23 Cdo 2704/2012

23 Cdo 2704/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve

věci žalobců: a) Ing. S. K., a b) G. K., obou zastoupených JUDr. Ivanou

Součkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00,

proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu životního prostředí, se

sídlem v Praze 10, Vršovická 65, PSČ 100 10, a 2. Státnímu fondu životního

prostředí České republiky, se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, PSČ 140 00,

IČO 00020729, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v

Praze 1, Karlovo nám. 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 39 500 000 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2010, o

dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince

2011, č. j. 19 Co 488/2011-93, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 19 Co

488/2011-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV). Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou uzavřenou dne 18. června 2001 mezi

žalobci společně s V. B. a původní žalobkyní Dubskou energetickou společností,

a.s. (dále také „Dubská energetická“), jednající členkou představenstva M. B.,

postoupila jmenovaným Dubská energetická pohledávku ve výši 59 250 000 Kč za

700 000 Kč. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že postupitel bude vymáhat postoupené

pohledávky svým jménem na účet postupníků a že postupitel je oprávněn oznámit

žalovaným v soudním sporu postoupení pohledávek podle této smlouvy a soudu

navrhnout záměnu v osobě žalobce kdykoli po 31. březnu 2002, vždy však do sedmi

dnů ode dne, kdy jej o to postupníci společně požádají. Dále soud prvního stupně zjistil, že plnou mocí ze dne 22. prosince 1999

zmocnila Dubská energetická JUDr. P. T., aby společnost zastupoval v tomto

řízení a vykonával veškeré úkony a to i tehdy, je-li třeba zvláštní plné moci. Podáním ze dne 2. července 2003 sdělila původní žalobkyně soudu, že dne 18. června 2001 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky a současně navrhla, aby

současní žalobci, jakožto postupníci, vstoupili do řízení namísto ní jako

žalobci. Usnesením ze dne 14. července 2003, č. j. 9 C 85/99-264, soud prvního stupně

podle § 107a o. s. ř. připustil, aby na místo původní žalobkyně Dubské

energetické společnosti, a.s., do řízení jako žalobci vstoupili Ing. S. K., V. B. a G. (správně G.) K. Jako den zániku funkce žalobců jako členů dozorčí rady je v obchodním rejstříku

uveden den 30. června 2001. Základní kapitál Dubské energetické činil v té době

1 000 000 Kč. Ode dne 24. listopadu 2001 neměla tato společnost žádného člena

představenstva a od 13. listopadu žádného člena dozorčí rady. Listinou datovanou 14. května 2001 se žalobci vzdali funkce členů dozorčí rady,

na listině je podpis obou žalobců a dále pod slovem „převzala“ podpis M. B. Abdikace členů dozorčí rady nebyla na programu valné hromady svolané na den 17. května 2001 a ani nebyla na této valné hromadě projednána. Listinou datovanou 30. června 2001 se žalobci vzdali funkce členů dozorčí rady

ke dni 30. června 2001. Zápisem o rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 13. září

2001 vzal jediný akcionář na vědomí, že se členové dozorčí rady vzdali své

funkce a tato funkce jim ke dni 30. června 2001 zanikla. Z těchto skutkových zjištění učinil soud prvního stupně závěr, že dne 18. června 2001 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky uplatněné touto

žalobou, žalobci byli až do 30. června 2001 členy dozorčí rady původní

žalobkyně a tato převáděla majetek za protihodnotu vyšší než 1/10 jejího

základního kapitálu. Oznámení o postoupení pohledávky bylo učiněno advokátem

jednajícím na základě plné moci ze dne 22. prosince 1999 v předmětném řízení

jako návrh na procesní nástupnictví doručený soudu dne 2. července 2003. Soud prvního stupně shledal neplatným hmotněprávní úkon – oznámení o postoupení

pohledávky, neboť v situaci, kdy Dubská energetická již přes dva roky neměla

žádný statutární orgán, nemohl nikdo dávat pokyny zmocněnci a ten sám nemohl

zformovat vůli právnické osoby.

Nelze obcházet zákonný způsob tvorby vůle a

jejího projevování statutárními orgány. Soud prvního stupně rovněž došel k

závěru, že na oznámení nelze hledět jako na řádné oznámení splňující zákonné

požadavky, neboť nebyla splněna lhůta oznámení postoupení bez zbytečného

odkladu. V takové situaci se neuplatní § 526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), upírající dlužníkovi právo

prokázání smlouvy o postoupení. Je tedy namístě zkoumat platnost smlouvy o

postoupení. Jelikož smlouvou o postoupení pohledávky převáděla původní žalobkyně majetek za

protihodnotu vyšší než 1/10 jejího základního kapitálu, musela být hodnota

tohoto majetku, v případě, že byl převáděn na členy dozorčí rady, stanovena na

základě znaleckého posudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům

zanikla funkce členů dozorčí rady Dubské energetické dne 30. června 2001. Tento

závěr odůvodnil tím, že v průběhu řízení byla prokázána existence listiny

nazvané jako vzdání se funkce členů dozorčí rady a datované dnem 14. května

2001, avšak při valné hromadě konané dne 17. května 2001, o jejímž průběhu byl

sepsán notářský zápis, nebyla otázka odstoupení z funkce orgánů společnosti

řešena a nebyla řešena ani otázka volby nových orgánů. Nadto jsou měsíc poté

sepsány listiny nazvané také jako vzdání se funkce členů dozorčí rady, které

však obsahují výslovné prohlášení žalobců, že se vzdávají funkce člena dozorčí

rady Dubské energetické k datu 30. června 2001. Tyto listiny se pak stávají

podkladem pro zápis změn do obchodního rejstříku. Podle tvrzení žalobců jejich

funkce členů dozorčí rady Dubské energetické zanikla ke dni 17. května 2001 a

listiny ze dne 30. června 2001 byly pořízeny pouze z důvodu „hladkého“ průběhu

rejstříkového zápisu. Tomuto tvrzení však neodpovídají skutková zjištění, ani

logický vývoj událostí. Pokud listiny o vzdání se funkce byly dne 14. května

2001 společnosti doručeny a odstoupení neprojednala následující valná hromada,

nebylo jediného logického důvodu, aby byly vytvořeny nové listiny a aby tyto

obsahovaly jasné prohlášení žalobců, že jejich funkce končí dne 30. června

2001. Dokonce ani ze zápisu o rozhodnutí jediného akcionáře společnosti Dubská

energetická ze dne 13. září 2001 neplyne, že společnost si byla vědoma toho, že

k zániku funkcí členů dozorčí rady mělo dojít kdykoli dříve. Soud prvního stupně případné odstoupení žalobců z funkcí členů dozorčí rady

posuzoval i z hlediska závěru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu České

republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. září 2003, sp. zn. 29 Odo

181/2003, a usnesení téhož soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. 29 Odo

1549/2005, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že účelem ustanovení § 66 odst. 1

obch. zák.

je na jedné straně umožnit orgánům či členům společnosti, aby mohli

odstoupit z funkce bez toho, že by jim v tom společnost mohla zabránit, ať již

aktivním jednáním nebo nečinností, na druhé straně pak ochránit společnost před

tím, že statutární orgán nebo jeho člen ukončí funkci ze dne na den, aniž dal

společnosti přiměřený čas k tomu, aby si za něj mohla najít adekvátní náhradu;

takový postup by totiž v konkrétním případě mohl zcela ochromit činnost

společnosti. Při tomto posouzení vyšel i z právního názoru vyjádřeného v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, č. j. 23 Cdo 3867/2007-517,

jímž Nejvyšší soud částečně zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 28. února 2007, č. j. 19 Co 517/2006-472, a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně uvedl, že odstoupení z funkce

datované dne 14. května 2001 bylo doručeno téhož dne společnosti do rukou M. B., členky představenstva, a tři dny poté se konala valná hromada, při které

podle názoru žalobců zanikla jejich funkce v dozorčí radě. I přesto, že dozorčí

rada je vnitřním kontrolním orgánem společnosti prověřujícím činnost

představenstva tak, aby při výkonu jeho působnosti nedocházelo k poškozování

zájmů společnosti a společníků, lze i na dozorčí radu aplikovat důvodný

požadavek, aby při odstoupení z funkce těsně před nebo při konání valné hromady

její funkce nezanikla ke dni konání valné hromady, ale tak, aby společnost měla

reálnou možnost nalézt a zvolit jiné členy tohoto orgánu, zejména pak za

situace, kdy se vzdají funkce všichni členové tohoto orgánu. Lze dovodit, že je

třeba na oznámení o ukončení funkce člena dozorčí rady doručené těsně před

konáním valné hromady společnosti přiměřeně aplikovat poslední větu ustanovení

§ 66 odst. 1 obch. zák. a posuzovat je jako oznámení učiněné na zasedání

příslušného orgánu společnosti. Pak platí, že výkon funkce osoby odstupující z

funkce končí uplynutím dvou měsíců po doručení oznámení společnosti, pokud tato

na žádost odstupující osoby nechválí jiný okamžik zániku funkce. Protože

společnost řádně schválila na žádost žalobců dne 13. září 2001 jako den zániku

funkce den 30. června 2001, funkce žalobců, členů dozorčí rady, skončila dne

30. června 2001. Majetek tak byl za protihodnotu vyšší než 1/10 základního

kapitálu převáděn v době, kdy žalobci byli stále členy dozorčí rady, hodnota

převáděného majetku tak musela být podle § 196a odst. 3 obch. zák. stanovena

posudkem znalce. Jelikož tomu tak v posuzovaném případě nebylo, je právní úkon

podle § 39 obč. zák. absolutně neplatný. Na žalobce tak žalovaná pohledávka

nepřešla a soud prvního stupně pro nedostatek aktivní legitimace žalobců žalobu

zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 19 Co 488/2011-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud částečně vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního

stupně, částečně zopakoval dokazování čtením podání původní žalobkyně ze dne

30.

června 2003 a podání jejího právního zástupce z téhož dne a listiny –

vzdání se funkce členů dozorčí rady ze dne 14. května 2001. Odvolací soud zjistil, že podáním ze dne 30. června 2003 sdělil právní zástupce

původní žalobkyně (JUDr. T.) soudu, že původní žalobkyně dne 18. června 2001

uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, jejíž úhrady se domáhá v tomto

řízení, že novými věřiteli se stali Ing. S. K., V. B. a G. K., přičemž navrhla,

aby noví věřitelé v souladu s § 107a o. s. ř. vstoupili do řízení na její

místo. Podáním z téhož dne sdělil JUDr. T., že převzal právní zastoupení Ing. S. K., V. B. a .G. K., že tito se stali novými věřiteli vymáhané pohledávky a

že souhlasí se svým vstupem do řízení. Dále odvolací soud zjistil, že listina –

vzdání se funkce členů dozorčí rady byla datována dnem 14. května 2001,

podepsána Ing. S. K., V. B. a G. K., že ji převzala M. B., členka

představenstva, s podpisem, bez uvedení data převzetí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalovaným svědčí námitka neplatnosti

postupní smlouvy, ale z důvodu, že oznámení o postoupení pohledávky ze strany

postupitele vůbec nebylo učiněno. To totiž mělo být provedeno podáním původní

žalobkyně – postupitelky ze dne 30. června 2003, toto podání je však podle

odvolacího soudu procesním úkonem původní žalobkyně vůči soudu, nikoli

hmotněprávním úkonem vůči dlužníkům. Soud prvního stupně uvažoval, že

hmotněprávní úkon může být včleněn do úkonu procesního, nicméně v takovém

případě by z procesního úkonu muselo být zřejmé, že hmotněprávní úkon (zde

oznámení o postoupení pohledávky ve vztahu k dlužníkům) skutečně obsahuje a že

má být prostřednictvím soudu dlužníkům (žalovaným) doručen. Podání původní

žalobkyně ze dne 30. června 2003 hmotněprávní úkon oznámení postoupení

pohledávky dlužníkům neobsahuje. Hmotněprávní úkon podle § 526 obč. zák. tak

nebyl učiněn a bylo tedy zbytečné se zabývat tím, zda JUDr. T. mohl činit

podání za původní žalobkyni – pouze pro úplnost odvolací soud uvedl, že JUDr. T. původní žalobkyni zastupoval na základě plné moci ze dne 22. prosince 1999,

byl zmocněn ke všem úkonům (včetně úkonů hmotněprávních), za žalobkyni mohl

dlužníkům oznámit postoupení pohledávky, byť žalobkyně v té době již neměla

statutární orgány, k zániku plné moci podle ustanovení § 28 o. s. ř. nedošlo,

nebylo ani třeba, aby žalobkyni byl ustanoven opatrovník dle § 29 odst. 2 o. s. ř., právě z důvodu, že měla zmocněnce s procesní plnou mocí. Ustanovení § 530

obč. zák. neumožňuje, aby si účastníci smlouvy o postoupení pohledávky dohodli,

že nedodrží lhůtu k oznámení pohledávky. Odvolací soud souhlasil i s druhým zásadním závěrem učiněným soudem prvního

stupně, tedy že žalobci byli členy dozorčí rady Dubské energetické až do 30. června 2001. Zdůraznil však, že nebylo prokázáno, kdy bylo vzdání se funkcí ze

dne 14. května 2001 doručeno společnosti, resp. jejímu představenstvu – nebylo

tedy prokázáno, že by se představenstvo Dubské energetické o vzdání se funkcí

členů dozorčí rady dozvědělo před konáním valné hromady dne 17. května 2001,

tedy že na této valné hromadě mělo být jejich odstoupení z funkcí projednáno.

Tomu, že se o tomto odstoupení představenstvo nedozvědělo, logicky odpovídá i

další postup, tedy vyhotovení abdikačních listin se vzdáním se funkcí k 30. červnu 2001. Vzhledem k tomu, že žalobci byli členy dozorčí rady až do 30. června 2001, bylo k platnosti postupní smlouvy ze dne 18. června 2001 podle §

196a obch. zák. třeba znaleckého posudku a jeho absence má za následek

absolutní neplatnost postupní smlouvy podle § 39 obč. zák. a tudíž i nedostatek

aktivní věcné legitimace žalobců v tomto řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost dovozují

z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí shledávají ve dvou rovinách. Jednak napadené rozhodnutí řeší určitou

právní otázku jiným způsobem, než tak činí Nejvyšší soud, jednak řeší otázku

oznámení postoupení pohledávky v rozporu s hmotným právem. Důvodnost dovolání žalobci spatřují v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně aplikoval § 526

a § 530 obč. zák. a na základě této nesprávné aplikace dospěl k nezákonným

závěrům. Dovolatelé nejprve namítají nesprávnost řešení otázky neplatnosti smlouvy o

postoupení pohledávky. Dovolatelé zopakovali argumenty užité před nižšími soudy

– že ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, tj. k 18. červnu 2001,

nebyli členy dozorčí rady postupitele, neboť 14. května 2001 doručili člence

představenstva Dubské energetické své abdikační listiny a tato členka byla

povinna zajistit, aby projednání jejich abdikace bylo zařazeno na jednání valné

hromady dne 17. května. 2001. Teprve následně dne 30. května 2001 byla uzavřena

smlouva o úplatném převodu cenných papírů, na základě které akcionáři

(personálně shodní s postupníky – žalobci v tomto sporu a členy dozorčí rady)

převedli 100 % akcií na nového akcionáře. Teprve poté došlo k uzavření smlouvy

o postoupení pohledávky. Za podstatné pro dovolání označili dovolatelé fakt, že soudy se bez dalšího

zabývaly problematikou (ne)platnosti smlouvy pohledem ustanovení § 196a obch. zák., tedy a priori přistoupili k věci tak, že pokud nebyl vypracován znalecký

posudek, musela být smlouva absolutně neplatná. Tato úvaha soudu je však podle

dovolatelů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 8. února

2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009), která se k dané problematice vyjadřuje tak, že

cílem zákonodárce bylo zabezpečit, že převod majetku mezi osobami spřízněnými z

titulu jejich funkcí ve společnosti bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, v

místě a čase obvyklou. Účelem ustanovení je eliminovat negativní důsledky

případného konfliktu mezi zájmy společnosti a osob jednajících jejím jménem. Soud má v každém sporu zkoumat, zda podmínky převodu byly obvyklé a zejména zda

jednáním zúčastněných subjektů vznikla společnosti škoda. V řízení nebylo

namítáno, že by Dubská energetická byla poškozena či že by žalobci byli

zvýhodněni. Cílem postoupení pohledávky bylo předat společnost novému akcionáři

bez historických zátěží, sporů apod. Druhý nesprávný závěr spočívá v řešení otázky platnosti postoupení pohledávky.

Soud prvního stupně uzavřel, že oznámení o postoupení pohledávky nebylo učiněno

bez zbytečného odkladu a navíc bylo učiněno osobou, která k tomu neměla

oprávnění. Odvolací soud konstatoval, že postoupení pohledávky doručené soudu a

jeho prostřednictvím žalovaným nesplňuje formální předpoklady takového oznámení

vyžadované zákonem. Takové řešení je podle dovolatelů v rozporu s hmotným

právem. Ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. stanoví pro případ, že postupitel

neinformuje dlužníka ve lhůtě, možnost tohoto dlužníka zprostit se závazku

plněním postupiteli, smlouva se však nestává neplatnou. Smyslem ustanovení je

totiž ochránit dlužníka, aby plnil dvakrát či vícekrát různým subjektům z

jednoho právního titulu. Prvoinstanční soud své rozhodnutí rovněž opřel o

názor, že původní žalobkyně v okamžiku oznámení o postoupení již nějakou dobu

neměla statutární orgán. Dle dovolatelů však tato skutečnost plnou moc

neomezuje, omezení plné moci musí být uvedeno přímo v plné moci. Lhůtu k

oznámení postoupení pohledávky si původní žalobkyně – postupitel a současní

žalobci – postupníci smluvně upravili. Nesprávná je i úvaha odvolacího soudu, který argumentoval tak, že oznámení o

postoupení pohledávky nebylo učiněno vůbec. Zákon však pro oznámení cesse

nestanovuje jakékoliv zvláštní náležitosti. Jedná se o právní úkon, který musí

vyhovovat obecným náležitostem právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.) a

smyslem ustanovení je ochrana dlužníka před situací, kdy by z titulu jedné

pohledávky musel vícekrát plnit. Žalovaní – dlužníci se hodnověrným způsobem

dozvěděli o tom, že došlo k postoupení pohledávky, věděli, kdo je jejich novým

věřitelem a nad rámec zákona jim byla poskytnuta i kopie smlouvy o postoupení

pohledávky. Pokud soud vykládá ustanovení § 526 obč. zák. tak, že oznámení

nesmí být učiněno způsobem, kterým bylo učiněno v této věci, je to zcela

evidentně výklad nepřípustně extenzivní a není konformní se zněním zákona a

jeho aplikační praxí. Podle názoru dovolatelů tak žalovaní v souladu s judikaturou (rozsudek

Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3002/2009, nález Ústavního soudu České

republiky sp. zn. I. ÚS 2276/08) nedisponují námitkou neplatnosti postupní

smlouvy. První žalovaná ve vyjádření k dovolání neshledala odlišné řešení právní otázky

neplatnosti postupní smlouvy odvolacím soudem oproti řešení Nejvyšším soudem. První žalovaná považuje za správná skutková zjištění a závěry soudu prvního

stupně a odvolacího soudu. Argumentace žalobců, která se týká § 196a obch. zák., je zavádějící. Cíl ustanovení nemění nic na tom, že právní úkon v rozporu

s tímto ustanovením zakládá absolutní neplatnost takového úkonu. První žalovaná se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu ohledně oznámení

postoupení pohledávky. Má tedy za to, že námitka neplatnosti postupní smlouvy

pro rozpor s § 196a obch. zák. je jí zachována a postupní smlouva právě pro

tento rozpor není platná. Za problematický pak považuje zánik či jakoukoliv dispozici s plnou mocí v

okamžiku absence statutárních orgánů a vůle společnosti. První žalovaná má dále za to, že oznamovací povinnost podle § 526 odst. 1 obč. zák.

ve lhůtě bez zbytečného odkladu nelze navenek anulovat dohodou stran. Pokud si tuto povinnost strany upraví, nesou důsledky svého počínání. Nadto

pokud pohledávka byla získána v rozporu s § 196a obch. zák., tedy v rozporu se

zákonem, má za to, že se příčí dobrým mravům, aby pohledávka byla mohla být

uplatňována těmi, kdo zákon porušili. První žalovaná navrhla, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto. Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru nelze na

předmětnou postupní smlouvu aplikovat výjimečný postup podle rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, na který

dovolatelé odkazují. V daném případě totiž nelze posoudit obvyklost úplaty za

postoupenou pohledávku, neboť jde o výjimečný a individuální případ – převod

sporné pohledávky, která byla v době převodu předmětem několikaletého soudního

sporu. Druhý žalovaný plně souhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně výkladu § 526 a

§ 532 obč. zák. Notifikace nebyla platně učiněna, dlužník má právo se dožadovat

prokázání existence smlouvy o postoupení pohledávky, resp. její platnosti. Druhý žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně

zamítnuto. Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále

jen „o. s. ř.“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního

řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního

řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),

nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se přihlíží

pouze výjimečně, a to pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není

vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního

předpisu. Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání dle obsahu podání mimo jiné na základě

právní otázky výkladu a aplikace § 526 a § 530 obč. zák. Napadají řešení této

právní otázky soudem prvního stupně, který uzavřel, že oznámení o postoupení

pohledávky nebylo učiněno bez zbytečného odkladu a navíc osobou, která k tomu

neměla mít oprávnění.

Rovněž nesouhlasí s řešením odvolacího soudu, který

konstatoval, že oznámení postoupení pohledávky doručené soudu a jeho

prostřednictvím žalovaným nesplňuje formální předpoklady takového oznámení

vyžadované zákonem.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud

rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatelé uplatnili důvod dovolání dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, když odvolací soud

nesprávně aplikoval § 526 a § 530 obč. zák. a na základě této nesprávné

aplikace dospěl k nezákonným závěrům.

Dovolání je důvodné.

Podle § 526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez

zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není

oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi

neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.

Podle § 526 odst. 2 obč. zák. oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky

postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.

Podle § 41 odst. 3 o. s. ř. hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je

účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v

řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního úkonu

předepsána písemná forma. Ustanovení § 40 odst. 3 se použije obdobně.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že podání z 30. června 2003

není hmotněprávním úkonem směřujícím vůči dlužníkovi, nýbrž pouze

procesněprávním úkonem adresovaným soudu. Uvedeným podáním původní žalobkyně

oznámila soudu, že uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, jejíž úhrady se

domáhá v tomto řízení, a že novými věřiteli se stali Ing. S. K., V. B. a G. K.

Byť uvedené oznámení bylo součástí procesního úkonu, šlo o projev vůle, kterým

postupitel oznamoval soudu, že došlo k postoupení pohledávky, přičemž tato

pohledávka byla vymezena odkazem na předmět probíhajícího řízení, byl vymezen

postupitel i postupníci. Jednalo se tedy o dostatečně určitý hmotněprávní úkon

(§ 37 obč. zák.) O tomto právním úkonu se dozvěděli i oba žalovaní – při

jednání soudu prvního stupně dne 14. července 2003 (srov. č. l. 212) a z

usnesení tohoto soudu ze dne 14. července 2003, č. j. 9 C 85/99-264. Tento

hmotněprávní úkon tak byl vůči nim od okamžiku, kdy se o něm dozvěděli, účinný

(§ 41 odst. 3 o. s. ř.).

Závěr odvolacího soudu tedy není správný.

Přestože odvolací soud nedošel k závěru, že podání z 30. června 2003 obsahovalo

i hmotněprávní úkon, zabýval se i tím, zda JUDr. T. mohl nadále zastupovat

původní žalobkyni v době, kdy tato již neměla statutární orgán.

V této situaci považuje Nejvyšší soud za potřebné pro úplnost uvést, že názor

odvolacího soudu ohledně plné moci zástupce původní žalobkyně byl správný – se

skutečností, že zmocnitelův statutární orgán nemá žádného člena, zákon

nespojuje zánik či omezení plné moci, zmocněnec je tudíž v jejím rozsahu nadále

oprávněn za zmocnitele jednat a vystupovat v řízení. Za této situace mohl JUDr.

P. T. jménem původní žalobkyně oznámit postoupení pohledávky dle § 526 odst. 1

obč. zák. a podat návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné i upozornit, že skutečnost,

že notifikace postoupení pohledávky dlužníkovi nebyla učiněna bez zbytečného

odkladu, není z hlediska platnosti postoupení nebo jeho notifikace významná.

Norma stanovící povinnost postoupení bez zbytečného odkladu notifikovat

dlužníkovi pouze upravuje, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno

dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže,

zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (§ 526 odst. 1 obč. zák.).

Dále je třeba uvést, že nelze zcela souhlasit s aplikací ustanovení § 196a

odst. 3 obch. zák. tak, jak učinil odvolací soud. Ten totiž pochybil, pokud jej

aplikoval, aniž by zkoumal, zda byl zachován účel, který je sledován stanovením

povinnosti zjistit hodnotu převáděného majetku znaleckým posudkem. Účelem

stanovení této povinnosti je zajistit, aby společnost nebyla poškozena jednáním

osob majících vliv na jednání společnosti. Z toho vychází ustálená judikatura

Nejvyššího soudu (jak správně poukázali dovolatelé), která formulovala závěr,

že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3

obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro

společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla

stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem (např. rozsudek velkého

senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února

2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009). Vzhledem k tomu, že posouzení platnosti

smlouvy z hlediska ust. § 196a odst. 3 obch. zák. je posouzením právním, měl

odvolací soud ex officio zkoumat, zda byla sjednána tržní cena (s poučením

žalobců podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Námitky dovolatelů týkající se data zániku jejich členství v dozorčí radě

původní žalobkyně, jsou námitkami, které rozporují skutková zjištění učiněná

prvoinstančním a odvolacím soudem, kterými je ovšem dovolací soud vázán. Tato

skutková zjištění dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat nemůže.

Odvolací soud však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. K takové vadě musí dovolací soud přihlížet z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud totiž dovodil, že nebylo prokázáno, kdy bylo vzdání se funkcí ze

dne 14. května 2001 doručeno společnosti, resp. jejímu představenstvu – nebylo

tedy prokázáno, že by se představenstvo Dubské energetické o vzdání se funkcí

členů dozorčí rady dozvědělo před konáním valné hromady dne 17. května 2001,

tedy že na této valné hromadě mělo být jejich odstoupení z funkcí projednáno.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že ohledně této skutečnosti žalobci

neunesli důkazní břemeno. Odvolací soud tak však učinil, aniž žalobce poučil

podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. v této souvislosti např. rozsudek velkého

senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června

2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011).

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší

soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2015

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu