28 Cdo 4880/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně A. A. A. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému J.
Č., zastoupenému advokátem, o 34.969,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 930/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007, č.j. 20 Co 610/2006-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007, č.j. 20 Co 610/2006-166,
a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 6. 2006, č.j. 4 C
930/2004-131, pokud jimi bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalovaného v
částce 34.969,- Kč
s 8 % úrokem z prodlení od 31. 3. 2001 do zaplacení a o nákladech řízení, se
zrušují
a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se tzv. poddlužnickou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení
35.016,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č.j. 4 C 930/2004-131,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 35.016,- Kč s příslušenstvím a rozhodl
o nákladech řízení. Soud vyšel ze zjištění, že usnesením tohoto soudu ze dne 5.
3. 1999, č.j. E 2576/98-12, které nabylo právní moci dne 15. 10. 1999 (dále jen
„usnesení
o nařízení výkonu rozhodnutí“), byl na návrh žalobkyně jako oprávněné nařízen
výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to pohledávky povinného
K., v. d. i. (dále jen „povinný“), za žalovaným na úhradu nájemného,
vyplývající ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 1. 1998, ve znění
dodatku č. 1 ze dne 28. 4. 1998 a dodatku č. 2 ze dne 12. 10. 1998 (dále jen
„původní nájemní smlouva“). Žalovanému bylo uloženo nevyplácet měsíční platby
nájemného z původní nájemní smlouvy povinnému a poukazovat je žalobkyni.
Žalovaný však tento příkaz nerespektoval a nájemné nadále hradil povinnému. Dne
3. 7. 2000 žalovaný uzavřel novou nájemní smlouvu se S. o. DSŘ K., spol. s r.o.
(dále jen „DSŘ K.“), která na základě smlouvy o postoupení práv a povinností ze
smluv z téhož dne vstoupila do práv a povinností povinného, a od tohoto dne
žalovaný již platil nájemné DSŘ K. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.
3. 2001, č.j. 37 K 37/98-266, byl na majetek povinného prohlášen konkurs.
Okresní soud považoval původní nájemní smlouvu přes nedostatek předchozího
souhlasu Městského úřadu v K. za platný právní úkon, jelikož městský úřad tento
souhlas následně udělil. Nájemní smlouvu ze dne 3. 7. 2000 a smlouvu o
postoupení práv a povinností ze smluv z téhož dne naopak shledal podle § 39
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatnými pro rozpor se
zákonem a pro obcházení zákona. Přestože v usnesení
o nařízení výkonu rozhodnutí bylo chybně uvedeno číslo bankovního účtu
oprávněné (žalobkyně), soud nepřisvědčil námitce žalovaného o nemožnosti
plnění, jelikož žalovaný v případě nejasností o způsobu úhrady dlužné částky
mohl postupovat podle
§ 185a a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tzn. podat návrh
na složení předmětné částky do soudní úschovy za účelem splnění závazku.
Námitku promlčení žalobkyní uplatněného nároku okresní soud shledal nedůvodnou,
neboť nárok proti povinnému jí již byl pravomocně přiznán a podáním návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky v řízení vedeném
u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. E 2576/98 (nyní sp. zn. 1 E 1185/2001)
došlo ke stavení promlčecí doby ohledně tohoto nároku proti povinnému (případně
žalovanému). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo
364/2001, na který poukazoval žalovaný, je podle soudu v dané věci nepřípadný,
protože žalovaný jako dlužník povinného neplnil žalobkyni, nýbrž ještě před
prohlášením konkurzu na majetek povinného plnil přímo povinnému.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č.j. 20
Co 610/2006-166, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v části
o zaplacení 47,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývající části výroku o věci
samé jej potvrdil, znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně
a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Jelikož přikázáním
pohledávky nedochází ke změně věřitele a oprávněná se tak nestává věřitelem
dlužníka povinného (poddlužníka), ale dostává se jí zvláštní procesním právem
založené legitimace k uplatnění nároku, který by jinak svědčil povinnému,
poddlužník (žalovaný) se v řízení o poddlužnické žalobě nemůže bránit tvrzením
o neexistenci pohledávky oprávněné. Protože pohledávka povinného byla
specifikována v pravomocném usnesení o výkonu rozhodnutí, v řízení
o poddlužnické žalobě soudům již nepřísluší zkoumat, zda původní nájemní
smlouva je platným právním úkonem. Jelikož povinností žalovaného bylo od právní
moci citovaného usnesení plnit oprávněné a nikoli povinnému, nemohlo být v
usnesení uvedené nesprávné bankovní spojení důvodem pro poskytování plnění
povinnému, když do odstranění tohoto nedostatku mohl žalovaný postupovat např.
podle § 185a a násl. o.s.ř. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem
okresního soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení práv a povinností ze smluv
ze dne 3. 7. 2000. Za správný považoval rovněž jeho závěr o nedůvodnosti
námitky promlčení vznesené žalovaným
a v návaznosti na argumentaci soudu prvního stupně zdůraznil, že v průběhu
vykonávacího (exekučního) řízení se promlčecí lhůty stanovené občanským
zákoníkem pro nárok oprávněné proti poddlužníkovi neuplatní. Krajský soud
shledal nárok žalobkyně opodstatněným za období do prohlášení konkurzu na
majetek povinného, tedy od 1. 4. 1999 do 30. 3. 2001, a proto napadený rozsudek
potvrdil v části o 34.969,- Kč s příslušenstvím; ve zbývající části žalobu
zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvody uvádí, že
řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel
předně soudům obou stupňů vytýká, že postupovaly v rozporu s ustanovením § 14
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do
31. 12. 2007 (dále jen „ZKV“), a závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2002,
sp. zn. 29 Odo 364/2001, a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, když
rozhodly o poddlužnické žalobě v době, kdy trvaly účinky prohlášení konkurzu na
majetek povinného. Dále nesouhlasí se závěrem, že soudem uloženou povinnost
mohl a měl splnit přesto, že usnesení o výkonu rozhodnutí obsahovalo nesprávné
bankovní spojení žalobkyně. Nemožnost splnění závazku totiž způsobila sama
žalobkyně tím, že ve vykonávacím řízení uvedla bankovní spojení, na které
nebylo možné zasílat peněžitá plnění. Touto námitkou se však soudy nezabývaly a
rovněž neprovedly důkazy, které žalovaný k prokázání této skutečnosti
navrhoval. Žalovaný je přesvědčen, že v daném případě nelze využít jiné způsoby
zániku závazku jako jsou soudní či notářská úschova, neboť „výrok soudního
rozhodnutí je závazný pro všechny“. Dovolatel zastává názor, že nárok
žalobkyně, tj. nárok oprávněné proti dlužníkovi povinného, je samostatným
peněžitým nárokem, který podléhá promlčení. Cituje podstatnou část odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99,
zdůrazňuje, že uplatněním práva u soudu dochází ke stavení promlčecí doby pouze
ohledně toho nároku, který je předmětem řízení, a pouze vůči účastníkovi, proti
němuž se řízení vede. Z tohoto důvodu uplatnění nároku žalobkyní v exekučním
řízení proti povinnému nemá (samo o sobě) za následek stavení promlčecí doby
vůči dlužníkovi povinného. V dané věci došlo k promlčení žalobkyní uplatněného
nároku, neboť uplynula promlčecí doba stanovená § 101 obč. zák. Dovolatel
rovněž zpochybňuje „exekuční titul“, na jehož základě byla exekuce proti
povinnému nařízena, což odůvodňuje tím, že mezi povinným a jeho osobou nebyla
uzavřena platná nájemní smlouva. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s posouzením věci soudy obou stupňů. Závěry vyjádřené v
rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 364/2001 a sp. zn. 29 Odo 921/2003, na něž odkazuje
dovolatel, nelze v dané věci použít, protože vycházejí ze situace, kdy
poddlužník před prohlášením konkurzu na majetek povinného nikomu neplnil, což v
tomto případě nenastalo. Rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 129/99 na předmětný spor
rovněž nedopadá, neboť se zabývá promlčením nároku, který má hmotněprávní
základ. Naproti tomu nárok žalobkyně vyplývající z ustanovení § 315 o.s.ř. je
založen procesním právem. Přikázaná pohledávka vychází ze vztahu mezi povinným
a jeho dlužníkem, a po oprávněné, která nezná její obsah (výši, splatnost),
proto nelze spravedlivě požadovat, aby se na tento její nárok vztahovaly
„obecné promlčecí lhůty“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a je
rovněž důvodné.
Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§ 237 odst.
3 o.s.ř.) v posouzení účinků prohlášení (a trvání) konkursu na majetek
povinného na průběh výkonu rozhodnutí přikázáním jeho pohledávky oprávněné, v
posouzení možnosti soudu zkoumat v řízení o poddlužnické žalobě existenci
pohledávky povinného, a rovněž v řešení otázek existence (trvání) závazku
poddlužníka v případě uvedení nesprávného bankovního spojení oprávněnou a
promlčitelnosti nároku oprávněné vůči poddlužníkovi.
Ustanovení § 312 odst. 1 o.s.ř. sice stanoví, že výkon rozhodnutí přikázáním
jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu se provede
zákazem výplaty pohledávky povinnému, nicméně provedení výkonu rozhodnutí je
ukončeno teprve výplatou pohledávky oprávněnému namísto povinného (§ 314
o.s.ř.).
Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV vyplývá požadavek, aby se (exekuční)
soud (a osoby, které ve vykonávacím řízení soudu poskytují nezbytnou
součinnost) po prohlášení konkursu na majetek povinného (a po dobu trvání
konkursu) zdržel všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně
realizován, včetně toho, že při výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých
pohledávek nesmí po prohlášení konkursu na majetek povinného (obdobně jako je
tomu při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u banky) dát dlužníku
povinného pokyn k vyplacení pohledávky povinného oprávněnému – tedy (ve shodě s
ustanovením § 314 odst. 1 o.s.ř.) vyrozumět dlužníka povinného o tom, že
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci. Zákaz provést výkon
rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty přitom směřuje nejen proti
soudu samotnému, nýbrž i proti těm osobám, které jsou na základě usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí povinny exekuci provést (zde dlužník povinného), a
možný nesoulad mezi pokyny (příkazy, zákazy), které těmto osobám plynou z
rozhodnutí soudu při exekuci na majetek úpadce, a účinky, jež nastaly
prohlášením konkursu, musí být vždy řešen ve prospěch konkursní podstaty (srov.
body XVII a XXVI stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn
19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998,
pod č. 52).
Z toho plyne, že okamžikem prohlášení konkursu na majetek povinného (30. 3.
2001) odpadla povinnost žalovaného jako poddlužníka plnit žalobkyni
(oprávněné), jež mu byla uložena usnesením o výkonu rozhodnutí. Pokud by
žalovaný po prohlášení konkursu (resp. po dobu trvání jeho účinků) přesto
žalobkyni plnění poskytl (čehož se žalobkyně poddlužnickou žalobou domáhá),
jednalo by se o plnění bez právního důvodu, jelikož pokračovat ve výkonu
rozhodnutí za této situace není možné a jiný právní důvod pro uvedené plnění
zde není. Takto žalobkyni poskytnuté plnění by navíc nemohlo vyvolat účinky
předpokládané ustanovením § 314a odst. 3 o.s.ř. a povinný by měl právo dluh v
dotčeném rozsahu nadále vymáhat na svém dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 42). Zákaz provedení
výkonu rozhodnutí (exekuce) na majetek povinného vyplývající z ustanovení § 14
odst. 1 písm. e) ZKV proto brání soudu rozhodnout o žalobě podle § 315 o.s.ř.,
dokud trvají účinky prohlášení konkursu na majetek povinného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2006, pod č. 55). Pro posouzení této otázky je přitom bez
významu zjištění (o které odvolací soud opírá svou odlišnou argumentaci), že
žalovaný po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nadále plnil
povinnému, jelikož toto plnění, které bylo učiněno v rozporu s ustanovením §
313 odst. 1 větou druhou o.s.ř., je neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.)
nezpůsobilým vést k zániku závazku žalovaného jeho splněním, a nemohlo proto
ovlivnit vzájemné právní postavení oprávněné a jejího poddlužníka.
Ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn.
20 Cdo 903/2004, uveřejněném pod C 3341 v Souboru civilních rozhodnutí NS,
vyplývá, že poddlužnická žaloba podle § 315 odst. 1 o.s.ř. je důvodná, jen
pokud by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost
uhradit dluh povinného v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí
(§ 313 odst. 1 o.s.ř.). Žalobkyně proto nedosáhne uspokojení své vymáhané
pohledávky, pokud žalovaný prokáže, že přikázaná pohledávka (nikdy)
neexistovala nebo před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí, některým ze zákonem stanovených způsobů zanikla. K takovým
skutkovým závěrům je však vyloučeno dospět v řízení, jež nařízení výkonu
rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky předchází, neboť existenci
pohledávky, která má být postižena, exekuční soud – vycházeje z tvrzení
oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí – nezjišťuje (ostatně k tomu
nemá vytvořeny ani odpovídající procesní předpoklady). Otázku existence
přikázané pohledávky soud proto zkoumá právě v řízení o poddlužnické žalobě
(srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn.
20 Cdo 2186/2001, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod
poř. č. 36).
Z těchto důvodů je nesprávný závěr odvolacího soudu, že v řízení o poddlužnické
žalobě soudu nepřísluší zkoumat platnost původní nájemní smlouvy; řešení této
(předběžné) otázky je totiž významné pro posouzení důvodnosti přikázané
pohledávky.
Náležitostmi návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky
povinného podle § 261 odst. 1 o.s.ř. jsou kromě obecných náležitostí podání
podle § 42 odst. 4 o.s.ř. a náležitostí návrhu na zahájení řízení (žaloby)
uvedených v § 79 odst. 1 o.s.ř. určení, že výkon rozhodnutí má být proveden
přikázáním jiné pohledávky povinného, označení osoby, proti které má povinný
jinou pohledávku (dlužník povinného) a o jakou pohledávku se jedná (důvod
pohledávky); číslo bankovního účtu oprávněného, ve prospěch kterého má být
dlužníkem povinného plněno, takovou náležitostí není. Z tohoto důvodu nesprávné
bankovní spojení oprávněné (stejně jako jeho absence), převzal-li je soud do
výroku usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže mít vliv na trvání takto
uložené povinnosti poddlužníka plnit oprávněné a neovlivní ani existenci jeho
závazku vůči povinnému. Nelze proto přisvědčit argumentaci dovolatele o zániku
jeho povinnosti (závazku), jelikož ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by
se plnění, k němuž byl citovaným usnesením zavázán, stalo nemožným ve smyslu §
575 a násl. obč. zák. Zpochybněný závěr odvolacího soudu tedy lze považovat za
správný.
Nabude-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité
pohledávky právní moci, vzniká tímto okamžikem oprávněné vůči jejímu
poddlužníkovi nárok z tzv. úkojného práva, který oprávněná musí u soudu (jiného
příslušného orgánu) uplatnit včas, aby nedošlo k jeho promlčení nebo prekluzi;
jinak odpovídá povinnému za škodu, která mu tím vznikne (srov. Kurka, V.,
Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, s. 460). Z
toho je zřejmé, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky
promlčení vznesené žalovaným, vycházející z argumentace, že je na vůli
oprávněné, kdy podá poddlužnickou žalobu, když pro její nárok vůči
poddlužníkovi se promlčecí lhůty podle občanského zákoníku ve vykonávacím
(exekučním) řízení neuplatňují.
Za této situace se dovolací soud již nezabýval námitkami dovolatele, že soud
nepřihlédl k jeho tvrzením a neprovedl navržené důkazy, které obsahově
odpovídají dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť i
jejich případná opodstatněnost by již nemohla výsledek dovolacího řízení
ovlivnit.
Dovolatel sice uvedl, že dovolání podává „do všech výroků rozsudku“, avšak
žádné konkrétní námitky proti správnosti měnícího výroku ve věci samé a výroků
o nákladech řízení nevznesl; proto dovolací soud považoval za dovoláním
skutečně napadený pouze potvrzující meritorní výrok. Ostatně dovolání proti
výroku ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plněné nepřevyšujícím
20.000,- Kč, není přípustné [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a
nepřípustné je rovněž dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné
a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn
opodstatněně. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. v napadené části a v závislém výroku o nákladech řízení
zrušil a jelikož důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil podle § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. v odpovídajícím rozsahu i toto
rozhodnutí, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů vázány. O náhradě
nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu