23 Cdo 248/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně ANMA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2,
identifikační číslo osoby 43001475, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované JUDr. M. M.,
zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké
7, o zaplacení 416.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 35 Cm 173/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. září 2014, č. j. 12 Cmo 24/2014-287, 12 Cmo 25/2014, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 35 Cm 173/2007-258,
ve znění usnesení ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 35 Cm 173/2007-267, zamítl
žalobu o zaplacení 416.330,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního
předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní
posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§
241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud
chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§
241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl otázku vzniku odpovědnosti
advokáta dle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů, v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, na kterou
poukazuje. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že předmětné listiny (žádost
žalobkyně o závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru památkové péče,
ze dne 12. května 1999 a Rozhodnutí, závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru památkové péče, ze dne 15. července 1999) jsou rozhodnutí orgánů
ve správním řízení, které nejsou kompetentní k rozhodnutí o umístění reklamy a
navíc řeší žalobkyní účelově formulovaný dotaz, že tyto nemohly mít vliv na
řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 346/99. Odvolací soud
tedy posuzoval, zda byly uvedené listiny s to výsledek předmětného sporu
ovlivnit (pokud by je žalovaná soudu zaslala), přičemž dospěl (shodně se soudem
prvního stupně) k závěru, že nikoli. Odvolací soud se tak v napadeném
rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Argument, podle kterého „má být právní otázka, zdali došlo k porušení
povinnosti advokáta, posouzena jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného
odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku,
aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím
soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací
soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze
dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu),
jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, kterou dovolatelka uplatňuje
vadu řízení (námitka vztahující se k neprovedení určitých důkazů). Podle
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Tento předpoklad však v
posuzované věci naplněn není. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze
dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení nepředstavuje způsobilý dovolací
důvod. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.