Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně SAMOHÝL, a. s., se sídlem Smetanova 1058, 512 51 Lomnice nad
Popelkou, IČ 25928996, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem
Nádražní 24, 513 01 Semily, proti žalované Českomoravská společnost chovatelů,
a. s., se sídlem Hradištko 123, PSČ 252 09, IČ 26162539, zastoupené JUDr. Lucií
Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem Křižíkova 2062, 256 01 Benešov, o ochranu
proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.. 41
Cm 200/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
14. února 2011, č. j. 3 Cmo 187/2010-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou se žalobkyně domáhala ochrany před jednáním nekalé soutěže žalobou, v
níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se uzavírání
trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků
mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně
druhé a veterinárním lékařem na straně třetí. Jednání nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) se žalovaná dopouští tím, že na svých internetových stránkách nabízí
potenciálním zákazníkům uzavření smlouvy o zajištění distribuce veterinárních
léčivých přípravků, která je podle publikovaného formuláře uzavírána mezi
žalovanou jako distributorem, chovatelem zvířat a veterinárním lékařem, přičemž
konstrukce smluvního vztahu je taková, že příjemcem léčiv je veterinární lékař,
zatímco kupní cenu platí chovatel, žalovaná tak obchází zákon č. 378/2007 Sb.,
o léčivech. Podle tvrzení žalobkyně je žalovaná podle zákona č. 154/2000 Sb. osobou pověřenou vedením ústřední evidence hospodářských zvířat, vedením
plemenářské evidence a ústředního registru plemeníků, provozuje akreditované
laboratoře pro rozbor mléka a inseminační výkony, provádí distribuci ušních
známek pro skot, a všichni chovatelé hospodářských zvířat jsou tedy nuceni
vyhledávat internetové stránky žalované s nekalosoutěžním smluvním návrhem. Zdržovací nárok uvedený v žalobě žalobkyně tvrdila proti žalované jako nárok z
jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 41 Cm 200/2009-17,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze
dne 14. února 2011, č. j. 3 Cmo 187/2010-45, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (I. výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná
jsou v přímém soutěžním vztahu, neboť se obě zabývají distribucí veterinárních
léčivých přípravků, dále že žalovaná na svých internetových stránkách
uveřejnila ve formulářové podobě návrh smlouvy o zajištění distribuce
veterinárních léčivých přípravků, v níž vystupuje žalovaná jako distributor,
dalšími smluvními stranami jsou chovatel zvířat a veterinární lékař. Odvolací
soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že popsané jednání
žalované není obcházením zákona o léčivech, ani nenaplňuje znaky skutkové
podstaty nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. Jednání žalované je
jednáním v hospodářské soutěži, chybí v něm však rozpor s dobrými mravy soutěže
a také způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli, konkrétně žalobkyni. Odvolací soud nepovažuje za správnou námitku žalobkyně, že způsobilost přivodit
újmu se může týkat i jiného soutěžitele, než toho, který žaluje, neboť pojem
„jiný soutěžitel“ je třeba vztahovat k tomu subjektu, který uplatňuje v soudním
řízení některý z nároků podle § 53 obch. zák., a v tomto smyslu shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala
jí hrozící konkrétní újmu z jednání žalované.
V jednání žalované rovněž
odvolací soud neshledal rozpor se zákonem či jeho obcházení, ani v samotném
postupu žalované nebyl shledán rozpor s dobrými mravy soutěže. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné
lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.),
neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že
řízení je postiženo vadou řízení. Z dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s
níže uvedenými závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů:
Soudy uvedly, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila a
neprokazovala jí hrozící konkrétní újmu z jednání žalované. /Dovolatelka k tomu
uvádí, že v žalobě je tomu věnován článek IV. žaloby a důkaz tam navržený,
který také byl v řízení proveden. Podle dovolatelky, pokud měl soud prvního
stupně za to, že toto tvrzení v žalobě je nedostatečné, měl žalobkyni
odpovídajícím způsobem poučit a pokud se tak nestalo, trpí řízení tzv. jinou
vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí a tato vada nebyla
odvolacím soudem odstraněna./
Soudy obou stupňů pominuly základní předmět žaloby, tj. právní rozbor
příslušných ustanovení zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech. /Dovolatelka tvrdí,
že smluvní formulář žalované se pokouší setřít rozdíl mezi distribucí
veterinárních léčiv a výdejem veterinárních léčiv vytvořením trojstranného
vztahu, v němž získává konkurenční výhodu, neboť chovatelům umožňuje získávat
nezákonně veterinární léky, obchoduje s nedovolenými partnery, obchází dovolené
partnery distributora a poškozuje jak veterinární lékaře (dovolené partnery),
tak ostatní distributory popsaným nezákonným zvýhodněním chovatelů./
Soudy se vůbec nezabývaly argumentací žalobkyně k jednotlivým článkům smluvního
formuláře žalované (čl. V., IV., VI., VII. a III.), pouze deklarovaly, že podle
jejich názoru postup žalované v rozporu se zákonem není, a jediná argumentace,
na kterou pouze zprostředkovaně odkázaly, bylo stanovisko ministerstva
zemědělství a pokyn Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a
léčiv (dále jen ÚSKVBL). /Dovolatelka tvrdí, že ani jeden z uvedených orgánů
státní správy není povolán k autorizovanému výkladu zákona, který má provést
právě soud, což neučinil. V této souvislosti připomíná, že soudy obou stupňů
při odůvodňování rozsudku se neřídily základním názorem Ústavního soudu ČR, že
soudy řádných instancí jsou povinny vypořádat se s argumentací procesních
stran./
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a a
§ 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je. V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala
odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc,
když tvrdily, že žalovaná se nedopustila nekalosoutěžního jednání a dále že
žalobkyně netvrdila a neprokazovala hrozící konkrétní újmu z nekalosoutěžního
jednání žalované. Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soudy
dospěly ke správnému závěru, že v daném případě nelze přiznat žalobkyni
uplatněný nárok, tj. konkrétně že nelze žalované uložit, aby se tvrzeného
závadného jednání (uzavírání trojstranných smluv o zajištění distribuce
veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jakožto distributorem na straně
jedné, chovatelem na straně druhé a veterinárním lékařem na straně třetí)
zdržela. V daném případě nejsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv
žalobkyně proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované. Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které uvedla
dovolatelka ve svém dovolání, a dospěl k závěru, že většinu z nich již
posuzoval soud prvního stupně a odvolací soud. Oba nižší soudy dospěly v
souladu s hmotným právem k závěru, že v předmětné záležitosti se nejedná o
porušení práv žalobkyně.
V posuzovaném případě je žalobkyně distributorem
veterinárních léčivých přípravků a žalovaná je distributorem veterinárních
léčivých přípravků a současně je pověřena vedením ústřední evidence
hospodářských zvířat, vedením plemenářské evidence a ústředního registru
plemeníků. Účastníci jsou soutěžiteli v oblasti distribuce veterinárních
léčivých přípravků. Zveřejňování formuláře návrhu na uzavření Smlouvy o
zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jako
distributorem, dále chovatelem a třetí stranou – veterinárním lékařem, z něhož
jednoznačně vyplývá, že veterinární lékař objedná léčiva u distributora a mezi
těmito smluvními stranami také dojde k předání příslušných léčiv, která
veterinární lékař použije k léčebným a preventivním zákrokům u chovatele, na
internetových stránkách žalované není v rozporu s dobrými mravy hospodářské
soutěže, proto není nekalosoutěžní. Odvolací soud navíc správně dovodil, že v
jednání žalované s přihlédnutím ke všem okolnostem případu navíc chybí
způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli (konkrétně žalobkyni) a svým
jednáním tak nezasáhla do práv žalobkyně. V posuzovaném případě jednání
žalované nenaplňuje všechny tři podmínky generální klauzule nekalé soutěže ve
smyslu § 44 odst. 1 obch. zák., proto jak správně dovodily soudy nemůže být
jednání žalované jednáním nekalosoutěžním. Uzavírání formulářových
trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků
mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně
druhé a veterinárním lékařem na straně třetí, je v souladu s právem zejména se
zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech. Dovolací soud souhlasí s rozhodnutím obou soudů, že žalobkyni nelze přiznat
zdržovací nárok. Dovolací soud souhlasí se závěry odvolacího soudu i soudu
prvního stupně, že žalovaná jako distributor veterinárních léčivých přípravků,
tj. jako soutěžitel v hospodářské soutěži a současně přímý konkurent žalobkyně,
postupuje při nabídce na uzavření trojstranné smlouvy v souladu se zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech (tedy konkrétně, že tato konstrukce smluvního vztahu
umožňuje, že žalovaná jako distributor dodává na základě písemně uzavřené
smlouvy s veterinárním lékařem a chovatelem veterinární léčivé přípravky pouze
veterinárnímu lékaři, přičemž veterinární lékař léčiva od distributora převezme
a používá je k preventivním a léčivým zákrokům u chovatele, který se zároveň ve
smlouvě zavazuje uhradit cenu léčiv přímo distributorovi na základě jím
vystavené faktury), tudíž se toto jednání žalované nepříčí dobrým mravům
soutěže, ani samo o sobě není způsobilé přivodit újmu žalobkyni. Podle
dovolacího soudu správně uvedl odvolací soud, že „aby však mohlo být to které
jednání zhodnoceno jako nekalosoutěžní, musí splňovat současně všechny podmínky
podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule)“.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, podle
kterého „žalovaná obchodní společnost má jistě právo v souladu se zákonem na
svých webových stránkách prezentovat a propagovat svoji podnikatelskou činnost
a nelze jí přičítat v této souvislosti k tíži, že byla pověřena vedením
ústřední evidence hospodářských zvířat, vedením plemenářské evidence a
ústředního registru plemeníků. V tomto soud odkazuje i na závěr Vrchního soudu
v Praze, uvedený v usnesení ze dne 31.8.2009, č. j. 3 Cmo 280/2009-14, vydaném
v rámci řízení o předběžném opatření v této věci.“
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí
odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že
dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní
kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn
zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších
stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k
nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným
z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může
být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v
případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování
i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je
či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených
vad dovolatelkou. (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006). Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. , když dovolání žalobkyně dovolací soud
odmítl, avšak žalované žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím
řízením podle obsahu spisu nevznikly. žalobkyně sestávají
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu