Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Irish Pub Vsetín, s.r.o., se sídlem Vsetín, Žerotínova 1114, PSČ
755 01, identifikační číslo osoby 25845837, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou
Záhorcovou, advokátkou se sídlem Zlín, Mostní 5552, proti žalovanému T. D. M.,
zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova
1101, o zaplacení částky 396 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 10 Cm 89/2005 o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č.j. 8 Cmo
21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radky
Píšťkové Záhorcové, advokátky se sídlem Zlín, Mostní 5552.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. března 2011, č.j. 8 Cmo
21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, potvrdil výrokem I. rozsudek Krajského soudu v
Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. září 2010, č.j. 10 Cm 89/2005-153, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 2. listopadu 2010, č.j. 10 Cm 89/2005-171 ve
výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 396 640 Kč s
úrokem z prodlení ročně 15,4 % ročně z částky 396 640 Kč za dobu od 16.7.2001
do zaplacení a ve výroku IV. o zaplacení náhrady nákladů řízení České
republice; výrokem II. odvolací soud změnil výrok III. soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně a
učinil shodné skutkové závěry i právní závěry jako Krajský soud v Ostravě -
pobočka v Olomouci. Oba soudy konstatovaly, že mezi žalovaným a L. V., jako
zhotovitelem, předchůdcem žalobkyně, byla uzavřena smlouva o dílo dne
20.8.1997, přičemž L. V. své povinnosti zhotovitele splnil – viz předávací
protokol ze dne 31.1.1998, však žalovaný nezaplatil celou cenu díla, když
neuhradil cenu vyúčtovanou fakturou č. 9801 a později tutéž částku fakturou č. 9814. Soudy opřely svůj závěr o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni
požadovanou částku ve výši 396 640 Kč o uznání závazku ze dne 3.5.2001, které
má všechny potřebné náležitosti písemného uznání závazku podle § 323 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soudy neuznaly námitku žalovaného, že uznaný
závazek ve výši 396 640 Kč nebyl dostatečně identifikován, jestliže uznání
závazku obsahovalo identifikaci závazku osobou dlužníka a věřitele, právní
důvod závazku (provedení prací na interiéru restaurace Bulldog v Interhotelu
Moskva ve Zlíně) i jeho výši (396 640 Kč) a to i s odkazem na fakturu č. 9801. Odvolací soud přihlédl zároveň k tomu, že L. V. jiné práce než na uvedeném
interiéru pro objednatele neprováděl. Žalovaný neprokázal zánik uznaného
závazku. Pokud uvedená pohledávka ze smlouvy o dílo byla posléze postoupena L. V. na
společnost Irská hospoda s.r.o. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne
4.9.2001 a ta ji následně postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 30.6.2009, je
podle závěru obou soudů žalobkyně aktivně legitimována. Za neodůvodněnou
považovaly oba soudy námitku žalovaného ve směru neplatnosti smluv o postoupení
pohledávek ze dne 4.9.2001 a 30.6.2009. Soudy dospěly ze skutkových zjištění k
závěru, že první postupní smlouva obsahovala dostatečně určitou specifikaci
postupované pohledávky jejím důvodem, osobou dlužníka i výší závazku. Jestliže
bylo ve smlouvě odkazováno na jinou fakturu, než kterou původně L. V. svou
pohledávku vůči žalovanému uplatnil, nemělo to podle závěrů obou soudů vliv na
určitost vymezení pohledávky, jestliže i v této další faktuře byla pohledávka
vymezena obdobným způsobem jako na faktuře původní a mezi žalovaným a L. V. byl
uzavřen pouze jediný právní vztah, takže nemohlo být pochyb o identifikaci
postoupené pohledávky. Ani druhou postupní smlouvu nepovažovaly soudy za
neplatnou pro neurčitost postoupení, byl-li ve smlouvě odkaz ohledně předmětu
postoupení na první postupní smlouvu, která byla přílohou druhé postupní
smlouvy. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za oprávněnou
žalovaným vznesenou námitku zániku závazku započtením své pohledávky vůči
žalobou uplatněné pohledávce.
Oba soudy dospěly k závěru, že jednostranné
zápočty žalovaného ze dne 13.3.2008 a ze dne 24.11.2006, učiněné žalovaným v
jiném řízení, jsou neplatné pro jejich neurčitost dostatečné specifikace
pohledávek, když ze započtení nevyplývá, které z uvedených pohledávek po
započtení zanikají a které zůstaly neuhrazeny, použil-li žalovaný pro zápočet
pouze součet pohledávek a nikoliv jednotlivé pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že soudy nesprávně posoudily započtení vzájemných
pohledávek mezi žalobkyní a žalovaným. Je přesvědčen, že ze započtení bylo
možno dovodit, jaké pohledávky zápočtem zanikají a které zůstávají neuhrazené. Poukazuje na to, že ke specifikaci pohledávek došlo již v roce 2006 před
Krajským soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Cm 12/2000, a to přípisem
nazvaným Vyjádření k podání nazvanému „Doložení listinných důkazů“ z 25.7.2006
a 24.11.2006. Žalovaný nově specifikoval započtení vzájemných pohledávek
přípisem ze dne 15.11.2010. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tímto
započtením ze dne 15.11.2010, které mu bylo předloženo společně s odvoláním. Za další důvod dovolání považuje dovolatel skutečnost, že na straně žalobkyně
se jedná o neexistentní pohledávku, neboť nemohla být postoupena pohledávka za
žalovaným na žalobkyni, když v právním vztahu se žalobkyní byl L. V. přičemž
jemu žalobkyně dlužila částku 396 640 Kč z titulu neuhrazení provedeného díla v
restauraci žalobkyně Bulldog ve Zlíně. L. V. proto nemohl postoupit
neexistující pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Dovolatel dále namítá, že soudy pochybily, jestliže se nezabývaly otázkou, zda
ze strany žalobkyně nedošlo k jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pokud žalobkyně dluží žalovanému
podstatně vyšší finanční částku za provedené dílo. Žalobkyně dluží žalovanému 1
243 553,70 Kč, což je předmětem řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 C
12/2000. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v
napadeném rozsahu, týkající se částky 396 640 s úrokem z prodlení ve výši 15,4
% ročně za dobu od 16.7.2001 do zaplacení, zrušen a věc byla v tomto rozsahu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný po podání dovolání doručil soudu přípis ze dne 22.1.2012 zvaný
„Doplnění dovolání žalovaného....“. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má
za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné
a ani důvodné. Ohledně započtení ze dne 13.3.2008 má shodně se soudy za to, že
toto započtení je obsahově neurčité. K započtení ze dne 24.11.2006 uvedla, že
soudy správně posoudily toto započtení jako neurčité a navíc zdůraznila, že
toto započtení bylo zasláno soudu ve formě vyjádření se k žalovanému nároku,
jak sám žalovaný v dovolání uvádí, a nikoliv právnímu předchůdci žalobkyně,
jako údajnému dlužníku.
Pokud se týká započtení ze dne 15.11.2010 uvedla, že
žalovaný již dne 15.12.2009 prokazatelně věděl, že uvedená pohledávka byla
postoupena na žalobkyni a tedy zápočet nemohl být proveden, protože žalovaný
proti žalobkyni (nikoliv proti právnímu předchůdci žalobkyně) nemá žádnou
pohledávku, která by mohla být započtena. Žalobkyně se dále domnívá, že v dané věci nedošlo k žádnému porušení dobrých
mravů. Je přesvědčena, že po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby
pohledávku, kterou vymáhá několik let, nebylo možné postoupit na jinou osobu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného ze dne 20.6.2011 bylo podáno
včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovolací soud nepřihlédl k
podání ze dne 22.1.2012, označené jako „Doplnění dovolání žalovaného …….“,
neboť toto doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež
uplynula dne 6.7.2011, a proto k tomuto podání nemůže být přihlédnuto (§ 242
odst. 4 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, nemůže být důvodná námitka žalovaného, jíž
popírá existenci pohledávky, která je předmětem řízení, jestliže bylo v řízení
prokázáno, že pohledávka uplatněná žalobou ve výši 396 640 Kč byla povinnou
stranou uznána v uznání závazku ze dne 3.5.2001, které má všechny potřebné
náležitosti písemného uznání závazku podle § 323 obch. zák. - byl-li uznaný
závazek ve výši 396 640 Kč dostatečně identifikován osobou dlužníka a věřitele,
právním důvodem závazku (provedení prací na interiéru restaurace Bulldog v
Interhotelu Moskva ve Zlíně) i jeho výši (396 640 Kč) a to i s odkazem na
fakturu č. 9801. Z řízení nevyplynulo, že by žalovaný prokázal neexistenci
uznaného závazku. Jestliže strana žalovaná platně uznala svůj závazek vůči
žalobkyni, bylo na žalovaném aby prokázal opak, neboť za této situace přešlo
důkazní břemeno na žalovaného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.4.2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikovaném v Soudní judikatuře, seš. č. 7/2002, pod označením SJ 127/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že
závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá
splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na
dlužníku (žalovaném)]. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že nedůvodná je i námitka žalovaného k
posouzení započtení učiněného žalovaným vůči uplatněné pohledávce žalobkyně
jako neplatného právního úkonu pro jeho neurčitost. Ze skutkových zjištění
odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný v zápočtu vzájemných pohledávek ze dne
13.3.2008 uvedl pouze výčet pohledávek žalobkyně vůči žalovanému a výčet
pohledávek žalovaného vůči žalobkyni, pohledávky žalobkyně sečetl, stejně jako
své pohledávky, a započetl finanční částku součtu svých pohledávek vůči součtu
pohledávek žalobkyně, z čehož odvolací soud správně dovodil, že z takového
započtení nelze dovodit, které jednotlivé pohledávky započtením zanikly, a
proto je učiněné započtení neplatné pro neurčitost. Takový závěr soudu je plně
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne
18.2.2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, či usnesení ze dne 23.2.2005, sp. zn. 29
Odo 174/2004, rozsudek ze dne 10.4.2008, sp. zn.
32 Cdo 3082/2007, případně
usnesení ze dne 16.7.2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 – všechny veřejnosti
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v
uvedených rozhodnutích dospěl k závěru, že v případě započtení více vzájemných
pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají
provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být
tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které
pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně shledal uvedenou neurčitost právního úkonu započtení i v
započtení učiněném žalovaným v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 12/2000 podáním ze dne 24.11.2006, jestliže se ztotožnil se všemi
právními závěry soudu prvního stupně. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se nezabýval započtením ze dne
15.11.2010, předloženým mu společně s odvoláním, namítá tím ve skutečnosti
neúplnost dokazování v dané věci neprovedením navržených důkazů. Tato námitka
sice může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je
postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z
důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná,
jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a
nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy. Dovolací soud dále řešil námitku dovolatele, že se soudy nezabývaly posouzením
jednání žalobkyně, které bylo podle jeho právního názoru v rozporu s dobrými
mravy. Nejprve je nutno konstatovat, že soud prvního stupně se námitkou, zda
jednání žalobkyně nebylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy, zabýval a
dovodil, že jednání žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., neboť skutečnost, že irská hospoda, s.r.o. neuhradila částku, která je
předmětem jiného soudního řízení, nezpůsobuje nemravnost jednání žalobkyně,
která uplatňuje pohledávku získanou v souladu se zákonem na základě postoupení
pohledávky od věřitele žalovaného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se
ztotožnil se všemi právními závěry napadené části rozsudku soudu prvního
stupně, nelze dovodit, že by námitka dovolatele byla oprávněná. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam, a proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Podle výsledku dovolacího řízení
má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před
novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném
znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137
odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve
výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.