U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem Unit 3 Eastlands
Industrial Estate Leiston Suffolk IP 16 4LL, Spojené království Velké Británie
a Severního Irska, číslo společnosti 02303580, s adresou pro doručování –
ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, organizační složka, Brno, Šumavská 29, PSČ 602
00, IČO 65348907, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v
Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému Mgr. M. K., o
zaplacení částky 528 559 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 25 Cm 45/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. března 2012, č. j. 7 Cmo 225/2011-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s úrokem z prodlení ve výši specifikované ve výroku pod bodem I a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobce se v řízení domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že
žalovaný jako jeho právní zástupce v soudním řízení, které žalobce vedl před
Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 13 Cm 1847/2004 proti žalovaným
poddlužníkům FRAMM, s.r.o., a V. S., o zaplacení částky 415 909 Kč s
příslušenstvím a částky 77 740 Kč s příslušenstvím, nepodal přes pokyn žalobce
odvolání proti zamítavému rozsudku uvedeného soudu ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 1874/2004-37. Soud prvního stupně zjistil ze spisu Okresního soudu v Hodoníně vedeném pod sp. zn. E 2576/98, že jeho předmětem bylo nařízení výkonu rozhodnutí týkajícího se
pohledávky žalobce vůči družstvu KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, podle
rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře
ČR ze dne 15. prosince 1997, sp. zn. Rsp 94/93, kterým byla družstvu KYJOVAN,
výrobní družstvo invalidů, uložena povinnost zaplatit žalobci pohledávku ve
výši 4 812 170 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení. Usnesením ze
dne 5. března 1999, č. j. E 2576/98-12, nařídil Okresní soud v Hodoníně výkon
rozhodnutí týkající se uvedené pohledávky přikázáním jiných peněžitých
pohledávek, které měl povinný KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, z titulu
nájemného vůči 24 subjektům, mezi nimiž i vůči společnosti FRAMM, s.r.o. (poddlužník č. 12), a vůči V. S. (poddlužník č. 23). K odvolání povinného
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. září 1999, č. j. 20 Co 391/99-79,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně dále zjistil, že
usnesení odvolacího soudu bylo doručeno pouze oprávněnému, tedy žalobci, a
povinnému, tedy družstvu KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, aniž bylo také
doručováno poddlužníkům. Z obsahu celého spisu nebylo zjištěno, že by bylo
doručováno poddlužníkům jakékoliv oznámení o nabytí právní moci usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí. V řízení nebylo sporným, že žalovaný zastupoval žalobce na základě mandátní
smlouvy, podle níž byl zmocněn vymáhat pohledávky žalobce vůči družstvu
KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, zastupovat žalobce v již zahájených
soudních řízeních, a to včetně poddlužnických žalob vůči poddlužníkům FRAMM,
s.r.o., a V. S.. Stejně tak nebylo sporným, že poté, co byly poddlužnické
žaloby vůči uvedeným poddlužníkům (které žalovaný nepodával) rozsudkem
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 C 1847/2004-37,
zamítnuty, udělil žalobce žalovanému pokyn k podání odvolání proti tomuto
rozsudku; žalovaný však odvolání nepodal a uvedený rozsudek nabyl právní moci. Žalobce poté uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody ve výši 781 245,20
Kč. Žalovaný však žalobci ničeho neuhradil a nárok odmítla uspokojit i Generali
pojišťovna a.s., u níž byl žalovaný pojištěn, s odůvodněním, že není dána
odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci z důvodu absence příčinné
souvislosti jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu. Ve skutkově obdobných sporech, jako byl spor žalobce proti žalovaným FRAMM,
s.r.o., a V.
S., které žalobce vedl proti J. Č., L. P., I. S. a H. J. či R. M. nebo K. H., bylo žalobci v řízení o poddlužnických žalobách ve vztahu k
dlužníku - družstvu KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, vyhověno, naopak v
řízeních o poddlužnických žalobách, které žalobce vedl proti M. Č., M. J., M. D., či Z. V. či společnosti Klígl, spol. s r.o., byly poddlužnické žaloby
Okresním soudem v Hodoníně zamítnuty z důvodu promlčení žalované pohledávky. Poddlužnické žaloby uplatněné žalobcem proti žalovaným FRAMM, s.r.o., a V. S. byly zamítnuty proto, že byly podány předčasně. Soud prvního stupně proto v
nyní projednávané věci posuzoval, zda za předpokladu, že by žalovaný podle
pokynu žalobce podal proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně odvolání, byl po
provedeném odvolacím řízení úspěšný. Vyšel z ustanovení občanského soudního
řádu účinného ke dni nařízení výkonu rozhodnutí (dále jen „o. s. ř.“)
upravujících výkon rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§ 313
odst. 1, 2 a 3, § 314 odst. 1) a dále z ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. upravujícího podmínky podání poddlužnické žaloby. Povinnost dlužníka povinného
platit oprávněnému byla podle § 315 odst. 1 o. s. ř. vázána na okamžik, kdy byl
dlužník povinného vyrozuměn o tom, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí
nabylo právní moci. V dané věci však takové vyrozumění poddlužníků podle
zjištění soudu prvního stupně vůbec nebylo učiněno. Soud prvního stupně proto
dospěl k závěru, že poddlužnické žaloby byly rozsudkem Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 C 1847/2004-37, správně zamítnuty pro
jejich předčasnost, a žalobce proto nemohl být úspěšný se svými poddlužnickými
žalobami, ani kdyby podal proti uvedenému rozsudku řádně a včas odvolání. Soud prvního stupně s odkazem na § 16 odst. 1 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, konstatoval, že předpokladem odpovědnosti advokáta za škodu
způsobenou výkonem advokacie, která je odpovědností objektivní, je výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody. V dané věci byl naplněn pouze první z uvedených předpokladů, že k
porušení pokynů žalobce jako klienta došlo při výkonu advokacie žalovaným -
při zastupování žalobce v soudním řízení. Naplnění druhého a třetího
předpokladu odpovědnosti žalovaného za škodu již soud prvního stupně nedovodil. Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. dubna 2009, č. j. 28 Cdo 4880/2007-192, pak soud prvního stupně
konstatoval, že toto rozhodnutí se nezabývalo otázkou vzniku práva podat
poddlužnickou žalobu, takže jeho závěry nebyly v dané věci relevantní. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. března 2012, č. j. 7 Cmo 225/2011-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se po částečném zopakování dokazování spisy Okresního soudu v
Hodoníně vedenými pod sp. zn. 13 C 945/2004, sp. zn. 13 C 1847/2004 a sp. zn.
1
E 1185/2001 (předtím E 2576/98) zaměřil na posouzení otázky, zda byly splněny
zákonem stanovené předpoklady k tomu, aby žalobce v řízeních vedených proti
FRAMM, s.r.o., a V. S. u Okresního soudu v Hodoníně, jejichž předmětem byly
poddlužnické žaloby, mohl být v případě odvolání proti zamítavému rozsudku
soudu prvního stupně úspěšný. Odvolací soud připomněl podstatu tzv. poddlužnické žaloby podle § 315 o. s. ř.,
která vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného (v dané věci žalobce),
která na něj přešla z povinného v okamžiku, kdy bylo poddlužníku (dlužníku
povinného) doručeno vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
nabylo právní moci (§ 314 o. s. ř.), neboť až poté, kdy je poddlužník vyrozuměn
o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, vzniká mu povinnost
vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, pokud v takovém okamžiku měl podle
práva takovou povinnost vůči povinnému, přičemž není rozhodné, že pohledávka
povinného nebyla ještě splatná, nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v
budoucnu. Na základě svých zjištění z citovaných spisů vedených Okresním soudem v
Hodoníně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce ani v případě řádně podaného
odvolání proti citovanému rozsudku nemohl být se svými poddlužnickými žalobami
vůči FRAMM, s.r.o., a V. S. úspěšný. Z listin, které tvoří součást spisu sp. zn. 1 E 1185/2001, zjistil, že vyrozumění o nabytí právní moci usnesení, kterým
byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, bylo V. S. doručeno dne 14. listopadu 2011 a společnosti FRAMM, s.r.o., v likvidaci
náhradním způsobem dne 21. listopadu 2011. Je tedy bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že nejen v době zahájení řízení u
Okresního soudu v Hodoníně ve věci poddlužnických žalob proti uvedeným
žalovaným, ale ani v době, kdy Okresní soud v Hodoníně o žalobách rozsudkem ze
dne 4. dubna 2006 rozhodl, nebyl splněn pro úspěšnost žalobce v řízení jeden ze
základních předpokladů, na nichž je úspěšnost poddlužnické žaloby postavena, a
sice, že poddlužník, neboli dlužník povinného, byl o právní moci usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí vyrozuměn, navíc za situace, kdy zákon ukládá soudu,
aby toto vyrozumění soudu bylo poddlužníku doručeno do vlastních rukou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že i když žalovaný
jako advokát porušil nebo nerespektoval pokyn žalobce jako svého klienta a
nepodal odvolání proti zamítavému rozsudku, tímto porušením žalobci škodu
nezpůsobil, neboť, jak bylo již uvedeno, ani v době, kdy o poddlužnických
žalobách rozhodoval Okresní soud v Hodoníně, nebyl jeden, a lze říci stěžejní,
předpoklad úspěšnosti poddlužnické žaloby žalobce v řízení, v němž byl
zastoupen žalovaným, splněn. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Podstata jeho dovolacích
námitek je založena na jeho názoru, že soud prvního stupně i soud odvolací se
měl při posuzování otázky doručení vyrozumění poddlužníků o nabytí právní moci
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí řídit závěry, které přijal Krajský soud v
Brně v jiném řízení vedeném u tohoto soudu vůči jiným poddlužníkům, a to v
řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 894/2008. V tomto řízení dospěl Krajský soud v
Brně k závěru, že poddlužníci byli vyrozuměni o tom, že usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, již v měsících srpnu či září roku 2001. Jedním z hlavních argumentů poddlužníků v tomto řízení bylo, že nároky
dovolatele jsou vůči nim promlčeny, a proto Krajský soud v Brně žalobu v
citovaném řízení zamítl. V nyní posuzované věci se měl odvolací soud za této
situace řídit zásadou vyjádřenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, tj. měl přihlédnout i k
odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 20 Co 894/2008 a v
otázce vyrozumění poddlužníků o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí závěry Krajského soudu v Brně beze zbytku převzít. Pokud se tak
nestalo, porušil odvolací soud podle názoru dovolatele princip předvídatelnosti
práva, čímž zasáhl do právní jistoty dovolatele. Současně porušil základní
právo dovolatele na spravedlivý proces zakotvený v článku 36 odst. l Listiny
základních práv a svobod. Dovolatel dále provedl s odkazem na několik rozhodnutí Ústavního soudu výklad
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jeho smyslem je podle jeho názoru
sjednocení judikatury obecných soudů, z čehož dovolatel dovozuje právo
účastníka řízení očekávat, že meritorně totožné věci či právní otázky budou
rozdílnými soudy posuzovány jednotně (princip předvídatelnosti soudních
rozhodnutí). Dovolateli tak za daných okolností svědčí „právo na dovolání“ bez
ohledu na to, zda lze pochybení odvolacího soudu podřadit pod dovolací důvod
vymezený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího
soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen
pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení,
jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro
nesprávné právní posouzení věci.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, při posuzování přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 o. s. ř. Podle § 241a
odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci
samé.
Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího
soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a
nemůže je doplňovat.
Dovolatel v posuzované věci uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Odkaz na uvedená ustanovení občanského
soudního řádu odůvodňuje dovolatel svým nesouhlasem se závěrem odvolacího
soudu, který učinil ohledně data doručení vyrozumění o nabytí právní moci
usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité
pohledávky, společnosti FRAMM, s.r.o., a V. S., tj. věřitelům družstva KYJOVAN,
výrobní družstvo invalidů, v exekučním řízení vedeném Okresním soudem v
Hodoníně pod sp. zn. 1 E 1185/2001 (předtím E 2576/98). Podle dovolatele byl
totiž odvolací soud vázán pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp.
zn. 20 Co 894/2008.
Tato námitka žalobce však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro
účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro
všechny orgány.
Podmínkou pro to, aby byl výrok pravomocného rozsudku závazný pro soud v jiné
věci, je tedy to, aby účastníky řízení v jiné věci byli titíž účastníci jako ve
věci rozhodnuté pravomocným rozsudkem. Podle citovaných ustanovení je navíc
závazný pouze výrok rozsudku, samozřejmě ve spojení s odůvodněním rozhodnutí.
Samotné odůvodnění tohoto rozhodnutí závazné není. Obsahem výroku by tudíž
muselo být zjištění, kdy bylo věřitelům dlužníka žalobce doručeno vyrozumění o
nabytí právní moci usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním
jiné peněžité pohledávky. Pouze takový výrok by byl závazný, ovšem pouze pro
účastníky řízení, a v tomto rozsahu i pro soud. Ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně a soudu odvolacího, kterými je dovolací soud v případě v úvahu
přicházející přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán
a která přezkoumávat nemůže, se však taková skutečnost nepodává. Nelze tedy
dovodit, že by odvolací soud postupoval v rozporu s konstantní judikaturou a že
by svým rozhodnutím porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Dovolání v této věci tudíž není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému v dovolacím
řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu