NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 2510/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Městské části Praha-Lipence, Praha 5, K Obci 47, PSČ 15531,
zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 7,
proti žalované EKOSPOL a.s., se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 747/19, PSČ
170 00, IČ 63999854, o zaplacení 924 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 288/2003, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu
2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009,
č.j. 11 Co 342/2007-139, se zrušuje, a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09,
zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10.2008, č.j. 32 Cdo
2679/2008-125 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007,
č.j. 11 Co 342/2007-113, potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.
listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, výrokem I. rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2007, č.j. 10 C 288/2003-95, ve výroku o
věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 924 000 Kč s
2% úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2003 do zaplacení; výroky II. a
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu škody ve
smyslu § 380 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši požadované
žalobou, spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným
subjektem, když žalovaná dne 16.12.1996 předala žalobkyni jen část díla o
kapacitě 1 250 EO, byť podle vzájemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 23.11.1993
se zavázala ke zhotovení biologické čistírny odpadních vod s kapacitou 2 500 EO
a přijala cenu za zhotovení celého díla. Soud konstatoval, že podle § 272 odst. 2 obch. zák. nedošlo ke změně smlouvy, tudíž žalovaná porušila závazkový vztah
a je podle § 373 obch. zák. povinna nahradit škodu vzniklou žalobkyni. Vyšel
přitom ze zjištění, že žalobkyně dopisem ze dne 24.5.2001 žádala žalovanou o
odstranění nedodělků spočívající v předání díla o poloviční kapacitě, žalovaná
však dopisem ze dne 21.9.2000 žalobkyni sdělila, že je ochotna zajistit
vybavení druhé nádrže technologií, nýbrž jen na základě dodatku ke smlouvě a za
úhradu. Žalobkyně dopisem ze dne 29.6.2001 oznámila žalované, že si nedodanou
technologii zajistí sama a výdaje s dovybavením díla uplatní vůči žalované. Soud dovodil, že náklady na dovybavení díla činily 924 000 Kč, odpovídající
ceně, kterou žalobkyně na základě smlouvy o dílo zaplatila jiné společnosti, a
že tato částka představuje výši škody, kterou je žalovaná povinna žalobkyni
nahradit. Odvolací soud po zopakování důkazů smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastníky dne
23.11.1993, přehledem zaplacených faktur podle přílohy č. 1, a to faktur
zaplacených ke dni 23.11.2000 a dopisů ze dne 24.5.2001 a z 29.6.2001, vyšel
při právním posouzení nároku žalobkyně z odůvodnění výše citovaného nálezu
Ústavního soudu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09,
nekompletní plnění, stejně jako částečné plnění, není plněním vadným, pokud
jsou tyto nedostatky zaznamenány v průvodních dokladech. Odvolací soud na
základě tohoto právního názoru dovodil, že pokud v daném případě bylo v
předávacím protokolu ze dne 16.12.1996 uvedeno, že žalobkyni byla předána a
žalobkyně převzala čistírnu odpadních vod, jejíž součástí byla pouze jedna
linka o kapacitě 1 250 EO, tedy v rozsahu poloviční kapacity sjednané ve
smlouvě o dílo, nejedná se ve smyslu § 422 odst. 2 obch. zák. o vadné plnění,
ale o plnění částečné, takže aplikace § 440 odst. 2 obch. zák. není za této
situace možná. Odvolací soud dále vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně doplatila celou
cenu díla až dne 23.11.2000 a teprve poté vznikla žalované povinnost dílo
dokončit. K tomu jej žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 24.5.2001. Odvolací soud
konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaná odmítla dílo dokončit,
pokud ji nebude za dokončení díla znovu zaplaceno a nebude uzavřena nová
smlouva. Na to reagovala žalobkyně dopisem ze dne 29.6.2001, který odvolací
soud vyložil jako odstoupení od části závazku ve smyslu § 347 odst. 1 obch. zák., přičemž tento projev vůle hodnotil ve smyslu § 266 odst. 1 obch. zák. podle úmyslu jednající osoby.
Odstoupení od smlouvy považoval odvolací soud za
platný právní úkon učiněný v souladu s § 346 odst. 2 obch. zák., podle něhož,
prohlásí-li strana, jež je v prodlení, že svůj závazek nesplní, může druhá
strana od smlouvy odstoupit bez poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění
nebo před jejím uplynutím. Odvolací soud s odkazem na § 351 odst. 1 a 2 obch. zák. uvedl, že odstoupením
od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a že strana,
které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto
plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro
tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Pokud žalobkyně
zaplatila žalované cenu za celé dílo, které žalovaná nedokončila, obohatila se
žalovaná podle závěru odvolacího soudu o částku, která odpovídá hodnotě plnění,
které žalovaná neposkytla, přestože za něj dostala zaplaceno. Odvolací soud
konstatoval, že výši tohoto plnění má za prokázanou tím, že žalobkyně uzavřela
smlouvu s jiným subjektem na dokončení díla – technologické dovybavení čističky
a za toto dílo zaplatila 924 000 Kč. Tuto částku považoval odvolací soud ve
smyslu § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za cenu v místě a
čase obvyklou a přiměřenou ceně za technologické vybavení čističky odpadních
vod o jednu linku, a zároveň s přihlédnutím k částkám, jaké byly žalovanou
žalobkyni fakturovány za technologické vybavení čistírny odpadních vod v
průběhu její výstavby. Odvolací soud neuznal za oprávněnou námitku promlčení, vznesenou žalovanou,
neboť právo promlčeno nebylo, jelikož čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 397
obch. zák. začala běžet podle § 394 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy oprávněný
od smlouvy odstoupil, to je v daném případě ode dne, kdy odstoupení od smlouvy
ze dne 29.6.2001 došlo žalované, a pokud byla žaloba podána dne 15.10.2003,
stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, a zároveň dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení. Uplatnila i dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Dovolatelka namítá, že provedení důkazu dopisem žalobkyně ze dne 29.6.2001 bylo
učiněno odvolacím soudem v rozporu se zákonem, když odvolací soud z vlastní
iniciativy ve prospěch žalobkyně provedl důkaz ke skutečnosti – odstoupení od
smlouvy, kterou žalobkyně nikdy netvrdila, ba dokonce ohledně které výslovně v
doplnění žaloby prohlásila, že i když jednání žalované odůvodňovalo odstoupení
od smlouvy, neučinila tak. Za otázku zásadního významu považuje, zda je
odvolací soud v rámci neúplné apelace oprávněn provést důkaz k prokázání
skutečnosti, kterou účastníci před soudem nikdy netvrdili a ohledně níž bylo
žalobcem výslovně prohlášeno, že k takové skutečnosti nedošlo.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nejenže porušil z důvodů výše
uvedených zásadu rovnosti účastníků, ale porušil i zásadu dvouinstančnosti
řízení, kdy učinil vlastní skutková zjištění, odlišná od zjištění soudu prvního
stupně na základě vlastního doplnění dokazování přesto, že k prokázání
skutečnosti odstoupení od smlouvy nikdo z účastníků řízení žádný důkaz
nenavrhoval. Napadený rozsudek navíc dovolatelka považuje za rozhodnutí
překvapivé, neboť na jiný právní názor na věc nebyla žalovaná upozorněna a v
této souvislosti nebyla ani ve smyslu § 118a o. s. ř. řádně poučena.
Dovolatelka má za to, že uvedený nesprávný postup soudu měl za následek
nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobkyně od smlouvy odstoupila a že jí vzniklo právo na bezdůvodné obohacení. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, když dopis žalobkyně ze
dne 29.6.2001 vyložil za použití § 266 odst. 1 obch. zák. jako projev vůle
žalobkyně s úmyslem odstoupit od smlouvy uzavřené s žalovanou dne 23.11.1993, a
to za situace, když žalobkyně v průběhu řízení výslovně prohlásila, že se o
odstoupení od smlouvy nejedná. Dovolatelka se navíc domnívá, že právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy v
době, kdy podle odvolacího soudu mělo k odstoupení dojít, již bylo promlčeno,
neboť promlčecí doba běží ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, a to bylo
poté, co došlo dne 16.12.1996 k předání díla předávacím protokolem. Pokud by odvolací soud podle dovolatelky postupoval v souladu se zákonem,
nemohl by uzavřít, že žalobkyně od smlouvy odstoupila a že jí vzniklo právo na
bezdůvodné obohacení. Za druhou otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda je ve
sporném řízení možno aplikovat § 136 o. s. ř., aniž by soud přitom řádně
odůvodnil, proč lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo proč ji
nelze zjistit vůbec a dále, aniž by účastníky řízení na možnost postupu podle §
136 o. s. ř. předem upozornil a dříve, než k aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. přistoupí, je vyzval, aby výši eventuálního nároku doložili. Dovolatelka namítá, že odvolací soud svůj postup podle § 136 o. s. ř. nijak
neodůvodnil a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Navíc považuje
rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru za překvapivé, když odvolací soud
obtížnosti či nemožnosti zjištění výše nároku účastníky před rozhodnutím vůbec
neinformoval a nezvolil postup, aby účastníkům byla dána možnost, aby k výši
eventuálního nároku předložili důkazy. Za podstatnou považuje dovolatelka rovněž skutečnost, že žalobkyně nikdy
nepožadovala vrátit částku, kterou zaplatila žalované za část díla, kterou
žalovaná podle žalobkyně neprovedla, ale od počátku uplatňuje nárok na
zaplacení částky, kterou musela zaplatit třetímu subjektu za dovybavení
čističky odpadních vod. Dovolatelka má tedy za to, že odvolací soud rozhodl o
něčem, co vůbec nebylo předmětem žaloby. Dovolatelka nesouhlasí nejen s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ale ani s
rozsudkem soudu prvního stupně, který posoudil nárok žalobkyně z titulu náhrady
škody. Podle dovolatelky žalovaná neprokázala vznik škody, navíc se nejedná o
škodu, která by vzešla z vadného plnění a případný nárok na náhradu škody tak,
jak byl žalobkyní uplatněn, je podle dovolatelky podle § 398 obch. zák. promlčen, neboť promlčecí doba na uplatnění nároku na náhradu škody počala
běžet podle dovolatelky již v prosinci 1996, kdy žalobkyně věděla s ohledem na
známý rozpočet stavby, jaká je výše ceny chybějící části díla. Podle dovolatelky byl správný názor odvolacího soudu, na němž založil své
předešlé rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že se nelze
domáhat uspokojení nároku z jiného právního důvodu, jestliže lze uspokojení
dosáhnout uplatněním některého nároku z vad díla.
Podle dovolatelky tento názor
není v rozporu ani se závěrem Ústavního soudu, který v posuzované věci
odvolacímu soudu vytýkal nedostatečné odůvodnění rozsudku, ale nezabýval se
meritem věci. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolaní žalované navrhla jeho zamítnutí. Nesouhlasí s
dovolatelkou, že by odvolací soud porušil zásadu neúplné apelace a zásadu
dvouinstančnosti tím, že by provedl nový důkaz dopisem žalobkyně ze dne
29.6.2001 až v odvolacím řízení. Poukazuje na to, že důkaz uvedeným dopisem byl
proveden již u soudu prvního stupně ihned v počátku řízení. Odvolací soud v
souladu se zákonem v odvolacím řízení pouze uvedený důkaz zopakoval a na
základě stejných skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně,
dospěl při hodnocení uvedeného důkazu pouze k jinému skutkovému závěru než soud
prvního stupně. Žalobkyně se ztotožňuje s žalovanou, že nikdy neučinila vůči žalované takový
úkon, který by byl přímo nazván „odstoupení od smlouvy“ nebo který by výslovně
obsahoval spojení „odstupuji od smlouvy“, ale poukazuje na výslovný projev vůle
žalobkyně adresovaný žalované, že dílo dokončí s jinou firmou, čímž vyjádřila
úmysl nepokračovat ve smluvním vztahu s žalovanou. Tento zřejmý úmysl bylo
možno podle žalobkyně už od počátku řízení vyhodnotit jako odstoupení od
smlouvy. Žalobkyně nesouhlasí s dovolatelkou, že by úvaha odvolacího soudu o bezdůvodném
obohacení byla překvapivá, neboť již v minulém rozsudku z 28.11.2007 odvolací
soud, kdy posoudil nárok žalobkyně jako nárok z vadného plnění, konstatoval, že
pokud by se nejednalo o nárok z vadného plnění, pak žalované tím, že předala
dílo oproti smlouvě v menším rozsahu, než za jaké bylo zaplaceno, by vzniklo
bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené a nedodané části díla. Poté, co
Ústavní soud dal žalobkyni za pravdu v tom, že výslovné převzetí částečného
plnění není plněním vadným, pak bylo možno předvídat, že úvahy odvolacího soudu
se budou ubírat směrem bezdůvodného obohacení. Žalobkyně rovněž nespatřuje nic protizákonného v aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. Poukazuje na to, že výše požadované částky, představující podle závěru
odvolacího soudu výši bezdůvodného obohacení žalované, nebyla nikdy žalovanou
zpochybňována. Žalovaná od počátku pouze tvrdila, že nárok žalobkyně neexistuje
a pokud by existoval, je promlčen. Poukazuje na to, že z žalobních tvrzení a k
tomu předložených důkazů je jasné, jak se k výši částky bezdůvodného obohacení
dospělo, přičemž přiměřenost výše bezdůvodného obohacení byla v rozhodnutí
odvolacího soudu odůvodněna. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno
ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou)
řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci
Obvodní soud pro Prahu 7, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 3. května
2007, č.j. 10 C 288/2003-95, rozhodl ve věci samé, ohledně částky 924 000 Kč s
2% úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2003 do zaplacení jinak, než ve
svém dřívějším zamítavém výroku rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
ohledně promlčení nároku uplatněného z titulu náhrady škody, vyjádřeném v
usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 25.10.2006,
č.j. 11 Co 313/2006-74, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je namítáno, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vadu řízení spatřuje v porušení zásady neúplné apelace a zásady
dvouinstančnosti. Napadený rozsudek dovolatelka považuje navíc za rozhodnutí
překvapivé, neboť na jiný právní názor odvolacího soudu na věc, oproti soudu
prvního stupně, nebyla žalovaná upozorněna a v této souvislosti nebyla ani ve
smyslu § 118a o. s. ř. řádně poučena. Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatelky o porušení zásady neúplné
apelace odvolacím soudem, spočívající v provedení nového důkazu dopisem
žalobkyně ze dne 29.6.2001 až v odvolacím řízení, není opodstatněná. Důkaz
uvedeným dopisem byl proveden již před soudem prvního stupně, odvolací soud v
souladu se zákonem v odvolacím řízení pouze uvedený důkaz zopakoval a na
základě stejných skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně,
dospěl při hodnocení uvedeného důkazu pouze k jinému skutkovému závěru a jinému
právnímu názoru než soud prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že uvedeným dopisem žalobkyně odstoupila od
smlouvy a vznikl ji nárok na bezdůvodné obohacení, čímž přijal odlišný právní
názor při posouzení uplatněného nároku oproti právnímu názoru, k němuž dospěl
soud prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně má nárok na zaplacení
uplatněné částky z titulu náhrady škody. Dovolatelce je však třeba přisvědčit, že je oprávněná její námitka týkající se
nedostatku poskytnutí potřebného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.
Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá
soudu zpřístupnit účastníkům řízení právní kvalifikaci skutku konkrétním
poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že
účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 15.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Soudních
rozhledech č. 1/2006, str. 12). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že pokud má předseda senátu za to,
že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního
názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1, podle něhož ukáže-li se
v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že
je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí
jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se i v odvolacím řízení postupuje podle § 118a;
tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která
jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky
navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke
zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno
rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší
tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další
účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§
213 odst. 3 a 4); ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno (§ 219a
odst. 2 o. s. ř.). Právní závěr odvolacího soudu je tedy překvapivý, jestliže odvolací soud
účastníkům nezpřístupnil před rozhodnutím možnost jiného právního názoru a
neposkytl jim poučení podle § 118a ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. Za této situace je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolatelka tedy uplatnila dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. důvodně. Dovolatelce naopak není možno dát za pravdu, že by odvolací soud porušil zásadu
dvouinstančnosti. K porušení této zásady by došlo za situace, kdyby odvolací
soud o věci rozhodl, ač nastaly důvody podle § 219a odst. 2 o. s. ř., tj. za
situace, kdyby bylo třeba při zaujatém právním názoru odvolacím soudem provést
rozsáhlé dokazování. Dovolací soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci uplatněných
dovolacích důvodů dále dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval §
136 o. s. ř. při stanovení výše obohacení žalované po zániku smlouvy
odstoupením od smlouvy. Podle § 136 o. s. ř. může soud určit výši nároků podle
své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi nebo vůbec.
Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány
nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše
nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Důvod nepoměrných
obtíží ve smyslu § 136 o. s. ř. a nepřiměřenost takových nákladů však soud
nijak v dané věci neodůvodnil a nesprávně rovnou dovodil, že výše bezdůvodného
obohacení odpovídá hodnotě plnění, které odpovídá částce, kterou žalobkyně
zaplatila třetímu subjektu za dokončení části díla, kterou žalovaná nedokončila. Z výše uvedených důvodů není tedy možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu
za správné, bylo-li učiněno v rozporu s procesním a hmotným právem a ustálenou
judikaturou, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími
uplatněnými dovolacími důvody, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.