23 Cdo 276/2018-341
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci
žalobkyně BOHEMIA CAMION/CZ s.r.o., se sídlem v Brně, Drážní 254/9, PSČ 627 00,
IČO 25519875, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v
Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, PSČ 602 00, proti žalované Generali Pojišťovně
a.s., se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Bělehradská 299/132, PSČ 120 00, IČO
61859869, o zaplacení částky 90 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 175/2015, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 211/2017-316, t
a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 211/2017-316,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 26 C 175/2015-281,
zavázal žalovanou zaplatit za žalobkyni společnosti Leman International System
Transport A/S částku 90 000 EUR s příslušenstvím představující škodu, ke které
došlo v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 23. 6. 2011, kdy jde o plnění z
pojistné smlouvy č. 0323303933 uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (výrok pod
bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně rozhodoval o uplatněném nároku žalobkyně na zaplacení
pojistného plnění, které má (podle žaloby) žalovaná za žalobkyni uhradit
poškozené společnosti Leman International System Transport A/S. Podle soudu
prvního stupně bylo prokázáno, že došlo k dopravní nehodě, tedy ke škodné
události předvídané pojistnou smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení,
zjištěna byla škoda, za kterou odpovídá žalobkyně, i její výše. Zjištěný
skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 44 odst. 1 a § 43
odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, v rozhodném znění, tj. ve
znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZPS“), z jehož § 44 odst. 1 vyplývá, že z
pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo, aby za něj pojistitel v
případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši určené právním
předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá, a to až do výše
limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě; dále vyšel z ustanovení
§ 43 odst. 3 ZPS, podle něhož náhradu škody platí pojistitel poškozenému;
poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li
zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak. Podle soudu prvního stupně
nelze postupovat podle § 44 odst. 3 ZPS, který stanoví pouze možnost, nikoli
však povinnost, aby pojištěný nejprve škodu sám uhradil, a poté se domáhal
pojistného plnění po žalované.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70
Co 211/2017-316, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu
zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že posouzení věci soudem prvního stupně není
správné. Z ustanovení § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“) vyplývá zásada, že rozsudek je závazný pouze pro
účastníky řízení; tato zásada se v projednávané věci nutně uplatní v závěru o
nevykonatelnosti rozhodnutí, které by zakládalo právo na plnění ve prospěch
jiné osoby, než účastníka řízení. Pojištění odpovědnosti za škodu, jehož
základní charakteristiku vyjadřují ustanovení § 43 odst. 3 a § 44 odst. 1 ZPS,
plní nepochybně společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v
uspokojení svých nároků závislí na platební schopnosti škůdce, jehož
odpovědnost je pojištěna. Přes tento zájem však pojistitel podle obecné zásady
upravené v § 43 odst. 3 ZPS nevstupuje na místo poškozeného, odpovědnost musí i
nadále nést především ten, kdo škodu způsobil. Účastníky právního vztahu z
pojištění jsou zásadně pojistitel a pojištěný a přímé právo poškozeného ve
vztahu k pojistiteli může být založeno jen právním předpisem. Odmítne-li
pojistitel plnit poškozenému, je třeba uplatnit právo na náhradu škody vůči
škůdci. Právo na pojistné plnění proti pojistiteli může poté pojištěný uplatnit
na základě pravomocného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě
škody, na niž se pojištění vztahuje a kterou byl nucen uhradit. Své závěry
odvolací soud podpořil i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla
v celém rozsahu. Žalobkyně předně namítla překvapivost napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, který zaujal odlišný právní názor oproti soudu prvního
stupně, aniž by zopakoval kterýkoli z důkazů a aniž by jí umožnil se k nově
zaujatému právními názoru vyjádřit. Dále namítla, že odvolací soud vyložil
příliš formalistickým způsobem ustanovení § 159a o. s. ř. a § 44 odst. 1 a
odst. 3 ZPS a nesprávně posoudil právní otázku, kterou je právo žalobkyně
domáhat se s poukazem na ustanovení § 44 odst. 1 ZPS uložení povinnosti
žalované plnit podle sjednané pojistné smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, na danou věc nelze použít, a pokud
ano, měla být vyřešená právní otázka v tomto konkrétním případě posouzena
jinak. Podle žalobkyně je přímo zákonem dán její nárok domáhat se, aby za ni
žalovaná v souvislosti s dopravní nehodou uhradila způsobenou a konkrétně
vyčíslenou škodu. O vykonatelnosti rozsudku nelze pochybovat, neboť vychází
přímo ze zákonného ustanovení, ukládá práva a povinnosti pouze účastníkům
řízení a je vykonatelný podle § 351 o. s. ř. postupným ukládáním pokut.
Požadavek odvolacího soudu, aby v případě, že pojistitel odmítne z pojistné
smlouvy plnit, proběhl soudní spor mezi poškozeným a škůdcem (pojištěným),
jehož výsledkem by byla soudem stvrzená odpovědnost pojištěného za škodu, coby
podklad nároku na pojistné plnění proti pojistiteli, je neadekvátní, stejně
jako požadavek, aby byla aktivní legitimace pojištěného vůči pojistiteli
založena úhradou škody z vlastních zdrojů. S odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, žalobkyně namítá, že takový výklad
by byl formalistický a mechanický a nesměřoval by ke spravedlivému výsledku.
Uvedenou právní otázku je třeba vyřešit i s ohledem na konkrétní a do značné
míry extrémní okolnosti případu (zejména s ohledem na zahraniční prvek a
nutnost vést spor s poškozenou s vysokými náklady v zahraničí), ze kterých
plyne, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1354/2006, nejsou v projednávané věci použitelné. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť má za
to, že dovolání žalobkyně není přípustné. Odvolací soud správně aplikoval
závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1354/2006, které jsou plně použitelné i v projednávané věci. Podle § 44 odst. 3
ZPS je pojištěný oprávněn domáhat se vůči pojistiteli pojistného plnění pouze
tehdy, pokud prokáže, že poškozeného sám odškodnil. V daném případě žalobkyně
poškozeného neodškodnila a lze se domnívat, že jej v budoucnu ani odškodňovat
nebude.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů;
dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Žalobkyně v dovolání především namítala, že by Nejvyšší soud měl rozhodnout
jinak, než jak v dosavadní praxi rozhodoval, otázku aktivní legitimace ve sporu
o pojistné plnění proti pojistiteli, resp. nároku pojištěného, aby pojistitel
za pojištěného uhradil vzniklou škodu přímo poškozenému. Nejvyšší soud shledal
dovolání žalobkyně přípustné, neboť otázka možnosti u soudu uplatnit právo
pojištěného na to, aby za něj pojistitel uhradil vzniklou škodu přímo
poškozenému, byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s rozsudkem velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016.
Podle § 43 odst. 3 ZPS náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený
však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní
právní předpis nebo pojistná smlouva jinak.
Podle § 44 odst. 1 ZPS z pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo,
aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve
výši určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá,
a to až do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.
Podle § 44 odst. 3 ZPS uhradil-li pojištěný škodu, za kterou odpovídá, přímo
poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do
výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel.
Z uvedeného se tak jednoznačně podává, že zákon výslovně zakotvuje právo
pojištěného požadovat, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události
uhradil škodu poškozenému, za kterou podle zákona pojištěný odpovídá, a to až
do výše limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.
Ačkoliv Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1354/2006, v souvislosti s výkladem obsahově shodných ustanovení § 822 a § 823
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12 2004 (dále
jen „obč. zák.“), dospěl ve vazbě na výklad § 159a o. s. ř. k závěru, že proti
pojistiteli může nárok na pojistné plnění pojištěný uplatnit až poté, co je mu
pravomocně uložena povinnost k náhradě škody, k níž se pojištění vztahuje, a
kterou byl nucen uhradit, byl tento názor pozdější judikaturou překonán.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 10.
2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, Nejvyšší soud uvedl, že pojištěný je
legitimován k uplatnění práva vůči pojistiteli na uhrazení vzniklé škody přímo
poškozenému. Byť tento závěr nebyl v předmětném rozhodnutí blíže rozveden, je
zřejmé, že Nejvyšší soud revidoval své dřívější závěry, které v aplikační praxi
vzbuzovaly rozpory.
Závěr o tom, že úmyslem zákonodárce bylo ustanovením § 44 odst. 1 ZPS přiznat
pojištěnému právo požadovat po pojistiteli, aby za něj plnil v souladu s
podmínkami pojistné smlouvy ve prospěch poškozeného, je nepochybný nejen ze
samotného textu uvedeného ustanovení zákona, ale též z důvodové zprávy k zákonu
o pojistné smlouvě, v níž se uvádí, že „z tohoto pojištění vzniká pojištěnému
právo, aby za něj pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy nahradil
škodu, kterou způsobil jinému a za kterou odpovídá podle zvláštního zákona nebo
ke které se smluvně zavázal. Plnění pojistitele může být smluvně omezeno
limitem pojistného plnění. Nebylo-li omezeno, je pojistitel povinen plnit v
rozsahu a ve výši skutečné škody, za kterou pojištěný odpovídá. Pokud pojištěný
uhradil poškozenému škodu přímo, vzniká mu proti pojistiteli právo na úhradu
vyplacené částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou plnil
pojistitel. Náhradu škody platí pojistitel poškozenému. Ten však nemá přímý
nárok vůči pojistiteli, pokud zvláštní zákon nebo pojistná smlouva nestanoví
jinak.“
Záměrem zákonodárce bylo tedy upravit postup, podle nějž má škodu za
pojištěného škůdce, za níž je pojištěný odpovědný a na níž se vztahuje
předmětné pojištění, nahradit zásadně pojistitel v souladu s obsahem pojistné
smlouvy, přičemž tuto škodu má pojistitel nahradit přímo poškozenému (srov. §
43 odst. 3 a § 44 odst. 1 ZPS). Pouze v případě, že pojištěný sám (dobrovolně)
uhradí škodu přímo poškozenému, vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo
na úhradu vyplacené částky, tj. částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou
smlouvou a zákonem měl povinnost plnit pojistitel (srov. § 44 odst. 3 ZPS). Na
uvedeném nemůže nic změnit ani to, že zákonodárce výslovně upravil, že
poškozený nemá přímý nárok na zaplacení škody v souladu s pojistnou smlouvou
vůči pojistiteli, není-li jiným zákonem či pojistnou smlouvou stanoveno jinak.
Účastníky právního vztahu z pojištění jsou totiž zásadně pojistitel a pojištěný
(event. pojistník) a přímé právo poškozeného ve vztahu k pojistiteli může být
založeno jen právním předpisem nebo pojistnou smlouvu (k tomu viz závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006). V
řešené věci se ovšem nedomáhá náhrady škody po pojistiteli poškozený, nýbrž
pojištěný, který požaduje, aby pojistitel v souladu s § 44 odst. 1 ZPS za něj
uhradil škodu poškozenému. Pojištěný se tak domáhá po pojistiteli svého práva
způsobem výslovně upraveným a předpokládaným v zákoně, konkrétně v již
citovaných ustanoveních § 43 odst. 3 ZPS a § 44 odst. 1 ZPS.
Závěr o tom, že pojištěný je v řešené věci oprávněn domáhat se po pojistiteli,
aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému, vyplývá jednak přímo ze zákona (§
43 odst. 3ZPS a § 44 odst. 1 ZPS), jednak z úmyslu zákonodárce vyjádřeného
důvodovou zprávou a v neposlední řadě také z rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Uvedený závěr je rovněž v souladu se smyslem a účelem dané právní úpravy.
Nejvyšší soud již dříve vyjádřil názor, že pojištění odpovědnosti za škodu plní
společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých
nároků na náhradu škody závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je jeho
odpovědnost pojištěna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 1354/2006). Uvedenému účelu právní úpravy pojištění odpovědnosti za
škodu odpovídá závěr, že pojištěný má právo domáhat se po pojistiteli, aby za
něj uhradil způsobenou škodu přímo poškozenému. Smyslu a účelu uvedené právní
úpravy by naopak neodpovídal takový výklad ustanovení § 44 odst. 1 ZPS, který
by ospravedlňoval závěr, podle něhož osoba, která se pojistila proti riziku
způsobení škody (pojištěný), nebude v případě vzniku pojistné události
oprávněna domoci se po pojistiteli pojistného plnění v souladu s pojistnou
smlouvou, bez toho aniž by nejprve sama uhradila způsobenou škodu. Povinnost
pojištěného nejprve nahradit škodu poškozenému a až následná (podmíněná)
možnost pojištěného požadovat pojistné plnění po pojistiteli může totiž vést
(zejména v případě způsobení velké škody, jejíž nahrazení je pro pojištěného
objektivně nemožné) k porušení chráněných zájmů pojištěného i poškozeného.
Dříve uvedený závěr rozhodovací praxe o tom, že pojištění odpovědnosti za škodu
plní společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení
svých nároků na náhradu škody závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je
jeho odpovědnost pojištěna, je tak třeba doplnit též o ochranu zájmů
pojištěného, který se (zpravidla) dobrovolně pro případ vzniku odpovědnosti za
škodu pojistí za účelem ochrany jeho majetkových zájmů a eliminace negativních
důsledků spojených se vznikem jeho odpovědnosti za škodu.
Postupu, při němž se pojištěný může domáhat toho, aby za něj pojistitel
nahradil škodu přímo poškozenému, nebrání ani ustanovení § 159a o. s. ř., podle
nějž je výrok pravomocného rozhodnutí závazný pouze pro účastníky řízení.
Rozhodnutí, kterým je pojistiteli uložena povinnost nahradit za pojištěného
poškozenému v souladu s pojistnou smlouvou škodu způsobenou pojištěným,
zavazuje pouze pojistitele a opravňuje pouze pojištěného, tedy účastníky
řízení. Pojistiteli uložená povinnost svědčí pouze ve prospěch pojištěného,
který se na základě uzavřené pojistné smlouvy domohl svého práva, aby za něj
byla pojistitelem uhrazena škoda, kterou by v případě neuzavření předmětné
pojistné smlouvy byl povinen hradit sám. Skutečnost, že pojistné plnění má být
uhrazeno k rukám poškozeného, nečiní poškozeného osobou oprávněnou domáhat se
výkonu předmětného rozhodnutí. Poškozený bude vždy moci uplatňovat své právo na
náhradu škody pouze vůči škůdci. Škůdce (pojištěný) však na základě předmětného
rozhodnutí bude oprávněn domáhat se toho, aby jej pojistitel zbavil povinnosti
(tj. aby konal v jeho prospěch) nahradit jím způsobenou škodu v uvedené výši.
Jelikož předmětné rozhodnutí zakládá právo na plnění pouze ve prospěch
pojištěného (byť k rukám poškozeného), nelze akceptovat závěr odvolacího soudu
o jeho nevykonatelnosti.
K odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že stejné právní závěry
zaujal i v rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017.
Protože se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při
řešení otázky oprávněnosti nároku pojištěného, aby za něj pojistitel uhradil
vzniklou škodu přímo poškozenému, a tuto otázku tak vyřešil nesprávně, Nejvyšší
soud napadený rozsudek v celém rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, § 226
odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu