23 Cdo 2428/2024-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce H. B., zastoupeného JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Nad Ryšánkou 2079/8, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 471, o zaplacení 641 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 351/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2024, č. j. 25 Co 100/2024-460, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. Žalobce se v řízení (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal po žalované, závětní dědičce pana L. V., zaplacení částky 641 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,12 % ročně od 22. 11. 2019 do zaplacení a dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4,5 % ročně z jistiny 641 700 Kč za období od 20. 6. 1993 do 6. 12. 2017 (tedy částky 706 960 Kč) s tvrzením, že poskytl manželům I. a L. V. 50 000 DM (v přepočtu 900 000 Kčs) na základě úvěrového příslibu ze dne 8. 2. 1992, jehož součástí byla volba německého práva jako práva rozhodného pro jeho vztah s manžely V. Bylo též sjednáno, že žalobce bude požadovat vrácení úvěru až po smrti posledního z manželů V.
2. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem (již druhým v pořadí) ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 C 351/2019-412, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 289 474,50 Kč (výrok pod bodem II) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení České republice ve výši 33 824,33 Kč (výrok pod bodem III).
3. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích pod body I a III (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 303 026,50 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 28 150 Kč (výrok III).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech výrocích,
včasně podaným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k aplikaci § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (sic!) k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které „nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve vztahu k volbě práva zodpovězeny“, konkrétně: „zda lze provést volbu rozhodného práva tím způsobem, že je volba práva uvedena v jednostranném prohlášení jedné smluvní strany, jehož přijetí je podmínkou uzavření smlouvy“, „zda lze nesouhlas s částí návrhu na uzavření smlouvy odůvodnit nízkým právním vědomím strany, které byl návrh smlouvy určen, a zda se tato strana může svého nízkého právního vědomí s úspěchem dovolávat“, „zda akceptace žádosti o úvěr odeslaná písemně na adresu žadatele a podepsaná pouze jednou smluvní stranou (poskytovatelem úvěru) je smlouvou uzavřenou mezi nepřítomnými“ a „zda k uzavření smlouvy dostačovala akceptace návrhu ze strany žalobce“.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně jeho zamítnutí, a poukázala na provedené dokazování s tím, že otázky předkládané žalobcem nedopadají na skutkový stav zjištěný v této věci.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho
celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výrokům o náhradě nákladů řízení (proti výrokům II a III a části výroku I) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim žalobce neuvádí žádnou dovolací argumentaci a jejich zrušení se zjevně domáhá pouze s ohledem na to, že jde o výroky „navazující“ na výrok o věci samé, tj. o výroky akcesorické. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti takovým výrokům není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázky, které žalobce předkládá dovolacímu soudu k řešení, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť při jejich formulaci žalobce vychází z vlastního skutkového stavu, který neodpovídá skutkovým závěrům, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. Předpokládá-li žalobce při formulaci všech jím předkládaných otázek, že základem smluvního vztahu mezi žalobcem a manželi V. byl „úvěrový příslib“ žalobce ze dne 8. 2. 1992 (tento příslib měl podle obsahu dovolání žalobce být „jednostranným prohlášením jedné smluvní strany, jehož přijetí je podmínkou uzavření smlouvy“, též „návrhem na uzavření smlouvy“, případně „akceptací žádosti o úvěr odeslanou písemně na adresu žadatele a podepsanou pouze jednou smluvní stranou (poskytovatelem úvěru)“, resp. „akceptací návrhu ze strany žalobce“), pak přehlíží, že podle soudu prvního stupně (srov. odstavec 41 odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (srov. odstavec 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nebyla v řízení prokázána pravost listiny „úvěrový příslib“ předložené žalobcem k důkazu (v kopii). Dovolací soud je však v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními, které byly učiněny v předcházejícím řízení, a nemůže se od nich odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4139/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 309/2022, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
10. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu