23 Cdo 252/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Římská 32, proti žalovanému Nationale – Nederlanden Lenensverzekring
Maatschappij N:V: (ING Životní pojišťovna N.V.), se sídlem Rotterdam, Weena
505, Nizozemské království, zapsanému v obchodním rejstříku Obchodní komory v
Rotterdamu v Nizozemském království, číslo zápisu 24042211 od 17.1.1863,
jednající prostřednictvím organizační složky ING Životní pojišťovna N.V.,
pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/25, IČ
40763587, zastoupenému JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 23, o zaplacení částky 962 500,11 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 297/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 39 Co
76/2014-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. října
2013, č.j. 4 C 297/2008 – 204 zamítl žalobu o zaplacení částky 962 500,11 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z
následujících skutkových zjištění. Žalobce dne 27. září 2001 uzavřel se
žalovaným pojistnou smlouvu, jejíž součástí bylo připojištění pro případ plného
invalidního důchodu následkem úrazu. Žalovaný se tak zavázal, že v případě
splnění sjednaných podmínek bude vyplácet žalobci měsíčně důchod ve výši 1/12
pojistné částky. Tato povinnost vzniká žalovanému dnem přiznání plného
invalidního důchodu, výlučně v důsledku úrazu vymezeného všeobecnými pojistnými
podmínkami společnosti pro úrazové pojištění, přičemž k úrazu musí dojít v
průběhu trvání připojištění, které bylo sjednáno na dobu od 27. září 2001 do
27. září 2021. Pojistná částka činila 350 000 Kč ročně. Žalobce dne 4. dubna
2004 utrpěl úraz – zhmoždění pravého bérce, přičemž došlo ke vzniku hematomu a
rozvoji osteomyelitidy diafýzy pravé tibie – chronického zánětu kostní dřeně. Žalobce byl následně uznán plně invalidním ode dne 2. srpna 2005 (rozhodnutím
Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13. července 2005, č.j. 21291/050-715-13,7,2005/Br.-1). Žalobce tedy u žalovaného uplatnil nárok
vyplácení měsíčního důchodu dle sjednaného připojištění. Žalovaný toto plnění
odmítl s odůvodněním, že k chronickému zánětu kostní dřeně nedošlo výlučně
následkem úrazu žalobce ze dne 4. dubna 2004, nýbrž dle žalovaného došlo pouze
ke znovuprojevení této nemoci, kterou žalobce trpěl již od úrazu v roce 1982. Na tento případ se dle žalovaného vztahuje čl. 3 písm. d) všeobecných
pojistných podmínek pro úrazové pojištění, který stanovuje výluku z pojištění
za podmínky, že tělesné poškození bylo způsobeno zhoršením nemoci v důsledku
úrazu, pokud úraz nebyl její výlučnou příčinou. Žalobce s poukazem na lékařské
zprávy svých ošetřujících lékařů namítal, že od roku 1990 do roku 2004 u něj
nebyly zaznamenány žádné příznaky osteomyelitidy, tudíž měl za to, že je
vyléčen. Soud prvního stupně se tedy musel zabývat otázkou, zda je
osteomyelitida vyléčitelná či nikoli a pouze se neprojevuje do doby, než dojde
k jejímu zhoršení či znovuvzplanutí (exacerbaci). Soud prvního stupně vzal na základě závěrů znaleckého posudku jím ustanoveného
znalce Doc. MUDr. Václavy Smetany za prokázané, že ke vzniku osteomyelitis
došlo při léčení zlomeniny pravého bérce v roce 1982. Osteomyelitis byla
nejprve akutní, poté přešla do chronického stádia. Do roku 1990 došlo k
několika akutním exacerbacím, bylo nutné provést několik operací a nemoc přešla
do stádia dřímající infekce. Dle znalce nelze prakticky osteomyelitis vyléčit,
tudíž nevznikla primárně na základě úrazu ze dne 4. dubna 2004, nýbrž tímto
úrazem došlo pouze k její exacerbaci. Znalec připomněl, že v medicíně nelze nic
vyloučit, proto nelze ani vyloučit vyvolání nemoci primárně úrazem ze dne 4. dubna 2004, ovšem nejpravděpodobnější se jeví exacerbace staré dřímající
infekce.
Dle znalce mohl žalobce považovat nemoc za vyléčenou, neboť od roku
1990 se neprojevovaly žádné známky choroby, a lékaři mají tendenci říkat
pacientům, že jsou vyléčeni, přestože k celkovému vyléčení osteomyelitis nikdy
nedojde. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že následkem úrazu ze
dne 4. dubna 2004 došlo k exacerbaci staré dřímající infekce, tedy jednalo se o
zhoršení dřívější nemoci, nikoli o její vyvolání výlučně úrazem v roce 2004. Nedošlo tedy k pojistné události, neboť na předmětnou situaci dopadá čl. 3
písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění, přičemž tyto
podmínky jsou součástí pojistné smlouvy dle ust. § 788 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k uzavření pojistné smlouvy
(dále jen „občanský zákoník“). Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou
zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2014, č.j. 39 Co 76/2014 – 238 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování novými zprávami o
zdravotním stavu, které předložil žalobce, a uzavřel, že přestože se žalobce
mohl cítit vyléčen, objektivně tomu tak nebylo, což vyplývá ze zdravotních
zpráv i znaleckého posudku provedeného v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud dále podotkl, že na výluku z pojištění dle čl. 3 písm. d)
všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění byl žalobce, byť obecně,
upozorněn, neboť pojistné podmínky jsou součástí sjednané pojistné smlouvy. Dle
odvolacího soudu není úkolem pojišťoven zakazovat pojištěncům jakoukoliv
činnost stejně jako je upozorňovat na možné znovuvzplanutí nemoci. Ve zbytku se
odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Z dovolání
vyplývá, že právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., na které závisí napadené
rozhodnutí, je dle názoru dovolatele otázka, zda je povinností pojišťovny
poučit pojištěnce při uzavírání pojistné smlouvy o povaze jeho zdravotního
stavu a vlivu tohoto zdravotního stavu na aplikaci všeobecných pojistných
podmínek. Při řešení této otázky se odvolací soud dle názoru dovolatele
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uvedl, že
žalovaný ho při uzavírání smlouvy měl informovat o tom, že osteomyelitis je
nevyléčitelnou chorobou a o důsledcích s tím spojených (tzn. že v případě
vzplanutí osteomyelitis se aplikuje výluka z pojištění dle čl. 3 písm. d)
všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění) či s ním měl výslovně
sjednat individuální výluku ohledně této choroby. Dovolatel namítá, že jestliže
žalovaný nepovažoval skutečnost, že dovolatel trpí osteomyelitis, za důvod pro
sjednání individuální výluky, pak tím dle dovolatelova názoru eliminoval
možnost aplikace čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové
pojištění. Dovolatel rovněž uvedl, že by předmětnou pojistnou smlouvu vůbec
neuzavřel, jestliže by jej žalovaný při sjednávání smlouvy informoval o
nevyléčitelnosti osteomyelitis a o aplikaci čl. 3 písm. d) všeobecných
pojistných podmínek. Dovolatel na podporu svých tvrzení argumentuje nerovným
postavením stran při sjednávání pojistné smlouvy a uvádí, že pojišťovny jsou
specializované subjekty s mohutným aparátem a pojistné smlouvy jsou sjednávány
formulářovým způsobem. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou
splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Jestliže má dovolatel za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda
žalovaný měl informační povinnost vůči odvolateli ohledně vlivu jeho
zdravotního stavu na aplikaci pojistných podmínek, pak mu nelze přisvědčit. Vyřešení otázky týkající se informační povinnosti pojišťovny ohledně vlivu
zdravotního stavu pojištěnce na aplikaci pojistných podmínek je pro řešení
daného sporu irelevantní, neboť i kdyby soud dovodil, že žalovaný má tuto
informační povinnost, vedl by takový závěr ke konstatování neplatnosti smlouvy. Právní otázka vztahující se k informační povinnosti žalovaného by tedy byla
stěžejní v případě zahájení soudního řízení na základě žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení žalovaného vzniknuvšího plněním bez právního důvodu (tj.
plněním závazku z neplatné smlouvy), příp. na náhradu škody, nikoli však na
základě žaloby znějící na pojistné plnění jako v tomto případě. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dříve judikoval, například ve svém
usnesení ze dne 30. sprna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, že mezi obsahové
náležitosti dovolání patří vymezení relevantní právní otázky, tedy právní
otázky podstatné pro rozhodnutí soudu v dané věci. Jestliže dovolatel vymezil
právní otázku, která ovšem není pro dané rozhodnutí podstatná, pak nelze
dovolání posoudit jako přípustné, neboť postrádá důležitou obsahovou náležitost. Dovolatel tvrdí, že při řešení dané právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak svoji argumentaci nepodepřel
uvedením, od jakých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil. Dovolatel
odkazoval pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, jehož závěry pro daný spor nemají žádný význam. V tomto směru již dovolací soud v minulosti judikoval, například v rozhodnutí
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, že je nutné, aby dovolatel
jakožto obligatorní náležitost dovolání vymezil nejen otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž řešení dané rozhodnutí spočívá, ale rovněž uvedl,
od jakých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil při jejím řešení,
případně dle jakých rozhodnutí má dovolatel za to, že je daná otázka dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, případně od jakých rozhodnutí by se dle názoru
odvolatele měl dovolací soud odchýlit, jestliže dovolatel navrhuje, že by měla
být daná otázka vyřešena v judikatuře dovolacího soudu jinak. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolatel sice vymezil otázku
hmotného práva, na jejímž řešení dle názoru odvolatele spočívá dané rozhodnutí,
avšak daná otázka není pro daný spor relevantní, dané rozhodnutí na jejím
řešení nespočívá, nebyly tudíž naplněny podmínky ust. § 237 o. s. ř. a dovolání
nemá požadované obsahové náležitosti. Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř.. Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení,
neboť žalovanému (účastníku, který měl ve věci plný úspěch dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.