23 Cdo 2842/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně G. a., spol. s r. o., v likvidaci, , proti žalované S. p. h., s,
zastoupené JUDr. V. H., advokátem, , o zaplacení částky 1 428 685 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 151/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2007,
č. j. 3 Cmo 341/2006-188, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2007, č. j. 3 Cmo
341/2006-188, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2005, č. j.
39 Cm 151/2003-138, ve výrocích pod body I a II se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a zamítl žalobu co do
částky 169 048,10 Kč s 7,5% úroky z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok
pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době od 24. 11. 2000 do 4. 3. 2001
se v prostorách Obrazárny Pražského hradu konala výstava O. I. (dále jen
„výstava“), jejímž pořadatelem byla žalovaná. Část finančních prostředků na
zajištění výstavy měla být opatřena z grantu uděleného v rámci projektu P. –
kulturní metropole 2000, většina finančních prostředků však měla být zajištěna
italskou společností M. od sponzorů. Soud prvního stupně zjistil, že zpočátku
byl kurátorem výstavy jeden z italských odborníků a souběžně s ním na základě
smlouvy ze dne 30. 3. 1999 i Ing. K.B., podnikající jako fyzická osoba,
užívající označení G. A.. S Ing. K. B. uzavřela žalovaná mandátní smlouvu,
podle které měl Ing. K. B. získávat sponzory, kteří by poskytli prostředky na
zajištění celého projektu.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že kromě výstavy bylo od počátku
plánováno i vydání odborné publikace, v níž by byly využity materiály
zajišťované pro výstavu. Na jaře roku 2000 došlo ke jmenování nové kurátorky
výstavy, Dr. P., a bylo rozhodnuto i o dalších změnách v organizaci výstavy.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně fakticky zajišťovala hrazení nákladů
na realizaci výstavy s tím, že část takto zajištěných materiálů mohla být
použita i pro připravenou publikaci. Ačkoli žalobkyně uvažovala nad tím, že by
vydala publikaci i sama za předpokladu určitých protiplnění ze strany žalované,
tyto otázky nebyly nikdy mezi účastníky řízení dořešeny a publikace, ač byla
připravena i za pomoci Dr. P., vydána nebyla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by
mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření ústní dohody ohledně poskytnutí
překlenovacího úvěru na úhradu nákladů pro přípravu a realizaci výstavy, podle
které by byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni prostředky vynaložené na
přípravu a realizaci celého projektu. Soud prvního stupně ale vzal za
prokázané, že žalobkyně fakticky hradila dodávky a služby potřebné pro
realizaci projektu, a to v celkové výši 2 263 490,80 Kč (včetně promlčené části
nároku).
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná je povinna vrátit
žalobkyni prostředky, které žalobkyně na celý projekt poskytla. Celou věc soud
posoudil jako nárok žalobkyně plynoucí z bezdůvodného obohacení žalované podle
§ 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), resp. § 454 ObčZ. Přes
námitky žalované, že při přípravě projektu spolupracovala s Ing. B. nikoli jako
s jednatelem žalobkyně, ale jako s podnikatelem – fyzickou osobou, a že tedy
žalobkyně není ve sporu aktivně legitimovaná, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalovaná přesto věděla, že žalobkyně nějaké náklady na akci hradí a
sama žalovaná měla mít prvořadý zájem na tom zaručit hladký průběh celé akce
řádnými smlouvami. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nebyla-li
existence smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou prokázána, hradila
žalobkyně náklady na přípravu projektu bez právního důvodu. Žalobkyně tedy tím,
že poskytla žalované prostředky na náhradu nákladů skutečně vynaložených na
výstavu, umožnila žalované výstavu realizovat. Soud prvního stupně proto
uzavřel, že žalobkyně plnila za žalovanou to, co měla žalovaná po právu plnit
sama. Žalovaná je tedy povinna vydat žalobkyni náklady, které žalobkyně takto
vynaložila, z titulu bezdůvodného obohacení.
Při určování výše bezdůvodného obohacení vycházel soud prvního stupně z dokladů
předložených žalobkyní, přičemž některé z položek ze seznamu nákladů vyloučil,
jelikož jejich souvislost s realizací výstavy nebyla zřejmá. Soud prvního
stupně dále přihlédl i k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná, a
nepřiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení rovnajícího se
nákladům vynaloženým žalobkyní před datem 3. 7. 1999. Celkem tedy soud prvního
stupně žalobu jako nedůvodnou co do výše 160 048,10 Kč zamítl, ve zbývající
části, tedy do výše 1 259 636,90 Kč, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni i
požadované úroky z prodlení za dobu od 1. 1. 2002 do zaplacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2007, č. j.
3 Cmo 341/2006-188, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod
body I a II potvrdil a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího
řízení. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně přesně a úplně zjistil
skutkový stav tak, jak vyplynul z provedeného dokazování, a že z takto
dostatečně zjištěného skutkového stavu pak vyvodil odpovídající právní závěry.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatila nárok na úhradu žalované
částky proti žalované z titulu tvrzené ústně uzavřené smlouvy, nikoli však ze
smluv uzavřených mezi Ing. B. jako fyzickou osobou a žalovaným. Z toho důvodu
odvolací soud nepřihlédl k námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně,
kterou žalovaná v průběhu řízení opakovaně namítala. Odvolací soud považoval za
nedůvodnou také námitku žalované, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s
návrhem žalobkyně, která se domáhala zaplacení žalované částky z titulu
tvrzeného smluvního vztahu, a soud prvního stupně posoudil žalovaný nárok jako
bezdůvodné obohacení. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že
žalobkyně se žalobou domáhala vrácení nákladů, které vynaložila v souvislosti s
pořádáním výstavy. Žalobkyně v řízení prokázala, že dané náklady vynaložila, a
právní posouzení dané situace je potom věcí soudu. Odvolací soud se dále
nezabýval otázkou žalovanou popíraného zápočtu proti její pohledávce z titulu
komisionářské smlouvy. Stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, co je
předmětem sporu, a proto nepovažoval za potřebné se otázkou komisionářské
smlouvy zabývat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Přípustnost dovolání opírá žalovaná o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná je toho názoru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní
otázku v rozporu s hmotným právem a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
První pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v potvrzení rozsudku
soudu prvního stupně, když tento přiznal žalobkyni i úrok z prodlení ode dne 1.
1. 2002. Odvolací soud přitom konstatoval, že konkrétní obsah tvrzeného ústně
uzavřeného smluvního vztahu nebyl prokázán, a jde tedy o nárok z bezdůvodného
obohacení. Počátek běhu prodlení však soud stanovoval tak, jako by se jednalo o
nárok ze smluvního vztahu. Byla-li pohledávka žalobkyně kvalifikována soudem
prvního stupně jako pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, bylo nutné
přiznat žalobkyni úrok z prodlení z příslušné částky
nejdříve od 25. 9. 2003, tedy ode dne následujícího po dni,
kdy byla žaloba doručena žalované. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud
potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, který o nároku žalobkyně na úrok z
prodlení nerozhodl správně, řešil ve svém rozhodnutí právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolatelka dále vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že se
nezabývaly námitkou žalované, že jí měla být především uložena povinnost vydat
to, co bezdůvodným obohacením nabyla. Soudy se nezabývaly otázkou, zda je
žalovaná schopna poskytnuté plnění vrátit (přičemž bylo-li nějaké plnění
poskytnuto, bylo dle názoru dovolatelky poskytnuto ve věcech, nikoli v
penězích), a bez dalšího uložily žalované povinnost nahradit bezdůvodné
obohacení v penězích. Odvolací soud tak řešil právní otázku v rozporu s hmotným
právem (konkrétně s ustanovením § 458 odst. 1 ObčZ).
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s námitkou
žalované, že žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení ve výši finančních
prostředků, které žalobkyně na uskutečnění projektu vynaložila, ale je nutné
vycházet z takové částky, která odpovídá částkám, které by ten, kdo se
bezdůvodně obohatil, vynaložil obvykle v daném místě a čase na dosažení
stejného plnění. Odvolací soud dle názoru dovolatelky v tomto pochybil, když
neprovedl znalecké dokazování ohledně skutečné výše bezdůvodného obohacení.
Rozhodoval tak v rozporu s hmotným právem a zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z těchto důvodů dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítá, že by napadené rozhodnutí bylo v
rozporu s hmotným právem. K námitce dovolatelky ohledně počátku počítání úroků
z prodlení žalobkyně podotýká, že se tato otázka nedotýká meritu věci a že je
tedy nemá pro rozhodnutí dovolacího soudu žádný význam. Žalovaná nadto opomněla
skutečnost, že byla již dříve žalobkyní upozorněna na to, že uhrazení
vynaložených nákladů bude po žalované požadováno.
K námitce žalované, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že žalovaná měla
žalobkyni vydat především to, co žalovaná bezdůvodným obohacením nabyla, uvádí
žalobkyně, že v daném případě se jednalo především o bezdůvodné obohacení,
které spočívalo ve výkonech, které byly pro žalovanou vykonávány. Žalovaná dle
názoru žalobkyně v průběhu řízení pouze tvrdila, že nárok žalobkyně je
vykonstruovaný, a až ve chvíli, kdy byl žalobkyni nárok pravomocně přiznán,
začala žalovaná tvrdit, že nějaké plnění od žalované obdržela a že jej
žalobkyni může vrátit. Podle žalobkyně toto tvrzení žalované nebylo konkrétní a
neobsahovalo příslušná skutková tvrzení a návrhy důkazů k nim. Žalovaná nadto
započala tyto skutečnosti tvrdit nikoli před soudem prvního stupně, ale až ve
fázi odvolacího řízení. Žalobkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby
Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a uložil žalované povinnost uhradit
žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání
je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka předně namítá, že soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, když
přiznaly žalobkyni úrok z prodlení od 1. 1. 2002, jak bylo požadováno v žalobě.
Soud prvního stupně ani soud odvolací nezdůvodnily počátek prodlení žalované.
Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena. Za
den splatnosti se proto považuje v případě bezdůvodného obohacení ve vztahu,
který má charakter vztahu obchodního, den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného
odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 340 odst. 2 ObchZ).
Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku dochází k prodlení
dlužníka podle § 365 ObchZ. Prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení tak plyne
ode dne následujícího po dni splatnosti závazku. Rozsudky soudů obou stupňů
neobsahují skutkové zjištění, že by žalobkyně vyzvala žalovanou k placení
žalované částky. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod
číslem C 1746, svazek 24/2003) lze v takovém případě za kvalifikovanou upomínku
(žádost věřitele o plnění) považovat podání žaloby na zaplacení pohledávky.
Podle ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. tento hmotněprávní úkon účastníka
učiněný vůči soudu je účinný i vůči žalovanému, a to od okamžiku, kdy se o něm
v řízení dozvěděl, tedy zpravidla od okamžiku, kdy je mu doručen stejnopis
žaloby. Přiznal-li odvolací soud žalobkyni úrok z prodlení ode dne 1. 1. 2002,
aniž dovodil, že ke dni 31. 12. 2001 již uplynula lhůta k plnění podle § 340
odst. 2 ObchZ, pak tuto otázku nesprávně právně posoudil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
plnila za žalovanou to, co měla žalovaná po právu plnit sama (vznik
bezdůvodného obohacení z důvodu uvedeného v § 454 ObčZ). Tento konečný právní
závěr ovšem soudy nezaložily na řádném skutkovém zjištění. Skutková podstata
bezdůvodného obohacení upravená v § 454 ObčZ je naplněna tehdy, pokud ten, kdo
plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění
povinen. Přitom mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se
plní za jiného. Předpokladem této skutkové podstaty je tedy jistý dluh
dlužníka, který třetí osoba věřiteli uhradí, aniž by k tomu byla ze smlouvy
povinna dlužníkovi. Vznikne tak bezdůvodné obohacení v rozsahu toho, co třetí
osoba uhradila věřiteli, aby dluh dlužníka zanikl. Aby mohl soud posoudit věc
tak, že žalobkyně plnila za žalovanou to, co měla žalovaná po právu plnit sama,
je třeba učinit skutkové zjištění a na základě tohoto zjištění právní závěr, že
žalobkyně skutečně plnila za žalovanou její dluh. Neučiní-li soud takové
skutkové zjištění, je třeba věc posoudit jako vznik bezdůvodného obohacení z
jiné skutkové podstaty uvedené v § 451 odst. 2 ObčZ. Posouzení právní otázky,
ze které skutkové podstaty bezdůvodné obohacení vzniklo, má totiž vliv na
posouzení toho, co a v jaké formě je žalovaná povinna žalobkyni vydat. Pokud by
totiž šlo o plnění za jiného, měla by žalobkyně nárok na vydání tohoto plnění. Pokud by šlo o plnění, které poskytla žalobkyně žalované bez právního důvodu,
měla by v případě peněžitého plnění žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného
obohacení v hodnotě odpovídající tomuto plnění. Pokud by však plnění spočívalo
v plnění nepeněžitém, bylo by prvořadou povinností obohaceného vydat to plnění,
jež bylo bezdůvodně získáno. Podle ustanovení § 458 ObčZ musí být totiž vydáno
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména
proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Způsob vydání bezdůvodného obohacení in natura stanoví zákon na prvém místě. Poskytnutí peněžité náhrady přichází v úvahu nejen v případech, kdy majetkovým
prospěchem byla určitá činnost, pracovní výkon či služba nebo kdy obnovení
předešlého stavu je technicky vyloučeno (věci byly v mezidobí spotřebovány,
individuálně určená věc byla zničena apod.), ale i tehdy, je-li vydání věci in
natura hospodářsky neúčelné zejména s přihlédnutím ke všem důsledkům, k nimž by
vrácením věci došlo. Při úvaze o tom, zda je dobře možné vydání toho, co bylo
neoprávněně získáno, je totiž třeba přihlížet k důsledkům tohoto navrácení v
předešlý stav, aby k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo dokonce zničení
věcí, jež by mohly jinak sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny. (Švestka,
Jiří a kol. Občanský zákoník : komentář. I, § 1-459. Praha : C. H. Beck, 2008). Z výše uvedeného je zřejmé, že soud má prvořadou povinnost posoudit, zda lze s
ohledem na stanovená omezení vydat bezdůvodné obohacení poskytnuté in natura.
Až v tom případě, kdy soud zjistí, že vydání poskytnutých věcí není podle výše
stanovených pravidel dobře možné, je třeba uvažovat o výši peněžité náhrady. Výši peněžité náhrady je potom třeba stanovit dle tzv. obecné ceny, tedy takové
ceny, kterou by ten, kdo se bezdůvodně obohatil, vynaložil obvykle v daném
místě a čase na dosažení stejného plnění. Nelze tedy jednoduše vycházet z
nákladů, které žalobkyně na zajištění výstavy vynaložila. To samozřejmě
neplatí, jak shora uvedeno, v případě, že bezdůvodné obohacení na straně
žalované vzniklo z důvodu uvedeného v § 454 ObčZ.
Žalobkyně uplatňovala žalobou nárok vyplývající podle jí uplatněného právního
názoru z ústně uzavřené smlouvy o spolupráci a spolufinancování výstavy. Soudy
posoudily věc právně jinak než žalobkyně, tedy jako nárok z bezdůvodného
obohacení. V takovém případě měly však postupovat podle ustanovení § 118a odst.
2 o. s. ř., podle něhož má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní
stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka,
aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností., resp. podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., podle něhož zjistí-li předseda senátu v
průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného
odkladu, a poučí jej o následcích této výzvy. Tak je třeba postupovat i v
dalším řízení ve věci. Po doplnění potřebných skutkových zjištění soud rozhodne
o rozsahu a formě vydání bezdůvodného obohacení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích pod body I a II a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu