USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalované RBP, zdravotní pojišťovna, se sídlem v Ostravě, Michálkovická 967/108, identifikační číslo osoby 47673036, zastoupené Mgr. Pavlem Říhou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, o zaplacení částky 4.818.788 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 253/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2022, č. j. 71 Co 366/2021-275, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 71 Co 366/2021-275, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98. Obsahem dovolání dovolatelka sporuje správnost závěrů soudů nižších stupně o tom, že promlčení žalobou uplatněné pohledávky se na základě dohody stran ve smyslu § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též je „o.
z.“), řídí úpravou tohoto předpisu, nikoliv úpravou zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1).
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3). Obsahem dovolání je právní závěr dovolatelky o tom, že promlčení práva žalobou uplatněného podléhá dle shora citovaného § 3028 odst. 3 o.
z., věta první, promlčení v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť smluvní vztah mezi stranami byl založen Smlouvu č. 26257/13 o poskytování a úhradě hrazených služeb ze dne 5. 2. 2013. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Pro závěr soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, bylo určující zjištění o tom, že smluvní strany v dodatku č. 24 ke Smlouvě č. 26257/13, uzavřeném 13. 3. 2015, jehož obsahem bylo stanovení pravidel, jak budou hrazeny hrazené služby poskytované žalobkyní pojištěncům žalované v roce 2015, projevily vůli směřující k tomu, že práva o povinnosti založené tímto dodatkem se do budoucna budou řídit úpravou zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s účinností od 1.
1. 2014. Na tomto základě s odkazem na § 3028 odst. 3 o. z., věta druhá, soudy nižších stupňů dovodily, že promlčení práva žalobkyně na doplatek za žalobkyní poskytnuté zdravotní služby za rok 2015 se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na nesprávný výklad obsahu dodatku, ve kterém strany odkázaly na právní úpravu občanského zákoníku, ohledně toho, zda strany chtěly svým jednáním podřídit jeho obsah občanskému zákoníku. Takto vymezená právní otázka však přípustnost dovolání nemůže zakládat.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud dostál, neboť náležitě hodnotil, že volbu právního režimu strany mohly učinit nejen výslovnou textací § 3028 odst. 3 o.
z., věta druhá, ale též tím, že uvedou, že smlouvu uzavírají dle § 1746 odst. 2 o. z. Jakkoliv lze dovolatelce dát za pravdu v tom, že odvolací soud přímo na ustanovení § 556 o. z., jímž se výklad právního jednání řídí, výslovně neodkazuje, z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jaká úvaha vedla odvolací soud ke konečnému úsudku, a vypořádává se s důvody, pro které neobstojí výklad předestřený dovolatelkou. Ostatně přisvědčit lze i úvaze odvolacího soudu, již dovolatelka ve svém dovolání zpochybňuje, o přiměřeném užití závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o podřízení se obchodnímu zákoníku pouhým odkazem na tento předpis (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001), neboť i zde jde o aplikaci pravidel výkladu právního jednání dle § 266 obch. zák., jež jsou obsahově srovnatelná s pravidly § 556 o. z. V tomto směru nemůže obstát ani v dovolání obsažené tvrzení o tom, že ani žalobkyně ani žalovaná neměly záměr přistoupit k podřízení jejich smluvního vztahu právní úpravě občanského zákoníku, neboť je zřejmé, že to byla právě žalovaná, která se promlčení práv na plnění z roku 2015 ve smyslu § 610 o. z. v řízení dovolává. Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze úhradový dodatek chápat jako samostatnou smlouvu, resp. zda lze režimu občanského zákoníků ve smyslu § 3028 odst. 3 o.
z., věta druhá, podřídit pouze část závazku. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V projednávané věci totiž soudy posuzovaly toliko otázku promlčení práv z roku 2015, tedy těch, jejichž uplatnění se řídilo výše uvedeným dodatkem. Otázka režimu promlčení případných jiných práv založených rámcovou smlouvou před tímto dodatkem ve věci zde vedené posuzována nebyla.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013. Ze stejného důvodu proto pro přípustnost dovolání není významný ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, 32 Cdo 2016/98, jež se dotýká § 763 odst. 1 obch. zákoníku, a který otázku smluvní volby režimu právní úpravy neřeší.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.