23 Cdo 2523/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Des a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce ing. Z. R., správce konkursní podstaty úpadce, původního žalobce ing.
V. S., CSc., žalovanému Fondu národního majetku České republiky, Rašínovo
nábřeží 42, 128 00 Praha 2, IČ 41692918, zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným,
advokátem, advokátní kancelář Pokorný, Wagner a spol. se sídlem v Praze 1,
Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 409 579,16 Kč s přísl.,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 411/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 20084 č.j. 1
Cmo 35/2003-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo v právní věci mezi žalobcem a
žalovaným o zaplacení částky Kč 409 579,16 rozhodnuto ve výroku I, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci Kč 309 102,94, ve výroku II, že žaloba se v částce
Kč 100 476,22 proti žalovanému zamítá, ve výroku III, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši Kč 63 115,- a ve výroku IV, že
náhrada nákladů řízení se v částce Kč 3 028,- žalobci nepřiznává. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že se
žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky Kč 309 102,94 jako náhrady škody,
která mu vznikla tím, že nezískal oproti uzavřené smlouvě o prodeji části
podniku do svého vlastnictví věci v účetní hodnotě Kč 1 258 093,-. Na zaplacení
této částky si však musel vzít úvěr a na tento úvěr musel zaplatit peněžnímu
ústavu úrok ve výši Kč 434 197,90. Od této částky žalobce odečetl částku Kč 100
476,22, kterou měl naopak platit žalovanému jako úrok z prodlení pro pozdní
úhradu kupní ceny. Žalobu pak v návaznosti na potvrzení banky omezil o částku
Kč 24 618,06. Původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.4.2001, kterým byla
žaloba zamítnuta, zrušil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, a to do výroků
II a III, svým usnesením ze dne 25.6.2002. V tomto usnesení zaujal odvolací
soud závazný právní závěr, že byly naplněny podmínky pro vznik práva žalobce na
náhradu škody a naopak nebyla prokázána existence okolností, které by ve smyslu
ust. § 374 odst. 1 obch. zák. vylučovaly odpovědnost žalovaného k náhradě
škody. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.4.2001 byl zrušen především
proto, že součástí obrany žalovaného byla i námitka promlčení, kterou se dosud
soud prvního stupně vzhledem k jím přijaté koncepci nezabýval. V novém řízení o věci soud prvního stupně jsa vázán právním názorem
odvolacího soudu se především zabýval hodnocením námitky promlčení práva
žalobce na náhradu škody, kterou vznesl žalovaný. V této souvislosti vyšel soud
prvního stupně z platné právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku a zabýval
se především počátkem běhu subjektivní čtyřleté promlčecí lhůty (§ 398 v
souvislosti s § 397 ObchZ). Dospěl k závěru, že pro počátek běhu lhůty nestačí
pouze vědomost o tom, že škoda vznikla, aniž by však poškozený znal rozsah
škody, který by mu umožňoval uplatnit nárok na její úhradu u soudu ve smyslu
ust. § 391 odst. 1 ObchZ. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pokud se týká
stanovení počátku čtyřleté promlčecí lhůty, pak tato mohla začít plynout až dne
30.1.1997, kdy žalovaný poskytl slevu z kupní ceny a s ohledem na pohyblivou
výši úrokové sazby, kterou žalobce hradil na jemu poskytnutý úvěr, je dnem, kdy
se žalobce dozvěděl o existenci škody včetně její výše, den 30.1.1997. Dle
názoru soudu prvního stupně tato škoda právě s ohledem na pohyblivou výši
úrokové sazby tvoří jeden celek, neboť proměnlivost úrokové sazby neumožňovala
žalobci uplatňovat části jednotlivých škod za určitá konkrétní období. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že žalobcem
uplatněná námitka promlčení není důvodná pokud se týká částky Kč 309 102,94.
Proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Jiná je však situace dle názoru soudu
prvního stupně, pokud se týká částky Kč 100 476,20 uplatněné též z titulu
náhrady škody, kterou žalobce uplatnil návrhem na rozšíření žaloby učiněným v
podání ze dne 12.6.2001. Jelikož i v tomto případě nastal dle názoru soudu
prvního stupně počátek běhu čtyřleté subjektivní promlčecí lhůty dne 30.1.1997,
je vznesená námitka promlčení důvodná, neboť v tomto rozsahu byl nárok uplatněn
po marném uplynutí čtyřleté subjektivní promlčecí lhůty. Proto v tomto rozsahu
byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března
2004 č. j. 1 Cmo 35/2003 – 127 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně s výjimkou výroků II a IV, které zůstaly nedotčeny, a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Otázkou existence práva žalobce na vymáhanou náhradu škody se Vrchní
soud v Praze zabýval již ve svém usnesení č.j. 1 Cmo 292/2001-73 ze dne
25.6.2002, ve kterém posoudil žalobcem uplatněný nárok jako oprávněný. Proto se
odvolací soud v tomto stádiu řízení zabýval pouze námitkou promlčení vznesenou
žalovaným.
Pokud jde o tuto námitku, odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných
soudem prvního stupně, zcela se ztotožnil se závěry tohoto soudu a právní
kvalifikací, kterou soud prvního stupně provedl. Rozsudek soudu prvního stupně
proto v napadených výrocích shledal jako věcně správný a potvrdil jej.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl,
že je považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a
odvolací soud řešil právní otázky uvedené v tomto sporu v rozporu hmotným
právem. Důvodnost dovolání opírá dovolatel o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle ustanovení § 391 odst. 1 obchodního zákoníku začíná běžet promlčecí
doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. V případě nároku na
náhradu škody je pro uplatnění tohoto nároku nutno mj. být zpraven o tom, že
škoda vznikla, jakož o její rámcové výši. Právě okamžik, kdy byla původnímu
žalobci známa výše škody, je v tomto případě rozhodný, neboť je nepochybné, že
od tohoto okamžiku začala běžet promlčecí lhůta. Dovolatel se neztotožňuje s
právním názorem soudů nižších stupňů a domnívá se, že výchozím předpokladem pro
určení okamžiku, kdy se původní žalobce mohl dovědět o škodě, resp. o tom, že
mu škoda může vzniknout je okamžik, kdy mohl zjistit, že mu přísluší nárok na
slevu z kupní ceny za koupi části podniku. Je nepochybné, že původní žalobce
již při předání prodávané části podniku věděl, že žalovaný na něho nemůže část
plnění ze smlouvy o prodeji části podniku převést. S touto skutečností byl
původní žalobce seznámen, neboť tato skutečnost se odrazila již v zápise o
předání majetku ze dne 29.1.1993. Stejně tak si nade vší pochybnost byl vědom
svého nároku vůči dovolateli na poskytnutí slevy ve výši 1.258.093,- Kč, což
byla hodnota nevydaného majetku. Tento svůj nárok ostatně uplatnil u dovolatele
již 17.2.1993. Původní žalobce tedy věděl, že má vůči dovolateli nárok na slevu
z kupní ceny a věděl, že dovolatel mu jí v té době ještě neposkytl, a to
nejpozději již ke dni 17.2.1993. I přesto, že si původní žalobce navzdory svému
povědomí o nároku na slevu vzal u banky úvěr v plné výši kupní ceny, věděl, že
bude nucen úvěr splácet i se sjednaným úrokem z celé částky 5.000.000,- Kč a že
mu tak neposkytnutím slevy ze strany dovolatele vzniká škoda. Druhou složkou podmínky pro určení počátku promlčecí doby je podle
dovolatele okamžik, kdy se původní žalobce dověděl nebo mohl dovědět o výši
škody. I tento okamžik je podle mínění dovolatele zřetelně určitelný a rozhodně
předchází datu určenému soudem prvního stupně a shodně odvolacím soudem, tedy
datum 30.1.1997. Pokud škoda měla spočívat v tom, že původní žalobce byl nucen
platit úroky bance z části úvěru, kterou by si nemusel obstarat, pokud by
dovolatel poskytl původnímu žalobci slevu z kupní ceny a škodou jsou tedy tyto
úroky, je zřejmé, že výši příslušných úroků (škody) bylo možné určit od samého
počátku poskytnutí úvěru, tedy ode dne 11.6.1993. Dle názoru dovolatele lze
logicky předpokládat, že úroky z úvěru byly vypočítávány (nebo přinejmenším
mohly být vypočítávány) denně, resp. každý den od poskytnutí úvěru bylo možné
prostým matematickým výpočtem, za použití sazby úroků stanovené v úvěrové
smlouvě p.a.
(ročně), stanovit výši úroků z částky odpovídající částce slevy z
kupní ceny. Dovolatel má za to, že původní žalobce mohl škodu uplatnit k
náhradě poprvé v den, kdy začaly nabíhat příslušné úroky a poté každý další
den po dobu, kdy úroky z úvěru přirůstaly. Dovolatel shrnuje svoje námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu takto:
1. původní žalobce již v době, kdy přijímal od úvěrující banky
předmětný úvěr, věděl, že neposkytnutím slevy z kupní ceny za koupi části
podniku ze strany dovolatele mu zřejmě vzniká a nadále bude vznikat škoda,
proto věděl, kdo je za takovou škodu odpovědný,
2. již v den, kdy začaly narůstat úroky z úvěru (od poskytnutí
úvěru dne 11.6.1993) měl původní žalobce možnost dovědět se o výši vznikající
škody;
3. byly proto splněny podmínky ustanovení § 398 obchodního
zákoníku v tom smyslu, že promlčecí doba nároku na náhradu škody, spočívající v
konkrétním případě ve vynaložení části úroků z původním žalobcem přijatého
úvěru, počala běžet mnohem dříve než 30.1.1997 a nárok na zaplacení této škody
se, dle názoru odvolatele, promlčoval postupně od každého jednotlivého dne
trvání úvěru, v němž úroky z poskytnutého úvěru narůstaly jako dílčí nároky. Ve světle shora uvedeného je dovolatel přesvědčen, že na uvedený případ
lze aplikovat právní názor Nejvyššího soudu ČSR, Rc 38/75 2 Cz 19/74, ze dne
27.9.1974, ze kterého jasně vyplývá, že původní žalobce mohl a měl uplatnit
svůj nárok na náhradu škody, jakmile se dozvěděl o její výši při vyúčtování
úroků s peněžním ústavem, resp. za každý den, za nějž bylo možné úroky z úvěru
jednoduchým matematickým výpočtem určit. Dovolatel tedy opětovně konstatuje, že nároky původního žalobce, které
mohly být uplatněny v období od 11.6.1993 do 10.11.1995 jsou zcela zřejmě
promlčeny. V dalším dovolatel napadá i rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o
jeho závěr o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu a zdůrazňuje, že žalobce
zanedbal svoje prevenční povinnosti. Svoje argumenty shrnuje takto:
1. neexistuje příčinná souvislost mezi včasným neposkytnutím
slevy z kupní ceny za prodej části podniku a škodou, která měla původnímu
žalobci vzniknout tím, že platil peněžnímu ústavu úroky z poskytnutého úvěru. Jednalo se totiž o dva nezávislé závazky, a to existující závazek odvolateli na
poskytnutí slevy z kupní ceny a vedle toho závazek původního žalobce vůči
úvěrujícímu peněžnímu ústavu. Původní žalobce nebyl ničím nucen, aby si
obstaral úvěr od peněžního ústavu v celé částce kupní ceny 5.000.000,- Kč, když
věděl, že jeho závazek vůči odvolateli (zaplacení kupní ceny) je pouze ve
snížené výši, o částku připadající na slevu z kupní ceny. 2. Tím, že si původní žalobce obstaral úvěr v plné výši původní
celkové kupní ceny ze smlouvy o prodeji části podniku, ačkoli pro to nebyl na
jeho straně právní důvod, nezabránil tím potencionálně hrozící škodě, u níž
mohl předpokládat, že vznikne pokud bude jednat tak jak následně jednal.
Namísto, aby se původní žalobce domáhal ochrany svého nároku na poskytnutí
předmětné slevy z kupní ceny například podáním návrhu k soudu, jímž by se mohl
domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení
hrozící škody, zvolil žalovaný takový postup, jehož důsledkem byl právě vznik
žalované škody, u níž navíc vyčkáva1 její maximalizace a teprve následně se jí
uplatnil předmětnou žalobou. Původní žalobce tak nepochybně porušil svou
zakročovací povinnost. Z uvedených důvodů proto není na místě dovozovat oprávněnost nároků
původního žalobce na náhradu škody. Jen pro úplnost dovolatel dodává, že soud
prvního stupně, ani soud odvolací k těmto již dříve tvrzeným skutečnostem
nepřihlédly, resp. nesprávně je právně posoudily, když dovodily plnou
odpovědnost dovolatele za vzniklou škodu a přiznaly původnímu žalobci nárok na
její náhradu, ačkoliv mu tento zjevně nepřísluší. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhuje, aby
dovolací soud z rušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
16.3.2004, č.j. 1 Cmo 35/2003-127, a s ohledem na skutečnost, že důvody pro
zrušení napadeného rozsudku platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
navrhuje dovolatel, aby dovolací soud zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 2.10.2002, č.j. 28 Cm 411/99 - 98, a věc vrátil odvolacímu soudu,
popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud
dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou
otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení
založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať
již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak
zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2
písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního
předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně
určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými
slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je. Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání v dané věci jako
nepřípustné. V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem
a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud
dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou
stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis –
obchodní zákoník, ustanovení o promlčení práva na náhradu škody. Tato
ustanovení též správně interpretovaly a aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Dovolání žalovaného otevřelo dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího
soudu pro řešení právní otázky spočívající ve výkladu okamžiku počátku běhu
subjektivní promlčecí lhůty stanovené v § 398, část věty před středníkem, pro
právo na náhradu škody. Podle tohoto ustanovení běží promlčecí doba ode dne,
kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Vědomost poškozeného se musí týkat obou skutečností, tj. osoby škůdce i
způsobené škody. V projednávaném případě je podstatou sporu otázka, zda měl poškozený
vědomost o škodě a ve kterém časovém okamžiku tato vědomost nastala. Konstantní
judikatura Nejvyššího soudu se vztahuje, pokud jde o otázku výkladu počátku
běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody, k výkladu ust.
§ 106
odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato konstrukce je svou
povahou totožná s konstrukcí, kterou obsahuje ust. § 398 obchodního zákoníku,
lze vycházet z rozhodovací praxe interpretující zmíněné ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní
promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě,
která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu
subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost
o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku,
kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla
majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v
penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody
se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost
poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z
nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby
bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah
(výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu
ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k
dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to
alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje
tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé
pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o
náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu
(výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení
a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku
(rozhodnutí ve věci 25 Cdo 1720/2010, obdobně též 25 Cdo 2508/2009, 25 Cdo
224/2010). Výklad začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty tedy vyžaduje, aby poškozený
byl schopen určit majetkovou újmu, která mu byla způsobena natolik objektivně a
přesně, že je možno uplatnit právo na její náhradu u soudu. V projednávaném
případě mohl být tento požadavek naplněn teprve tehdy, až žalovaný poskytl
žalobci slevu z kupní ceny za ten majetek, který nemohl být žalobci na základě
smlouvy o převodu části podniku vydán. Teprve v tomto okamžiku mohl žalobce
objektivně určit celkovou výši škody, neboť před okamžikem poskytnutí slevy
bylo nejisté, zda mu žalovaný vůbec slevu poskytne, a nebylo též možno určit
rozsah škody, protože sazba úroku za úvěr poskytnutý žalobci peněžním ústavem
byla pohyblivá. Je proto nutno přisvědčit názoru odvolacího soudu o tom, že
vědomost o výši škody byla vázána na okamžik poskytnutí slevy. Namítá-li dovolatel, že výši slevy žalobce znal již při předání majetku dne
29.1.1993 resp. v okamžiku, kdy učinil výzvu k poskytnutí slevy z kupní ceny
tj.
dne 17.2.1990, tak tyto skutečnosti ze skutkového zjištění nevyplývají. Skutková zjištění v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nemůže přezkoumávat. Argumentaci žalovaného ohledně této
otázky nelze přijmout, neboť to byl právě žalovaný, který navrhoval výši kupní
ceny, byl si vědom skutečnosti, že část majetku nebude možno vydat, ale přesto
zvolil řešení situace nikoli změnou (snížením) kupní ceny, nýbrž poskytnutím
slevy až po zaplacení ceny stanovené i za tu část majetku, která nemohla být
vydána k poskytnutí slevy z kupní ceny tj. dne 17.2.1993, tak skutečnosti ze
skutkového zjištění nevyplývají. Skutková zjištění v rámci přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud nemůže přezkoumávat. Jedině
na žalovaném též záleželo, zda a jak rychle poskytne slevu. Mohl tedy výši
vzniklé škody významně ovlivnit. Pokud by poskytl slevu ihned poté, co bylo
zjištěno, že část majetku nemůže původní žalobce nabýt, resp. kdyby k této
skutečnosti přihlédl již při sjednávání kupní ceny a zahrnul do ní jen ty
součásti majetku, které mohly být na původního žalobce převedeny, ke sporu by
nemuselo vůbec dojít. Odhlédneme-li od závěru, že rozsahu škody mohl být s
určitostí stanoven až po poskytnutí slevy, neodpovídá ani zásadě procesní
úspornosti postup, při němž by žalobce byl nucen uplatňovat právo na náhradu
škody postupně podle toho, jak se v jednotlivých obdobích měnila úroková sazba. K závěru, který je obdobný závěrům odvolacího soudu, dospěl v dnes již
historické judikatuře i Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí, na které odkazuje
žalovaný (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.9.1974, 2 Cz 19/74, Rc
38/75). I zde (tuto část rozhodnutí žalovaný necituje) uvádí Nejvyšší soud ČSR
výklad, podle něhož začíná běžet promlčecí doba teprve tehdy, až se poškozený
dozví o celé škodě, pokud nárok na náhradu škody tvoří nedělitelný celek. Závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že z hlediska promlčení nelze považovat
nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním
téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by
vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení
celkové škody, dopadá v kontextu celého tehdejšího případu na skutkové
okolnosti, které jsou zcela odlišné od projednávané věci. Nelze je proto pro
její řešení použít. Pokud jde o argumentaci dovolatele směřující ke zpochybnění rozhodnutí
odvolacího soudu v otázce předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu,
upozorňuje Nejvyšší soud, že tato otázka již nebyla předmětem řízení, neboť o
ní rozhodl odvolací soud v předcházející odvolacím řízení a věc vrátil soudu
prvního stupně jen pro rozhodnutí o tom, zda právo na náhradu škody je či není
promlčeno. Námitkami žalovaného směřujícími ke zpochybnění práva žalobce na
náhradu škody jako takového se proto nelze v dovolacím řízení zabývat.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že
odvolací soud neřešil otázku výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a
tím i promlčení práva na náhradu škody v rozporu s hmotným právem a dovolání
žalobce nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písmo c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy
dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalobci žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. října 2011