23 Cdo 2585/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně FANUC Czech s.r.o., se sídlem Praha 8 - Libeň, U
Pekařky 1a/484, PSČ 18000, identifikační číslo osoby 27181499, zastoupené JUDr.
Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalované
IDEAL AUTOMOTIVE Bor, s.r.o., se sídlem Bor, Nová Hospoda 16, okres Tachov, PSČ
34802, identifikační číslo osoby 25230425, zastoupené JUDr. Karlem Trojanem,
CSc., advokátem se sídlem Praha 8, Na Žertvách 2230/42, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 155/2009, o zaplacení 97 838 Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 24. února 2015, č. j. 64 Co 204/2014 - 228, takto:
I. Dovolání se s části směřující do potvrzující části výroku II.
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2015, č. j. 64 Co 204/2014 –
228, odmítá.
II. Dovolání se s části směřující do výroku III. a V. Krajského soudu v
Plzni ze dne 24. února 2015, č. j. 64 Co 204/2014-228, zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího právního zástupce JUDr. Karla Trojana, CSc., advokáta se sídlem
Praha 8, Na Žertvách 2230/42.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 16. července 2014, č. j. 22 C
155/2009-183, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 97 626 Kč,
výrokem II. řízení do částky 212 Kč zastavil, výrokem III. zamítl žalobu
ohledně požadovaného úroku z prodlení, výrokem IV. uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 99 078, 80 Kč k rukám její
právní zástupkyně a výrokem V. žalované uložil zaplatit za náklady státu částku
5 587,50 Kč na účet Okresního soudu v Tachově.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že se
účastnice dohodly na provedení určitého díla, které žalobkyně pro žalovanou
provedla a žalovaná toto dílo převzala, uzavřely tedy platně smlouvu o dílo ve
smyslu § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jestliže se dohodly i
na ceně díla. Soud proto žalobě co do základu vyhověl a žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni za provedené dílo částku 97 626 Kč, jestliže co do
částky 212 Kč vzala žalobkyně v průběhu řízení žalobu zpět. Žalobkyni nepřiznal
právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,3% měsíčně, který žalobkyně
požadovala podle § 369 odst. 1 obch. zák. podle dohodnuté smlouvy, neboť
neprokázala, že by se účastnice na úroku z prodlení v takové výši dohodly. O
náhradě nákladů řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února
2015, č. j. 64 Co 204/2014-228, výrokem I. potvrdil cit. rozsudek Okresního
soudu v Tachově (dále „soud prvního stupně“) ve výroku pod bodem I; výrokem II. změnil výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 97 626 Kč s účinností od
26. 8. 2009 ve výši repo sazky stanovené Českou národní bankou a zvýšené o sedm
procentních bodů platné ke každému prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž
prodlení trvá, do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve zbývající části
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III potvrdil; výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, výrokem IV. uložil žalované zaplatit 872,50 Kč a žalobkyni
povinnost zaplatit 4 715 Kč za náklady státu – Okresnímu soudu v Tachově a
výrokem V. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náklady odvolacího řízení
částku 11 548 Kč ve prospěch jejího právního zástupce. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo
na zaplacení ceny díla jeho provedením (§ 548 odst. 1 obch. zák.). K odlišnému
závěru však dospěl ohledně nároku na zaplacení úroku z prodlení. Odvolací soud
sice shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že by
mezi účastnicemi došlo k dohodě o smluvním úroku ve výši 7,3 % měsíčně z
žalované částky, neboť mezi účastnicemi byl dohodnut pouze předmět díla
(přeprogramování stroje) při respektování zaslaných sazeb ceny díla a nikoliv
již další podmínky, ale na rozdíl od soudu prvního stupně nepřijal závěr, že by
žalobkyni nenáležel úrok z prodlení vůbec, neboť žalovaná se do prodlení se
zaplacením ceny díla skutečně dostala. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má
právo podle § 369 odst. 1 obch. zák. na zákonný úrok z prodlení, proto změnil
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přiznal úrok z
prodlení podle v rozhodné době platného vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve
znění vládního nařízení č. 163/2015 Sb., a ve zbylé části, to je ve výši
rozdílu mezi smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení, zamítavý výrok soudu
prvního stupně o nepřiznání úroků z prodlení jako věcně správný v této části
potvrdil. Vzhledem k tomu, že uvedenou změnu bylo třeba promítnout i do rozhodování o
náhradě nákladů řízení na základě zásady úspěchu ve sporu (§ 224 odst. 2 ve
vztahu k § 142 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“),
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů za
řízení u soudu prvního stupně, vycházeje z toho, že žalobkyně měla úspěch v
části o zaplacení ceny díla ve výši 97 626 Kč a ve výši 4 344 Kč, odpovídají
zákonnému úroku z prodlení za dobu od 26. 8. 2008 do 26. 4. 2015, zatímco její
neúspěch představoval částku 212 Kč, do níž bylo řízení pro zpětvzetí žaloby
zastaveno, a částku 550 527 Kč, tj. smluvní úrok z prodlení.
Proti potvrzující části výroku II. a výroku III. a V. rozsudku odvolacího soudu
podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky týkající se práva na přiznání
úroků z prodlení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
do rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 701/2006, přičemž zároveň
vymezila přípustnost dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka poukazuje na to, že v rámci nabídky na realizaci díla zaslala
žalované mimo jiné i všeobecné podmínky, které obsahovaly následky pro případ
prodlení s úhradou dlužné částky. Na tuto nabídku žalovaná reagovala
objednávkou, čímž podle dovolatelky konkludentně akceptovala zaslané podmínky,
tj. i povinnost hradit v případě prodlení úrok z prodlení ve výši 7,3 % z
dlužné částky měsíčně. Dovolatelka má za to, že pokud oba soudy jí požadovaný
nárok na smluvní úrok zamítly, jejich rozhodnutí nemá oporu v provedeném
dokazování. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 701/2006, jestliže nerespektoval v
něm přijatý závěru, že právní úprava konkludentního vzniku smlouvy předpokládá
návrh na uzavření smlouvy, který bude přijat nikoli výslovnou akceptací, ale
provedením určitého úkonu, např. poskytnutím zboží. Namítá rovněž, že
nepřiznání smluvního úroku z prodlení je i v rozporu s provedenými důkazy a že
soudy svůj právní závěr řádně neodůvodnily. Dovolatelka považuje za nepřípustné, aby úspěšnost či neúspěšnost ve věci byla
poměřována úspěchem či neúspěchem v uplatněném nároku na smluvní úrok z
prodlení, resp. poměřována s „narostlým úrokem z prodlení“ v důsledku doby
řízení (více než 6 let). Dovolatelka je přesvědčena, že tato otázka je otázkou
zásadního právního významu a nebyla dosud judikaturou Nejvyššího soudu řešena. Zdůraznila, že byla v rozsahu požadované jistiny ve výši 97 626 Kč plně úspěšná
(§ 142 odst. 1 o. s. ř.), proto ji náleží náhrada nákladů řízení. V žalobě
uplatněný úrok z prodlení byl jen příslušenstvím pohledávky na zaplacení ceny
díla, představující jistinu, která byla předmětem řízení, a podle dovolatelky
nelze při určování neúspěchu žalobkyně vycházet z částek, které přirostly nebo
mohly přirůst k výši úroku z prodlení v době podání žaloby, neboť jen vyčíslená
výše úroků z prodlení v době podání žaloby mohla být použita k případnému
stanovení dílčího neúspěchu žalobkyně. Postup, který odvolací soud stanovil pro
určení poměru úspěchu a neúspěchu pro určení nároku na náhradu nákladů řízení
vedl podle dovolatelky k absurdnímu závěru, že i když byla žalobkyně zcela
úspěšná, kdy jí byla přiznána plná výše uplatněné jistiny, je nakonec podle
rozhodnutí odvolacího soudu povinna zaplatit žalované náklady odvolacího
řízení. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v potvrzující části
výroku II. a ve výrocích III. a V.
týkajících se nákladů řízení zrušeno a věc v
tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se
domnívá, že v napadené potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu
rozhodoval soud toliko o příslušenství pohledávky, kdy k výši pohledávky se
nepřihlíží a peněžité plnění tak nedosahovalo výše 50 000 Kč. Podle žalované
není dovolání přípustné ani v části směřující do výroku V. rozsudku odvolacího
soudu, neboť výše nákladů odvolacího řízení nedosahuje též výše 50 000 Kč. Pokud žalobkyně napadla výrok III. rozsudku odvolacího soudu, pak své dovolání
zakládá na polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a na kritice
hodnocení důkazů odvolacím soudem, což nesplňuje předpoklady pro vymezení
přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že
se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soud sp. zn. 32 Odo 701/2006, pak toto rozhodnutí podle žalované na posuzovanou
věc nedopadá, jestliže toto rozhodnutí řeší konkludentní uzavření smlouvy, ale
v daném případě soudy ze skutkových zjištění nedovodily, že by nějaká dohoda o
smluvním úroku byla mezi účastnicemi uzavřena. Žalovaná se rovněž domnívá, že
položená otázka ohledně náhrady nákladů řízení není formulována určitě a nemá
povahu otázky zásadního právního významu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod
2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský
soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukazuje, tj. od
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006,
veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz. Dovolatelka totiž zakládá rozpor
rozhodnutí odvolacího soudu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu na jiném
skutkovém závěru, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud,
a na námitkách k hodnocení provedených důkazů. Rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně nevyšlo ze skutkových zjištění, že součástí návrhu na
uzavření smlouvy byly i smluvní podmínky, které obsahovaly žalobou uplatněnou
výši úroků z prodlení. Namítá-li dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu
s poukazovanou judikaturou na základě svých vlastních skutkových závěrů, které
soudy ohledně sjednání smluvního úroku neučinily, přičemž poukazuje na
rozhodnutí, které řeší odlišnou skutkovou situaci, nemůže být dovolání v této
části přípustné, neboť napadené rozhodnutí tak nezávisí ve smyslu § 237 o. s.
ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navíc je
nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není v části směřující
do potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř.
přípustné, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej v tomto
rozsahu odmítl.
Dovolací soud však následně dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §
237 o. s. ř. v části, jíž dovolatelka napadla výroky III. a V. rozsudku
odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, neboť rozhodnutím
odvolacího soudu se ve smyslu § 237 o. s. ř. odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud řešena, tj. vyřešení otázky nároku na náhradu
nákladů řízení s ohledem na posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci se
zohledněním výše uplatněného smluvního úroku z prodlení. Podle § 142 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2). I když měl
účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu
nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li
rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odstavec 3). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě
nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku,
který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 o. s. ř. Úspěch
účastníka podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky
se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného úroku z prodlení. Nejvyšší soud
přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. srpna
2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je
předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky
z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve
věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně
pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Jestliže tedy odvolací soud při vyčíslení výše nároku na náhradu nákladů řízení
z hlediska úspěchu a neúspěchu ve věci dovodil, že žalobkyně měla úspěch jen
zčásti, tj. v části žaloby týkající se požadavku na zaplacení jistiny (ceny
díla) ve výši 97 626 Kč a části zákonného úroku z prodlení za dobu od 26. 8. 2008 do 26. 4. 2015 (zřejmě chyba v psaní – správně mělo být 26. 1. 2015) ve
výši 4 344 Kč, tj. že celkem měla úspěch co do výše 101 970 Kč, a že neúspěch
žalobkyně představovala částka 212 Kč, do níž bylo řízení pro zpětvzetí žaloby
zastaveno, a částka 550 527 Kč, představující smluvní úrok z prodlení za dobu
od 26. 8. 2008 do 26. 1. 2015, nelze dovodit, že se odvolací soud dopustil ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávného právního posouzení nároku na náhradu
nákladů řízení. Pokud tedy odvolací soudu při stanovení míry úspěchu ve věci
zohlednil i výši úroků z prodlení, počínal si správně a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení nebyl uplatněn důvodně. Poukazuje-li dovolatelka s ohledem na řešení otázky výše nároku na náhradu
nákladů řízení z hlediska úspěchu a neúspěchu ve věci na souvislost se zákonem
č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, s tím, že soudní poplatek je vybírán
toliko z jistiny, připomíná, že též náhrada nákladů řízení je i podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, počítána z tarifní hodnoty, kde tarifní
hodnotou opět není příslušenství pohledávky. Nejvyšší soud poukazuje na to, že
v obou případech se jedná o specifickou úpravu, týkající se pouze výše soudního
poplatku a paušálně stanovené výše odměny za zastupování, jíž nelze povyšovat
na úroveň pravidla modifikujícího posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci. I z
toho je zřejmé, že z těchto zvláštních úprav, regulujících odlišné otázky,
vycházet nelze. Stanovení výše soudního poplatku nebo výše odměny advokáta není
totéž, co určení míry úspěchu ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Namítá-li dovolatelka nesprávné řešení otázky výše nároku na náhradu nákladů
řízení z hlediska úspěchu a neúspěchu ve věci na argumentaci, že je
nepřípustné, aby dovolatelka, která byla zcela úspěšná v přiznání plné náhrady
žalobou uplatněné částky, nakonec hradila náklady odvolacího řízení žalované,
které svědčilo zamítnutí „přirostlého příslušenství“ za dobu sporu, není ani
tato námitka důvodná, neboť úroky z prodlení tzv. „nepřirostly“, jak
dovolatelka tvrdí, ale nárok na jejich zaplacení nebyl důvodný. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku III. a V. rozsudku
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden
úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní
odměny advokáta ve výši 10 940 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod
6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 360
Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění),
tedy celkem ve výši 13 600 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.