23 Cdo 2883/2021-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, ve věci žalobce P. B., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalovanému V. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, o zaplacení 1 085 452 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 528/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 11 Co 37/2021-200, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 11 Co 37/2021-200, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 5 C 528/2018-169, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 085 452 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 156 384,90 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 31 363,20 Kč (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný včasné dovolání.
V dovolání žalovaný současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť by mu případnou exekucí hrozila závažná újma. Poukazuje na to, že je starobním důchodcem (s jedinými příjmy právě z důchodu), že celková výše platební povinnosti uložené napadeným rozhodnutím (včetně příslušenství a nákladů řízení) v součtu přesahuje částku 1 500 000 Kč, přičemž případná exekuce (srážkami z důchodu a prodejem jeho movitých věci) by jej přivedla do stavu existenční nouze. Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, jež je veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz). Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). V poměrech projednávané věci je s ohledem na výši přiznaného nároku zřejmé, že bude-li podle dovoláním napadeného rozhodnutí zahájena exekuce, dovolateli hrozí závažná újma na jeho právech, neboť vymáhání takové částky je způsobilé významně zasáhnout do jeho poměrů.
Dovolání žalovaného nemá vady, které by bránily pokračovat v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně (podané účastníkem, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná v dovolacím řízení) a ve vztahu k výroku o věci samé též objektivně (neplatí pro něj omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř.). Přípustnost i důvod dovolání jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., charakter dovoláním napadeného rozhodnutí umožňuje nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci, a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud proto (aniž by jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé) podle § 243 písm. a) o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozsudku odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec předseda senátu
zák.“), přičemž vzhledem ke znění tam posuzovaných všeobecných pojistných podmínek pojistitele a definici pojistné události v nich obsažené („odcizení věci krádeží vloupáním nebo loupežným přepadením“) dovodil, že v dané věci byl vznik povinnosti pojistitele plnit vázán pouze na vznik shora definované pojistné události a nikoliv na splnění sjednaného způsobu zabezpečení, který představoval stanovení povinností pojištěného vyžadovaných pojistitelem s ohledem na stanovený limit pojistného plnění. V návaznosti na to v poměrech tam projednávané věci Nejvyšší soud učinil závěr (žalovaným citovaný v dovolání), že nesplněním těchto povinností neztrácí pojištěný nárok na sjednané pojistné plnění pro případ pojistné události, nastupují však účinky ustanovení § 799 odst. 3 obč. zák. a pojistitel je – při splnění zde stanovených předpokladů – oprávněn pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit.
V tam řešené věci tedy Nejvyšší soud posuzoval aplikaci ustanovení jiného právního předpisu, a to vzhledem k jím zjištěnému obsahu všeobecných pojistných podmínek (odlišných od nyní projednávané věci). Neřešil otázku neplatnosti ujednání pojistné smlouvy (pojistných podmínek) pro rozpor se zákonem ani otázku povahy aplikovaného zákonného ustanovení (§ 799 odst. 1 a 3 obč. zák.) jako kogentního či dispozitivního. Od závěrů citovaného rozsudku dovolacího soudu se proto odvolací soud v nyní projednávané věci při řešení první otázky zjevně nemohl odchýlit.
Navíc odvolací soud v nyní projednávané věci první otázku neřešil (neměl důvod řešit), pokud nejprve posoudil ujednání obsažené v čl. 11 odst. 1 písm. i) a odst. 3 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu 2005 (dále jen „VPPOS“) podle jeho obsahu jako ujednání o výluce z pojištění, tj. jako ujednání o podmínkách, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění, a teprve na základě tohoto posouzení se zabýval jeho (ne)platností podle § 39 obč. zák. vzhledem k povaze právní úpravy obsažené v zákoně o pojistné smlouvě.
Dospěl-li přitom k závěru, že tento zákon v § 4 odst. 5 umožňuje v pojistných podmínkách vymezit podmínky, za nichž nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), tj. že ve vztahu k možnosti smluvního sjednání takových podmínek jde o dispozitivní zákonnou úpravu, od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, dovodil, že zákon o pojistné smlouvě neobsahuje výčet kogentních, případně dispozitivních ustanovení, ale ani interpretační a aplikační vodítko, jak kogentnost toho kterého ustanovení zjistit.
Vzhledem k § 1 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě se proto uplatní § 2 odst. 3 obč. zák., podle něhož účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit; tím jsou vytyčeny meze autonomie vůle smluvních stran, opodstatněné veřejným zájmem.
Z ustanovení
§ 4 odst. 5 zákona o pojistné smlouvě, který demonstrativním výčtem uvádí, co obsahují pojistné podmínky jako součást pojistné smlouvy, a výslovně jako jejich možný obsah zmiňuje též stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), je zcela zřejmé, že smluvní vymezení případů výluk z pojištění není zákonem o pojistné smlouvě zakázáno. Naopak z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že se smluvní úprava podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění, předpokládá.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen (pro každý z dovolacích důvodů) vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh.
obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o.
s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Žalovaný v dovolání zpochybnil i správnost závěru odvolacího soudu o posouzení příslušných ustanovení VPPOS jako sjednané výluky z pojištění. Ve vztahu k této námitce však v dovolání nevyhověl požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (neoznačil žádnou konkrétní judikaturu, od které se měl odvolací soud při tomto posouzení odchýlit). Správnost tohoto závěru odvolacího soudu proto nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu.
Výše citovaným požadavkům žalovaný nedostál ani ve vztahu k otázce, „zda lze advokátovi vyčítat pochybení při výkonu advokacie v souvislosti s nedbáním neplatných smluvních ujednání“ (otázka druhá). V úvodu dovolání pouze obecně spatřoval naplnění předpokladu jeho přípustnosti v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu („nerozhodl v souladu s níže citovanou judikaturou Nejvyššího soudu“), aniž by však dále označil konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), od níž se měl odvolací soud odchýlit právě při řešení druhé otázky.
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedené části. Pro úplnost lze dodat, že při formulaci druhé otázky žalovaný zjevně vycházel z předpokladu důvodnosti dovolání ve vztahu k otázce první. Pro její řešení však dovolání nebylo shledáno přípustným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka třetí, „zda lze v této situaci shledat příčinnou souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nepodáním odvolání do rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 13 C 62/2015-99, ze dne 15. 8. 2016“ (otázka třetí). Předně je namístě uvést, že i při formulaci této otázky žalovaný vycházel z předpokladu důvodnosti dovolání ve vztahu k otázce první (pro jejíž řešení nebylo dovolání shledáno přípustným), neboť „touto situací“ měl na mysli, že citovaná ustanovení VPPOS jsou neplatná pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud se při řešení otázky třetí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (žalovaný v dovolání citoval rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3390/2016 a „rozhodnutí ze dne 30. 5. 2017“, tj. zřejmě usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3390/2016), pokud dospěl k závěru, že žalovaný jako advokát, který byl zmocněn žalobcem ke všem úkonům, jenž měly vést k výplatě pojistného plnění podle pojistné smlouvy za škodu, kterou žalobce způsobil společnosti Ital Auto s.
r. o. při své podnikatelské činnosti a která byla uložena žalobci k úhradě výše zmíněným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (v uvedeném řízení také žalovaný zastupoval žalobce proti společnosti Ital Auto, s. r. o.), porušil svou povinnost tím, že žalobci nevysvětlil a neupozornil jej, jak má postupovat, aby neporušil pojistné podmínky nepodáním odvolání do uvedeného rozsudku Okresního soudu v Berouně (žalovaný byl jako advokát povinen žalobce upozornit, že nebude-li ve věci podáno odvolání, může pojišťovna uplatnit výluku z pojištění žalobce, a odvolání podat), v důsledku čehož pojišťovna odmítla plnění v souladu s čl.
11 odst. 1 písm. i) a odst. 3 VPPOS.
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že vznik škody ve výši 1 085 452 Kč (kterou byl žalobce povinen zaplatit poškozené společnosti podle pravomocného rozsudku a kterou neuhradila pojišťovna právě z důvodu nepodání odvolání) je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného, postupoval v souladu se zmíněnou judikaturou, podle níž se jedná o vztah příčinné souvislosti, vznikla-li škoda následkem pochybení advokáta při výkonu advokacie, tj. je-li doloženo, že nebýt jeho pochybení, ke škodě by nedošlo, přičemž pochybení advokáta nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, je-li jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, avšak musí jít o příčinu podstatnou.
Spatřuje-li dále žalovaný rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2768/2016, při řešení otázky, „zda lze advokátovi vyčítat pochybení při výkonu advokacie týkající se záležitosti, ve které (již) právní služby neposkytoval“ (otázka čtvrtá), přehlíží, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud neučinil skutkový závěr, který žalovaný při formulaci této otázky předpokládá, že ke dni vydání rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15.
8. 2016, č. j. 13 C 62/2015-99, žalovaný již nezastupoval žalobce ve sporu mezi žalobcem a pojišťovnou o plnění z pojistné smlouvy. Odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že žalovaný vystupoval jako advokát, který byl zmocněn žalobcem ke všem úkonům, jenž měly vést k výplatě pojistného plnění podle pojistné smlouvy (i podle zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal jako správná, byla žalovanému dne 4. 11. 2014 udělena plná moc k zastupování žalobce při vyřizování jeho veškerých nároků proti pojišťovně a dne 30.
5. 2015 k zastupování ve všech právních věcech včetně řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 62/2015). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Proto není dovolání přípustné pro řešení čtvrté otázky.
Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení otázky, „zda lze po advokátovi požadovat, aby klienta – podnikatele upozorňoval na veškeré možné povinnosti, které na sebe smluvně převzal, s následkem odpovědnosti za škodu vzniklou jejich nedodržením výlučně ze strany advokáta a nikoliv (rovněž) ze strany klienta“ (otázka pátá), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2768/2016, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4815/2017.
Odvolací soud nevycházel ze závěru (předpokládaného žalovaným při formulaci této otázky), že je advokát povinen upozorňovat na veškeré možné povinnosti, které na sebe klient smluvně převzal. Porušení povinností žalovaného jako advokáta (zmocněného žalobcem ke všem úkonům, jenž měly vést k výplatě pojistného plnění) stanovených v § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů spatřoval odvolací soud výlučně v tom, že žalovaný žalobci dostatečně nevysvětlil a neupozornil jej, že nebude-li ve věci, v níž žalovaný vystupoval v postavení žalovaného proti poškozené společnosti, podáno odvolání, může pojišťovna podle pojistných podmínek uplatnit výluku z pojištění a neposkytnout požadované pojistné plnění, a v tom, že sám toto odvolání nepodal.
Pochybení žalovaného tedy shledal pouze v tom, že neupozornil žalobce (svého klienta, jehož práva a oprávněné zájmy měl chránit a prosazovat a který se na žalobce jako na advokáta obrátil s cílem získat pojistné plnění) na možné právní následky porušení jedné konkrétní smluvní povinnosti mající vliv na výplatu pojistného plnění a že v této situaci sám v rámci svého zmocnění nejednal tak, aby k porušení konkrétní smluvní povinnosti nedošlo. Odkazy žalobce na dvě výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou navíc zjevně nepřípadné, neboť tato rozhodnutí se týkala skutkově i právně zcela odlišných věcí.
V prvním z nich byla řešena otázka, zda je podání ústavní stížnosti neodkladným úkonem, který byl advokát povinen uskutečnit po zániku smlouvy o poskytování právních služeb ve smyslu § 20 odst. 6 zákona o advokacii, a zda v situaci, kdy advokát po skončení zastoupení sdělí bývalému klientovi svůj právní názor na neopodstatněnost ústavní stížnosti a poučí jej o povinném právním zastoupení pro její podání, lze považovat pouhé nesdělení lhůty k podání ústavní stížnosti, která má uplynout více než měsíc poté, za porušení povinnosti advokáta provést neodkladný úkon.
V druhém odmítl Nejvyšší soud dovolání, v němž měla být řešena otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené mezi účastníky, kteří byli podnikatelé. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit též otázka, „zda je pojištěný oprávněn domáhat se toho, aby pojistitel pojistné plnění z pojištění jeho odpovědnosti za újmu/škodu zaplatil přímo jemu, aniž by on sám újmu/škodu před tím nahradil poškozenému“ (otázka šestá), která měla být odvolacím soudem řešena v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.
12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, uveřejněného pod číslem 114/2019 Sb. rozh. obč.
Ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Mohla být relevantní pouze v předchozím sporu mezi žalobcem a pojišťovnou při posouzení, zda mělo být tam žalobcem nárokované pojistné plnění uhrazeno přímo jemu nebo v jeho prospěch k rukám poškozeného. Pro napadené rozhodnutí bylo určující, že žalobce byl povinen na základě pravomocného rozsudku zaplatit 1 085 452 Kč poškozené společnosti Ital Auto s. r. o., a že tato částka byla újmou na jmění (škodou) žalobce, kterou je mu povinen nahradit žalovaný, neboť v důsledku porušení zákonné povinnosti žalovaným nebylo poskytnuto pojišťovnou žalobci pojistné plnění ve stejné výši.
Pro tento závěr o existenci škody vzniklé žalobci v příčinné souvislosti s pochybením žalovaného již nebylo podstatné, zda by předmětné pojistné plnění bylo ze strany pojišťovny poskytnuto (pokud by nedošlo k pochybení žalovaného) zaplacením uvedené částky přímo žalobci (v případě, že by již sám poškozené společnosti předmětnou částku uhradil) nebo její úhradou za žalobce k rukám poškozené společnosti. V obou možných případech poskytnutí pojistného plnění by totiž újma na jmění žalobce v této výši nenastala.
Nárok žalobce na pojistné plnění nebyl podle zjištěného obsahu pojistné smlouvy vázán na podmínku zaplacení náhrady vzniklé škody žalobcem poškozenému, ale již na existenci povinnosti žalobce k její náhradě poškozenému (o níž bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem). Pro úplnost lze k otázce šesté dodat, že podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, se žalobce ve sporu s pojišťovnou nedomohl pojistného plnění výlučně z důvodu porušení povinnosti podat odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15.
8. 2016, č. j. 13 C 62/2015-99, sjednané ve VPPOS spolu s oprávněním pojišťovny v takovém případě neposkytnout (odmítnout) plnění z pojistné smlouvy, které uplatnila. Nikoliv z důvodu, že by žalobce dosud sám nenahradil škodu poškozenému, jak předpokládá žalovaný v dovolání při formulaci šesté otázky. Navíc soud prvního stupně (odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní posouzení měl za správné) vycházel z toho, že žalobce splnil povinnost k náhradě škody vůči poškozené společnosti Ital Auto s.
r. o. vystavením směnky dne 17. 8. 2016. Tento závěr žalovaný v dovolání relevantním způsobem nezpochybnil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka sedmá, „zda ke splnění povinnosti žalobce dle ustanovení čl. 11 odst. 1 písm. i) VPP postačovalo podat odpor proti platebnímu rozkazu“. Dovolatel touto otázkou zpochybňuje správnost výsledku výkladu čl. 11 odst. 1 písm. i) VPPOS, z nějž odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel a podle kterého bylo pro splnění tam uvedené povinnosti třeba podat odvolání proti rozsudku, nikoliv (pouze) odpor proti platebnímu rozkazu.
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. tím že nevyužil příslušné výkladové metody či že je nepoužil správně (srov. například usnesení ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, či rozsudek ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022). Správnost postupu soudu při užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních metod žalovaný v dovolání nezpochybňuje, natož pak způsobem, jenž by vyhověl požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Žalovaný navíc ve vztahu k otázce sedmé neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, se kterou by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3021/2019, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce v jeho sporu vůči pojišťovně, zjevně nebyl označením rozhodovací praxe, od níž se mělo napadené rozhodnutí odchýlit, pokud z něj sám žalovaný citoval důvody, pro které bylo dovolání shledáno nepřípustným, tj. že na tam předkládané otázce správnosti procesního postupu odvolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo a tudíž v něm příslušná právní otázka vůbec nebyla řešena.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části jeho výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu