23 Cdo 2854/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně SUPER PET, a. s., se sídlem v Poděbradech, Revoluční 1381, identifikační číslo osoby 27116808, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, proti žalované ECS Eurofinance, s. r. o., se sídlem v České Lípě, Mimoňská 3223, identifikační číslo osoby 27334929, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jinonická 804/80, o zaplacení 249.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 5. 2021, č. j. 29 Co 155/2020-134, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 5. 2021, č. j. 29 Co 155/2020-134, se zamítá.
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 249.284 Kč s příslušenstvím (první výrok), rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a ve kterém navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnila tím, že „nelze v dnešní bezprecedentní době nezmínit okolnost, která ovlivňuje celý svět, veškeré ekonomické i další fungování společnosti, tj. covidovou pandemii.
V takové chvíli de facto ze dne na den či maximálně v horizontu několika málo týdnů je žalovaná postavena do situace, kdy tyto nároky žalobkyně musí plnit. Žalovaná nezastírá, že se pokusila s žalobkyní domluvit na určitém postupu plnění a zatím tak i plní – do dnešního dne plnila nárok na náhradu nákladů řízení, zároveň v nejbližších dnech musí bezpodmínečně plnit nárok ve výši ? jistiny – ale situace je zkrátka taková, že nároky žalobkyně jsou pravomocné a vykonatelné a doslova každý den hrozí žalované exekuce, jež by zcela upřímně v popsané době bezprostředně ohrozila její ekonomické fungování a působila závažnou újmu“.
Dodává, že pozdější změna rozhodnutí na základě zásahu dovolacího soudu může přijít po úplném plnění vůči žalobkyni, která z důvodů výše popsaných naopak později může být v situaci, že nebude možné, případně ani exekučně, plnit zpět vůči žalované. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhuje dovolání odmítnout. K návrhu na odklad vykonatelnosti žalobkyně uvedla, že jej považuje za nadbytečný a bezpředmětný. Podle ustanovení § 243 písm. a) o.
s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedná se o předpoklady, které musí být splněny kumulativně, a to 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Dovolací soud v rozhodnutí sp. zn.
27 Cdo 5003/2017 dále rozvádí, že závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí], se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele), a to i se zřetelem k rozsahu jeho majetku a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (k tomu dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). V projednávané věci se však hrozba závažné újmy, jež by měla vzniknout žalované na jejích právech a jež je nezbytným předpokladem vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, z návrhu žalované ani z obsahu spisu nepodává.
Žalovaná netvrdí a nedokládá žádné individuální okolnosti, jež by opodstatnily závěr o existenci hrozby závažné újmy na jejích právech, když pouze v obecné rovině argumentuje covidovou pandemií. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost žalované o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
dále například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1848/2007). V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná pochybila při vyhodnocení situace pozdního doručení nabídky uchazeče a doporučení zařadit jej znovu do veřejné soutěže a vypracováním dopisu s informací uchazeči o opětovném zařazení do veřejné soutěže. Odvolací soud pro svůj závěr o pochybení žalované vyšel ze zjištění, že z vyrozumění o pozdním doručení nabídky pro veřejnou zakázku i z obsahu protokolu finančního úřadu z finanční kontroly jasně vyplývá, že v podmínkách pro veřejnou zakázku byla stanovena povinnost učinit nabídky na kontaktní adrese zadavatele do 14.
10. 2013, 14:00 hod. V podmínkách pak bylo výslovně uvedeno, že za okamžik doručení nabídky se považuje její fyzické převzetí u kontaktní osoby zadavatele na uvedené kontaktní adrese, a nikoliv datum odeslání nabídky. Odvolací soud uvedl, že poskytovatel dotace správně posoudil, že nabídka uchazeče byla dnem 16. 10. 2013 doručena opožděně a z nabídky uchazečů proto měla být vyřazena, respektive do nabídky znovu zařazena být neměla. Dále pak uvedl, že ze závěru protokolu o kontrole poskytovatele dotace, jak je podrobně shrnuto i ve zprávě o daňové kontrole finančního úřadu, je nepochybné, že poskytovatel dotace správně nepovažoval za podstatné, zda nabídka byla dne 14.
10. 2013 doručena na poštu v Poděbradech, neboť to nebylo místo podstatné pro splnění včasnosti podané nabídky. Podstatné je stanovisko poskytovatele dotace, který výslovně připustil, že dne 14. 10. 2013 již zásilka byla předána poště v místě sídla zadavatele veřejné zakázky, nikoliv však v sídle zadavatele, které bylo určeno jako místo pro doručení nabídky. Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem daného případu (i k sjednanému závazku žalované postupovat při plnění zadání s nejvyšší možnou odbornou péčí) nepovažuje závěr odvolacího soudu o porušení smluvené povinnosti za rozporný s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka přitom částí svých námitek souvisejících s otázkou porušení povinnosti žalovanou vychází při právním posouzení z vlastních skutkových zjištění. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka má dále za to, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3186/2010, z něhož dovolatelka cituje, že „se nelze spokojit se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání žalobce vadným. Je totiž třeba řešit otázku, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu […].
K tomu nepostačí pouhá citace dotčených právních předpisů, předcházející vlastnímu skutkovému a právnímu hodnocení věci ani obecné vymezení předpokladů této odpovědnosti. Je naopak nutno rozlišit mezi tím, kdy daňový poradce zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později orgány veřejné moci odmítnut), a kdy například podá za svého klienta daňové přiznání opožděně, s formálními (technickými) nedostatky apod.“, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 838/2020.
Nejvyšší soud neshledal rozpor v závěru odvolacího soudu s výše citovanými rozsudky. Odvolací soud výslovně uvedl, že žalovaná pochybila při vyhodnocení situace pozdního doručení nabídky uchazeče a doporučení zařadit jej znovu do veřejné soutěže a vypracováním dopisu s informací uchazeči o opětovném zařazení do veřejné soutěže. Porušila tak sjednanou smluvní povinnost postupovat s nejvyšší možnou odbornou péčí. Výše uvedené námitky směřující do závěru odvolacího soudu o porušení smluvené povinnosti žalovanou tak přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka dále dovolacímu soudu předkládá jako dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda je krácení dotace škodou a zda se jedná o škodu ve formě skutečné škody nebo ušlého zisku. V souvislosti s těmito otázkami namítá, že na dotaci neexistuje právní nárok a že nepovažuje za možné, aby krácená dotace byla ušlým ziskem (soukromoprávní škodou) žalobkyně, za kterou může odpovídat administrátor dotace. Ve vztahu k těmto otázkám Nejvyšší soud odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, v němž je uvedeno, že ušlým ziskem může být i neobdržená (část) dotace, pokud by žalobce měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání dotace (majetkového prospěchu) zasáhlo protiprávní jednání škůdce (srov. také v něm odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3296/2017). Nejedná se tak o otázky dovolacím soudem dosud neřešené a současně Nejvyšší soud neshledává relevantní důvody, pro které by měl tyto otázky posoudit jinak.
Navíc pokud jde o samotnou otázku, zda se jedná o škodu skutečnou nebo ušlý zisk, pak její řešení není pro danou věc relevantní. Provedeným dokazováním v nalézacím řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že došlo ze strany poskytovatele dotace k uplatnění sankce 25 % z hodnoty dotace, tj. došlo ke zkrácení dotace o částku 249.284 Kč, což představuje škodu v majetkové sféře žalobkyně. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3498/2021, a ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
Ve vztahu k otázce existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody dovolatelka s odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítá, že musí existovat a být soudem vymezena konkrétní (smluvní či zákonná) porušená povinnost škůdce, která je příčinou následku spočívajícího ve vzniku škody poškozeného. Takovou povinnost však odvolací soud nevymezil. Podle ustálené rozhodovací praxe zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000). Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že skutečností, jež vedla ke vzniku újmy na straně žalobkyně (zkrácení dotace), bylo pochybení žalované při vyhodnocení situace pozdního doručení nabídky uchazeče a doporučení zařadit tento subjekt znovu do veřejné soutěže a vypracováním dopisu s informací uchazeči o opětovném zařazení do veřejné soutěže.
Tento závěr odpovídá shora nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k příčinné souvislosti. Zpochybňuje-li dovolatelka tento závěr námitkou, že pokud by žalobkyně (byť neúspěšné) doručení doložila, ke krácení dotace by nedošlo, jak uzavřel kontrolní orgán, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž zjištěný skutkový stav, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Z dokazování neplyne skutkové zjištění o závěru kontrolního orgánu, že pokud by žalobkyně neúspěšné doručení doložila, nedošlo by ke krácení dotace.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem - § 241a odst. 1 o. s. ř. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (či rozsudku soudu prvního stupně) dovolatelce bránily v uplatnění jejích práv. Zbývá dodat, že z § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje a není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka v souvislosti s namítanou vadou nepřezkoumatelnosti odkazuje. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu