28 Cdo 5368/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Kraus a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a)
L. Ř., P., a b) Ing. V. J., P., obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků,
vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 2/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j.
23 Co 89/2015-332, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 23 Co
89/2015-332, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. listopadu 2014, č.j. 20 C 2/2012-230, zamítl žalobu v části, jíž bylo
žádáno nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků
parc. č. 839 v k. ú. L., parc. č. 773 a 774 v k. ú. J. a parc. č. 801/1 v k. ú.
Ř. u P. (výrok II), ve zbylém rozsahu řízení zastavil pro částečné zpětvzetí
žaloby (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel přitom
ze zjištění, že žalobci jsou dědici původní oprávněné osoby, L. J., zemř. 17. 5. 2012, jemuž nebyly (nemohly být) pro překážku zastavěnosti (§ 11 odst. 1
písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“)
vydány původní pozemky, které v rozhodné době přešly z vlastnictví této
oprávněné osoby na stát. Se zřetelem na předchozí (negativní) rozhodnutí
pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě
(rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/3; rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu ze dne
20. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/4; rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 11. 2010, č. j. PÚ 1185/10; rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 4. 2009, č. j. PÚ
754/09, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne
16. 10. 2011, č. j. PÚ 912/10), jakož i ocenění nevydaných pozemků znalci jako
pozemků již v době realizovaného odnětí určených k zastavění (ve smyslu § 14
odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), dospěl
soud prvního stupně k závěru, že žalobci disponují nárokem na vydání náhradních
pozemků v hodnotě nejméně 15 636 654 Kč (kdy jako nesprávné odmítl ocenění
předkládané žalovanou, nezohledňující stavební určení byť jinak formálně
kategorizovaných zemědělských pozemků). Žalobci se nemohli domoci uspokojení
nároku zásadně předpokládaným postupem – prostřednictvím veřejné nabídky
Pozemkového fondu České republiky (jejímž nástupcem je žalovaná, jejíž práva a
povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad), jež neměla potřebné kvalitativní a
kvantitativní parametry a kdy účast v nabídkových řízeních byla žalobcům
prakticky znemožněna právě nesprávným oceněním nevydaných pozemků ze strany
Pozemkového fondu ČR. Ten také před žalobci upřednostňoval při uspokojování
nároku jiné osoby (viz konkrétní skutkové zjištění o rozdílném přístupu k
žalobcům a „restituentovi“ JUDr. M. Č., jenž nebyl ani původní oprávněnou
osobou). Shledávaje z těchto důvodů postup žalované (jejího předchůdce – Pozemkového
fondu ČR) liknavým, svévolným a diskriminačním, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalobci se mohou uspokojení svého nároku domáhat u soudu žalobou o
uložení povinnosti žalované převést jim vhodné zemědělské pozemky z vlastnictví
státu, a to bez podmínky předchozího zahrnutí pozemků do veřejné nabídky
žalované (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Uzavřel však, že žalobci konkrétně
nárokované zemědělské pozemky, ač dosud nezastavěné a co do druhu
kategorizované jako „orná půda“, nejsou způsobilé k převodu z vlastnictví
státu, z nějž jsou vyloučeny ustanovením § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých zákonů (dále jen
„zákon č. 503/2012 Sb.“), neboť – podle zjištění prvostupňového soudu – jde o
pozemky určené schváleným územím plánem (v případě pozemku parc. č.
801/1 v k. ú. Ř. u P. již územním rozhodnutím) k zastavění veřejně prospěšnými stavbami. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 21. července 2015, č.j. 23 Co 89/2015-332, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků parc. č. 839 v k. ú. L., obec L., parc. č. 773 a
774 v k. ú. J., obec J., a parc. č. 801/1 v k. ú. Ř. u P., obec Ř. (dále též
jen „předmětné pozemky“), jako pozemků náhradních (výrok I); současně odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o
náhradě nákladů státu (výrok III). Po doplnění dokazování znaleckými posudky a zprávami obcí L., J. a města Ř.,
dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné pozemky jako náhradní žalobcům
vydat lze. Pozemek parc. č. 839 v k. ú. L. totiž podle aktuálního sdělení dané
obce „není územním plánem určen jako zastavitelná plocha a je užíván k
zemědělským účelům“. Pozemky parc. č. 773 a 774 v k. ú. J. a parc. č. 801/1 v
k. ú. Ř. u P. jsou pak sice územními plány určeny k zastavění budoucími veřejně
prospěšnými stavbami (resp. jako rezerva pro veřejně prospěšnou stavbu – v
případě pozemku parc. č. 801/1), což však – dle úvahy odvolacího soudu –
nebrání jejich převodu, jelikož jsou v katastru nemovitostí vedeny v kategorii
orná půda a „jejich začlenění územním plánem mezi pozemky v budoucnu
zastavitelné veřejně prospěšnými stavbami ještě neznamená, že tyto stavby budou
realizovány, neboť jde pouze o územním plánem schválené záměry, které nemají
vliv na vlastnické právo k těmto pozemkům.“ Co do ostatních předpokladů pro
uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků mimo veřejnou nabídku
žalované (liknavost, svévole a diskriminace ze strany předchůdce žalované, též
ve vazbě na ocenění pozemků), odvolací soud považoval závěry soudu prvního
stupně za správné a proto ohledně těchto pozemků – změnou rozsudku v napadeném
výroku o věci samé – žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
(potud posuzovaném z obsahového hlediska) spatřuje v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že vybrané zemědělské pozemky lze
žalobcům převést jako náhradní pozemky za v restituci nevydané pozemky,
namítajíc, že i podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. není možný převod náhradních pozemků v režimu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. v případě, kdy zemědělské pozemky, nebo jejich části, jsou územním
plánem určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní
infrastruktury. O takový případ jde právě v projednávané věci, kdy předmětné
pozemky jsou platnými územními plány určeny k zastavění veřejně prospěšnými
stavbami. Přitom dovolatelka namítá, že odvolací soud vycházel toliko ze zpráv
obcí, resp. města, aniž vzal v úvahu předkládané znalecké posudky a získané
informace si neověřil ani z platných územních plánů. Napadá i ten závěr
odvolacího soudu, že její postup, resp. postup jejího právního předchůdce ve
vztahu k žalobcům či jejich předchůdci byl svévolný, liknavý a diskriminační, a
v uvedeném směru poukazuje na nízkou aktivitu žalobců, jde-li o jejich účast v
nabídkových řízeních. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci považují podané dovolání za vadné, majíce za to, že žalobkyně řádně
nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání a dovolání podává proti
rozhodnutí v jiné věci, v níž oni nebyli účastníky řízení. Postup dovolatelky
v dané věci označují také za překvapivý, jestliže proti některým dříve vydaným
rozhodnutím ve skutkově obdobných věcech těchto účastníků žalovaná opravnými
prostředky ani nebrojila. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru žalobců
jinak správné, korespondující závěrům ustálené rozhodovací praxe, neboť to byla
žalovaná (její předchůdce), jež svým postupem znemožnila (a činí tak i nadále),
aby žalobci mohli náhradní pozemky získat cestou veřejné nabídky pozemků. Žalobci navrhli odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento
dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), za níž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/, § 21a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
(a to i co do žalobci ve vyjádření kritizovaného vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání – k němu srov. zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – jež dovolací soud posuzoval z
obsahového hlediska; k tomu srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). K
námitce žalobců, že dovoláním žalovaná brojí proti rozhodnutí vydanému v jiné
věci, v níž oni nebyli účastníky řízení, nelze než uvést, že nesprávné označení
rozhodnutí, uvedené v čl. I dovolání, je zjevně toliko chybou v psaní (viz též
jinak správné označení napadeného rozhodnutí na straně první dovolání), která
dovolání – i potud posuzované z jeho obsahové stránky (viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) – neurčitým nečinní. Dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba
nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za nevydané pozemky pro zákonnou
překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány, z obsahu spisu se
nepodávají, proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) oprávněným osobám
uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem
uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě
veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo
oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro
účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Podle § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) veřejné nabídky
sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území
obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně
plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z
pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše
takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky
nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů. Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988
Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění
pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené
územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k
zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury
nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných
podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke
zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti
Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování. K otázce, zda se oprávněná osoba (její dědic), jíž podle zákona o půdě vznikl
nárok na převod náhradních pozemků, může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu
České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a
povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní
smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku (byť jinak právem
na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011),
a to – při liknavém postupu Pozemkového fondu (potažmo žalované) – i pozemků
dříve nezahrnutých do veřejné nabídky, dovolací soud ve své rozhodovací praxi
konstantně odkazuje na řešení této otázky zejména rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek; dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010,
sp. zn.
28 Cdo 3893/2008, nebo rozsudek ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5408/2015. Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §
11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám,
do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007,
popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani
sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v
souladu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). I s odkazem na
rozhodovací praxi Ústavního soudu – v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 –
Nejvyšší soud připomíná, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám
patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky
musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla
poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných
osob. Dodává, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR
(předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zásadně zákonem
stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je zajisté považováno za výjimečné,
uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze
postup Pozemkového fondu ČR (potažmo žalované) kvalifikovat jako liknavý,
svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup
nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR
(resp. žalované) je především otázkou skutkových zjištění, jež je vyhrazeno
zejména soudům nižších stupňů. Při prověření správnosti právního posouzení věci
zabývá se dovolací soud tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru,
jde-li o postup liknavý, diskriminační nebo nesoucí znaky libovůle či svévole,
nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a přihlížejí k
relevantním okolnostem věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Potud – jde-li o posouzení otázky uplatnitelnosti nároku žalobou na uložení
povinnosti žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu náhradních
pozemků – se odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně, jehož řešení
dané otázky odvolací soud aproboval) závěrům ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil a posouzení této otázky, při němž měl
odvolací soud na zřeteli všechny rozhodné okolnosti, je správné. Odvolací soud
zde vycházel ze zjištění, že restituční nároky žalobců (jejich právního
předchůdce – původního žalobce L. J., zemř. 17. 5. 2012, jehož jsou žalobci
dědici) na vydání náhradních pozemků byly deklarovány celkem pěti rozhodnutími
pozemkového úřadu vydanými v letech 2002 - 2011, že žalovaná (Pozemkový fond
ČR) evidovala restituční nároky žalobců v částce zcela nepřiměřeně nízké, kdy
při stanovení jejich hodnoty neakceptovala podklady předkládané žalobci (jejich
právním předchůdcem), aniž by činila patřičné kroky k odstranění spornosti,
přičemž její odlišný názor na výši nároku se ukázal později jako evidentně
nesprávný (založený na nesprávném ocenění nevydaných pozemků, jež
nezohledňovalo určení formálně kategorizovaných zemědělských pozemků jako
pozemků určených již v době jejich odnětí k zastavění; k této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013,
rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Odvolací soud měl tedy na zřeteli netoliko dobu prodlení s uspokojením nároku
žalobců (jejich předchůdce), ale i konkrétní zjištění o postupu žalované
(jejího předchůdce) kolidující se zákonem o půdě, jímž bylo ztíženo, ne-li
prakticky znemožněno uspokojení restitučních nároků zásadně předpokládaným
způsobem, tj. cestou veřejných nabídek, pakliže žalovaná (její předchůdce)
neuznávala správnou výši těchto nároků, a kdy bez ospravedlnitelného důvodu
evidentně upřednostnila uspokojení nároků uplatňovaných jinou osobou; závěr, že
za této situace lze postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat nejenom
jako liknavý, nýbrž i nesoucí znaky libovůle a diskriminace, není zjištěným
okolnostem nepřiměřený (a koresponduje i závěrům, které Nejvyšší soud k dané
otázce vyslovil již dříve i v jiných věcech těchto účastníků – viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4480/2016, či ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2552/2016).
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo
diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního
pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz již shora odokazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) ovšem nebyly
(neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatry Nejvyššího soudu, jež jako
podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést
zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o
pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu
Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007,
uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014. V rozhodovcí praxi dovolacího soudu bylo již dříve také řečeno, že za kritéria
„vhodosti pozemku“ lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy
třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem
(srov. např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010), nebo zda nevzniknou jiné problémy
při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní
pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež
může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky
podle § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéholikov
zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu)
a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu (a tedy i
zařaditelnosti do veřejné nabídky podle zákona o půdě) brání jiné právní
předpisy. Právě odkazované, výše citované ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. vymezuje okruh pozemků, které podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991
Sb. anebo podle zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon) nelze převádět; mezi
pozemky, jež jsou takto z převodu vyloučeny (a to i v režimu zákona č. 229/1991
Sb., na nějž cit. ustanovení výslovně odkazuje), patří i „zemědělské pozemky
nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo
rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo
stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou
zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst.
4, § 7 nebo § 10 odst. 1,
zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury“ (srov. § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Obsahově jde o totožné
ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999
Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz § 2 odst. 1 zákona), kdy účelem
tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné
pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany,
pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod; k tomu slouží povinnost
orgánů státní správy disponujícími potřebnými údaji poskytovat informace o
případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem
na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016). V případě výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) jde o to, aby bylo zamezeno
převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování
staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb
a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně
prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho
dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení § 1 zákona o
půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené
„zemědělské pozemky“ (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na
půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na
pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona
č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších
předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené
územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k
zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury
nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných
podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke
zřízení technické infrastruktury). Při skutkovém zjištění, že „pozemky parc. č. 773 a 774 v k. ú. J. a pozemek
parc. č. 801/1 v k. ú. Ř. u P.“ jsou schválenými územními plány určeny k
zastavění veřejně prospěšnými stavbami (a kdy podle skutkových zjištění nejde
ani o výjimku z omezení převodu dle § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012
Sb., jelikož nejde o převod zemědělských pozemků podle § 3 odst. 4, § 7 nebo §
10 odst. 1, ani o převod zemědělských pozemků již využitých ke zřízení
technické infrastruktury) nemůže proto obstát právní posouzení věci odvolacím
soudem, že tyto pozemky je možné jako náhradní převést oprávněným osobám k
uspokojení jejich nároku podle zákona o půdě, které odvolací soud dále
doprovází nerelevantní argumentací, že jde o zemědělsky využívané pozemky (co
do druhu dosud evidované v katastru nemovitostí jako „orná půda“) a že jejich
plánované využití k uvažovanému účelu v budoucnu není jisté (kdy takovou
podmínku, např.
v podobě již vydaného rozhodnutí o umístnění stavby, zákon
nestanoví a k výluce postačí záměr o budoucím využití pozemků dle schváleného
územního plánu nebo regulačního plánu). Přitom i odvolací soud – přes
zdůrazňovaný současný stav pozemků – nakládá s předmětnými zemědělskými
pozemky, byť toliko pro účely jejich ocenění, již jako s pozemky určenými k
zastavění. Ani v případě zbylého pozemku parc. č. 839 v k. ú. L. (k němuž
odvolací soud uzavírá, že „není územním plánem určen jako zastavitelná plocha a
je užíván k zemědělským účelům“, zatímco soud prvního stupně vychází ze
zjištění, že jde o pozemek dotčený „trasou a ochranným pásmem vysokorychlostní
trati“ dle schváleného územního plánu) není ryze otázkou skutkových zjištění,
jestliže uvedený závěr zakládá odvolací soud na nikoliv zcela relevantních
údajích (byť sdělených dotčenou obcí) o vymezení „zastavitelných ploch“ územním
plánem (tedy patrně ploch, v nichž lze umísťovat a realizovat stavby v tzv. intravilánu obce dle její urbanistické koncepce), zatímco – z hlediska
posuzované výluky převodu – je podstatné začlenění pozemku do územně plánovací
dokumentací vymezené plochy (koridoru) pro veřejně prospěšné stavby či stavby
dopravní infrastruktury, což je jiný než odvolacím soudem zjišťovaný (a
dotazovanou obcí dne 29. 5. 2015 sdělený) údaj [k tomu srov. též vymezení pojmů
územního plánování uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon); k obsahu územního plánu a
regulačního plánu pak srovnej též přílohy 7 a 9 vyhlášky č. 500/2006, Sb., o
územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence
územně plánovací činnosti]. Přitom i ze znaleckého posudku, jejž odvolací soud
opatřil za účelem ocenění tohoto posudku (posudek znalce doc. Ing. Jaromíra
Rysky, CSc.), podává se zjištění (korespondující závěrům, jež učinil soud
prvního stupně), že tento nárokovaný pozemek je podle platného územního plánu
dotčen koridorem plánované „vysokorychlostní tratě Praha Lovosice D201“. V
případě pochybností (o tom, zda jde o pozemek, jenž je dle tohoto ustanovení z
převodu vyloučen) je proto třeba znovu se obrátit s kvalifikovanou žádostí –
požadující sdělení relevantních údajů ve smyslu citovaného ustanovení – na
příslušný úřad územního plánování (srov. § 6 odst. 1 písm. b/, část věty za
středníkem, zákona č. 503/2012 Sb.), případně takto sdělené údaje prověřit i
jinými důkazními prostředky (znalecký posudek, územně plánovací dokumentace). K argumentaci žalobců, uvedené v jejich vyjádření k dovolání, sluší se
znovu zopakovat, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu není popřena správnost
závěru o kvalifikaci postupu žalované (jejího předcůdce) jako přinejmenším
liknavého ve vztahu k nárokům vznášeným žalobci, a že potud toto dovolacím
soudem vydané rozhodnutí není tedy v rozporu ani s jinými Nejvyšším soudem již
dříve přijatými rozhodnutími ve věcech těchto účastníků (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4480/2016, či ze dne 2. 11. 2016, sp. zn.
28 Cdo
2552/2016), v nichž ovšem nebyly ze strany žalobců nárokovány pozemky k převodu
nevhodné (jak se stalo v tomto případě), resp. tyto otázky nebyly předmětem
dovolacího přezkumu v těchto dříve rozhodovaných věcech. Pro posouzení věci zde
není určující ani žalobci již dříve uplatňovaná argumentace o restriktivním
výkladu překážek restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
(doprovázená odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03), o které v souzené věci již nejde (žalobci nárokují pozemky jako
náhradní, přičemž jejich nárok – byť při omezené nabídce k převodu vhodných
zemědělských pozemků – lze v zásadě uspokojit i jinými než předmětnými pozemky
ve vlastnictví státu, pokud tyto pozemky pro zákonem stanovenou překážku
převést nelze). Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadených výrocích o věci samé, spolu se všemi na nich závislými
výroky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.