23 Cdo 2492/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobců a) Domova důchodců Praha 4 – Chodov, se sídlem v Praze 4, Donovalská
222, a b) Domova důchodců Praha 10 – Zahradní Město, se sídlem v Praze 10,
Sněženková 8, obou zastoupených JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v
Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Orlická 2020/4, PSČ 130 00,
zastoupené Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Italská
1219/2, o zaplacení částky 787 834,50 Kč s příslušenstvím žalobci a) a částky
655 063 Kč s příslušenstvím žalobci b), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 13 C 24/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 23 Co 347/2007-446, ve znění opravného
usnesení ze dne 3. března 2008, č. j. 23 Co 347/2007-461, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit společně a nerozdílně oprávněným
žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 360 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Haluzy, advokáta, se sídlem v
Praze 9, Drahobejlova 41.
Žalovaná napadla dovoláním v pořadí třetí rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 10. října 2007, č. j. 23 Co 347/2007-446, ve znění opravného usnesení ze
dne 3. března 2008, č. j. 23 Co 347/2007-461, kterým byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007, č. j. 13 C 24/2005-414,
jímž soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) částku 787
834,50 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a žalobci b)
částku 655 063 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, a jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o
nároku žalobců na úhradu zdravotní péče, když vyšel ze skutkového zjištění, že
šlo o péči nutnou a neodkladnou. Městský soud v Praze rozhodoval ve věci poté,
co byl jeho předchozí rozsudek a v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2005, č. j. 32 Odo 808/2003-230, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dosavadní
rozhodnutí ve věci spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost podaného dovolání zakládá žalovaná na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí má podle dovolatelky zásadní právní význam. Ten
spatřuje dovolatelka v posouzení procesního postupu soudu při provádění důkazů. V průběhu řízení došlo k situaci, kdy soud vyslechl znalce k jiné otázce než
té, která byla obsahem znaleckého posudku. Členové znalecké komise byli tázáni
na otázky, které neměly žádnou spojitost se znaleckým posudkem. To považuje
žalovaná za závažnou procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu České
republiky zcela vyřešena, resp. je soudy nižších stupňů a soudem dovolacím
řešena rozdílně. Důvodnost dovolání zakládá na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož namítá,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Podle dovolatelky Nejvyšší soud České republiky jasně definoval v
odůvodnění rozsudku ze dne 12. ledna 2005, č. j. 32 Odo 808/2003-230, klíčovou
otázku soudního sporu, tedy otázku, zda každý konkrétní právní úkon v rámci
zdravotní péče poskytnuté žalobci pojištěncům žalované měl charakter péče nutné
a neodkladné v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o
veřejném zdravotním pojištění. Soud prvního stupně měl podle názoru žalované v
souladu s ustanovením § 127 o. s. ř. přistoupit pro zodpovězení otázky
předestřené Nejvyšším soudem České republiky k ustanovení znalce, resp. znaleckého ústavu. Soud však toto neučinil a pouze znovu vyslechl znalce –
členy znalecké komise, kteří zpracovali znalecký posudek, v němž posuzovali
otázku odůvodněnosti poskytnutí zdravotní péče, nikoli otázku nutnosti a
neodkladnosti poskytnuté péče, přičemž otázky, které jim byly kladeny při tomto
výslechu, zjevně neměly spojitost s obsahem jimi vypracovaného posudku. Žalovaná je toho názoru, že neprovedení tohoto znaleckého posudku je vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle
žalované bylo doplnění důkazního materiálu na základě pokynu Nejvyššího soudu
České republiky provedeno nedostatečně. Řešením nebyl podle žalované opětovný
výslech členů znalecké komise na otázku, k níž znalecký posudek netvořili, ale
zpracování nového znaleckého posudku. Žalovaná upozornila i na další vadu
znaleckého posudku, a to absenci znalecké doložky podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 37/1967 Sb.
Žalovaná dále namítla, že soud bez dalšího nereflektoval zjevné rozpory ve
výpovědích jednotlivých členů znalecké komise a paušálně uvedl, že všichni její
členové označili provedenou zdravotní péči v plném rozsahu za péči nutnou a
neodkladnou. Tím obsahově dovolatelka uplatňuje další dovolací důvod, a sice že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání namítli, že dovolání není přípustné,
jelikož v daném případě se nejedná o věc, která by měla po právní stránce
zásadní význam. Dovolání míří pouze do roviny procesní, jelikož vytýká soudu
způsob, jakým provedl důkaz. Proto žalobci navrhli jeho odmítnutí. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud České jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka odůvodňuje přípustnost dovolání
vadami řízení, které se týkají postupu soudu při doplnění dokazování, především
tím, že soud prvního stupně nenařídil zpracování nového znaleckého posudku a
dokazování doplnil výslechem znalců, kteří zpracovávali původní znalecký
posudek, v němž nebyla otázka nutné a neodkladné péče řešena. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Protože
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z
dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pouze výjimečně
může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní i dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není
takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Námitky dovolatelky směřující do vad řízení tedy nemohou založit přípustnost
napadeného dovolání. Stejně tak nemůže dovolací soud při posuzování
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přihlížet ani k dalším námitkám dovolatelky směřujícím proti způsobu, jakým
odvolací soud hodnotil provedené důkazy (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu není ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné,
jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní
význam, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
řešeny rozdílně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobců sestávají
z odměny advokáta za zastupování účastníků v dovolacím řízení ve výši 13 333 Kč
[§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 písm. a), § 18 odst. 1 a §
19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění od 1. 9. 2006) a částky 2 727 Kč představující náhradu za 20% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu