nadto jde především o otázku
hodnocení významu skutkových okolností projednávané věci, jíž by jen obtížně
bylo možné pokládat za relevantní z hlediska výše připomínaných kritérií
přípustnosti a důvodnosti dovolání. Vytýkají-li dále dotčení žalovaní
odvolacímu soudu, že v napadeném usnesení nezohlednil závazný právní názor,
jenž vyslovil ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci a dle nějž
stačí omluvitelný důvod pouze tvrdit, zjevně poněkud špatně porozuměli
odvolacímu soudu, jenž se takto vyjadřoval pouze k omluvě bránící vydání
rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 1 o. s. ř., nikoliv důvodu, pro nějž by
měl být rozsudek pro zmeškání zrušen na základě návrhu dle § 153b odst. 4 o. s.
ř. Taktéž námitka směřující proti potvrzení prvostupňového rozhodnutí
založeného na nepravdivých a nedostatečně podložených tvrzeních soudem
odvolacím je zcela neopodstatněná, a to již s ohledem na § 219 o. s. ř., dle
nějž je pro potvrzení napadeného rozhodnutí odvolacím soudem rozhodující to,
zda je věcně správné ve výroku (což ostatně odpovídá i dovolateli vzpomínané
zásadě procesní ekonomie). Měl-li tedy odvolací soud dílčí výhrady proti
zjištěním soudu prvního stupně, avšak jeho výsledné posouzení zhodnotil jako
správné, bylo zcela v souladu se zákonem, přistoupil-li k potvrzení rozhodnutí.
Jelikož však usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku s ohledem na výše
uvedený nedostatek jako správné neobstojí, přistoupil Nejvyšší soud podle §
243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, a § 151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu