23 Cdo 2646/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem proti žalované E.,
akciová společnost, zastoupené JUDr. L. K., advokátem o zaplacení částky
50.986,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
21 C 231/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 10. března 2009, č. j. 51 Co 649/2008-279, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března
2009, č. j. 51 Co 649/2008-279,
se v části výroku I., kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení smluvní pokuty
ve výši 50.882,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě v
tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. července 2008, č. j. 21 C
231/2005-214, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu v
částce 50.882,- Kč s 2% p. a. úroku z prodlení od 22. 12. 2004 do zaplacení
(výrok I.) a zamítl žalobu do částky 104,74,- Kč, co do 2% p. a. úroku z
prodlení z částky 50.986,74 Kč za dobu od 22. 12. 2004 do zaplacení a co do 2%
p. a. úroku z prodlení z částky 104,74,- Kč za dobu od 22. 12. 2004 do
zaplacení (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou a obchodní
společností A.B., s. r. o. byla uzavřena dne 18. 9. 1995 smlouva o
zneškodňování odpadu, na základě níž se společnost A. B., s. r. o. zavázala
strojově vytěžit a odvést znečištěnou zeminu (odpad) a zajistit její
zneškodnění. Žalovaná se zavázala za vytěžení, dopravu, převzetí a zneškodnění
tohoto odpadu zaplatit cenu 1.100,- Kč + DPH a poplatek za uložení odpadu podle
zákona 62/1992 Sb. V článku 9.1 smlouvy si strany sjednaly, že v případě
prodlení žalované s placením ceny plnění ve lhůtách uvedených v článku 4.2 této
smlouvy uhradí žalovaná smluvní pokutu ve výši 0,05% fakturované částky za
každý den prodlení a nebude v tomto případě navíc vyžadován úrok z prodlení.
Smlouvou o postoupení pohledávek č. 1098 ze dne 28. 10. 1998 postoupila
obchodní společnost A. B., s. r. o. pohledávku za žalovaným ve výši 4,925.881,-
Kč vyúčtovanou žalovanému fakturou č. 4430159 znějící původně na částku
7,325.881,- Kč s příslušenstvím a všemi právy věřitele vyplývajícími ze smlouvy
o zneškodňování odpadu ze dne 18. 9. 1995 a dodatku č. 1 ke smlouvě žalobci.
Vymáhaná částka představuje smluvní pokutu za neuhrazení částky 4,855.881,- Kč
(faktura ze dne 12. 8. 1996 se splatností 28. 6. 1996) za období od 21. 12.
2000 do 11. 1. 2001 vypočtenou z částky 4,855.881,- Kč s procentní sazbou 0,05
denně. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se dostala do prodlení se
zaplacením smluvní pokuty v návaznosti na výzvu k jejímu zaplacení ze dne 3. 1.
2004, která jí byla doručena dne 5. 1. 2004, ve smyslu § 340 věty druhé
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Ve výzvě byla žalovaná vyzvána k
zaplacení smluvní pokuty do 15. 1. 2004; jelikož v té době žalovaná smluvní
pokutu nezaplatila, dostala se podle § 365 věty první obch. zák. ode dne
následujícího do prodlení a žalobci tedy vznikl od 16. 1. 2004 nárok na úrok z
prodlení. Ke dni 16. 1. 2004 činila výše zákonného úroku z prodlení podle § 369
odst. 1 obch. zák. za použití § 514 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 28. 4. 2005, 2% p.
a., když diskontní sazba k datu 16. 1. 2004 činila 1%. Soud proto přiznal
žalobci z částky 50.882,- Kč 2% p. a. úrok z prodlení a to za dobu až od 22. 12
. 2004 do zaplacení, když žalobce požadoval úrok z prodlení za dobu kratší,
než na co měl nárok. Ve zbytku soud požadovaného příslušenství soud prvního
stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. března 2009,
č. j. 51 Co 649/2008-279, rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím
výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a řízení o zaplacení smluvní
pokuty ve výši 50.882,- Kč s úrokovým příslušenstvím zastavil (výrok I.) a
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud posuzované věci dovodil, že v dané věci jsou splněny podmínky pro
zrušení rozsudku okresního soudu ve vyhovujícím výroku a zastavení řízení pro
překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 5 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi týmiž
účastníky probíhalo jiné soudní řízení vedené u tehdejšího Krajského obchodního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99, ve kterém se žalobce domáhal po
žalované zaplacení smluvní pokuty vyčíslené za období od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000 na částku 3,435.883,- Kč se shodným skutkovým tvrzením, že podle
smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 10. 1998 je žalobce postupníkem
pohledávky původního věřitele A. spol. s r. o. jako zhotovitele za žalovaným
podle smlouvy o dílo ze dne 18. 9. 1995, jejíchž předmětem bylo provedení
likvidace odpadu za sjednanou cenu 7,325.881,- Kč podle faktury splatné 26. 8. 1996, z níž k datu podání žaloby v tamní věci žalované dluží 4,925.881,- Kč a
smluvní pokutu ve výši 3,435.883,- Kč ve smyslu článku 9.1 smlouvy ve výši
0,05% z fakturované částky za každý den prodlení. Předmětem tamního řízení byla
dále žaloba na zaplacení ceny díla ve výši 4,895.801,- Kč s úrokovým
příslušenstvím. Krajský obchodní soud v Ostravě poprvé rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č. j. 10 Cm 160/99-189, vyhověl žalobě na zaplacení částky 4,895.881,- Kč
s příslušenstvím (výrok I.) a žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši
3,435.883,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). Krajský obchodní soud v
Ostravě dospěl k závěru, že smlouva o dílo ze dne 18. 9. 1995 je absolutně
neplatná pro neurčitost předmětu plnění a žalobci přísluší pouze nárok na
vydání peněžitého ekvivalentu bezdůvodného obohacení, když plnění zhotovitele
záleželo ve výkonech; nárok na smluvní pokutu pak podle soudu dán není, neboť s
ohledem na neplatnost smlouvy o dílo zde chybí smluvní povinnost a její
porušení, jakož i samotné ujednání o smluvní pokutě, kterou jde sjednat pouze
písemně. Tento rozsudek, jak plyne ze souvisejícího usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 29. 5. 2003, č. j. 5 Cmo 120/2001-414, byl napaden odvoláním
žalovaného pouze proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení ceny díla. Proti výroku II. rozsudku, jímž byl nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty
zamítnut, žalobce odvolání nepodal. Rozsudek tak v tomto rozsahu nabyl
samostatně právní moci dne 14. 12. 2000. Odvolací soud uzavřel, že v
projednávané věci jde o tentýž nárok na smluvní pokutu z prodlení žalované se
zaplacením ceny díla, přičemž je bez právního významu, v jaké výši a za jaké
další období se žalobce nároku na smluvní pokutu domáhá.
Otázku existence téhož
nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení posuzovat
znovu a to ani jako otázku předběžnou. Byla-li otázka platnosti smlouvy v
předchozím řízení o plnění soudem závazně vyřešena, nelze připustit, aby v
jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popř. opačně.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, podal žalobce dovolání,
ve kterém navrhoval, aby dovolací soud zrušil v tomto rozsahu usnesení
odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení a dále z důvodu, že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, a odvolací
soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že soud prvního stupně se neřídil ustanovením § 159 odst. 3 o. s. ř.,
dovolatel pokládá tento názor odvolacího soudu za nesprávný, neboť v předmětném
řízení nejde o totožný nárok jako v řízení předcházejícím. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí odvolacího stupně v uvedeném rozsahu a v tomto mu vrátil
věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně
správné a z tohoto důvodu navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, který odvolací soud zrušil rozsudek
soudu prvního stupně a řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř..
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností)
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
druhá věta o. s. ř.), i když nebyly dovoláním namítány, dovolací soud v obsahu
spisu neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je přezkoumatelné, neboť z
odůvodnění vyplývá na základě kterých důvodů dospěl soud k závěru, že jsou
splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. – z důvodu
překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Dovolací argumenty žalobce jsou pak dále kritikou právního závěru odvolacího
soudu o nemožnosti souzenou věc projednat a rozhodnout pro překážku věci již
dříve pravomocně rozsouzené.
Z ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. se podává, že jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) patří mezi taktzv. negativní
procesní podmínky řízení. Zjistí-li soud, že o věci již bylo v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení, ve věci pravomocně rozhodnuto, řízení
pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastavil (srov. § 104 odst. 1 o.
s. ř.).
Dovolatel zpochybňuje závěr, že ve výše uvedených věcech šlo o totožný předmět
řízení. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval.
Totožnost řízení, je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně
překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětů a totožností
účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní
nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo
1646/2000, publikované pod č. 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck). Jinak řečeno, totožnost předmětu
řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní
petit.
Ve věci sp. zn. 10 Cm 160/99 se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši
3,435.883,- Kč za období od 26. 8. 1996 do 20. 7. 2000 za prodlení se
zaplacením ceny díla. Aby soud prvního stupně v této věci mohl rozhodnout o
nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50.882,- Kč za období od 21. 12.
2000 do 11. 1. 2001 za prodlení se zaplacením ceny díla, muselo by dojít ke
změně žaloby. Formálním kritériem změny žaloby je následnost uplatňování dvou
nebo více předmětů v tomtéž sporu. Naproti tomu o překážku věci rozsouzené se
jedná v případě, kdy časově předcházející řízení už bylo dřív, než bylo
zahájeno druhé řízení, pravoplatně ukončeno věcným rozhodnutím o totožném
předmětu sporu. O tom, zda je o totožnost nároku, rozhoduje jednak totožnost
procesních stran a dále souhlasnost žalobního petitu shodně skutkově
odůvodňovaného. Z uvedeného vyplývá, že nelze dospět k závěru, že v posuzovaném
případě jde o totožnost předmětu řízení, neboť se jedná o rozdílné žalobní
petity s různým skutkovým tvrzením.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., a že dovolání je důvodné.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, a věc v napadeném
rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu