20 Cdo 903/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a
JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobkyně K., spol. s r. o., zastoupené
advokátem, proti žalované E., spol. s r. o., zastoupené advokátem,
o 275.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky
ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 26/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č.j. 11 Co 261/2003-82,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č.j. 11 Co
261/2003-82, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském
Meziříčí ze dne 27. 1. 2003, č.j. 12 C 26/2002-60, se zrušují a věc
se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze
dne 27. 1. 2003, č.j. 12 C 26/2002-60, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 275.625,- Kč s 10 % úroky z prodlení od 16.
6. 2000 do zaplacení. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka nájemného, jež
byla v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod
sp. zn. 50 E 1140/99 přikázána žalobkyni (oprávněné), není „platná,“ protože
vychází z absolutně neplatného právního úkonu (dohody o pronájmu nebytových
prostor z 1. 4. 1999). Za důvody neplatnosti smlouvy označil soud to, že ji s
žalovanou uzavřel D. M., podílový spoluvlastník pronajatých nemovitostí, bez
souhlasu či pověření druhého spoluvlastníka, že předmět nájmu byl v ní vymezen
neurčitě a že příslušný správní orgán s pronájmem místností k provozování
obchodu a služeb neudělil ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem
č. 302/1999 Sb., souhlas. Nevznikla-li platně přikázaná pohledávka, nebylo co
ve smyslu § 314a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vyplácet, a tudíž ani
žalobkyně nemůže být úspěšná s poddlužnickou žalobou (§ 315 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, č.j. 11 Co 261/2003-82, Krajský soud v
Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, vycházeje ze
skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, se ztotožnil i
s jeho právními závěry. V první řadě zdůraznil, že předmětem řízení, v němž se
oprávněný z výkonu rozhodnutí (exekuce) vlastním jménem na dlužníkovi povinného
domáhá vyplacení pohledávky (§ 315 odst. 1 o.s.ř.), může být (a typicky tomu
tak je) existence pohledávky povinného, tedy i otázka, zda smlouva, z níž
vznikla, je platným právním úkonem; přikázáním pohledávky ve výkonu rozhodnutí
(exekuci) se totiž tato pohledávka nepovažuje za existentní a žalovaný se v
řízení o poddlužnické žalobě může bránit tvrzením, že jeho dluh vůči povinnému
není dán. V dalších závěrech, týkajících se hodnocení smlouvy o nájmu
nebytových prostor jako neplatného právního úkonu, odvolací soud plně odkázal
na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž
prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. prosazuje
názor (údajně podpořený usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn.
20 Cdo 54/2001), že v řízení podle ustanovení § 315 odst. 1 o.s.ř. nemůže
nalézací soud posuzovat platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, z níž
vzchází pohledávka, kterou soud výkonu žalobkyni přikázal. Opačný závěr, na
němž vystavěl svůj rozsudek odvolací soud, by podle dovolatelky popíral smysl
poddlužnické žaloby a znamenal by nepřípustnou ingerenci do rozhodování
exekučního soudu. V rámci téhož dovolacího důvodu žalobkyně – s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 –
dodatečně zpochybnila i závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor
pro absenci předchozího souhlasu správního orgánu; po uzavření smlouvy totiž
došlo k novelizaci zákona č. 116/1990 Sb., která měla za následek, že souhlas
přestal být podmínkou platnosti smlouvy (v této souvislosti poukázala na to, že
žalovaná předmět nájmu užívala a sjednaný nájem pronajímateli platila, čili
smluvní strany založený vztah respektovaly a práva a povinnosti z něho plynoucí
plnily). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť pro nedostatek
zásadního právního významu řešených otázek není přípustné; jinak se ztotožnila
se závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že nedostatek předchozího souhlasu
správního orgánu byl toliko jeden ze tří důvodů neplatnosti smlouvy o nájmu
nebytových prostor.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolací soud se v první řadě zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek,
jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je
dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/
o.s.ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. použitelné není
(rozhodnutí, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání
uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením
věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení
zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel
zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání je možné zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu spojovat pouze s otázkou, zda v řízení o poddlužnické žalobě lze
posuzovat platnost (existenci) závazkového vztahu, z něhož vznikla pohledávka
povinného vůči poddlužníku; protože jde o otázku, k níž se Nejvyšší soud
vyjadřoval jen marginálně ve věcech týkajících se výkonu rozhodnutí (exekuce),
je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné. Otázku platnosti
smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež byla uzavřena před 3. 12. 1999 v
rozporu s ustanovením § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez
předchozího souhlasu obecního (městského) úřadu, vyřešil odvolací soud v
souladu s rozsudkem (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp.
zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
1/2005 pod č. 7; kritéria zásadního právního významu tedy nesplňuje.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění dovolatelka
nenapadla a s ohledem na založení přípustnosti dovolání ustanovením § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř. ani napadnout úspěšně nemohla) vycházel odvolací soud z toho,
že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 50 E
1140/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2000,
sp. zn. 11 Co 945/99, byl nařízen k vydobytí pohledávky žalobkyně (oprávněné)
ve výši 396.750,- Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí přikázáním peněžité
pohledávky D. M. (povinného) vůči žalované ze smlouvy o pronájmu nebytových
prostor ze dne 1. 4. 1999 ve výši „396.750,- Kč s přísl.“ Usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí bylo žalované doručeno 1. 7. 1999, právní moci nabylo 13. 6.
2000 a s potvrzením o tom, že nabylo právní moci, bylo žalované doručeno 28. 7.
2000.
Podle ustanovení § 315 odst. 1 o.s.ř., nevyplatí-li dlužník povinného
oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314b odst. 1 a
3, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení
pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního
zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor
povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém
případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči
oprávněnému.
Přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o.s.ř.) vzniká
oprávněnému – při splnění všech zákonných podmínek – k pohledávce povinného za
jeho dlužníkem tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (poddlužníku), a to až do
výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Do závazkového vztahu mezi
povinným a jeho dlužníkem úkojné právo zasahuje jen tím, že oprávněnému
(nevyplatí-li poddlužník řádně a včas pohledávku, viz § 314a odst. 2, § 314b
odst. 1, 3 o.s.ř.) přiznává formálně právní aktivní legitimaci k tomu, aby se
ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníku vyplacení
přikázané pohledávky. Z hlediska hmotného práva nedochází v daném obligačním
právním vztahu – subjektově (věřitelem dlužníka je nadále povinný), předmětově
(určený druh plnění), obsahově (jde-li o práva a povinnosti subjektů vzniklých
na základě předpisů objektivního práva) a rovněž co do jeho právního důvodu
(titulu) – přikázáním pohledávky k žádné změně. Výrazem toho jsou i omezení
účastníků řízení o poddlužnické žalobě týkající se hmotněprávních dispozic s
předmětem řízení (srov. § 315 odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.). Z uvedeného
vyplývá, že poddlužnická žaloba ve smyslu § 315 odst. 1 o.s.ř. je důvodná, jen
jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost
uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí (srov. § 313 odst. 1 o.s.ř.); okolnost, že pohledávka se
dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v
budoucnu, je nerozhodná. Jinak řečeno, žalobce nedosáhne uspokojení své
vymáhané pohledávky, pokud žalovaný prokáže, že přikázaná pohledávka (nikdy)
neexistovala nebo před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí, některým ze způsobů stanovených zákonem zanikla. K takovým
skutkovým závěrům je naproti tomu vyloučeno dospět v řízení, jež nařízení
výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky předchází, neboť existenci
pohledávky, která má byt postižena, exekuční soud – vycházeje toliko z tvrzení
oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí – nezjišťuje (ostatně k tomu
nemá vytvořeny ani odpovídající procesní předpoklady).
Uvedený výklad je zcela v souladu nejen s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001, uveřejněným v časopise Soudní
judikatura 2/2003 pod č. 36, ale i s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 6, který řešil otázku, zda dlužník
povinného má vůči svému věřiteli (povinnému v daňové exekuci) naléhavý právní
zájem na určení pravosti pohledávky, která byla postižena exekučním příkazem
správce daně.
Přestože odvolací soud otázku, pro jejíž řešení bylo připuštěno
dovolání, posoudil v souladu s tím, co je uvedeno shora, je jeho právní
posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Tím, že dovolatelka – z hlediska
přípustnosti neúspěšně – napadla závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových
prostor ze dne 1. 4. 1999, zpochybnila (implicite) i úvahu odvolacího soudu o
neexistenci pohledávky, která byla v exekučním řízení přikázána.
V řízení o výkon rozhodnutí soud přikázal žalobkyni pohledávku D. M.
vůči žalované, kterou specifikoval právním důvodem, tedy jako pohledávku „na
základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999.“ Uvedenou
smlouvou – jak bylo zjištěno – se žalovaná zavázala za užívání označených
nebytových prostor platit nájemné ve stanovené výši, a to čtvrtletními
platbami.
Žalobkyně vymezila procesní nárok jeho předmětem (žalobním
petitem) a základem, jímž se rozumí právně významné skutečnosti, na
kterých žalobní návrh zakládá. V žalobě tvrdila, že od 1. 7. 1999, kdy bylo
žalované doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, do 30. 9. 2000
zaplatila žalovaná za to, že užívala nebytové prostory, v souladu se smlouvou
D. M. jako pronajímateli ve čtvrtletních splátkách nájemné ve výši 5 x 55.125,-
Kč, tedy celkem 275.625,- Kč, aniž se podřídila tzv. arrestatoriu (viz § 313
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Není pochyb o tom, že přikázaná pohledávka je identická s tou, jejíž
vyplacení se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Současně platí, že vylíčení
rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) bez dalšího umožňuje
nárok žalobním petitem uplatněný, tj. nárok D. M. vůči žalované, posoudit podle
hmotněprávních norem upravujících vydání plnění z bezdůvodného obohacení,
pakliže soudy obou stupňů dospěly – v rámci řešení předběžné otázky – k závěru
o neplatnosti smlouvy o nájmu; právní kvalifikace nároku (pohledávky) jako
plnění nájemného z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor, i když je v
žalobě uvedena, totiž není pro soud závazná. (srov. usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. 11 Cmo 30/96, uveřejněné v časopise Právní
rozhledy 11/1996, str. 527 a násl., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 9-10/2004 pod č. 78).
Spočívá-li napadené rozhodnutí na úvaze o neexistenci pohledávky, jež
byla v exekuci žalobkyni přikázána, nelze je pokládat za správné; Nejvyšší soud
proto rozsudek zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen, se vztahují i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá,
o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu