28 Cdo 4078/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) Ing. V. J., a b) L. Ř., obou zastoupených JUDr. Petrem
Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C
243/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
února 2015, č. j. 53 Co 428/2014-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1 -
Starém Městě, Revoluční 1044/23.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2014, č. j. 34 C 243/2011-293, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 27. 6. 2014, č. j. 34 C 243/2011-300, a opravného
usnesení téhož soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 34 C 243/2011-322, v části
výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu pozemků parc. č. 80/14 a parc. č. 84/1, zapsaných v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. K., obec P., do podílového
spoluvlastnictví žalobců každému z jedné ideální poloviny k uspokojení jejich
nároku jako oprávněných osob na převod náhradních pozemků za pozemky, které jim
nelze vydat (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů -
dále jen „zákon o půdě“); pokud výrokem I. tohoto rozsudku byl dále nahrazen
projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č.
365/1, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m.
Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. K., obec P.,
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení
zastavil (výrok I.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům
„na nákladech odvolacího řízení“ částku 50.094,- Kč k rukám jejich zástupce
(výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež podle svého
obsahu směřuje proti části jeho výroku, jíž rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 1. a 7. zákona č.
404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o.
s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu je v napadené části výroku - v
relevantních otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním - v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž
není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat
oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a § 11a
zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011,
ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013), podle níž ve prospěch oprávněné
osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho
zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka.
Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi též vyslovil právní názor, že v
situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako
pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující
územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední
realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na
závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro
zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské,
žalobci prokázali, že pozemky, které právní předchůdci žalobců převedli na stát
kupními smlouvami ze dne 12. 4. 1978, ze dne 8. 9. 1971, ze dne 12. 9. 1972 a
ze dne 10. 3. 1971 byly již od roku 1969 určeny k zástavbě na podkladě územně
plánovací dokumentace, resp. k datu převodu již byly součástí nějakého
zastavěného funkčního celku (viz též závěry uvedené v soudem prvního stupně
vyžádaném znaleckém posudku znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady
nemovitostí, Ing. Yvetty Fialové, CSc., č. 296/1/2014), a proto je namístě - v
souladu s judikaturou shora citovanou - ocenit pozemky jako stavební.
K samotné problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se
Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném
pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a
odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu
ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti
vykonává Státní pozemkový úřad (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)]
uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba
- při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího
zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí
Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č.
131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o
půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě
veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění
povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na
rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp.
zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 -
Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám
patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky
musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla
poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných
osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR
(předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem,
jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě),
považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti,
na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované)
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba
přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění
a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující
se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a
zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též
citovanou judikaturou (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo zjištěno, že restituční nároky žalobců (a dále původního
třetího žalobce L. J., který v průběhu řízení v roce 2012 zemřel, přičemž jeho
právními nástupci jsou oba žalobci), jež činí celkem 15.636.654,- Kč (viz
závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Yvetty Fialové, CSc.), na vydání
náhradních pozemků byly deklarovány pěti rozhodnutími pozemkového úřadu
vydanými v letech 2002 - 2011, že žalovaná (Pozemkový fond ČR) evidovala
(evidoval) restituční nároky žalobců v částce zcela nepřiměřeně nízké (ve výši
524.971,21 Kč), že při stanovení hodnoty restitučních nároků neakceptovala
(neakceptoval) podklady předložené žalobci (územní plány, územní rozhodnutí a
další předložené listiny), aniž by si jejich existenci ověřila dalším postupem,
že nečinila žádné kroky k odstranění této spornosti, přičemž její „odlišný
názor na výši nároku“ se ukázal později jako evidentně nesprávný (viz závěry
znaleckého posudku znalkyně Ing. Yvetty Fialové, CSc., a rozhodnutí pozemkového
úřadu ve věci určení vlastnictví žalobců a původního třetího žalobce L. J. k
původně vlastněným pozemkům). Za takto zjištěného skutkového stavu věci
nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních
nároků žalobců převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované z
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR)
uvedeným (svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky
ztížila (ztížil), ne-li znemožnila (znemožnil) žalobcům uspokojení jejich
restitučních nároků, pakliže neuznala (neuznal) správnou výši těchto nároků.
(Na svém názoru, že nevydané pozemky je třeba ohodnotit nikoliv jako stavební,
přitom žalovaná setrvává nadále, navzdory výsledkům tohoto řízení - srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2143/2014, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za zcela jiných
skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu
„nebyla doložena“.
Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované
závěry o jejím svévolném postupu, resp. postupu ze strany Pozemkového fondu
ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu,
jíž nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací
argumentaci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna
advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000,- Kč [srov. § 6 odst.
1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 903,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července
2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu