28 Cdo 4480/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) L. Ř., a b) Ing. V. J., obou zastoupených JUDr. Petrem
Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 26/2012,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března
2016, č. j. 17 Co 254/2015-214, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 2. 2015, č. j. 10 C 26/2012-177, ve znění
opravného usnesení ze dne 3. 12. 2015, č. j. 10 C 26/2012-199, v části výroku
I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném
převodu pozemku parc. č. 1448/109, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č.
10002 pro k. ú. D. P., obec P., a pozemků parc. č. 4458/66 a parc. č. 4455/122,
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu,
Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. H. P., obec P., do
podílového spoluvlastnictví žalobců každému z jedné ideální poloviny k
uspokojení jejich nároku jako oprávněných osob na převod náhradních pozemků za
pozemky, které jim nelze vydat (§ 11 odst. 1 a 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“); pokud výrokem I. tohoto
rozsudku byl dále nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu pozemků parc. č. 4417/30, 4447/6, 4447/7, 4458/71, 4458/70,
4455/123, 4455/124, všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú.
H. P., obec P., pozemku parc. č. 1571, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č.
10002 pro k. ú. V., obec P. a pozemku parc. č. 768/11, zapsaného v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro k. ú. L., obec P. a výrokem II. bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v
tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež podle svého
obsahu směřuje proti části jeho výroku, jíž rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 1. a 7. zákona č.
404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o.
s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu je v napadené části výroku - v
relevantních otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním - v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž
není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat
oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a § 11a
zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011,
ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013), podle níž ve prospěch oprávněné
osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho
zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka.
Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi též vyslovil právní názor, že v
situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako
pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující
územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední
realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na
závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro
zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské,
žalobci prokázali, že předmětné pozemky, byly v době prodeje dle existující
územně plánovací dokumentace vykoupeny za účelem bezprostřední realizace
výstavby sídliště (viz též závěry uvedené ve znaleckém posudku znalkyně z oboru
ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, Ing. Yvetty Fialové, CSc., č.
296/1/2014), a proto je namístě - v souladu s judikaturou shora citovanou -
ocenit pozemky jako stavební.
K samotné problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se
Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném
pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a
odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu
ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti
vykonává Státní pozemkový úřad (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)]
uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba
- při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího
zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí
Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č.
131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o
půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě
veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění
povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na
rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp.
zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 -
Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám
patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky
musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla
poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných
osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR
(předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem,
jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě),
považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti,
na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované)
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba
přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění
a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující
se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a
zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též
citovanou judikaturou (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo zjištěno, že restituční nároky žalobců (a dále původního
třetího žalobce L. J., který v průběhu řízení v roce 2012 zemřel, přičemž jeho
právními nástupci jsou oba žalobci) na vydání náhradních pozemků byly
deklarovány celkem pěti rozhodnutími pozemkového úřadu vydanými v letech 2002 -
2011, že žalovaná (Pozemkový fond ČR) evidovala (evidoval) restituční nároky
žalobců v částce zcela nepřiměřeně nízké, že při stanovení hodnoty restitučních
nároků neakceptovala (neakceptoval) podklady předložené žalobci (územní plány,
územní rozhodnutí a další předložené listiny), aniž by si jejich existenci
ověřila dalším postupem, že nečinila žádné kroky k odstranění této spornosti,
přičemž její „odlišný názor na výši nároku“ se ukázal později jako evidentně
nesprávný (viz závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Yvetty Fialové, CSc., a
rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci určení vlastnictví žalobců a původního
třetího žalobce L. J. k původně vlastněným pozemkům). Za takto zjištěného
skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce
uspokojení restitučních nároků žalobců převodem náhradních pozemků mimo
veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když
žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (svévolným) postupem, který je v rozporu
se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil), ne-li znemožnila (znemožnil)
žalobcům uspokojení jejich restitučních nároků, pakliže neuznala (neuznal)
správnou výši těchto nároků. (Na svém názoru, že nevydané pozemky je třeba
ohodnotit nikoliv jako stavební, přitom žalovaná setrvává nadále, navzdory
výsledkům tohoto řízení - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2143/2014, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za zcela jiných
skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu
„nebyla doložena“.
Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované
závěry o jejím svévolném postupu, resp. postupu ze strany Pozemkového fondu
ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu,
jíž nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších
stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b odst. 5 věta první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu