23 Cdo 2535/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobkyně ATELIER U5 s.r.o., se sídlem v Klatovech IV, Rolní 826, PSČ 339
01, identifikační číslo osoby 26370646, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované Techmania Science
Center o.p.s., se sídlem v Plzni, Tylova 1/57, PSČ 316 00, identifikační číslo
osoby 26396645, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Vlastina 23, o zaplacení částky 2,251.570,52 Kč, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 91/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č. j. 1 Cmo 289/2011-317, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č. j. 1 Cmo
289/2011-317, se ve výrocích pod bodem II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. srpna 2011, č. j. 48 Cm 91/2009-273,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 2,240.000,-
Kč a úroky z prodlení ve výši 11.570,52 Kč a nahradit náklady řízení ve výši
200.448,- Kč (bod I. výroku). Současně uložil žalované povinnost nahradit České
republice náklady řízení ve výši 2.200,- Kč (bod II. výroku). Rozhodl o tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty a
úroků z prodlení za opožděnou úhradu faktur č. 733, 809 a 810, které byly
vystaveny žalované na základě smlouvy o dílo ze dne 8. září 2006 uzavřené mezi
žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem. Soud prvního stupně vyšel z toho, že strany uzavřely dne 8. září 2006 smlouvu o
dílo podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v
níž dostatečně určitě vymezily předmět plnění i cenu. Dílo mělo být při předání
prosté vad, mít stanovené vlastnosti a kvalitu a odpovídat účelu, pro který
bylo prováděno. Účel užití byl ve smlouvě vyjádřen, podle smlouvy měl být
objekt užíván jako tzv. science centrum. Smlouva neobsahovala žádný výslovný
požadavek na dveřní clonu ani ovládání vzduchotechniky. Dílo mělo být předáváno
postupně. Cena byla rozdělena pro jednotlivé části díla. Objednatel byl povinen
podle smlouvy vytknout vady bez zbytečného odkladu poté, co je zjistí, a do
doby jejich odstranění nebyl povinen platit cenu za dílo ani její část. Strany
byly vázány řadou smluvních pokut (tyto byly platně sjednány ve smyslu
ustanovení § 544 občanského zákoníku), jejich výše byla v zásadě stejná či
obdobná. Mimo jiné měla žalovaná podle smlouvy při nedodržení termínu
splatnosti vystavených faktur hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 10.000,-
Kč za každý den prodlení. Žalovaná namísto včasného zaplacení výše uvedených
faktur vytkla žalobkyni postupně dvě vady, a to hlučnost dveřní clony a
ovládání vzduchotechniky v sociálním vestavku. Soud prvního stupně se v obou
případech zabýval tím, zda vada byla vytčena včas a zda se vůbec jednalo o vadu
díla ve smyslu ustanovení § 560 odst. 1 obch. zák., tedy zda provedení díla
odpovídalo výsledku určenému ve smlouvě. Hlučnost dveřní clony byla podle jeho
názoru žalobkyni vytknuta včas, nejednalo se však o vadu zhotoveného díla ve
smyslu ustanovení § 560 odst. 1 obch. zák. Smlouva o dílo nestanovila žádné
požadavky na její vlastnosti, pouze relativně určitě vymezila účel užití
objektu. Podle znaleckého posudku navržená dveřní clona vyhověla účelu užití
objektu i smlouvě o dílo. I podle katalogu výrobce bylo její užití do daného
typu objektu možné. Daná clona tedy vyhověla požadavkům smlouvy o dílo i
účelovému určení objektu. Za vadu naopak uznal rozpor v jednotlivých částech
projektu, pokud jde o ovládání vzduchotechniky v sociálním vestavku. Uvedl, že
je zjevné, že pokud projekt elektro a projekt vzduchotechniky navrhoval každý
jiný způsob řešení ovládání, pak projekt nebyl dostatečně zkoordinován a byl
zatížen vadou.
Oba navržené způsoby ovládání vzduchotechniky však byly funkční,
oba byly využitelné a žalovaná posléze zvolila ten, který se jí jevil
komfortnější. Vada ovládání vzduchotechniky však byla vytknuta opožděně ve
smyslu ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. Část projektu B, která zahrnovala ovládání vzduchotechniky, byla žalované
předána 30. března 2007, podle znalce šlo o zjevnou vadu projektu, místní
šetření kolaudace se konalo dne 1. dubna 2007 a stavba byla předána žalované
10. dubna 2008. Vada však byla vytčena až 14. srpna 2008. Žalovaná tento termín
vytčení vady odůvodňovala postupným náběhem provozu objektu, avšak ustanovení §
562 obch. zák. neváže lhůtu pro vytčení vady na užívání předmětu díla, ale na
povinnou prohlídku, kterou musí objednatel provést co nejdříve po předání
předmětu díla. Žalovaná však prohlídku díla neprovedla ani po předání dané
části projektu, a dokonce ani po předání stavby a vadu vytkla až čtyři měsíce
po předání stavby a rok a čtyři měsíce po předání projektu. Postupný náběh
provozu je při posouzení včasnosti prohlídky a vytčení vady bez významu, vada
byla nepochybně vytčena opožděně. Smlouva o dílo upravovala pro případ vad
možnost pozastávky i celé ceny díla. V daném případě však tu důvod k pozastávce
nebyl, neboť hlučnost dveřní clony nebyla vadou projektu a vada ovládání
vzduchotechniky byla vytčena opožděně. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna k
pozastávce úhrady ceny ani podle smlouvy, ani podle ustanovení § 439 odst. 3 a
4 obch. zák. a ocitla se v prodlení s placením ceny díla. Povinnost k včasné
úhradě ceny byla zajištěna smluvní pokutou ve smyslu ustanovení § 544 obč. zák., žalobkyně měla podle smlouvy i podle citovaného ustanovení nárok na její
úhradu. Soud prvního stupně neshledal důvod k moderaci smluvní pokuty ve smyslu
ustanovení § 301 obch. zák., neboť smluvní pokutu neshledal nepřiměřeně vysokou
s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a ani k celkové ceně
díla, která přesahovala 2 mil. Kč. Povinnost k úhradě ceny díla byla jedinou a
nejdůležitější povinností žalované ze smlouvy o dílo. Daná smluvní pokuta byla
také zcela v relaci s ostatními smluvními pokutami, kterými naopak byly
zajištěny povinnosti žalobkyně. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v části výroku I., ve které byla žalovaná zavázána zaplatit
žalobkyni smluvní pokutu ve výši 556.666,- Kč a úroky z prodlení ve výši
8.626,23 Kč, potvrdil (první výrok), v části výroku I., ve které byla žalovaná
zavázána zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1,683.334,- Kč a úroky z
prodlení ve výši 2.944,29 Kč, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl
(druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(třetí výrok) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že
uložil žalované povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1.650,- Kč a
žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 550,- Kč (čtvrtý
výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
souhlasil s jeho závěrem, že žalobkyní navržená vzduchová clona je správná
vzhledem k velikosti vstupního prostoru před vlastní recepcí a odpovídá
podmínkám katalogu výrobce a místním podmínkám. Neztotožnil se však již s jeho
závěrem, že k posledně uvedené vadě projektové dokumentace nelze přihlédnout
vzhledem k tomu, že žalovaná tuto vadu žalobkyni vytkla opožděně až emailem 14.
srpna 2008, zatímco k předání díla došlo 10. dubna 2008. Pokud žalovaná vznesla
námitku vad projektové dokumentace jako obranu proti žalobkyní uplatněným
nárokům na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení, nelze přehlédnout znění
ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák., podle kterého i po uplynutí
promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při
započtení, jestliže se obě práva vztahují k téže smlouvě.
Upozornil na znění čl. VIII. bodu 5 smlouvy o dílo, dle kterého nebyla žalovaná
do doby odstranění vytčených vad povinna platit žalobkyni cenu díla, a to ani
její části. Jelikož však žalovaná vadu spočívající v ovládání vzduchotechniky v
tzv. sociálním vestavku vytkla až emailem ze dne 14. srpna 2008, uzavřel, že
byla v prodlení se zaplacením faktury č. 733 od 1. března 2008 do 14. srpna
2008. Za toto období v délce 167 dní žalobkyně oprávněně vyúčtovala smluvní
pokutu dle čl. IV. bodu 6 smlouvy o dílo ve výši 1,670.000,- Kč a úroky z
prodlení ve výši 8.626,23 Kč.
Odvolací soud dále shledal, že jsou dány podmínky pro aplikaci moderačního
oprávnění soudu ve smyslu ustanovení § 301 obch. zák. Výši dohodnuté smluvní
pokuty měla za nepřiměřeně vysokou vzhledem k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti, kterou je včasná úhrada i jediné zálohově vystavené faktury. Proto
smluvní pokutu ve výši 1,670.000,- Kč, na kterou vznikl žalobkyni nárok, snížil
na jednu třetinu, tedy na částku 556.666,- Kč.
Proti výroku II. (jakož i proti navazujícím výrokům) rozsudku odvolacího soudu
podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Za nesprávné právní posouzení věci dovolatelka považuje aplikaci ustanovení §
388 odst. 2 písm. a) obch. zák. Dle jejího názoru není možno uvedené ustanovení
aplikovat na případ uplatnění práva za vady. V takovém případě by totiž byla
soudem přiznána právní ochrana právu, pro jehož uplatnění již uběhla
prekluzivní lhůta. Uvedené ustanovení však dopadá na institut promlčení a jeho
účinky, které v posuzovaném případě vůbec nebyly předmětem sporu a nebyly
soudem prvního stupně ani účastníky sporu vůbec řešeny.
Dále žalobkyně brojí proti použití moderačního práva odvolacím soudem.
Upozorňuje, že smluvní pokuta byla stanovena ve výši 0,05 % ceny díla za 1 den
prodlení, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května
2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010. Dále rozvíjí svoji argumentaci ve prospěch
přiměřenosti smluvní pokuty v dané věci.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích
II., III. a IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu a předkládací zprávy
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - žalobkyní (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je též důvodné. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §
388 odst. 2 písm. a) obch. zák. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k vadě
projektové dokumentace nelze přihlédnout vzhledem k tomu, že byla vytknuta
opožděně, a konstatoval, že vznesla-li žalovaná námitku vad projektové
dokumentace jako obranu proti žalobkyní uplatněným nárokům na zaplacení smluvní
pokuty a úroků z prodlení, je nutno aplikovat ustanovení § 388 odst. 2 písm. a)
obch. zák. Podle ustanovení § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti
druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže
povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby. Dle ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. i po uplynutí promlčecí doby
může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení,
jestliže obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám
uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání. Jedná se o výjimku ze zákonem stanovených účinků promlčení pro právo na plnění,
kdy proti uplatněnému nároku lze jako obranu nebo k započtení použít promlčenou
pohledávku mající původ ve stejné smlouvě jako pohledávka uplatněná anebo ve
více smlouvách, které však spolu souvisejí. V projednávané věci však proti
nároku žalobkyně žalovaná žádnou promlčenou pohledávku jako obranu
neuplatňovala. Je přitom navíc nutno rozlišovat (reklamační) lhůtu dle ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák., kdy je třeba právo z vady reklamovat (notifikovat), a promlčecí
lhůtu, v níž je třeba právo z vadného plnění uplatnit u soudu, aby nedošlo k
jeho výraznému oslabení v tom smyslu, že se ho poté věřitel nemůže s úspěchem
domoci u soudu, jestliže dlužník vznese námitku promlčení. Podle ustanovení §
562 obch. zák.
soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel
neoznámí vady díla a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez
zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při
prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c) bez zbytečného odkladu poté, kdy
mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou
let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje
záruka, platí místo této lhůty záruční doba odst. 2). Ustanovení § 428 odst. 2
a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odst. 3). Podle
ustanovení § 393 odst. 2 obch. zák. pak u práv z vad věcí běží promlčecí doba
ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla
porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí
doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z
právních vad od uplatnění práva třetí osobou. Odvolací soud proto ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. v dané věci
aplikoval nesprávně. Další dovolací námitky žalobkyně zpochybňují aplikaci ustanovení § 301 obch. zák. odvolacím soudem. Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., zda a
kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu
rozhodování. Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána
nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva
využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa
jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen
přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu
snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu
alespoň ve výši vzniklé škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října
2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007). Odvolací soud ale k závěru o nepřiměřenosti výše dohodnuté smluvní pokuty vedly
pouze úvahy o hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
Za relevantní tak při
posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty považoval pouze a jen to kritérium,
které je dle výše citované judikatury rozhodné až v další etapě jeho
rozhodování, až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty (dospěl-li předtím soud
k závěru, že svého moderačního práva využije). Význam a hodnota zajišťované
povinnosti totiž může být při poměřování přiměřenosti smluvní pokuty toliko
podpůrným měřítkem, nikoli jediným. V této fázi rozhodování přitom záleží
skutečně na konkrétních objektivních okolnostech případu, a je třeba proto
vycházet jak z důvodů, které vedly ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty,
tak z okolností, které je provázely. Odvolací soud však vybudoval svůj závěr o
nepřiměřenosti smluvní pokuty přihlížeje pouze ke skutečnostem, které jsou
relevantní až při rozhodování soudu o aplikaci ustanovení § 301 obch. zák.,
tedy při snižování výše sjednané smluvní pokuty. Jeho právní posouzení je tedy
i v tomto směru nesprávné. Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.