23 Cdo 2477/2020-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně KOMA Consulting, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Klánovice,
Dohalická 949, PSČ 190 14, IČO 26504081, zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186 00, proti žalované H.
M. narozené XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem
se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2112/56, PSČ 434 01, o zaplacení 58 800 Kč s
příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 78/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.
2. 2020, č. j. 17 Co 146/2019-369, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4 404 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 22 C 78/2015-301, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne
20. 3. 2019, č. j. 22 C 78/2015-312, a ze dne 2. 10. 2019, č. j. 22 C
78/2015-339, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 904 Kč (výrok I), dále
žalobu v rozsahu částky 55 896 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok III). Jednalo se o druhý rozsudek soudu prvního stupně v této
věci, neboť první rozsudek ze dne 3. 10. 2017, č. j. 22 C 78/2015-76, byl k
odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 17 Co 240/2017, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne 18. 1. 2012 žalovaná jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemce uzavřely
nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor v objektu
Nakupní středisko XY, č. p. XY na pozemku parc. č. XY, a to v rozsahu uvedeném
v čl. 3.2 nájemní smlouvy. Nájemné bylo sjednáno pravidelnou celkovou měsíční
částkou (podle článku 9.1 bylo sjednáno nájemné ve výši 20 000 Kč plus DPH v
zákonné výši) splatnou vždy k 15. dni kalendářního měsíce, rovněž tak zálohy na
plnění poskytovaná spolu s užíváním prostor (čl. 9.3 smlouvy). Strany si dále
sjednaly v čl. 9.1 smlouvy, že pro první dva měsíce se sjednává nájemné ve výši
10 000 Kč plus DPH v zákonné výši, a nájemce se zavázal uhradit nájemné na šest
měsíců dopředu ve dvou splátkách po 45 000 Kč, přičemž první byla splatná do
31. 12. 2011 a druhá do 31. 1. 2012. Předmět nájmu byl vymezen v čl. 3.2 písm. a) smlouvy jako blíže popsaná část prostor ve druhém nadzemním podlaží o výměře
cca 641,73 m2, sestávající z konkrétně popsaných místností v tomto článku
smlouvy. V čl. 3.2 písm. b) bylo dále sjednáno, že předmětem nájmu je rovněž
část prostor v prvním nadzemním podlaží blíže neurčené plochy. V čl. 5.1 se
žalovaná jako pronajímatel zavázala mj. zajistit řádný a nerušený výkon
nájemních práv nájemce po celou dobu nájemního vztahu, a to zejména tak, aby
bylo možno dosáhnout účelu smlouvy a užívání předmětu nájmu dle smlouvy. V čl. 10.1 smlouvy si strany sjednaly, že v případě hrubého porušení povinností
nájemce má pronajímatel právo od smlouvy odstoupit. Hrubým porušením povinností
nájemce se podle nájemní smlouvy rozumí prodlení nájemce s placením nájemného
nebo záloh na služby a úmyslné poškození či zničení předmětu nájmu. Ostatní
porušení povinnosti nájemce z této smlouvy vyplývající právo pronajímatele
odstoupit od smlouvy nezakládají. Dne 15. 8. 2014 žalovaná odpojila elektrickou energii od pronajatých prostor. Dne 25. 8. 2014 bylo žalobkyni doručeno písemné odstoupení žalované od nájemní
smlouvy ze dne 21. 8. 2014. V tomto odstoupení žalovaná uvedla, že od smlouvy
odstupuje v souladu s čl. 10.1 nájemní smlouvy, neboť žalobkyně byla po celou
dobu trvání nájemní smlouvy opakovaně v prodlení s placením nájemného a záloh
na služby s nájmem spojené. Žalovaná uvedla konkrétní data, kdy byly nájem a
zálohy na služby zaplaceny v jednotlivých měsících v období od února 2013 do
srpna 2014.
Žalovaná dále uvedla, že faktickými důvody jejího odstoupení je
chování žalobkyně, které je mj. v rozporu s dobrými mravy (zejména výměna zámku
od dveří do měnírny fotovoltaické elektrárny XY), byť, jak žalovaná v
odstoupení uvádí, nejsou právně relevantní k odstoupení od smlouvy. Dalším
důvodem pro odstoupení byly podle žalované dosud neuhrazené nedoplatky za odběr
elektřiny v období od roku 2012 do 31. 1. 2014. Soud prvního stupně zjistil, že
žalobkyně zasílala na účet žalované měsíčně částky odpovídající platbám
nájemného a záloh na služby, které byly na účet žalované připsány v termínech
shodujících se s daty, které uvedla žalovaná v písemném odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně až do okamžiku písemného
odstoupení žalované dne 25. 8. 2014 platila nájemné a zálohy na služby ve výši
dle nájemní smlouvy, avšak jednotlivé platby byly připsány na účet žalované
vždy po 15. dni daného kalendářního měsíce. V den odstoupení byly všechny
platby na pravidelném nájemném a zálohách uhrazeny. Soud prvního stupně dále zjistil, že s účinností od 18. 8. 2014 si žalobkyně
pronajala benzínovou elektrocentrálu specifikovanou ve smlouvě o pronájmu
elektrocentrály uzavřené mezi žalovanou jako nájemcem a společností Arkostav,
s. r. o., jako pronajímatelem. Za nájem elektrocentrály bylo žalobkyni
vyúčtováno za období od 18. 8. 2014 do 31. 12. 2014 částka 49 368 Kč, kterou
žalobkyně uvedené společnosti zaplatila dne 30. 12. 2014, a dále dne 30. 1. 2015 uhradila částku 9 438 Kč za nájem elektrocentrály v období od 1. 1. 2015
do 26. 1. 2015. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o
nájmu nebytových prostor, a to v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“); a podle
přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen
„o. z.“) tak posoudil vznik nájemní smlouvy podle zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného v době vzniku nájemní smlouvy. Ohledně předmětu sporu, kterým je nárok na náhradu škody založený na tvrzení
žalobkyně, že žalovaná porušila smluvní povinnost dodávat žalobkyni elektřinu
do pronajatých prostor, postupoval soud prvního stupně v souladu s § 3028 odst. 1 o. z. podle § 2894 a násl. tohoto zákona, neboť tvrzená škoda a nárok na ni
měl vzniknout až za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaná přerušila
dodávku elektrické energie do nebytových prostor, je třeba kvalifikovat jako
porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 2913 o. z. Současně konstatoval, že
předmětné porušení smluvní povinnosti je omezeno na dobu trvání smlouvy. K
odstoupení žalované od smlouvy ze dne 21. 8. 2014 soud prvního stupně uzavřel,
že jej posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť k
odstoupení došlo po účinnosti tohoto zákona (viz § 3074 odst. 1 o. z.); právo
sjednat si odstoupení od smlouvy posuzoval naopak podle zákona účinného v době
vzniku smlouvy (§ 344 obch. zák.). Soud uzavřel, že strany si sjednaly právo
odstoupit od smlouvy v čl.
10.1 v souladu s tehdy platnou právní úpravou. K
samotnému odstoupení ze dne 21. 8. 2014 soud uvedl, že žalovaná v něm
specifikovala tři důvody odstoupení, byť třetí důvod vyplývá pouze z obsahu
odstoupení: 1) prodlení s platbou nájemného a záloh na služby. 2) výnměna zámku
od dveří do měnírny fotovoltaické elektrárny, 3) chování žalobkyně v rozporu s
dobrými mravy, a to z důvodu existence nedoplatků za odběr elektřiny od roku
2012 do 31. 1. 2014. Soud s ohledem na to, že si strany v čl. 10.1 smlouvy
sjednaly, že „hrubým porušením povinnosti“ nájemce se rozumí prodlení nájemce s
placením nájemného nebo záloh na služby, uzavřel, že strany si tímto sjednaly
konkrétní podmínky odstoupení od smlouvy. Soud odmítl argumentaci žalobkyně
nutností prodlení s placením nájemného delší 3 měsíců s tím, že se jedná o
výklad, který je v rozporu s výslovným zněním čl. 10.1 předmětné nájemní
smlouvy a je nepřípustně extenzivní. Soud dále dovodil, že pro prokázané
prodlení žalobkyně s placením nájemného a záloh na služby, mohla podle § 1977
o. z. (za situace, kdy sama smlouva postup odstoupení neupravovala) žalovaná
odstoupit pouze tehdy, pokud to žalobkyni oznámila bez zbytečného odkladu poté,
co se o prodlení dozvěděla. Soud uzavřel, že žalovaná odstoupila ve lhůtě bez
zbytečného odkladu, neboť poslední zpožděná platba nájemného byla připsána na
účet žalované dne 18. 8. 2014 a žalovaná odstoupila dne 21. 8. 2014. Soud však
poukázal na to, že žalovaná mohla od smlouvy odstoupit v souladu s § 2003 odst. 2 o. z. i později pro opakované obdobné jednání žalobkyně, která opakovaně
porušovala svoji povinnost platit nájemné a zálohy na služby včas. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že nájemní vztah mezi
stranami trval do 25. 8. 2014, kdy žalovaná žalobkyni doručila své odstoupení
ze dne 21. 8. 2014. Do té doby byla žalovaná povinna plnit své smluvní
povinnosti, mj. dodávat do pronajatých prostor elektrickou energii. Bylo
prokázáno, že dodávku elektrické energie přerušila dne 15. 8. 2014; tento stav
trval až do odstoupení žalované od smlouvy, tj. do 25. 8. 2014. Soud proto
uzavřel, že žalovaná porušila svoji smluvní povinnost v období od 15. 8. 2014
do 25. 8. 2014; s účinností od 26. 8. 2014 již povinnost žalované dodávat
elektrickou energii do nebytových prostor netrvala, neboť smluvní vztah mezi
stranami zanikl. V období od 26. 8. 2014 tak nebyla naplněna obligatorní
podmínka vzniku odpovědnosti k náhradě újmy, a to porušení smluvní povinnosti. Soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal nárok na náhradu újmy za dobu od
18. 8. 2014 do 25. 8. 2014, a to podle § 1951 odst. 1 a § 2952 o. z. ve výši
skutečné škody odpovídající platbě za pronájem elektrocentrály v tomto období,
tj. 2 904 Kč. Soud prvního stupně se již nezabýval dalšími dvěma tvrzenými
odstoupeními žalované od smlouvy, neboť dospěl k závěru, že již odstoupením od
smlouvy ze dne 21. 8. 2014 došlo k zániku smluvního vztahu mezi účastníky. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 20. února 2020, č. j.
17 Co 146/2019-369, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II a ve výroku III jej změnil tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
částku 68 672 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
uvedl, že pro rozhodnutí je klíčové posoudit, zda doručením listiny ze dne 21. 8. 2014 žalovaná řádně odstoupila od předmětné nájemní smlouvy. Odvolací soud
odstoupení žalované jakožto právní jednání posuzoval v souladu s § 3028 odst. 1
o. z. podle § 551 a násl. o. z. a dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního
stupně. V dopisu žalovaná jednoznačně a opakovaně uvedla, že odstupuje od
nájemní smlouvy v souladu s jejím článkem 10.1, neboť žalobkyně byla po celou
dobu trvání nájemního vztahu v prodlení s placením nájemného a záloh na služby. Žalobkyně podle odvolacího soudu dala jasně najevo, že od nájemní smlouvy
odstupuje na základě článku 10.1. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že jde
o projev vážné vůle žalované, dostatečně určitý a srozumitelný, neboť z něj
jasně vyplývá úmysl žalované ukončit nájemní smlouvu odstoupením a současně
uvádí konkrétní důvod, pro nějž od smlouvy odstupuje. Odvolací soud dále uvedl,
že pokud žalovaná v dané listině nad rámec primárního důvodu pro odstoupení
uvedla další důvody, které označila jako faktické, a které sama posuzuje jako
právně nikoli relevantní k odstoupení od smlouvy, nemění to nic na tom, že
žalovaná nájemní smlouvou předpokládaný důvod pro odstoupení řádně a konkrétně
uplatnila. Další zmíněné důvody v listině považoval odvolací soud za vysvětlení
pohnutky pro odstoupení od smlouvy. Podle odvolacího soudu byl důvod pro odstoupení od smlouvy naplněn, neboť ze
skutkových zjištění vyplývá, že platby za nájemné byly na účet žalované
připsány vždy po 15. dni kalendářního měsíce. Odvolací soud zdůraznil, že pro
odstoupení žalované podle čl. 10.1 předmětné smlouvy by postačovalo prodlení i
jen s poslední platbou za nájemné, neboť strany si jako hrubé porušení
povinností nájemce sjednaly pouhé prodlení nájemce s placením nájemného nebo
záloh na služby bez uvedení toho, jak dlouho má takové prodlení trvat či zda by
se mělo jednat o prodlení opakované. S ohledem na to odvolací soud považoval za
neaplikovatelnou judikaturu vztahující se k minimální délce prodlení s placením
nájemného jako podmínky pro naplnění hrubého porušení smlouvy, na kterou
poukazovala žalobkyně. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že v posuzované věci
nebylo nutné, aby prodlení s placením nájemného či záloh na služby trvalo i v
okamžiku odstoupení od smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 65/96, totiž nelze v řešené věci dle odvolacího soudu použít,
neboť podle ujednání stran smlouvy bylo právo pronajímatele odstoupit od
smlouvy vázáno na prodlení nájemce s placením nájemného nebo záloh na služby,
nikoli na samotné nezaplacení těchto plateb. Závazek k zaplacení těchto plateb
v případě jejich, byť opožděného zaplacení, nájemci zanikl, což ovšem nemělo
vliv na existenci prodlení s plněním závazku. Odvolací soud proto uzavřel, že
nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 18. 1. 2012 byl řádně ukončen
odstoupením od smlouvy ze strany žalované ze dne 21. 8. 2014, a to ke dni 25. 8. 2014, kdy bylo odstoupení doručeno žalobkyni.
Odvolací soud proto shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že od 26. 8. 2014 neměla žalovaná povinnost
dodávat elektřinu do předmětných prostor, nemohla se tedy od uvedeného data
dopustit porušení nájemní smlouvy a od uvedeného dne nelze žalobkyni nárok na
náhradu škody přiznat. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala v tom, že podle § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně posoudil otázku platnosti a účinnosti
odstoupení žalované od předmětné nájemní smlouvy, neboť dospěl k nesprávnému
závěru, že odstoupení žalované ze dne 21. 8. 2014 bylo bezvadným právním
jednáním, které bylo s to vyvolat zamýšlený účinek. Dovolatelka poukázala na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, podle
něhož údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného
odstoupení od právního úkonu. Podle dovolatelky odstoupení žalované ze dne 21. 8. 2014 bylo zmatečné a nesrozumitelné; vůle žalované odstoupit od smlouvy z
důvodu prodlení žalobce s placením nájemného a záloh na služby nebyla pravá a
skutečná, když faktické důvody uvedené v odstoupení byly zcela odlišné a nijak
nesouvisely s opožděným placením nájemného. Dovolatelka dále namítala, že odstoupení nebylo učiněno bez zbytečného odkladu,
neboť ve vztahu ke všem v odstoupení vyjmenovaným platbám splatným až do
července 2014 žalovaná odstoupila s prodlením delším než měsíc, přičemž
prodlení žalobkyně s úhradou plateb bylo vždy v řádu pouhých dní. K definici
lhůty „bez zbytečného odkladu“ poukázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a uvedla, že žalovaná
neodstoupila bez zbytečného odkladu a její odstoupení tedy nemůže být platné. Dovolatelka rovněž namítala, že nelze odstoupit od smlouvy pro porušení
povinnosti, která již byla před doručením odstoupení splněna. V době odstoupení
nebyla žalobkyně s úhradou nájemného a záloh na služby v prodlení; všechny
platby byly zaplaceny. Podle dovolatelky tak nebyl naplněn důvod pro odstoupení
od smlouvy ujednaný v článku 10.1 smlouvy. Dovolatelka také uvedla, že ve
smlouvě nebylo specifikováno, jaké prodlení se považuje za hrubé porušení
smlouvy. Nelze podle ní bez dalšího uzavřít, že obecně prodlení jakéhokoliv
charakteru by bylo hrubým porušením smlouvy. V tomto směru odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 206/2005, podle něhož
platí, že hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu ten, kdo se ocitne v
prodlení s placením nájemného delším než tři měsíce. Dovolatelka dále namítala, že výklad článku 10.1 smlouvy provedený odvolacím
soudem je nepřiměřeně formalistický, a poukazovala na to, že platby byly
žalované připsány vždy jen se zpožděním několika dní; často z důvodu toho, že
15. den kalendářního měsíce připadl na víkend.
Podle dovolatelky bylo případné
prodlení s hrazením nájemného zavedenou praxí stran, neboť platby žalobkyně na
účet žalované byly připisovány s drobným zpožděním od počátku nájemního vztahu. Dovolatelka shrnula, že odvolací soud se z výše uvedených důvodů odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky platnosti
odstoupení žalované od smlouvy. Dovolatelka také poukázala na to, že mezi ní a
žalovanou probíhají další soudní řízení a že v odůvodnění rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2019, č. j. 8 C 30/2016-292, shledal soud
předmětné odstoupení žalované (v citovaném řízení žalobkyně) nesrozumitelným,
neboť protistraně nedalo prostor, aby se vůči němu řádně vymezila, a je patrné,
že projevená vůle odstoupit od smlouvy pro prodlení s placením nájemného nebyla
její skutečnou vůlí. Podle dovolatelky je třeba, aby dovolací soud zaujal
jednoznačné stanovisko, neboť otázka platnosti předmětného odstoupení od
smlouvy je soudy posuzována rozdílně. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu
prvního stupně; případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém
rozsahu vyhoví. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka blíže nespecifikovala,
na jakých konkrétních právních otázkách spočívá napadené rozhodnutí; dále
neuvedla žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, která by řešila stejnou nebo jen
analogickou problematiku. Podle žalované neexistuje žádná ustálená rozhodovací
praxe dovolacího soudu, žalobkyně ji ani blíže nespecifikuje, tudíž je třeba
dovolací důvod považovat za irelevantní. Ve zbytku svého vyjádření žalovaná
polemizovala s argumentací žalobkyně a poukazovala na skutečnosti, které
žalobkyně podle jejího názoru v dovolání neuvedla. Závěrem žalovaná navrhla,
aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud
se při řešení otázky platnosti odstoupení žalované od smlouvy neodchýlil od
žádného z rozhodnutí dovolacího soudu, na která poukazovala dovolatelka. Jestliže dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn.
30 Cdo
1233/2011, podle něhož údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého
jednostranného odstoupení od právního úkonu, nelze jí přisvědčit. V nyní řešené
věci odstoupení žalované ze dne 21. 8. 2014 obsahovalo konkrétní důvod
odstoupení od smlouvy, který žalovaná uplatnila s odkazem na ujednání článku
10.1 předmětné nájemní smlouvy. Odvolací soud se proto nemohl odchýlit od
dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť ze skutkových
zjištění, kterými je dovolací soud vázán, vyplývá, že v předmětném odstoupení
údaj o důvodu odstoupení neabsentoval. Odvolací soud se v napadeném rozsudku neodchýlil ani od dalšího dovolatelkou
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, týkajícího se posuzování, zda
smluvní strana odstoupila ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“. Odvolací soud se
zabýval otázkou, zda žalovaná odstoupila ve lhůtě bez zbytečného odkladu,
přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, jak požaduje citovaný rozsudek, a
dospěl k závěru, že žalovaná odstoupila listinou ze dne 21. 8. 2014 ve lhůtě
bez zbytečného odkladu, neboť poslední opožděná platba žalobkyně byla dle
skutkových zjištění soudů připsána na účet žalované dne 18. 8. 2014. Jestliže
se pak dovolatelka pokouší ve svůj prospěch argumentovat tím, že v prodlení s
placením nájemného byla opakovaně od začátku smluvního vztahu a že tedy
posuzované odstoupení žalované ve vztahu ke starším opožděným platbám nebylo
učiněno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, nelze jí v této argumentaci
přisvědčit. Odstoupení žalované bylo učiněno v řádu dní od poslední platby
žalobkyně učiněné opět s prodlením; platba byla připsána na účet žalované dne
18. 8. 2014 a žalovaná dne 21. 8. 2014 odstoupila od smlouvy (odstoupení bylo
žalobkyni doručeno dne 25. 8. 2014). Posouzení odvolacího soudu, zda žalovaná
odstoupila ve lhůtě bez zbytečného odkladu, tak nevybočuje z požadavků, které
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu klade na soudy při posuzování, zda bylo
právní jednání učiněno ve lhůtě bez zbytečného odkladu. U své další námitky vztahující se k tomu, že nelze odstoupit pro porušení
povinnosti, která v době odstoupení již byla splněna, dovolatelka neuvedla, od
jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Z obsahu
dovolání však vyplývá, že dovolatelka touto námitkou nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu o tom, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 65/96, nelze na řešenou věc použít. Závěr odvolacího soudu o
neaplikovatelnosti citovaného rozsudku je ovšem správný, neboť onen rozsudek
řešil nemožnost odstoupit od smlouvy poté, kdy zanikl závazek, na jehož
nesplnění byla možnost odstoupení od smlouvy vázána. V nyní řešené věci ovšem
byla sjednaná možnost odstoupení vázána na prodlení s placením nájemného či
záloh na služby, nikoli na nesplnění určitého závazku, který později zanikl. Dovolatelčina námitka, podle níž se odvolací soud odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 206/2005, rovněž nezaloží
přípustnost dovolání.
Odvolací soud se nemohl od citovaného rozsudku odchýlit,
neboť závěry tohoto rozsudku jsou z důvodu skutkových i právních odlišností
neaplikovatelné na řešený případ. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud řešil, za
jakých podmínek může být dána výpověď z nájmu bytu pro hrubé porušení
povinností nájemce (podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.). V nyní řešené věci
se naopak jedná o odstoupení od nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor
sjednané mezi dvěma podnikateli, a to z důvodu ujednaného přímo ve smlouvě, v
níž si strany definovaly, co v jejich případě bude znamenat hrubé porušení
povinností nájemce zakládající právo pronajímatele odstoupit od smlouvy. Z
důvodu uvedených rozdílů se odvolací soud nemohl odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu citovaného dovolatelkou. K dovolatelčině argumentaci, že v jiném řízení mezi týmiž účastníky posoudil
soud předmětné odstoupení od nájemní smlouvy jako nesrozumitelné, dovolací soud
připomíná, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení
a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako
s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění
svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1837/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z
dovolatelčiných námitek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu