U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce KONSTRUKTOR- INŽENJERING dioničko društvo za graditeljstvo, 210 00
Split, Svačićeva 4, Chorvatsko, identifikační číslo osoby 060173315,
zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
15/583, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému Mgr. Ing. Ondřejem Blahou,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení 15,000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 303/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března
2012, č. j. 5 Cmo 402/2011-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 61.226,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho zástupce.
(bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 12. listopadu 2007 byla mezi
žalovaným jakožto budoucím prodávajícím a žalobcem jakožto budoucím kupujícím
uzavřena Smlouva o smlouvě budoucí o převodu 20 ks listinných akcií společnosti
APURO, a.s. dle § 289 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále
jen „obch. zák.“). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. března 2008. Podle článku II. odst. 5 Smlouvy o budoucí smlouvě byly obě smluvní strany
oprávněny vyzvat druhou stranu k uzavření smlouvy o převodu cenných papírů do
25. března 2008. Budoucí kupující (žalobce) byl dle článku IV. odst. 3 Smlouvy
o budoucí smlouvě povinen uhradit zálohu na kupní cenu cenných papírů ve výši
15,000.000,- Kč, když podle článku VI. odst. 2 Smlouvy o budoucí smlouvě mohl
žalobce tento svůj závazek splnit rovněž tím, že ve výši zálohy na kupní cenu
vystaví ve prospěch žalovaného neodvolatelnou a nepodmíněnou bankovní záruku ve
stejné výši. V článku VI. odst. 1 Smlouvy o budoucí smlouvě byla sjednána pro
případ, že do 31. března 2008 nedojde k uzavření smlouvy o převodu cenných
papírů, povinnost smluvních stran nejpozději do 15. dubna 2008 vrátit vzájemně
poskytnutá plnění, není-li v této smlouvě sjednáno jinak. Plnění této
povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou. V článku VI. odst. 3 Smlouvy o
budoucí smlouvě bylo dále sjednáno pro případ, že v souladu s ustanovením
článku II. odst. 5 této smlouvy bude řádně učiněna výzva k uzavření smlouvy o
převodu cenných papírů a do 31. března 2008 nedojde k jejímu uzavření z důvodu
na straně budoucího kupujícího, zavazuje se budoucí kupující zaplatit
prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 5 % sjednané kupní ceny. V takovém případě
je budoucí prodávající oprávněn splnit svůj závazek vrátit budoucímu kupujícímu
uhrazenou zálohu, resp. realizovanou bankovní záruku, započtením proti
pohledávce na tuto smluvní pokutu vůči budoucímu kupujícímu. Dále zjistil, že písemným podáním ze dne 21. prosince 2007 žalovaný s
odkazem na ustanovení čl. V. odst. 5 (správně II. odst. 5) doručeným žalobci
dne 7. ledna 2008 vyzval k jednání o určení notáře nebo advokáta za účelem
úschovy předmětných akcií a kupní ceny, a to nejpozději k 15. lednu 2008. Podáním ze dne 17. ledna 2008, doručeným žalobci dne 21. ledna 2008, žalovaný s
odvoláním na článek II. odst. 5 Smlouvy o budoucí smlouvě zaslal žalobci text
smlouvy o převodu cenných papírů a poukazuje na ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. konstatoval povinnost uzavřít smlouvu sjednanou Smlouvou o budoucí smlouvě
bez zbytečného odkladu, a stanovil tak přiměřenou lhůtu do 31. ledna 2008. Žalovaný písemným podáním ze dne 17. března 2008 doručeným žalobci 19. března
2008 od Smlouvy o smlouvě budoucí o převodu akcií ze dne 12. listopadu 2007 s
odvoláním na ustanovení § 346 odst. 1 obch. zák. odstoupil s tím, že žalobce
porušil podmínky této smlouvy tím, že v zákonem stanovené lhůtě neuzavřel
smlouvu o převodu cenných papírů, jejichž uzavření bylo výše uvedenou smlouvou
sjednáno. Žalovaný zaslal dne 3.
dubna 2008 Komerční bance výzvu k vyplacení
bankovní záruky a dne 7. dubna 2008 žalovaný vyplacenou bankovní záruku 15 mil. Kč převzal. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 289
a násl. obch. zák. Konstatoval, že mezi účastníky byla platně uzavřena Smlouva
o smlouvě budoucí. Uvedl, že pokud si strany ujednaly, že nedojde-li do 31. března 2008 k uzavření smlouvy o převodu cenných papírů sjednané Smlouvou o
smlouvě budoucí, jsou smluvní strany povinny si nejpozději do 15. dubna 2008
vrátit vzájemně poskytnutá plnění (není-li ve smlouvě o budoucí smlouvě
ujednáno jinak), pak tímto ujednáním vyloučily dispozitivní ustanovení § 290
obch. zák. Za výzvu k uzavření smlouvy považoval až podání žalovaného ze dne 17. ledna 2008, když podání žalovaného ze dne 21. prosince 2007 představuje pouze
výzvu k zahájení jednání o uzavření smlouvy o převodu akcií. Požadavek
žalovaného formulovaný ve výzvě k uzavření smlouvy s odkazem na ustanovení §
290 odst. 1 obch. zák. na uzavření smlouvy o převodu akcií bez zbytečného
odkladu do 31. ledna 2008 je dle jeho názoru nedůvodný a v rozporu s obsahem
ujednání Smlouvy o smlouvě budoucí, když ve Smlouvě o smlouvě budoucí bylo mezi
stranami řádně sjednáno uzavření smlouvy o převodu akcií nejpozději do 31. března 2008. Ujednání Smlouvy o budoucí smlouvě časový průběh uzavření budoucí
smlouvy formuluje dostatečně určitě a jasně a vylučuje tak postup dle
ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. Žalovaný tedy postupoval v rozporu s
ujednanou smlouvou, když stanovil lhůtu k uzavření smlouvy o převodu akcií
jinak než do 31. března 2008. Odstoupení žalovaného od Smlouvy o smlouvě
budoucí dopisem ze dne 17. března 2008 je tudíž nepodložené a nedůvodné, neboť
lhůta pro uzavření smlouvy o převodu předmětných akcií zakotvuje povinnost tuto
smlouvu uzavřít do 31. března 2008. Jelikož odstoupení od smlouvy žalovaným
nebylo řádné, zanikla předmětná smlouva až uplynutím sjednaného času, tj. 31. března 2008. Jestliže žalovaný za této situace dne 3. dubna 2008 vyzval
Komerční banku k vyplacení bankovní záruky a toto plnění si ponechal, učinil
tak neprávem a získal přijetím vyplacené bankovní záruky 15 mil. Kč z právního
důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch takto získaný musí v souladu s
ustanovením § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku vydat. Dále uvádí, že zánik
uzavřené Smlouvy o smlouvě budoucí uplynutím času, na který byla tato smlouva
sjednána, aniž došlo k uzavření smlouvy o převodu akcií, nenaplňuje podmínky
sjednané v článku VI. odst. 3 této Smlouvy o budoucí smlouvě, z níž žalovaný až
následně dovodil své právo na smluvní pokutu ve výši 5 % sjednané kupní ceny
vůči žalobci, neboť pro vznik této smluvní pokuty sjednané podmínky
prokazatelně nenastaly. Uzavřel, že žalovanému nevzniklo právo na smluvní
pokutu a žalovaný tak nebyl oprávněn svůj závazek vrátit žalobci uhrazenou
zálohu, tj. složenou bankovní záruku, započíst proti své pohledávce na smluvní
pokutu. Na podkladě výše uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce se důvodně domáhá po žalovaném zaplacení částky 15 mil.
Kč z důvodu
bezdůvodného obohacení a tudíž žalovanému uložil tuto částku se zákonným úrokem
žalobci zaplatit. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
částečně přitom doplnil a zopakoval dokazování. Dospěl k odlišnému závěru od
soudu prvního stupně ohledně aplikace ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. Podle
jeho názoru Smlouva o smlouvě budoucí sice vymezuje termíny, a to termín kdy
nejdříve a kdy nejpozději mají být předmětné akcie převedeny, v žádném směru
však z hlediska časových aspektů nehovoří o uzavření smlouvy budoucí. Smlouva o
smlouvě budoucí v odst. II. bodě 5 vymezuje termín, do kdy je ještě včas
učiněna výzva k uzavření smlouvy o převodu cenných papírů, smluvní ujednání
však neobsahují žádný časový limit pro reakci na tuto výzvu. Za této situace
pak na daný smluvní vztah dopadá ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák., kde je
stanovena povinnost budoucí smlouvu uzavřít bez zbytečného odkladu po výzvě
oprávněné strany. Dále, opět na rozdíl od soudu prvního stupně, učinil závěr,
že jako výzva dle ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. vyhovuje v dané věci již
dopis žalovaného ze dne 21. prosince 2007. Jestliže tedy žalobce odpovídajícím
způsobem nereagoval již na první výzvu, porušil smlouvu se všemi z toho
vyplývajícími důsledky. Odvolací soud nesouhlasil s pojetím uplatněného nároku jako
bezdůvodného obohacení. Banka plnila, co plnit měla, přičemž na vypořádání
vztahů z bankovní záruky obecně vzato dopadá ustanovení § 321 obch. zák. V této
souvislosti zdůraznil, že žalobce bance složil příslušnou částku ještě před
vyplacením bankovní záruky žalovanému. Dále uvedl, že nastal případ, předvídaný
ustanovením odst. VI. odst. 1 Smlouvy o smlouvě budoucí, kdy si účastníci měli
vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Žalovaný tedy ztratil nárok na plnění,
představované bankovní zárukou. Podle ujednání, obsaženého v čl. VI. odst. 3,
byl žalovaný oprávněn započíst proti nároku na vrácení poskytnutého plnění
žalobci svůj nárok na smluvní pokutu. Splatnost smluvní pokuty však nebyla v
předmětné Smlouvě o smlouvě budoucí sjednána, tudíž nastupuje úprava daná § 340
odst. 2 obch. zák. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení vyzval žalobce k
zaplacení smluvní pokuty a uplynutím „lhůty bez zbytečného odkladu“ po doručení
nastala splatnost tohoto nároku. Jelikož však žalovaný tímtéž dopisem učinil
kompenzační úkon, pak odvolací soud dospěl k závěru, že tímto žalovaný započetl
nesplatnou pohledávku a účinky započtení tedy nenastaly. Odvolací soud konečně rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě jako
věcně správný potvrdil, neboť se žalobce po právu domáhá vrácení plnění z
poskytnuté bankovní záruky (zálohy na kupní cenu). Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho výrokům I.
a II.) dovolání, jehož přípustnost opírá zejména o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), případně o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel především v tom, že se odvolací
soud nevypořádal s námitkou žalovaného ohledně aplikace ustanovení § 325 obch. zák. Upozorňuje na vzájemnou provázanost závazku žalovaného vrátit žalobci
poskytnuté plnění, nedojde-li k uzavření smlouvy, a závazku žalobce zaplatit
smluvní pokutu ve výši 5 % sjednané kupní ceny v případě, že smlouva o převodu
cenných papírů nebude uzavřena ze strany žalobce po řádné výzvě žalovaného. Ohledně vzniku nároku žalovaného na smluvní pokutu uvádí, že k samotnému vzniku
tohoto nároku nebylo třeba dalších právních úkonů (výzev k zaplacení), neboť
vznik tohoto nároku byl závislý pouze na splnění podmínky specifikované v čl. VI. odst. 3 smlouvy o smlouvě budoucí. Jestliže žalovaného stíhala povinnost
vrátit žalobci nejpozději do 15. dubna 2008 plnění z poskytnuté záruky, tak v
té době již existoval nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty ze strany
žalobce. V daném případě, s ohledem na synallagmatický závazkový právní vztah,
nebyl žalovaný povinen svůj závazek splnit, když z opakovaných projevů žalobce
bylo zřejmé, že není ochoten ani schopen svůj závazek splnit. Jestliže soud
žalobě vyhověl, měl tak učinit pouze za situace, kdy by stanovil vzájemnou
povinnost účastníků – tedy povinnost žalovaného vrátit žalobci již poskytnuté
plnění oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému smluvní pokutu. Co se týče
otázky započtení, pak dovolatel argumentuje ustanovením § 359 obch. zák. V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a
nedůvodné s tím, že se vypořádává s námitkami dovolatele. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7
článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud
zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Ačkoli dovolatel namítá, že napadeným rozhodnutím bylo sice potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak ze zcela odlišných důvodů, než o jaké se
opíral rozsudek soudu prvního stupně, a dovolání by tudíž mělo být přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že tomu tak není.
Pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím či potvrzujícím, je
rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/1998). V
projednávané věci soudy obou stupňů dospěly ke stejnému závěru, že žalobce má
právo na vrácení zálohy (bankovní záruky) 15 mil. Kč. Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z hlediska posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodující skutkový stav, z nějž odvolací soud při právním posouzení
věci vycházel, a jímž je Nejvyšší soud také při posuzování přípustnosti
dovolání vázán a nemůže jej revidovat. Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam
nemá, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit námitka dovolatele,
že mělo být soudy aplikováno ustanovení § 325 obch. zák., které upravuje plnění
tzv. synallagmatických závazků. Jak již Nejvyšší soud vyslovil např. ve svém
rozsudku ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 1596/2010, za synallagmatické
závazky ve smyslu ustanovení § 325 obch. zák. jsou označovány ty dvoustranné
závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit
je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a
povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. z kupní smlouvy je
kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti jeho převzetí a
prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení kupní ceny). Vzájemná podmíněnost závazků může přitom vyplývat buď ze zákona (srov. např. §
457 občanského zákoníku) nebo ze smlouvy. V citovaném ustanovení tak jde o
odchylku od zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek ve sjednané době,
popřípadě v době vyplývající ze zákona, tj. včas a dále řádně, z níž úprava
obchodního zákoníku (stejně jako občanského zákoníku) vychází. Ustanovení § 325
obch. zák. se přitom vztahuje na vzájemné závazky, které mají podle smlouvy
nebo podle zákona stejnou splatnost. V posuzované věci z předmětné Smlouvy o
budoucí smlouvě nevyplývá, že by závazek žalovaného vrátit bankovní záruku byl
jakkoli vzájemně závislý a podmíněn závazkem žalobce zaplatit smluvní pokutu. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepředstavuje ani
polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že účinky započtení nesplatné
pohledávky na zaplacení smluvní pokuty nenastaly. Jestliže odvolací soud vyšel
ze skutkového zjištění, že splatnost smluvní pokuty nebyla sjednána ve Smlouvě
o smlouvě budoucí, pak tak učinil v souladu s ustanovením § 340 odst. 2 obch. zák., podle něhož je splatná až ve lhůtě bez zbytečného odkladu po té, kdy byl
dlužník věřitelem o plnění požádán (bez zbytečného odkladu po výzvě). Namítá-
li pak žalovaný v této souvislosti, že nárok na smluvní pokutu vznikl, aniž by
bylo třeba nějaké výzvy, pak dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že
nárok vznikl, ale nenastala jeho splatnost. Jak již Nejvyšší soud vyslovil v
odůvodnění jeho usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn.
29 Odo 204/2003,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2006, v
občanskoprávních vztazích i v obchodněprávních vztazích lze úkon směřující k
započtení (kompenzační projev) účinně učinit zásadně jen tehdy, je-li
pohledávka osoby, která takový úkon činí, v době, kdy kompenzační projev dojde
adresátu, již splatná. Kompenzační projev učiněný věřitelem s pohledávkou,
která v době, kdy kompenzační projev dojde adresátu, ještě není splatná (a to v
situaci, kdy zákon započtení pohledávky, která není splatná, výslovně
nepřipouští), nemá co do započtení žádné účinky a těchto účinků nenabývá ani k
okamžiku, kdy se taková pohledávka (v budoucnu) splatnou stane. Nejvyšší soud
dále ve svém rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, dospěl k
závěru, že úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele
nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval
dlužníka k zaplacení pohledávky, a že podmínka splatnosti započítávané
pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k
zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky. Od
závěrů tohoto rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
uzavřel, že úkon směřující k započtení pohledávky na zaplacení smluvní pokuty,
který žalovaný učinil v průběhu odvolacího řízení, aniž předtím vyzval žalobce
k jejímu zaplacení, nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované
pohledávky. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže
založit ani argumentace dovolatele ustanovením § 359 obch. zák. Ze skutkových
zjištění soudů nelze učinit závěr o tom, že by žalobce nebyl schopen plnit své
peněžité závazky. Navíc je v této souvislosti nutno zdůraznit, že uvedené
okolnosti (týkající se údajné nesolventnosti žalobce) tvrdil dovolatel až v
dovolání a tím uplatnil tzv. „skutkové novoty“, což je v dovolacím řízení
vyloučeno (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Pokud jde o dovolání žalovaného do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení,
dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu
na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikovaném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud tedy s ohledem na uvedené neshledal rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným a dovolání proti němu podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší
soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo
postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149
odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za
středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen
nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z
částky 50.300,- Kč podle § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání),
z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13
odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty
(10.626,- Kč), celkem tedy částku 61.226,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.