23 Cdo 2826/2022-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce D. V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, proti žalovanému Š. W., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 2/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 12/2022-215, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 17 Cm 2/2021-173, uložil žalovanému povinnost uveřejnit na jeho facebookovém profilu omluvu způsobem a ve znění ve výroku specifikovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky naplnění skutkové podstaty § 2967 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), při hodnocení konkurence ochrany dobrých mravů při hospodářské soutěži a veřejného zájmu na možnosti vyslovit vlastní závěr, i když se jedná o závěry hodnotící, stejně jako při hodnocení porušení dobrých mravů vysloveného sdělení bez zjišťování pravdivosti či nepravdivosti předmětného sdělení.
Namítá, že soudy nezjišťovaly pravdivost sdělení žalovaného uveřejněného na jeho facebookovém profilu dne 11. 5. 2020 a rezignovaly tak na zjištění významného kritéria pro posouzení jednání žalovaného z hlediska základního práva na svobodu slova. Příspěvek žalovaného byl uveřejněn na jeho osobním profilu, nejednalo se o komerční sdělení, motivem bylo vyjádření zklamání z toho, jak se vůči němu žalobce zachoval. Dále žalovaný v dovolání upřesnil, v čem konkrétně se soudy nezabývaly pravdivostí údajů uvedených v jeho příspěvku.
Žalovaný má za to, že nemůže být v rozporu s dobrými mravy, pokud uváděl o žalobci pouze pravdivé skutečnosti. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za zjevně bezdůvodné či nepřípustné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o.
s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Dovolatel ve svém dovolání neformuluje konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud v souvislosti s hodnocením konkurence ochrany dobrých mravů při hospodářské soutěži a veřejného zájmu soutěžitele na možnosti vyslovit vlastní závěr odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání.
Stejně tak dovolatel nespecifikuje, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, resp. neuvádí dostatečně vazbu na konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst.
2 o. s. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. Lze tak uzavřít, že dovolatel ve svém dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být (dle jejího mínění) jiné, nevymezuje však řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Zpochybňuje-li pak dovolatel závěr soudů o pravdivosti údajů uvedených žalovaným v jeho příspěvku, napadá tím správnost skutkových zjištění soudů. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.