23 Cdo 2571/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, proti žalovaným 1) V. M. a 2) V. M., oba zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o 617.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 144/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2013, č. j. 8 Co 1162/2012-235, ve znění opravného usnesení ze dne 3. dubna 2013, č. j. 8 Co 1162/2012-251, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.406,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 9. července 2012, č. j. 17 C 144/2011-157, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 617.340,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 551.416,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do 9. listopadu 2011 a aby byli povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 51.400,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši nad 7,75 % z částky 565.940,- Kč, zamítl (bod II.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným zastavil řízení o odvolání žalobkyně do odstavce II. výroku ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 51.400,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do 9. listopadu 2011 (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil tak, že žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 617.340,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným, zamítl (druhý výrok), v další napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 51.400,- Kč od 10. listopadu 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Souhlasil s jeho aplikací ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ustanovení § 6 a 24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, i s jeho závěrem, že je zde dána odpovědnost nezletilého V. M. za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., a že má žalobkyně podle ustanovení § 24 odst. 7 a 9 a § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, přičemž toto právo svědčí i vůči řidiči nepojištěného vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla.
Neztotožnil se však, co se týče aplikace ustanovení § 422 obč. zák., s jeho závěrem, že žalovaní odpovídají za škodu společně a nerozdílně se svým synem. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalovaní prokázali, že náležitý dohled nad nezletilým V. nezanedbali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dle jejího názoru odvolací soud v projednávaném případě nesprávně vyložil a aplikoval pojem předpokladů pro zproštění se odpovědnosti osob povinných náležitým dohledem a pojmu náležitého dohledu dle ustanovení § 422 obč. zák. na zjištěný skutkový stav. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud, aniž by provedl či doplnil dokazování, vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, zaujal zcela opačný právní názor a přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že nedostál své zákonné poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř., že jeho rozhodnutí není předvídatelné. K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní tak, že dovolání považují za nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka předně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil pojem „náležitý dohled“, potažmo vyložil „zanedbání náležitého dohledu“. Rozhodnutí odvolacího soudu je však v souladu s názory vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“¨) [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. prosince 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, publikované pod č. 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001, a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 25 Cdo 3298/2012]. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal důvod se od uvedené rozhodovací praxe odchýlit. Namítá-li dovolatelka procesní vady, jako nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu či nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř. odvolacím soudem, nejedná se o přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu