26 Cdo 206/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. V.
a 2) M. V., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužného
nájemného a služeb, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C
35/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
8.9.2004, č.j. 12 Co 260/2004-196, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.9.2004, č.j. 12 Co
260/2004-196, změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.2.2004, č.j.
34 C 35/2003-151,
jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 23 o kuchyni a dvou
pokojích s příslušenstvím I. kategorie v 7. poschodí domu č.p. 739, E.
Krásnohorské 18, Plzeň a sklepu č. 23, situovaném v suterénu domu, kterou dal
žalobce žalovaným s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní
lhůty a žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po zajištění
náhradního ubytování (I., II., III. výrok), dále žalovaným uložil povinnost
zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 18.115,- Kč a poplatek z prodlení
ve výši 2,5 promile z dlužných částek specifikovaných ve IV. výroku předmětného
rozhodnutí, a to v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč od měsíce dubna 2004 do
úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení jedné z nich
(IV. výrok), dále rozhodl o zastavení řízení co do částky 5.000,- Kč (V. výrok)
a o nákladech řízení (VI. a VII. výrok) tak, že tento návrh v I., II. a III.
výroku zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního
stupně, tak před soudem odvolacím.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním dotčených výrocích, uváděných pod body I, II, a III, podle
ust. § 212 o.s.ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k
závěru, že v době doručení výpovědi (žalovanému byla doručena dne 10.6.2003 a
žalované dne 19.6.2003), nedlužili žalovaní na nájemném a na službách spojených
s užíváním bytu za období delší než jeden a půl měsíce. Výpověď byla žalovaným
dána pro neplacení nájemného za období listopadu roku 2002 až únor roku 2003, a
dluh na nájemném včetně záloh, jež jsou spojeny s užíváním bytu, činil za toto
období částku 12.864,- Kč. Před doručením výpovědi zaplatili žalovaní nájemné
za měsíce listopad roku 2002 a prosinec 2002 a část nájemného za měsíc leden
2003; v době doručení výpovědi tak dlužili část nájemného za měsíc leden 2003
ve výši 698,- Kč a nájemné za měsíc únor 2003 ve výši 1.650,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že žalobce nepožádal o
připuštění změny žaloby ohledně přivolení k výpovědi z nájmu bytu k nově podané
výpovědi dané žalovaným v podání ze dne 9.12.2003. Nová výpověď byla dána
žalovaným pro neplacení nájemného v měsících květnu až červenci roku 2003 a pro
neplacení záloh za služby v měsících březen až červen a říjen roku 2003; tuto
výpověď převzali žalovaní dne 15.12.2003. Odvolací soud je toho názoru, že s
ohledem na majetkové, zdravotní a sociální poměry žalovaných nebyly splněny
podmínky ve smyslu ust. § 3 občanského zákoníku pro přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, neboť žalovaní od počátku roku 2002 až do počátku roku 2003
neměli žádný příjem a v důsledku toho se u nich prudce zhoršil i jejich
zdravotní stav, takže museli být hospitalizováni. Dle odvolacího soudu je
žalobce v takovém postavení, že by měl pečovat o své občany, zejména o osoby v
tak složité životní situaci, a snažit se o zmírnění dopadu sociálních poměrů na
ně. Žalobce ovšem neučinil žádné kroky v tak závažné otázce, jakou je vyřešení
bydlení obou žalovaných a jejich příjmu. Výkon práv žalobce by tak dle
odvolacího soudu byl zcela v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud proto
rozsudek soudu prvního stupně jak z procesních důvodů, tak pro rozpor s ust. §
3 občanského zákoníku změnil tak, že žalobu v části, o níž bylo rozhodnuto ve
výrocích I-III, zamítl.
Dovoláním ze dne 19.11.2004 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího
soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jakož i proto, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že výkon jeho práva je zcela v rozporu s dobrými mravy a
dále, že procesně pochybil, když nepožádal ve svém podání ze dne 9.12.2003 o
připuštění změny žalobního návrhu. Prvotní výpověď byla dle dovolatele vymezena
jako hmotněprávní úkon a byla součástí podané žaloby ze dne 21.3.2003, když
důvodem výpovědi byla ta skutečnost, že žalovaní hrubě porušují své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhrady spojené s užíváním
bytu za dobu delší než tři měsíce. Dovolatel je toho názoru, že takto vymezené
skutkové okolnosti jsou podle současné výkladové a soudní praxe plně v souladu
s požadavkem určitosti výpovědi. Takto vymezený výpovědní důvod byl skutečně
naplněn a žalobce jej také prokázal. Podání žalobce ze dne 9.12.2003 obsahovalo
další výpověď z nájmu bytu z důvodu uvedeného v ust. § 711 odst. 1 písm d/
obč. zákoníku a bylo v něm uvedeno, že v ostatním žalobce setrvává na podané
žalobě. Žalobce skutečně explicitně nepožádal soud o připuštění změny žalobního
návrhu, ale domnívá se, že k tomuto procesnímu postupu neměl důvod, neboť v
souladu s podanou žalobou požadoval, aby bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu
dané žalobcem žalovaným při zachování totožného skutkového vymezení výpovědního
důvodu (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku) uvedeného v již podané žalobě.
Dle dovolatele není na překážku, že v podané žalobě jsou uvedeny jiné
kalendářní měsíce než v podání ze dne 9.12.2003. Dovolatel dále nesouhlasí se
závěrem soudu druhého stupně, že výkon práva žalobce by byl v rozporu s dobrými
mravy. Uvedl, že žalovaní byli v minulosti opakovaně vyzýváni k zaplacení
částek, které v té době aktuálně dlužili s tím, že byli upozorněni na možnost
podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Na výzvy nereagovali a
nesnažili se věc řešit ani mimosoudně. Je zřejmé, že stav žalovaných vyžaduje
trvalejší péči, nemůže však být přičítáno k tíži dovolatele, že neučinil
potřebné kroky k vyřešení otázky bydlení žalovaných a jejich příjmů. Toto
nespadá do zákonného oprávnění žalobce, který je územně samosprávným celkem.
Dovolatel dále v dovolání uváděl, že byt svěřený žalovaným byl v době
rozhodování soudu prvního stupně v důsledku chování žalovaných v dezolátním
stavu. Žalovaní ani v minulosti nereagovali na výtky ze strany žalobce a
neodstraňovali závady zjištěné při prohlídkách předmětného bytu. Zdravotní a
psychický stav žalovaných pak dle dovolatele nemůže být omluvenkou jejich
nešetrného zacházení s pronajatým bytem, ani dostatečnou omluvou pro neplacení
nájemného a záloh na plnění poskytovaná spolu s užíváním bytu. Dovolatel proto
navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se, jak to vyplývá ze spisu, k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl částečně změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady),
popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv.
zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel zejména vytýká odvolacímu
soudu nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.],
konkrétně nesprávnou aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a dále
soudu vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3
o.s.ř.].
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je naplněn dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož je za skutkové zjištění,
které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, třeba pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo
který odporuje ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Podle ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu
předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň
je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí
některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z
obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném
případě dovolatel odvolacímu soudu sice vytkl nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o.s.ř.), avšak tuto nesprávnost již prostřednictvím
dovolacích námitek blíže obsahově nevymezil, což neumožňuje, aby se dovolací
soud mohl touto tvrzenou vadou řízení zabývat.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než předmětný spor posoudit pouze z hlediska
dovolacího důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. zda rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá či nikoli na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku pronajímatel může vypovědět
nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997,
sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS
249/97).
Soudní praxe je ustálena v tom, že neplacení nájemného nebo úhrad
za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je
zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které
zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 15.2.2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č.
12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, rozhodnutí ze dne 12.3.2001, sp. zn.
26 Cdo 1716/2000). Přitom podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu
delší tří měsíců (§ 711 odst. 1 písm. d/ o.z.), je splněna tehdy, jestliže
nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil
dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou
za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě porušil své
povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části
nájemného i za měsíc čtvrtý (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp.
zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura). Výpovědní důvod podle st. § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zákoníku je naplněn i tehdy, bylo-li prokázáno že ke dni doručení výpovědi k
takovému porušení povinnosti došlo (v daném případě, že nebylo zaplaceno
nájemné či úhrada za služby spojení s užíváním bytu za období delší než 3
měsíce), přičemž tento stav nemusí trvat v den dání (doručení) výpovědi
(uvedený výpovědní důvod je proto naplněn např. i tehdy, bylo-li dlužné
nájemné z části, popř. zcela uhrazeno před dáním výpovědi (viz též např.
rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000,
publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 12/2001); uvedené jednání nájemce
lze event. vzít v úvahu při posuzování, zda daná výpověď není v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku).
V daném případě ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna,
vyplývá, že žalovaní nezaplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním
bytu za období listopad roku 2002 až únor 2003. Výpověď jim byla doručena dne
10. 6. 2003 (žalovanému) a dne 19. 6. 2003 (žalované). Žalovaní dne 21. 5. 2003
zaplatili dluh na nájemném za listopad a prosinec roku 2002 a část nájemného za
leden roku 2003.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že za dané situace lze dovolateli
přisvědčit, že výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm d/ obč. zákoníku byl
naplněn.
V této souvislosti lze odvolacímu soudu vytknout, že v odůvodnění svého
rozsudku zřetelně nevyjádřil, jak právně posoudil výše uvedený zjištěný
skutkový stav z hlediska ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku a zbytečně
se zabýval v pořadí druhou výpovědí z nájmu předmětného bytu ze dne 9. 12.
2003, kterou žalobce adresoval žalovaným a v níž uvedl stejný výpovědní důvod s
tím, že byla podána pro neplacení nájemného v období květen a červenec 2003 a
neplacení záloh za služby spojené s užíváním bytu v období březen až červenec
2003. Závěr odvolacího soudu, že žalobce měl požádat o přivolení k této
výpovědi (v pořadí druhé), kterou žalovaní převzali dne 15. 2. 2003, je za
uvedeného skutkového stavu nesprávný a nejde o procesní pochybení žalobce, jak
uvedl odvolací soud, ale v případě druhé výpovědi se jednalo o nadbytečný úkon
žalobce, neboť rozhodující byla první žaloba a v ní obsažená výpověď.
Odvolacímu soudu lze ovšem dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení
k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, za situace, kdy výpovědní důvod dle ust.
§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku byl naplněn, bylo namístě zvažovat, zda
výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. I soudní praxe je ustálena
na tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d) občanského zákoníku, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z
nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu
1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura). Soud prvního stupně žalobě vyhověl a otázku
dobrých mravů zohlednil při posouzení typu bytové náhrady. Odvolací soud se
otázkou dobrých mravů zabýval v souvislosti s výpovědním důvodem dle ust. § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku a po zhodnocení všech důkazů ve věci dospěl k
závěru, že je třeba žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítnout (respektive
změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba v části, o níž bylo
rozhodnuto ve výrocích I., II., a III. zamítá).
Při posouzení věci podle ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku odvolací soud
přihlédl zejména ke zdravotnímu a psychickému stavu obou žalovaných (k tomu, že
žalovaný má zjištěnou středně těžkou mentální retardaci, mentální defekty
imbecility a žalovaná, ačkoli je osobou orientovanou místem i časem, trpí
oligofrenií a je v částečném invalidním důchodu), a k jejich majetkové a
sociální situaci (oba žalovaní jsou vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
odkázáni pouze na výplatu sociálních dávek, popřípadě výplatu částečného
invalidního důchodu). Rovněž přihlédl k tomu, že žalovaní byli v době, ve
které vůbec neplatili nájemné, hospitalizováni v nemocnici pro jejich zhoršený
zdravotní stav a neměli v této době ani žádné příjmy. Odvolací soud se rovněž
zabýval i okolnostmi na straně žalobce, tedy zda lze po žalobci spravedlivě
požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k
výpovědi) dočasně odepřena. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je v
postavení, kdy je namístě, aby pečoval o své občany, obzvláště o osoby v tak
složité životní situaci, v jaké jsou žalovaní, a přispěl tak ke zlepšení jejich
sociálních poměrů.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že za dané
situace, kdy žalovaní jsou zdravotně, majetkově i sociálně ve velmi špatné
situaci, kterou si sami nezapřičinili, a kdy nájemné platí v rámci svých
možností, pobírají sociální dávky, žalovaná má stálý příjem z částečného
invalidního důchodu a lze předpokládat, že budou schopni i do budoucna běžné
nájemné platit, přičemž výši dlužného nájemného neustále snižují, je
odůvodněna aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, a proto je rozhodnutí
odvolacího soudu správné a uplatněný dovolací důvod – nesprávné právní
posouzení věci – není dán.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání pro jeho
nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty druhé o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. s
ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalovaným podle spisu žádné náklady v
tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu