28 Cdo 1352/2018-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY,
zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí
14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774,
zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská
316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 10 C 35/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, o návrhu žalované na odklad
právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října
2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, t a k t o :
I. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, se zamítá.
II. Právní moc rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24
Co 324/2017-248, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 10 C
35/2017-208, udělil za žalovanou souhlas s uzavřením smlouvy o bezúplatném
převodu pozemku parc. XY v kat. území XY k uspokojení restitučního nároku
žalobce na převod náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o půdě“), plynoucího z rozhodnutí pozemkového úřadu
(výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 24 Co 324/2017-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
uložil žalované povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu doručenému dovolatelce dne 19. 12. 2017
bylo podáno dovolání, jež bylo doručeno do datové schránky soudu prvního stupně
dne 19. 2. 2018. Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání odkazem na
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a předkládá čtyři právní otázky, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně se jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny nebo mají být Nejvyšším soudem vyřešeny jinak.
Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
V rámci podaného doplnění dovolání dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti a
právní moci rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že neprodleným výkonem
rozhodnutí (exekucí) jí hrozí závažná újma. Tu shledává v pozbytí možnosti
nemovitou věc užívat pro případ, že by její dovolání bylo úspěšné. Vykonáním
rozsudku odvolacího soudu by dovolací řízení pozbylo smyslu a pro žalovanou by
znamenalo faktickou ztrátu sporu, která by nebyla odčinitelná ani tehdy, byl-li
by rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně,
dovolacím soudem zrušen. Odklad vykonatelnosti zamezí žalobci dokončit převod
předmětného pozemku na třetí osobu, o což žalobce usiluje. Dovolatelka má
rovněž za to, že je závažně ohrožena ve svých právech, proto navrhuje taktéž
odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu nevyjádřil.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro
dovolací přezkum rozhodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne
16. 1. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.), před
rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost
napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí
hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí,
je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad
právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí
být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je
včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí
by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k
hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v
§ 241a odst. 1 o. s. ř.,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne
se právních poměrů třetí osoby).
Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí
(exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). K tomu, aby dovolací soud mohl
závažnost újmy posoudit, musí dovolatel uplatnit potřebná tvrzení a označit či
předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozící újmy zřejmá
přímo z obsahu spisu. Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá povinnosti k
nepeněžitému plnění (bezúplatný převod pozemku), je pro posouzení závažnosti
hrozící újmy zásadně rozhodující, do jaké míry lze reparovat jinak právně
bezvadné důsledky neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce v poměrech
povinného (dovolatele), byl-li by v dovolacím řízení úspěšný.
Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelky na
odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této
věci Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), že dovolání žalované nemá vady, které by bránily
v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podala
je žalovaná jako účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího
soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně
srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3526/2017, jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, a judikaturu dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
uvedenou)] i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod
dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům
vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud ovšem
neshledal naplnění dalšího nezbytného důvodu k vyhovění návrhu na odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Podle dovoláním napadeného rozhodnutí
totiž nelze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
neboť pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle toto prohlášení nahrazují
(§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Z povahy věci je pak vyloučeno nucené vymožení
povinnosti k prohlášení vůle žalovaným, pokud je tato vůle prohlášena přímo
soudním rozhodnutím (k nemožnosti nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci
rozsudků nahrazujících prohlášení vůle srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004). Ve vztahu k výroku soudního rozhodnutí,
jímž byla žalované pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost k
peněžitému plnění (o nákladech odvolacího řízení), jednak platí, že žalovaná
ohledně nich v návrhu na odklad vykonatelnosti ničeho netvrdí, a dále je
pojmově vyloučeno, aby bylo přistoupeno k výkonu rozhodnutí či provedení
exekuce u těch povinností uložených pravomocným soudním rozhodnutím, u nichž je
běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky by mohly být
případně odloženy (to neplatí pouze u výroků soudních rozhodnutí, které jsou
předběžně vykonatelné, avšak o takový případ v projednávané věci nejde).
Dovolatelka dále k důvodnosti návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího
soudu dokládá kopii informace o řízení vedeném pod č. V-9274/2018 u
Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, z níž dovozuje, že
žalobce se již v současné době pokouší prodat pozemek parc. XY v katastrálním
území XY třetí osobě, ač mu jsou známy závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 7. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5721/2017-155, vydaného ve skutkově i právně
obdobné věci. V okolnosti, že žalobce se snaží o prodej pozemku, ohledně něhož
byl soudním rozhodnutím nahrazen projev vůle žalované s jeho převodem, shledává
dovolatelka stav závažného ohrožení jejích práv.
Nejvyšší soud v dané věci dospěl k závěru, že dovolatelka je za shora popsané
situace závažně ohrožena ve svých právech a odklad se nedotkne právních vztahů
jiné osoby než druhého účastníka řízení (žalobce). Převedení vlastnického práva
k pozemku parc. XY, jenž měl coby pozemek náhradní uspokojit restituční nárok
žalobce, na třetí osobu, přičemž je ovšem dovoláním nastolena jako sporná
otázka, v jakém rozsahu se tak stalo, by podstatně ztížilo možnost s tímto
pozemkem do budoucna počítat pro účely uspokojení restitučního nároku žalobce,
popřípadě i dalších oprávněných osob, pokud by byla dovolatelka v tomto řízení
úspěšná.
Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím
proti rozhodnutí ve věci samé) na základě shora uvedeného návrh žalované na
odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č.
j. 24 Co 324/2017-248, jako nedůvodný zamítl; návrhu na odklad právní moci
citovaného rozsudku odvolacího soudu však vyhověl [§ 243 písm. a) a b) o. s.
ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu
K posléze uvedené námitce
odvolací soud uvedl, že žalobcův nárok na vydání náhradních pozemků vznikl
rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2003, tedy před novelou zákona o půdě
účinnou od 14. 4. 2006, přičemž žalobce žádal o vydání náhradních pozemků
opakovaně dopisy z října 2003, z června 2005 a listopadu 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání
je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přičemž obsahově vymezuje právní otázky, při jejichž řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4792/2014 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího
soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), namítá, že odvolací soud u pozemků, které již byly
žalobci v předchozích soudních řízeních vydány, nesprávně – pro účely posouzení
otázky, zda nárok žalobce již není přečerpán – vycházel z ocenění náhradních
pozemků, jež se sice mají oceňovat podle právních předpisů účinných ke dni
účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), nicméně nikoliv podle jejich stavu k
uvedenému dni, ale podle stavu ke dni rozhodování o jejich vydání. V tomto
směru odkazem na část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, dovozuje, že podle uvedených kritérií by mělo být
postupováno při oceňování náhradních pozemků jak u oprávněných osob, kterým
nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona
o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, tak u oprávněných osob, jímž předmětný
nárok vznikl ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném
od 14. 4. 2006. Shodné zacházení s oprávněnými osobami bez ohledu na to, kdy
jejich nárok na vydání náhradních pozemků vznikl, dovolatelka argumentačně
podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS
1088/12 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu,
jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz
). Uvedené do poměrů projednávané věci promítá tím způsobem, že restituční
nárok žalobce je již přečerpán, a proto mu nemůže být vydán předmětný pozemek,
neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 79/2015
byly žalobci na základě rozhodnutí soudu vydány dva pozemky v katastrálním
území XY, jež byly znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Tomíčka oceněny na částku
6.832.400,- Kč (pozemek parc. č. XY) a na částku 7.845.808,- Kč (pozemek parc. č. XY), respektive znaleckým posudkem Ing. M. Čudové na částku 6.008.607,25 Kč
(pozemek parc. č. XY), přičemž celkový restituční nárok žalobce vypočtený na
částku 2.493.213,50 Kč byl již dříve částečně uspokojen vydáním dvou pozemku v
katastrálním území XY v částce 218.291,65 Kč. Pokud tudíž odvolací soud
vycházel při ocenění náhradních pozemků vydaných žalobci v katastrálním území
XY ze znaleckého posudku Ing. Petra Neradila předloženého žalobcem, jenž oba
náhradní pozemky ocenil podle právní úpravy účinné ke dni 24. 6. 1991 a rovněž
podle stavu k uvedenému datu, pak při řešení uvedené právní otázky postupoval v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Dovolatelka má dále za
to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka vázanosti
soudu v aktuálním řízení oceněním náhradních pozemků, jejichž vydáním byl
(částečně) uspokojen restituční nárok oprávněné osoby v předešlých soudních
řízeních. Domnívá se, že ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. lze
vázanost předchozím soudním rozhodnutím vztáhnout pouze na obsah výroku,
nikoliv však na odůvodnění, které navíc u rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 6. 8. 2015, č. j. 98 C 79/2015-36, a u rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. 4. 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80, údaje o výši neuspokojeného nároku
žalobce a o hodnotě vydaných pozemků neobsahuje vůbec, neboť bylo rozhodnuto
rozsudkem pro uznání na základě fikce. Žalovaná navrhla, by dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 10. 2017
(srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236
odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1,
věta první), a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení (dne 21. 11. 2018) zemřel, stal se
jeho nástupcem – až do pravomocného skončení pozůstalostního řízení – správce
pozůstalosti (pozůstalý syn V. B., narozený XY, bytem XY) jmenovaný usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 13 D 1432/2018-52, ve
smyslu ustanovení § 157 a následujících zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř.,
jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je z hlediska důvodu, spočívajícího v
odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné
(pro posuzování otázky ocenění náhradních pozemků, na jejichž vydání vznikl
oprávněné osobě nárok ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění
účinném do 13. 4. 2006, jakož i pro řešení otázky vázanosti soudu v
probíhajícím řízení oceněním náhradních pozemků vydaných v dřívějším soudním
řízení z hlediska posouzení toho, zda restituční nárok oprávněné osoby již
nebyl plně saturován) a rovněž i opodstatněné. Na rozdíl od mínění žalované,
považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku (uvedenou jako druhou v
pořadí) již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při
jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se
uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu
přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání
vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo
uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně,
jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl
naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím
řízení. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, v
případě uvedeném v odstavci 1 (tedy, že původní pozemky nelze vydat) pozemkový
fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve
vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších
předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část
pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné
osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s
trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního
pozemku. To vše v cenách ke dni 24.
června 1991. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě ve znění účinném do 13. 4. 2006, pokud
tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách
platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky
č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v
zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve
výši 10 % pořizovací ceny. Podle ustanovení § 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze
vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový
fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku
přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby
(odstavec 1). Cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky
č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za
zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků,
ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně
plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6
vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i
pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11 (odstavec 13). Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho
vyhlášení. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že cena náhradního pozemku má být
ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán
zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada
odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena
vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě,
přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k
němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na
stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy
pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za
zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), tedy má být zachována identita v charakteru
pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí
státem. V rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a dalších,
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a
pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho
přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová
koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení §
11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst.
2 platného v době přijetí zákona
o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků
ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní
pozemky. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v
době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od
14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1
zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně
a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro
účely převodů náhradních pozemků“. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o
uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka
stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního
pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním
ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu
(jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků podle § 28a zákona o půdě),
nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s
pravidlem zakotveným v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu
v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti
zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i
náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování
charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí
fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by
mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální
náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v
zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny
oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Není pochyb o tom, že v řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření
dohody (smlouvy) o bezúplatném převodu náhradních pozemků - v případě, kdy
pozemkový úřad rozhodl v době po 14. 4. 2006 o uplatněném restitučním nároku
oprávněné osoby (jejího dědice) tak, že pozemky nelze vydat pro překážky
uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě (z čehož podle § 11a zákona o
půdě vyplývá nárok této osoby na převod náhradních pozemků), a kdy bylo najisto
postaveno, že žalovaná, resp. její právní předchůdce - Fond postupoval při
uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby (dědice) liknavě či svévolně,
přičemž oprávněná osoba požádala o převod náhradního pozemku až po účinnosti
zákona č. 131/2006 Sb. - vychází soud při určení ceny náhradních pozemků z
ustanovení § 11a odst.
13 zákona o půdě, a že cena pozemků se v takovém případě
stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.,
přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění
budou oceněny jako stavební (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16). Není však
žádného důvodu, aby byl pro účely ocenění náhradních pozemků činěn rozdíl mezi
oprávněnými osobami, jimž nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006 (jako v
případě žalobce), a oprávněnými osobami, jimž nárok na vydání náhradních
pozemků vznikl podle ustanovení § 11a odst. 1 zákon a o půdě, ve znění účinném
od 14. 4. 2006. Požadavek na ekvivalenci výměry a charakteru pozemků odňatých a
náhradních může být u obou skupin oprávněných osob zachován pouze tím, že
pozemky odňaté i náhradní budou oceňovány podle právní úpravy účinné k určitému
datu (ke dni 24. 6. 1991), kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, a podle stavu k
okamžiku odnětí (s přihlédnutím k tomu, zda zemědělské pozemky byly určeny pro
výstavbu) a podle stavu k době vydání. Ostatně, v tomto směru lze přiléhavě
poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1013/2016, v němž byl za zákonu odpovídající označen postup při ocenění
náhradních pozemků pro oprávněnou osobu, které vznikl nárok ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, a tyto
náhradní pozemky byly oceněny podle jejich současného stavu, avšak v cenách
platných ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb. Výše uvedený závěr (o shodném ocenění náhradních pozemků pro „obě skupiny“
oprávněných osob) se do poměrů projednávané věci může promítnout toliko tak, že
odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) při úvaze o tom, že restituční
nárok žalobce není přečerpán (a může být tudíž uspokojen vydáním předmětného
pozemku v hodnotě 269.159,- Kč) vycházel z nesprávného údaje o ceně náhradních
pozemků (parc. č. XY), jež byly žalobci vydány v řízení probíhajícím před
Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015. V označeném řízení byly
oba pozemky oceněny částkou 614.814,- Kč, přičemž se tak stalo na základě
posudku znalce Ing. Petra Neradila, jenž je (nesprávně) ocenil podle stavu ke
dni účinnosti zákona o půdě. Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení
zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání
náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, vyplývá, že závěry
o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech
žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož
restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn.
26 Cdo 3619/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z
uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby
vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na
výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci
restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než
odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory
účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe
připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Závěr odvolacího soudu, že zbývající část restitučního nároku žalobce nebude
vydáním předmětného pozemku v tomto řízení přečerpána, je zjevně předčasný,
neboť odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) nemohl bez dalšího
vycházet z ocenění náhradních pozemků parc. č. XY ve výši 614.814,- Kč vydaných
žalobci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C
79/2015, pokud taková otázka nebyla s atributy závaznosti (§ 159a odst. 1 a 3
o. s. ř.) vyřešena i pro jiná (budoucí) soudní řízení. Ocenění náhradních
pozemků v řízeních o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném
převodu vlastnického práva oprávněné osobě podle zákona o půdě je navíc
předběžnou (prejudiciální) otázkou, která ovšem není řešena jako věc hlavní
(tou je převod vlastnického práva k věci). Řešením této otázky tak nemohou být
soudy v jiném řízení vázány a nemusejí z něho vycházet ani s ohledem na
ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. [k tomu přiměřeně srovnej Lavický, Petr a
kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 666, marg. č. 6.]. Nelze nepoukázat na
reflexi této problematiky v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v nálezu
ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uvedl, že „soud při řešení otázky,
posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není,
při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla
řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí
vysvětlit, proč tak činí.“
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení
věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek
odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorickém výroku
II. (o nákladech odvolacího řízení), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení,
rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu