23 Cdo 2409/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Acron Communications, spol. s r.o., v likvidaci, se sídlem v Praze 2,
V Tůních 10, PSČ 120 00, IČO 25604899, zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalované EURONEWS, a.s.,
se sídlem v Praze 5, Holečkova 103, IČO 25690272, zastoupené JUDr. Hanou
Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o zaplacení částky
945 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm
219/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
února 2010, č. j. 1 Cmo 157/2009-204, takto:
I. Dovolání žalobkyně se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 1 Cmo 157/2009-204, ve
výroku pod bodem I, zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 31 283,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Hany Heroldové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24.
Žalobkyně se žalobou domáhala doplacení ceny díla spočívajícího ve vytvoření a
instalaci aplikačního programového vybavení, které žalované předala předávacím
protokolem. Žalovaná se proti žalovanému nároku bránila námitkou, že žalobkyně
předala dílo opožděně, a proto jí vznikl nárok na smluvní pokutu, kterou proti
nároku na doplatek ceny díla započetla.
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. září 2008, č. j. 37 Cm
219/2005-160, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 806 000 Kč s
0,05% úrokem z prodlení denně od 5. 5. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I),
zamítl žalobu na zaplacení částky 139 000 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně od
18. 4. 2002 do zaplacení a na zaplacení 0,05% úroku z prodlení z částky 806 000
Kč od 18. 4. 2002 do 5. 5. 2002 [výroky pod body II.a) a II.b)] a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Rozhodl tak poté, kdy jeho
předchozí vyhovující rozsudek odvolací soud zrušil pro nedostatek důvodů
rozhodnutí a nezohlednění obrany žalované jako objednatelky díla spočívající v
zápočtu smluvní pokuty za prodlení zhotovitelky, když dále uložil soudu prvního
stupně, aby se v souladu s § 548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zabýval splatností ceny díla. Strany učinily v prvostupňovém řízení nesporným, že dne 12. 2. 2001 uzavřely
„smlouvu o vytvoření díla na objednávku a licenční smlouvu“, která byla
doplněna postupně čtyřmi dodatky. Z dodatku č. 4 ze dne 3. 4. 2002 soud prvního
stupně zjistil, že jeho předmětem bylo rozšíření předmětu díla a změna
platebního kalendáře. Dle bodu 2.3 „dodatečné funkčnosti budou považovány za
integrální součást díla podle smlouvy.“ Dle článku 2.4 strany prohlásily, že
dosud nedošlo k akceptaci díla ani v rozsahu sjednaném ve smlouvě a dřívějších
dodatcích. Strany se dohodly, že dodatečné funkčnosti, které strany považovaly
za integrální součást díla, se zhotovitel zavazuje provést nejpozději do 3. 4. 2002 (bod 2.2). Dnem účinnosti dodatku (podepsáno 3. 4. 2002) byl stanoven
předpoklad pro akceptaci díla podle článku 3 smlouvy. Ze smlouvy o dílo a
jejích dodatků soud prvního stupně zjistil, že dílo mělo být předáno dne 11. 6. 2001. Dle předávacího protokolu došlo k předání díla dne 22. 6. 2001. Dne 3. 4. 2002 strany podepsaly akceptační protokol, jehož součástí byla příloha
označující vady (v akceptačním protokolu bylo uvedeno 15 kritických vad). V
protokolu ze dne 15. 4. 2002 žalovaná prohlásila, že akceptovala dílo dne 3. 4. 2002. Žalovaná měla k dílu výhrady, které uvedla v akceptačním protokolu;
žalobkyně vady a nedostatky uvedené v akceptačním protokolu odstranila dne 19. 4. 2002. Tohoto dne žalovaná tento protokol podepsala. Dne 22. 4. 2002 bylo
formou předávacího protokolu zaznamenáno předání veškeré dokumentace k dílu. Ohledně splatnosti ceny díla vyšel soud prvního stupně z ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák., podle něhož je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla
v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco
jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. V dané věci byla dodatkem č. 4 ke
smlouvě o dílo jejími účastníky vedle rozšíření předmětu smlouvy a sjednání
ceny díla ve výši 2 100 000 Kč upravena splatnost této ceny tak, že po uhrazení
částky 810 000 Kč se žalovaná zavázala zaplatit částku 900 000 Kč ve lhůtě do
14 dnů ode dne akceptace, částku 200 000 Kč ve lhůtě 3 měsíců ode dne
akceptace, částku 100 000 Kč ve lhůtě 6 měsíců ode dne akceptace a částku 90
000 Kč ve lhůtě 9 měsíců ode dne akceptace. Soud prvního stupně vyšel ze shora uvedeného zjištění, že žalovaná akceptovala
dílo ke dni 3. 4. 2002 a žalobkyně vady nedostatky popsané v akceptačním
protokolu odstranila ke dni 19. 4. 2002, kdy podepsala předávací protokol. Soud
prvního stupně tento den považoval za den, kdy byla žalobkyně oprávněna
fakturovat.
Od tohoto momentu běží 14denní lhůta k úhradě vyfakturované částky,
neboť bylo ve smlouvě o dílo sjednáno, že bude uhrazena buď ve lhůtě 14 dnů od
akceptace díla nebo od instalace akceptované verze díla v prostředí objednatele
podle toho, která ze skutečností nastane později. Při výpočtu dlužné částky za úhradu ceny díla vyšel soud prvního stupně ze
sjednané ceny díla ve výši 2 100 000 Kč, z níž byla žalovanou zaplacena částka
1 219 500 Kč, takže z ceny díla nebyla uhrazena částka ve výši 880 500 Kč. Soud prvního stupně dále posuzoval žalovanou vznesený nárok na smluvní pokutu
za prodlení žalobkyně s plněním jejích závazků. Soud prvního stupně dovodil, že
žalované vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,05 % za období od 3. 4. 2002
po dobu 14 dnů z částky 2 100 000 Kč, což činí částku 14 500 Kč, a částku 60
000 Kč za každý den přesahující 14 denní lhůtu prodlení, celkem tedy částku 74
500 Kč. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 880 500
Kč, od níž odečetl smluvní pokutu ve výši 74 500 Kč. K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února
2010, č. j. 1 Cmo 157/2009-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na zaplacení částky 806 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem
I), potvrdil zamítavý výrok ohledně zaplacení částky 129 550 Kč s
příslušenstvím (výrok pod bodem II), konstatoval, že výrok pod bodem II.a v
rozsahu týkajícím se 9 450 Kč s příslušenstvím a výrok pod bodem II.b zůstal
nedotčen (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok pod bodem IV). Odvolací soud považoval na rozdíl od soudu prvního stupně obranu žalované
týkající se smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s předáním díla spadající do
roku 2001 za důvodnou v plné výši. Po zopakování příslušných důkazů vyšel z
následujících rozhodných skutečností. Doba plnění byla sjednána v dodatku č. 2
ke smlouvě o dílo na termín 11. 6. 2001 a akceptační testy měly být ukončeny
podle dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo do 35 dnů od podpisu předávacího
protokolu. Předávacích protokolů s uvedením vad díla sepsali účastníci více,
první z nich dne 22. 6. 2001, další ve dnech 27. 7., 17. 8., 24. 8., 6. 9., 18. 9., 2. 10., 29. 10., 5. 12. a 21. 12. 2001. Tyto další protokoly byly
pořizovány proto, že v rámci akceptačních testů byly zjištěny i kritické vady
díla (čl. 1 smlouvy). Žalovaná dopisem ze dne 27. 7. 2001 žalobkyni na výskyt
vad upozornila. Současně uvedla, že akceptační testy byly (z důvodu kritických
vad a na základě odst. 3.5 smlouvy) přerušeny. Další „kritické vady“ oznamovala
žalovaná žalobkyni dopisy ze dne 4. 7., 2. 8., 9. 8. a 10. 8. 2001. Smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s plněním svých závazků, jak vyplývají z
článku 3 smlouvy a z jejích příloh, byla sjednána ve výši 0,05 % z ceny dle
článku 7.1 za každý den prodlení s tím, že pokud prodlení zhotovitele přesáhne
14 kalendářních dnů, činí smluvní pokuta 30 000 Kč denně, a při překročení doby
28 dnů pak 60 000 Kč za každý následující den prodlení. Závazek zhotovitele k vytvoření díla byl deklarován v bodu 3.2 smlouvy o dílo.
Podle jejího bodu 3.3. bude povinnost zhotovitele splněna – mimo jiné – jen
tehdy, když dílo „nebude vykazovat vady“. Navíc v poslední větě následujícího
bodu 3.4 smlouvy se výslovně uvádí, že „povinnost stanovená v článku 3.2 této
smlouvy bude splněna teprve okamžikem, kdy bude úspěšně proveden akceptační
test díla tak, jak vyplývá z článku 3.5“. V této poslední zmíněné části smlouvy
pak bylo sjednáno, že „v případě zjištění kritické vady, budou okamžitě
přerušeny akceptační testy a po odstranění takové kritické vady bude vyhotoven
nový předávací protokol a budou zahájeny nové akceptační testy“. V řízení bylo
zjištěno, že strany při předávání díla podle uvedených ustanovení postupovaly,
takže protokol z 22. 6. 2001 ještě nemůže mít právní účinky předání díla, jak
namítala žalobkyně. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k termínu plnění zhotovitele
sjednaného k 11. 6. 2001 a k tomu, že jediný akceptační protokol účastníci
podepsali 3. 4. 2002 s tím, že v něm bylo specifikováno i 15 „kritických vad“,
byla žalobkyně od 12. 6. 2001 minimálně do 30. 9. 2001 v prodlení s řádným
předáním díla, jak jí ukládala smlouva o dílo. V řízení přitom nebylo
prokázáno, že by zhotovitel nemohl splnit svůj závazek včas a řádně v důsledku
uplatnění „změnových požadavků objednatele“, jak žalobkyně namítala, neboť
většina z nich byla zohledněna posunem doby plnění. Žalovaná tzv. „penalizační fakturou“ vyúčtovala žalobkyni pokutu za prodlení
jen za období od 11. 6. 2001 do 30. 9. 2001 ve výši 6 555 000 Kč. Podle výpočtu
odvolacího soudu činí pokuta za uvedené období 5 453 000 Kč, beze zbytku však
postačí ke kompenzaci nároku uplatněného v tomto řízení žalobkyní. To, že nárok
na smluvní pokutu za prodlení zhotovitele vzniká i za období po předání díla,
má-li dílo vady, judikoval Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) ve svém rozsudku ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006, nebo
rozhodnutí ze dne 21. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 956/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž namítla, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
odvolací soud opřel své závěry o důkaz, který nebyl tvrzen ani předložen,
důkazy byly hodnoceny v rozporu s hmotným právem a stávající judikaturou, a své
závěry odvolací soud přijal v rozporu s provedeným dokazováním. Dovolatelka namítá, že odvolací soud zcela převzal argumentaci žalované o
prodlení žalobkyně nejméně do 30. 9. 2001, aniž by byl v tomto směru proveden
jediný důkaz. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud posuzoval předání díla v rozporu s
obsahem uzavřené smlouvy o dílo bez ohledu na specifický charakter tohoto díla. S ohledem na specifičnost tohoto díla bylo specifické i jeho předání. Předání
díla bylo určitým procesem s několika termíny, které jsou podrobně
specifikovány v příloze č. 2 smlouvy. Tímto procesem byla tzv. akceptace, která
měla v daném případě prověřit provozuschopnost, tedy zda splňuje požadavky na
vlastnosti díla. Vlastní proces akceptace byl specifikován v článku 3.5
smlouvy. Pokud byla úhrada doplatku ceny díla podle smlouvy o dílo včetně
posledního dodatku smlouvy o dílo č. 4 vázána na podpis akceptačního protokolu,
je zřejmé, že až podpisem tohoto akceptačního protokolu byl ukončen proces
ověřování funkčnosti díla a nastala splatnost doplatku ceny. Odvolací soud tak vůbec nerozlišoval mezi předávacím protokolem a akceptačním
protokolem z hlediska tohoto díla. Dovolatelka je toho názoru, že dílo bylo
předáno k akceptaci dne 22. 6. 2001 v souladu se smlouvou a dodatky a od tohoto
dne probíhaly akceptační testy díla včetně jeho rozšířené části, kdy dílo bylo
v plném rozsahu po poslední akceptaci zcela převzato a bylo užíváno. Ke splnění
povinnosti provést dílo došlo podpisem akceptačního protokolu dne 3. 4. 2002. Ohledně přiznání nároku žalované na smluvní pokutu vytkla žalobkyně odvolacímu
soudu, že jí neumožnil provést dokazování ohledně nepřiměřenosti smluvní pokuty
a prokázat tak podmínky pro postup soudu podle § 301 obch. zák. Odvolací soud
nezkoumal dobu, za kterou byla smluvní pokuta uložena, ani přiměřenost její
výše vzhledem k ceně díla a k tomu, že žalovaný dílo až do ukončení
akceptačního procesu užíval. Odvolací soud nedal nikterak najevo, že se hodlá
odchýlit od právních závěrů soudu prvního stupně, jeho rozhodnutí se
dovolatelce jeví jako překvapivé. Odvolací soud měl zrušit rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátit se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Takto bylo žalobkyni odepřeno právo na spravedlivý proces a řízení je tím
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za porušení ustanovení § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) považuje dovolatelka postup odvolacího soudu při jednání dne 15. 12. 2009,
při němž odvolací soud prováděl důkaz listinou, již žalovaná v řízení jako
důkaz neuplatnila a nenavrhovala. Tento postup odporuje podle názoru
dovolatelky ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř., podle něhož k novým
skutečnostem a důkazům odvolací soud smí přihlédnout, s výjimkou věcí uvedených
v § 120 o. s. ř.
(dovolatelka měla zřejmě na mysli odstavec 2 tohoto
ustanovení), jen tehdy, pokud byly již uplatněny. To, že tento důkaz byl
proveden z popudu odvolacího soudu, je podle názoru dovolatelky v rozporu s
nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 257/99 a rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, v němž je konstatováno, že soud
svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není
podkladu v průběhu dosavadního jednání. Dovolatelka uzavřela, že dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a jsou naplněny dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Proti výroku odvolacího soudu pod bodem II je podle dovolatelky dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jsou dány
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., když
otázkou zásadního právního významu je, že odvolací soud neumožnil provést
dokazování ohledně nepřiměřené smluvní pokuty a způsob dokazování popsaný shora. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu s tím, aby s ohledem na jednostranný postup dosavadního senátu v
odvolacím řízení byla tato věc projednána jiným senátem odvolacího soudu. Žalovaná ve vyjádření k dovolání nejprve upozornila na nespornou skutečnost, že
termín plnění byl stanoven na 11. 6. 2001, předávací protokol byl podepsán až
dne 22. 6. 2001. To samo o sobě svědčí o 11 dnech prodlení žalobkyně s dodáním
díla. Žalobkyně se v období od uzavření smlouvy do 3. 4. 2002 dostala do
prodlení opakovaně, a proto žalovaná dopisem ze dne 26. 4. 2002 uplatnila vůči
žalobkyni svůj nárok na smluvní pokutu a část tohoto nároku započetla proti
nároku žalobkyně na úhradu části ceny díla, což posléze uplatnila již v
prvostupňovém řízení, v němž doložila zmíněný dopis z 26. 4. 2002 i předmětnou
fakturu. Žalobkyně přitom nikdy nepopírala, že smluvní pokuta nebyla řádně
uplatněna. Odvolací soud proto nemohl připouštět nové tvrzení a nové důkazy
ohledně pokuty, procesní práva žalobkyně nebyla poškozena. Vlastní výše pokuty byla podle názoru žalované stanovena ve smlouvě přiměřeně
tomu, jaký měla žalovaná zájem na řádném a včasném dodání díla, když při
podpisu smlouvy o dílo předpokládala, že dílo bude řádně dodáno dne 14. 5. 2001, a že poté ve 14 dnech proběhne akceptační testování. Celková výše pokuty
byla žalovanou v řízení před soudem prvního stupně vyčíslena na částku 15 500
000 Kč, přitom pouze za prodlení s dodáním díla řádně do 30. 9. 2001 jí vznikl
nárok na pokutu ve výši 6 555 000 Kč, žalovaná se však sama rozhodla uplatnit
pokutu pouze ve výši 1 000 000 Kč a započíst ji proti žalovanému nedoplatku
ceny díla ve výši 945 000 Kč. Žalovaná tak uplatnila pouze 1/16 celkové pokuty,
což hodnotí jako moderaci z její dobré vůle; moderace soudem podle § 301 obch. zák. by již proto nebyla na místě, navíc je věcí volného uvážení soudu.
Dovolatelkou tvrzená absence dokazování k nepřiměřenosti smluvní pokuty
nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť dovolatelka měla
samozřejmě možnosti se v průběhu řízení k výši smluvní pokuty vyjádřit a
doložit takové eventuální tvrzení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání ohledně
výroku pod bodem I a odmítnutí ohledně výroku pod bodem II. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je v rozsahu, ve kterém
směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
v tomto rozsahu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů, kterými je z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k
závěru, že dovolání není v tomto rozsahu důvodné. Vzhledem k přípustnosti
dovolání rovněž podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížel k tomu, zda
řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Otázkou, na jejímž posouzení stojí rozhodnutí ve věci, je, zda žalované vzniklo
právo na smluvní pokutu z důvodu prodlení žalobkyně s provedením díla, či
nikoliv. Odvolací soud v této souvislosti zjistil, že dílo mělo být dle smlouvy
o dílo předáno dne 11. 6. 2001. Akceptační testy měly být ukončeny podle
dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo do 35 dnů od podpisu předávacího protokolu. Jediný akceptační protokol byl podepsán dne 3. 4. 2002. Na základě těchto
skutkových zjištění lze dospět k závěru, že za řádného běhu věcí mělo být dílo
předáno k akceptaci v takovém stavu, aby akceptační fáze mohla být ukončena
podpisem akceptačního protokolu do 35 dnů od plánovaného předání díla k
akceptaci, tj. podle smlouvy do 17. 7. 2001. V řízení bylo zjištěno, že dne 22. 6. 2001 byl podepsán předací protokol, jímž se dílo předávalo k akceptaci. Z
toho vyplývá, že se žalobkyně dostala do prodlení s předáním díla k akceptaci v
období od 12. 6. 2001 do 21. 6. 2001. Dále lze dovodit, že žalobkyně byla v
prodlení se splněním povinnosti dodat dílo v takové kvalitě, aby bylo možné
ukončit akceptační řízení ve lhůtě podle smlouvy, do uplynutí 35 dnů od předání
díla (26. 7. 2001) do dne 2. 4. 2002 (den předcházející podepsání akceptačního
protokolu). Odvolací soud souhlasil s žalovanou, že žalobkyně byla v prodlení
minimálně od 11. 6. 2011 do 30. 9. 2001, přičemž za toto období činí smluvní
pokuta částku 5 453 000 Kč. Toto odlišné právní posouzení počátku prodlení
žalované, které nesprávně učinil odvolací soud, nemá ovšem na výsledek řízení
vliv, jelikož s ohledem na sjednanou výši smluvní pokuty je zjevné, že i za
období od 12. 6. 2001 do 21. 6. 2001 a od 26. 7. 2001 do 30. 9. 2001, k němuž
žalovaná smluvní pokutu vypočítávala, smluvní pokuta značně přesahuje žalovanou
částku. Lze tedy souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tím, že žalovaná
započetla na cenu díla smluvní pokutu do výše žalované částky dopisem ze dne
26. 4. 2002, došlo k zániku žalované pohledávky. Rozhodnutí odvolacího soudu je
tedy v tomto ohledu správné.
K provedenému zápočtu smluvní pokuty dovolatelka namítá, že se odvolací soud
nezabýval moderací smluvní pokuty, která byla vzhledem k ceně díla a k tomu, že
žalovaná dílo až do ukončení akceptačního procesu užívala, nepřiměřená.
Možností moderace smluvní pokuty v případě, kdy došlo k jejímu započtení, se
Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo
1007/2006. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že soud nemá
právo moderovat smluvní pokutu, pokud právní předchůdkyně žalovaného před
zahájením řízení započetla své právo na zaplacení smluvní pokuty proti
pohledávce na zaplacení ceny díla. Vyšel z toho, že rozhodnutí soudu ve smyslu
§ 301 obch. zák. je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat jen nárok
existující v době rozhodování soudu. Z toho vyplývá, že nelze rozhodovat o
snížení smluvní pokuty, která před rozhodováním o její moderaci zanikla. Právo
moderovat smluvní pokutu podle § 301 obch. zák. předpokládá, že oprávněný ze
smluvní pokuty má v době rozhodování soudu platně existující a vymahatelný
nárok na její zaplacení. Pokud pak soud výši uplatněné a prokázané smluvní
pokuty posoudí jako nepřiměřenou, má právo ji snížit. Soud tedy není oprávněn
ustanovení o moderaci smluvní pokuty použít v rozsahu, ve kterém již před
zahájením řízení bylo započteno právo na zaplacení smluvní pokuty proti
pohledávce protistrany, čímž její nárok na zaplacení smluvní pokuty zanikl. Ani
v tomto případě tak odvolací soud do započtením zaniklého práva nemohl moderací
zasahovat. Žalovaná současně v řízení nepožadovala zaplacení smluvní pokuty,
která započtením nezanikla, proto použití ustanovení o moderaci smluvní pokuty
nepřipadalo v daném případě v úvahu, ani co se týče části smluvní pokuty, která
nezanikla započtením. Vzhledem k této skutečnosti nelze dovodit, že by odvolací
soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže nedal žalobkyni možnost vyjádřit se k otázce moderace smluvní
pokuty, jak namítá dovolatelka, resp. pokud z tohoto důvodu nezrušil rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu nevrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud provedl důkaz tzv. penalizační
fakturou v průběhu řízení v rozporu s ustanovením § 119a odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V průběhu řízení před soudem prvního
stupně žalovaná tvrdila a prokazovala dopisem ze dne 26. 4. 2002, jejíž
přílohou byla předmětná penalizační faktura, že proti nároku na zaplacení ceny
díla započetla smluvní pokutu. Žalobkyně tuto skutečnost nijak nevyvracela.
Námitka dovolatelky, že tento důkaz byl proveden v odvolacím řízení na popud
odvolacího senátu jako nepřípustná novota, je tedy nepřípadná.
Žalobkyně dovoláním napadá i výrok odvolacího soudu pod bodem II, jímž odvolací
soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IIa, jímž byla
žaloba zamítnuta ohledně zaplacení částky 129 550 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo
usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní
otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou
právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Soud prvního stupně zamítl žalobu do výše 129 550 Kč, jelikož v řízení bylo
prokázáno, že žalovaná na celkovou cenu díla (2 100 000 Kč) uhradila 1 219 500
Kč, přičemž soud prvního stupně přiznal žalované nárok na smluvní pokutu pouze
co do výše 74 500 Kč. Ve vztahu k výroku pod bodem II dovolatelka považuje za
otázku zásadního právního významu skutečnost, že odvolací soud podle ní
neumožnil provést dokazování ohledně nepřiměřené smluvní pokuty a způsob
dokazování popsaný shora. Tím však dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. se však k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem
nepřihlíží. Tento dovolací důvod může být v dané souvislosti relevantní jen
výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího)
předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti
výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, není důvodné. Nejvyšší soud proto
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání
zamítl. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku
odvolacího soudu pod bodem II, není ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl věcí dále
zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny
advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 51 538,50 Kč [§ 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) s připočtením náhrady za 20% daň z
přidané hodnoty ve výši 5 213,85 Kč. Při výpočtu náhrady nákladů dovolacího
řízení bylo vycházeno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2006, sp. zn.
21 Cdo 2989/2005, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 13/2007. V tomto rozhodnutí byl vysloven závěr, že bylo-li ke
společnému řízení spojeno více věcí, u kterých se sazba odměny určuje podle §
17 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
rozhodl-li dovolací soud v jedné z těchto věcí o odmítnutí dovolání, projeví se
snížení sazby odměny podle ustanovení § 14 odst. 1 uvedené vyhlášky tak, že z
celkové odměny se na polovinu krátí část, která odpovídá poměru předmětu řízení
ve věci, v níž bylo dovolání odmítnuto, k celkovému součtu předmětů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 20. června 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu