25 Cdo 2508/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Renoirova 624, proti žalovanému JUDr. M. U., zastoupenému Mgr. Janem
Válkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Ocelářská 799, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 117/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č. j. 15 Co
470/2008-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č. j. 15 Co
470/2008-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 4.473.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že podle zástavní smlouvy uzavřené dne 28. 3. 1996 mezi
žalobcem jako zástavcem a Ing. J. B. a R. S. jako zástavními věřiteli a I. H. a
J. Š. jako dlužníky, je zástavní věřitel oprávněn, nebude-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, prodat zástavu (dům č. p. 1200 v P. 8, a
stavební parcely č. 716 a 717 v katastrálním území Libeň - dále též jen
„nemovitosti“) ve veřejné dražbě nebo jiným vhodným způsobem, a to po
předchozím včasném a písemném upozornění zástavce na zamýšlený výkon zástavního
práva. Dne 21. 3. 2003 Speciální bezpečnostní služba, spol. s r. o. (jako
zástavní věřitel na základě postoupené pohledávky zajištěné výše uvedeným
zástavním právem) podala u žalovaného návrh na provedení dražby nemovitostí,
které dne 15. 7. 2003 vydražila společnost Real Leasing Kladno, spol. s r. o.;
téhož dne žalovaný vydal usnesení o příklepu k vydraženým nemovitostem
(rozhodnutí bylo žalobci doručeno 21. 7. 2003) a k doplacení nejvyššího podání
určil lhůtu 60 dnů od právní moci usnesení. Žalovaný dne 7. 6. 2004 vydal
vydražiteli potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem, v němž
uvedl, že část nejvyššího podání (2.000.000,- Kč) byla uhrazena v den dražby a
zbytek (2.473.000,- Kč) bankovním převodem na účet dražebníka dne 7. 6. 2004.
Nárok na náhradu škody, spočívající v hodnotě nemovitostí, jejichž vlastnictví
měl žalobce pozbýt jednáním žalovaného (podle žaloby návrh na provedení dražby
učinila neoprávněná osoba, žalovaný nerespektoval předkupní právo otce žalobce,
nejvyšší podání bylo vydražitelem doplaceno po lhůtě stanovené žalovaným),
shledal soud prvního stupně promlčeným v důsledku marného uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. Dovodil, že promlčecí
doba začala běžet od 21. 7. 2003, kdy bylo žalobci doručeno usnesení žalovaného
o příklepu, které představuje právní titul, na jehož základě žalobce pozbyl své
vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Žaloba byla tedy dne 9. 6. 2006
podána opožděně. Vedle toho se soud prvního stupně zabýval předpoklady
odpovědnosti žalovaného exekutora za škodu podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále též jen
„exekuční řád“), a dospěl k závěru, že žalovaný žádnou právní povinnost při
výkonu své činnosti neporušil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 15
Co 470/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěrem o promlčení, k němuž doplnil, že doručením
usnesení o příklepu dne 21. 7. 2003 žalobce nabyl zcela jednoznačně vědomost o
tom, že bylo rozhodnuto o změně vlastnického práva ve prospěch vydražitele,
tedy že tak ztrácí vlastnické právo k nemovitostem, neboť byly prodány v
dražbě. Navíc je ze samotného chování žalobce zřejmé, že od tohoto data začal
činit kroky k ochraně svého vlastnického práva, když zmocnil advokáta, který
pak za něj podal odvolání proti usnesení o příklepu. Úvahy týkající se
posouzení samotných podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu jsou pak
nadbytečné, neboť závěr o promlčení uplatněného nároku postačuje k zamítnutí
žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; nesprávné právní posouzení, jemuž
přisuzuje zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.,
spatřuje v posouzení otázky promlčení. Má za to, že den doručení usnesení o
příklepu nelze považovat za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť to
ještě neznamená, že žalobce ztrácí vlastnické právo k nemovitostem a že mu
vznikla škoda. Rozhodným dnem z hlediska vzniku škody je den vydání potvrzení o
nabytí vlastnictví (i u žádosti o provedení změny vlastnického práva v katastru
nemovitostí se čeká, zda vydražitel doplatí nejvyšší podání), proto vzhledem k
tomu, že nelze prokázat, kdy se žalobce o vzniku škody dozvěděl, je nutné
vycházet z objektivní tříleté promlčecí doby od 8. 6. 2004 (dne 7. 6. 2004
totiž bylo doplaceno nejvyšší podání a potvrzeno nabytí vlastnictví). Dále
namítá, že odvolací soud se s odkazem na promlčení nároku nevypořádal se žádnou
z odvolacích námitek, tj. zejména, že na straně žalovaného došlo k porušení
právních povinností při výkonu jeho činnosti podle exekučního řádu, že doručení
dražební vyhlášky uložením na poště bylo neúčinné a že nejvyšší podání nebylo
vydražitelem doplaceno ve lhůtě stanovené v usnesení o příklepu. Žalobce
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť odvolací soud
poté, co shledal opodstatněnou námitku promlčení, se v souladu se zásadou
procesní hospodárnosti již nezabýval námitkami týkajícími se posouzení
předpokladů odpovědnosti za škodu. Dovolací námitky stran promlčení jsou
nepodloženou subjektivní polemikou, která nereflektuje skutkový stav zjištěný v
průběhu soudního řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl
vydán dne 9. 12. 2008. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro posouzení otázky počátku běhu subjektivní
promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené exekutorem při
výkonu dražby podle § 76 odst. 2 exekučního řádu, která dosud dovolacím soudem
nebyla řešena. Dovolání je důvodné.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že byla-li úspěšně uplatněna
námitka promlčení, nelze žalobě na náhradu škody vyhovět a je procesně
neekonomické zabývat se dále i jednotlivými předpoklady odpovědnosti žalovaného
za škodu. Proto veškeré dovolací námitky ohledně naplnění podmínek odpovědnosti
exekutora za škodu postrádají relevanci. S posouzením počátku běhu subjektivní
promlčecí doby se však ztotožnit nelze.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, exekutor odpovídá za škodu
tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor
odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo
další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle
zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení
exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo
být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Vzhledem k tomu, že exekuční řád neupravuje promlčení nároku na náhradu škody
způsobené činností exekutora, použijí se ustanovení občanského zákoníku. Z nich
vyplývá kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od
okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní,
jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou
promlčecích dob je takový, že běží nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z
nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá
promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba, která nemůže začít běžet dříve než
promlčecí doba objektivní, se odvíjí od momentu, kdy má poškozený vědomost o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Její počátek se váže k okamžiku, kdy
poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě
(nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni
odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla
majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v
penězích, tak i o odpovědném subjektu. Dozvědět se o škodě znamená, že se
poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik
objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u
soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za
škodu odpovědná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp.
zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1975, obdobně zhodnocení bývalého Nejvyššího soudu SSR ze
dne 23. 11. 1983, sp. zn. Cpj 10/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 1168, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25
Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2445).
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel odvolací soud ze zjištění
soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody, spočívající v hodnotě
nemovitostí vydražených ve veřejné dražbě provedené žalovaným, uplatnil žalobce
žalobou podanou k soudu dne 9. 6. 2006 a že o vzniku této škody se dozvěděl dne
21. 7. 2003, kdy mu bylo doručeno usnesení žalovaného exekutora ze dne 15. 7.
2003, č. j. DR 2/2003-19, o příklepu; v tento okamžik tedy žalobce podle
odvolacího soudu nabyl vědomost o tom, že bylo rozhodnuto o změně vlastnického
práva k nemovitostem ve prospěch vydražitele a že tedy své vlastnické právo
ztrácí.
Podle § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. exekutor může též provést dražbu
movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s
věcí. Přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Podle § 30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, uhradil-li
vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj
vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, cenu dosaženou vydražením ve veřejné
dražbě (po odečtení složené dražební jistoty) je vydražitel povinen doplatit v
určené lhůtě. Učiní-li tak, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby, a to k
okamžiku, kdy byl dražebníkem udělen příklep. Tímto okamžikem pozbývá dosavadní
vlastník vlastnické právo k věci, jeho majetkový stav se o její hodnotu snižuje
a počíná běžet objektivní promlčecí doba. Protože však k převodu vlastnického
práva dojde pouze za podmínky, že vydražitel doplatí v určené lhůtě nejvyšší
podání (zákon zde pokládá doplacení nejvyššího podání za nezbytnou podmínku,
bez níž nemůže dojít k nabytí vlastnického práva k předmětu dražby vydražitelem
- conditio sine qua non), nemůže se osoba, která takto pozbývá vlastnické právo
o své újmě dozvědět dříve, než se dozví také o tom, že došlo ke splnění všech
podmínek, které zákon k převodu vlastnictví vyžaduje. Subjektivní promlčecí
doba tedy nemůže začít běžet od okamžiku, kdy bylo dosavadnímu vlastníku
doručeno usnesení o příklepu, pokud v tu dobu ještě není jisté, zda se skutečně
vydražitel stane vlastníkem vydražené věci, a to zpětně k okamžiku udělení
příklepu licitátorem; samotná vědomost o příklepu ve veřejné dražbě tak ještě
sama o sobě nemůže znamenat vědomost o pozbytí vlastnického práva.
Jestliže tedy v posuzovaném případě odvolací soud stanovil počátek běhu
subjektivní promlčecí doby bez dalšího k okamžiku doručení usnesení o příklepu
žalobci, aniž by se zabýval splněním zákonné podmínky doplacení ceny dosažené
vydražením, bez něhož ke vzniku škody na straně žalobce v podobě ztráty jeho
vlastnického práva k předmětným nemovitostem nemůže dojít, je uplatněný
dovolací důvod naplněn [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolací soud proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu