23 Cdo 2812/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní
věci žalobkyně T. s. r. o., proti žalovanému Ing. Z. V., o zaplacení částky
1.749.352,- Kč a vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 1.964.000,-
Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C
38/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 17. prosince 1998, č. j. 6 Co 2684/98-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovanému částku 1.344.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 66.387,50 Kč do 3 dnů
od právní moci tohoto rozsudku a žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 12.
1998 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. I výroku o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni 563.352,- Kč (odst. I výroku), dále zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v jeho odstavci třetím s tím, že vzájemný návrh
žalovaného, aby žalobkyně byla povinna zaplatit mu částku 1.964.000,- Kč s
přísl., se vylučuje k samostatnému řízení a probíhající řízení se v tomto
rozsahu zastavuje a věc se v tomto rozsahu postupuje Krajskému soudu v Českých
Budějovicích ve věcech obchodních jako věcně a místně příslušnému (odst. II
výroku), přičemž rozsudek soudu prvního stupně v odst. II výroku o zamítnutí
návrhu co do částky 1.186.000,- Kč zůstává nedotčen (odst. III výroku);
odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem
prvního stupně 18.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalovaný
je povinen žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku
10.050,- Kč k rukám JUDr. Z. S., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se zabýval otázkou, zda
žalovaným uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o
dílo ve výši 1.344.000,- Kč z důvodu nedodržení termínu dokončení stavby,
kterou v odvolacím řízení rozšířil a požadoval uhrazení částky 1.964.000,- Kč s
příslušenstvím, je vzájemným návrhem dle § 97 a násl. o. s. ř. a dovodil, že
jde o vzájemný návrh, který je nedělitelný, nelze ho štěpit a přesahuje částku
50.000,- Kč. Protože měl být dle přesvědčení odvolacího soudu tento nárok
vyloučen k samostatnému řízení již před soudem prvního stupně, odvolací soud
zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o
vzájemném návrhu žalovaného tak, že žalobkyně je povinna zaplatit mu částku
1.964.000,- Kč s přísl., řízení v tomto rozsahu zastavil a postoupil věc
Krajskému soudu v Českých Budějovicích k samostatnému řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni 563.352,- Kč z důvodu nezaplacení záloh i faktury
za vícepráce vyúčtované dle smlouvy o dílo, ve znění dodatků 1 a 2 ze dne 15.
7. a 25. 9. 1992, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby v objemu prací
uvedených v technické zprávě a rozpočtu stavby zpracované projektové
dokumentace s tím, že čas splnění závazku byl stanoven na 29. 12. 1992 a cena
díla činila 1.750.000,- Kč. V řízení bylo nesporné, že zálohy a faktura za
vícepráce žalobkyni nezaplatil; namítal absenci aktivní věcné legitimace
žalobkyně v této věci, neboť sama sebe nesprávně označila jako T., spol. s r.
o., ačkoli v době vydání platebního rozkazu vydaného soudem prvního stupně,
který byl podkladem pro nárok žalobkyně, společnost s takovou firmou
neexistovala, poněvadž správným názvem žalobkyně v rozhodné době byl S. – T.,
spol. s r. o. Špatné označení firmy žalobkyně však nezpůsobilo nemožnost
individualizace tohoto subjektu v soudním řízení, zvláště pokud v této době
jiná společnost, jež by měla v názvu „T.“ neexistovala, a žalovaný neměl
pochybnosti o tom, že právě této společnosti, se kterou uzavřel smlouvu o dílo,
měl za provedené dílo zaplatit. Protože žalobkyně je právní nástupkyní v žalobě
označené společnosti, má nárok na zaplacení úroků z prodlení ze záloh, které
měl žalovaný žalobkyni dle dodatku č. 2 zaplatit a dále i na úrok z prodlení
plynoucí za vyúčtované a nezaplacené vícepráce.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Podáním ze dne 2. 2. 1999, předaným k poštovní přepravě dne 8. 2. 1999,
doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 9. 2. 1999, nazvaným „Odvolání proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci navrhovatele T., spol.
s r. o. proti odpůrci Ing. V. Z.“napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu.
V odůvodnění svého podání dovolatel po rekapitulaci dosavadního stavu řízení a
skutkových zjištění zejména uvedl, že přiznaný úrok z prodlení z nezaplacené
částky 680.000,- Kč v celkové výši 563.352,- Kč společnosti T.s. r. o.
nepřísluší, protože nebyl v platebním rozkaze, č. j. 14 C 325/93-20 přiznán.
Dále brojí proti výši nezaplacené zálohy 680.000,- Kč, neboť je v rozporu se
smlouvou o dílo. Z „odvolání“ se dále podává, že žalovaný zaplatil zálohy ve
výši 650.000,- Kč a zbývajících 30.000,- Kč žalobkyni nepřísluší, protože žádné
tvrzené vícepráce nebyly mezi stranami smlouvy písemně dohodnuty a žalobkyní
provedeny. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že firma T. s. r. o. v době
vydání platebního rozkazu neexistovala, a proto jí nepřísluší ani přiznané
úroky z prodlení. Závěrem se žalovaný „odvolal“ proti usnesení Okresního soudu
v Českých Budějovicích, č. j. E 1169/94-10, „neboť zní ve prospěch firmy, která
opět neexistuje a žádám zrušení“.
Z protokolu sepsaného u soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 1999 plyne, že
žalovaný mínil svým podáním ze dne 8. 2. 1999 podat dovolání proti odst. I
výroku rozsudku odvolacího soudu, byl poučen dle § 240 a násl. o. s. ř. o
náležitostech dovolání a že prohlásil, že si zvolí do 3 týdnů advokáta, jenž
jej bude v dovolacím řízení zastupovat a zašle soudu řádné dovolání.
Vrchní soud v Praze zaslal podání žalovaného na odvolací soud, jemuž byl
doručen dne 22. 2. 1999.
Usnesením ze dne 9. 9. 199, doručeným žalovanému dne 30. 9. 1999, soud prvního
stupně žalovaného vyzval, aby své podání ze dne 8. 2. 1999, označené jako
odvolání a podané u Vrchního soudu v Praze, které do protokolu soudu prvního
stupně dne 17. 3. 1999 označil jako dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
doplnil tak, aby v dovolání, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR, uvedl dovolací
důvody a ustanovení, o které opírá přípustnost dovolání. Dále jej soud prvního
stupně upozornil na povinné advokátní zastoupení dovolatele a vyzval jej ke
zvolení advokáta pro dovolací řízení a předložil plnou moc, to vše do patnácti
dnů od doručení tohoto usnesení. Soud prvního stupně žalovaného závěrem poučil
o následcích nesplnění této výzvy, a to o zastavení dovolacího řízení.
V podání ze dne 1. 10. 1999, předaném k poštovní přepravě dne 1. 10. 1999,
nazvaném „doplnění dovolání“, uvedla JUDr. Z. V., toho času advokátka, že
žalovaný podal dovolání proti odst. I. a IV. výroku rozsudku odvolacího soudu,
„které odůvodňuje ve svém podání ze dne 2. 2. 1999“ a závěrem navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jej
zamítá a že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalovanému.
Žalobkyně se, jak je zřejmé z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního
stupně, k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Podle části dvanácté (přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. prosince
1998, je Nejvyšší soud ČR povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31.
prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným), zastoupeným advokátkou, jež
podání žalovaného ze dne 2. 2. 1999 doplnila o rozsah dovolání, uvedla, že
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, a dále odkázala na shora
specifikované podání žalovaného ze dne 2. 2. 1999.
Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku, neboť podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaný dovoláním výslovně napadl odstavec
prvý výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl výrok rozsudku soudu prvního
stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 563.352,- Kč potvrzen,
a dále odst. IV. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Takové vady žalovaný nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné ani podle §
238 odst. 1 písm. a), protože napadeným odst. I. výroku rozsudku odvolacího
soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání není přípustné ani
podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., který stanovil, že dovolání je
přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě
však tyto podmínky splněny nebyly, neboť potvrzujícímu rozsudku sice
předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 11. 1997, č. j. 6 Co
2162/97 a 6 Co 6163/97-88, ale soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem,
poněvadž rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 1997, č. j. 12 C 38/95-53,
byl zrušen z toho důvodu, že bylo nutné provést další dokazování a dál s tím,
že se soud prvního stupně musí zabývat tím, zda v odvolacím řízení vznesený
návrh žalovaného je vzájemným návrhem či nikoli.
Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. l o. s. ř., neboť odvolací soud
ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání, jak je z jeho
rozhodnutí zřejmé, nevyslovil.
K posouzení tedy zbývá přípustnost dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam.
Žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl. Proto přípustnost dovolání
není dána ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 972/2002,
dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky).
Dovolací soud shledává potřebným k tomu dodat, že o rozhodnutí odvolacího
soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se podle ustálené judikatury
jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi
vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v
rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury
publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
řešena v souladu s ustálenou soudní praxí anebo jejíž řešení vyplývá nepochybně
z jasného ustanovení zákona (viz např. rozhodnutí publikované pod č. C 71
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Z
uvedeného a z obsahu „dovolání“ je zřejmé, že o takové rozhodnutí odvolacího
soudu v dané věci nejde.
Dovolatel výslovně napadl rovněž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení před
soudem prvního stupně (odst. IV. výroku). Takový výrok, ač je součástí
rozsudku, má povahu usnesení, u nějž je přípustnost dovolání poměřována
ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Existenci vad řízení, jež
dovolatel ani netvrdil, dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR přitom
vyloučil již dříve, dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. výslovně vylučuje
v části věty za středníkem. V daném případě nejde ani o žádný z případů
vyjmenovaných v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/ a ustanovení § 239
o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání již proto, že nejde o potvrzující
rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR z výše uvedených důvodů proto rozhodl tak, že dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyl úspěšný a žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
nevznikly (§ 243b odst. 4, 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu