23 Cdo 2746/2021-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Kerouš stavební s.r.o., se sídlem v
Salačově Lhotě, Velká Černá 7, identifikační číslo osoby 05418003, zastoupené
JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská
205, proti žalované RPproreal s.r.o., se sídlem v Trhanově, Pila 97,
identifikační číslo osoby 29160758, o zaplacení částky 301 193,76 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C
262/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.
6. 2021, č. j. 64 Co 107/2021-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky JUDr. Ladislavy Lebedové.
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 301 193,76 Kč s
příslušenstvím jako smluvní pokuty, kterou se žalovaná zavázala žalobkyni
uhradit pro případ prodlení s uhrazením ceny díla, jež žalobkyně pro žalovanou
provedla na základě smluv sjednaných v roce 2017. Rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 7 C 262/2020-23, Okresní soud v
Domažlicích jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 301 193,76 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 59 672,60
Kč (výrok II). Krajský soud v Plzni jako odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27
531,13 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soudu vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
dle kterých žalovaná dne 26. 2. 2019 sepsala listinu nazvanou „uznání závazku a
dohoda o splátkovém kalendáři“, ve které žalovaná uznala své závazky (dvě
pohledávky na zaplacení ceny díla) vůči žalobkyni v celkové výši 184 555 Kč,
které se staly splatnými dne 8. 11. 2018. Dále se zavázala, že tyto dluhy
uhradí do 31. 3. 2019, a pro případ, že své závazky do této dodatečné lhůty
nesplní, zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,3 % za každý den prodlení s
jejich zaplacením. Odvolací soud rovněž vyšel z toho, že žalovaná tyto uvedené
dluhy zaplatila až dne 27. 9. 2020. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží jí
uplatněný nárok, neboť bylo nepochybné, že se žalovaná dostala do prodlení se
zaplacením svých závazků a zavázala se zaplatit pro případ prodlení smluvní
pokutu, jejíž výši odvolací soud posoudil jako přiměřenou okolnostem případu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém
namítla, že sazba požadované smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a je tak v
rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že posouzením věci odvolacím
soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a navrhla,
aby dovolání žalované bylo odmítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou jednající prostřednictvím osoby,
která má právnické vzdělání dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty žalovaná v dovolání neuvádí, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý
dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což
však žalovaná v dovolání neučinila. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího
soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující vůči výroku I rozsudku
odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro
které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i ve
výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím
soudem. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
JUDr.
Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu