28 Cdo 1352/2018

28 Cdo 1352/2018-300 USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 10 C 35/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, o návrhu žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, t a k t o :

I. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, se zamítá.

II. Právní moc rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 10 C 35/2017-208, udělil za žalovanou souhlas s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v kat. území XY k uspokojení restitučního nároku žalobce na převod náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), plynoucího z rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení (výrok II.). Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu doručenému dovolatelce dne 19. 12. 2017 bylo podáno dovolání, jež bylo doručeno do datové schránky soudu prvního stupně dne 19. 2. 2018. Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a předkládá čtyři právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo mají být Nejvyšším soudem vyřešeny jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V rámci podaného doplnění dovolání dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) jí hrozí závažná újma. Tu shledává v pozbytí možnosti nemovitou věc užívat pro případ, že by její dovolání bylo úspěšné. Vykonáním rozsudku odvolacího soudu by dovolací řízení pozbylo smyslu a pro žalovanou by znamenalo faktickou ztrátu sporu, která by nebyla odčinitelná ani tehdy, byl-li by rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, dovolacím soudem zrušen. Odklad vykonatelnosti zamezí žalobci dokončit převod předmětného pozemku na třetí osobu, o což žalobce usiluje. Dovolatelka má rovněž za to, že je závažně ohrožena ve svých právech, proto navrhuje taktéž odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobce se k návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nevyjádřil. Podle ustanovení § 243 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro dovolací přezkum rozhodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby). Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). K tomu, aby dovolací soud mohl závažnost újmy posoudit, musí dovolatel uplatnit potřebná tvrzení a označit či předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozící újmy zřejmá přímo z obsahu spisu. Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá povinnosti k nepeněžitému plnění (bezúplatný převod pozemku), je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující, do jaké míry lze reparovat jinak právně bezvadné důsledky neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce v poměrech povinného (dovolatele), byl-li by v dovolacím řízení úspěšný. Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), že dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podala je žalovaná jako účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3526/2017, jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a judikaturu dovolacího soudu v tomto rozhodnutí uvedenou)] i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud ovšem neshledal naplnění dalšího nezbytného důvodu k vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Podle dovoláním napadeného rozhodnutí totiž nelze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, neboť pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle toto prohlášení nahrazují (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Z povahy věci je pak vyloučeno nucené vymožení povinnosti k prohlášení vůle žalovaným, pokud je tato vůle prohlášena přímo soudním rozhodnutím (k nemožnosti nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci rozsudků nahrazujících prohlášení vůle srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004). Ve vztahu k výroku soudního rozhodnutí, jímž byla žalované pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost k peněžitému plnění (o nákladech odvolacího řízení), jednak platí, že žalovaná ohledně nich v návrhu na odklad vykonatelnosti ničeho netvrdí, a dále je pojmově vyloučeno, aby bylo přistoupeno k výkonu rozhodnutí či provedení exekuce u těch povinností uložených pravomocným soudním rozhodnutím, u nichž je běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky by mohly být případně odloženy (to neplatí pouze u výroků soudních rozhodnutí, které jsou předběžně vykonatelné, avšak o takový případ v projednávané věci nejde). Dovolatelka dále k důvodnosti návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dokládá kopii informace o řízení vedeném pod č. V-9274/2018 u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, z níž dovozuje, že žalobce se již v současné době pokouší prodat pozemek parc. XY v katastrálním území XY třetí osobě, ač mu jsou známy závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5721/2017-155, vydaného ve skutkově i právně obdobné věci. V okolnosti, že žalobce se snaží o prodej pozemku, ohledně něhož byl soudním rozhodnutím nahrazen projev vůle žalované s jeho převodem, shledává dovolatelka stav závažného ohrožení jejích práv. Nejvyšší soud v dané věci dospěl k závěru, že dovolatelka je za shora popsané situace závažně ohrožena ve svých právech a odklad se nedotkne právních vztahů jiné osoby než druhého účastníka řízení (žalobce). Převedení vlastnického práva k pozemku parc. XY, jenž měl coby pozemek náhradní uspokojit restituční nárok žalobce, na třetí osobu, přičemž je ovšem dovoláním nastolena jako sporná otázka, v jakém rozsahu se tak stalo, by podstatně ztížilo možnost s tímto pozemkem do budoucna počítat pro účely uspokojení restitučního nároku žalobce, popřípadě i dalších oprávněných osob, pokud by byla dovolatelka v tomto řízení úspěšná. Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé) na základě shora uvedeného návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 324/2017-248, jako nedůvodný zamítl; návrhu na odklad právní moci citovaného rozsudku odvolacího soudu však vyhověl [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.]. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 7. 2018

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu

K posléze uvedené námitce odvolací soud uvedl, že žalobcův nárok na vydání náhradních pozemků vznikl rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2003, tedy před novelou zákona o půdě účinnou od 14. 4. 2006, přičemž žalobce žádal o vydání náhradních pozemků opakovaně dopisy z října 2003, z června 2005 a listopadu 2005.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přičemž obsahově vymezuje právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), namítá, že odvolací soud u pozemků, které již byly žalobci v předchozích soudních řízeních vydány, nesprávně – pro účely posouzení otázky, zda nárok žalobce již není přečerpán – vycházel z ocenění náhradních pozemků, jež se sice mají oceňovat podle právních předpisů účinných ke dni účinnosti zákona o půdě (24.

6. 1991), nicméně nikoliv podle jejich stavu k uvedenému dni, ale podle stavu ke dni rozhodování o jejich vydání. V tomto směru odkazem na část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, dovozuje, že podle uvedených kritérií by mělo být postupováno při oceňování náhradních pozemků jak u oprávněných osob, kterým nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, tak u oprávněných osob, jímž předmětný nárok vznikl ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném od 14.

4. 2006. Shodné zacházení s oprávněnými osobami bez ohledu na to, kdy jejich nárok na vydání náhradních pozemků vznikl, dovolatelka argumentačně podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedené do poměrů projednávané věci promítá tím způsobem, že restituční nárok žalobce je již přečerpán, a proto mu nemůže být vydán předmětný pozemek, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 79/2015 byly žalobci na základě rozhodnutí soudu vydány dva pozemky v katastrálním území XY, jež byly znaleckým posudkem Ing.

Zdeňka Tomíčka oceněny na částku 6.832.400,- Kč (pozemek parc. č. XY) a na částku 7.845.808,- Kč (pozemek parc. č. XY), respektive znaleckým posudkem Ing. M. Čudové na částku 6.008.607,25 Kč (pozemek parc. č. XY), přičemž celkový restituční nárok žalobce vypočtený na částku 2.493.213,50 Kč byl již dříve částečně uspokojen vydáním dvou pozemku v katastrálním území XY v částce 218.291,65 Kč. Pokud tudíž odvolací soud vycházel při ocenění náhradních pozemků vydaných žalobci v katastrálním území XY ze znaleckého posudku Ing.

Petra Neradila předloženého žalobcem, jenž oba náhradní pozemky ocenil podle právní úpravy účinné ke dni 24. 6. 1991 a rovněž podle stavu k uvedenému datu, pak při řešení uvedené právní otázky postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.

Dovolatelka má dále za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka vázanosti soudu v aktuálním řízení oceněním náhradních pozemků, jejichž vydáním byl (částečně) uspokojen restituční nárok oprávněné osoby v předešlých soudních řízeních. Domnívá se, že ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. lze vázanost předchozím soudním rozhodnutím vztáhnout pouze na obsah výroku, nikoliv však na odůvodnění, které navíc u rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 8. 2015, č. j.

98 C 79/2015-36, a u rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80, údaje o výši neuspokojeného nároku žalobce a o hodnotě vydaných pozemků neobsahuje vůbec, neboť bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání na základě fikce. Žalovaná navrhla, by dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.

s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 10. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, věta první), a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o.

s. ř., tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení (dne 21. 11. 2018) zemřel, stal se jeho nástupcem – až do pravomocného skončení pozůstalostního řízení – správce pozůstalosti (pozůstalý syn V. B., narozený XY, bytem XY) jmenovaný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 13 D 1432/2018-52, ve smyslu ustanovení § 157 a následujících zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.

ř.), dospěl

Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je z hlediska důvodu, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné (pro posuzování otázky ocenění náhradních pozemků, na jejichž vydání vznikl oprávněné osobě nárok ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, jakož i pro řešení otázky vázanosti soudu v probíhajícím řízení oceněním náhradních pozemků vydaných v dřívějším soudním řízení z hlediska posouzení toho, zda restituční nárok oprávněné osoby již nebyl plně saturován) a rovněž i opodstatněné.

Na rozdíl od mínění žalované, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku (uvedenou jako druhou v pořadí) již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.

s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.

s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, v případě uvedeném v odstavci 1 (tedy, že původní pozemky nelze vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24.

června 1991. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě ve znění účinném do 13. 4. 2006, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. Podle ustanovení § 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31.

12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby (odstavec 1). Cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební.

Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11 (odstavec 13). Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka.

Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a dalších, Nejvyšší soud dále poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do 14.

4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení § 11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst.

2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků podle § 28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení § 154 odst. 1 o.

s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24.

6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Není pochyb o tom, že v řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody (smlouvy) o bezúplatném převodu náhradních pozemků - v případě, kdy pozemkový úřad rozhodl v době po 14.

4. 2006 o uplatněném restitučním nároku oprávněné osoby (jejího dědice) tak, že pozemky nelze vydat pro překážky uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě (z čehož podle § 11a zákona o půdě vyplývá nárok této osoby na převod náhradních pozemků), a kdy bylo najisto postaveno, že žalovaná, resp. její právní předchůdce - Fond postupoval při uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby (dědice) liknavě či svévolně, přičemž oprávněná osoba požádala o převod náhradního pozemku až po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. - vychází soud při určení ceny náhradních pozemků z ustanovení § 11a odst.

13 zákona o půdě, a že cena pozemků se v takovém případě stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16). Není však žádného důvodu, aby byl pro účely ocenění náhradních pozemků činěn rozdíl mezi oprávněnými osobami, jimž nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13.

4. 2006 (jako v případě žalobce), a oprávněnými osobami, jimž nárok na vydání náhradních pozemků vznikl podle ustanovení § 11a odst. 1 zákon a o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006. Požadavek na ekvivalenci výměry a charakteru pozemků odňatých a náhradních může být u obou skupin oprávněných osob zachován pouze tím, že pozemky odňaté i náhradní budou oceňovány podle právní úpravy účinné k určitému datu (ke dni 24. 6. 1991), kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, a podle stavu k okamžiku odnětí (s přihlédnutím k tomu, zda zemědělské pozemky byly určeny pro výstavbu) a podle stavu k době vydání.

Ostatně, v tomto směru lze přiléhavě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, v němž byl za zákonu odpovídající označen postup při ocenění náhradních pozemků pro oprávněnou osobu, které vznikl nárok ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, a tyto náhradní pozemky byly oceněny podle jejich současného stavu, avšak v cenách platných ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Výše uvedený závěr (o shodném ocenění náhradních pozemků pro „obě skupiny“ oprávněných osob) se do poměrů projednávané věci může promítnout toliko tak, že odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) při úvaze o tom, že restituční nárok žalobce není přečerpán (a může být tudíž uspokojen vydáním předmětného pozemku v hodnotě 269.159,- Kč) vycházel z nesprávného údaje o ceně náhradních pozemků (parc.

č. XY), jež byly žalobci vydány v řízení probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015. V označeném řízení byly oba pozemky oceněny částkou 614.814,- Kč, přičemž se tak stalo na základě posudku znalce Ing. Petra Neradila, jenž je (nesprávně) ocenil podle stavu ke dni účinnosti zákona o půdě. Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.

12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn.

26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.

7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Závěr odvolacího soudu, že zbývající část restitučního nároku žalobce nebude vydáním předmětného pozemku v tomto řízení přečerpána, je zjevně předčasný, neboť odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) nemohl bez dalšího vycházet z ocenění náhradních pozemků parc. č. XY ve výši 614.814,- Kč vydaných žalobci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015, pokud taková otázka nebyla s atributy závaznosti (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.) vyřešena i pro jiná (budoucí) soudní řízení.

Ocenění náhradních pozemků v řízeních o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva oprávněné osobě podle zákona o půdě je navíc předběžnou (prejudiciální) otázkou, která ovšem není řešena jako věc hlavní (tou je převod vlastnického práva k věci). Řešením této otázky tak nemohou být soudy v jiném řízení vázány a nemusejí z něho vycházet ani s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. [k tomu přiměřeně srovnej Lavický, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l).

Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 666, marg. č. 6.]. Nelze nepoukázat na reflexi této problematiky v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uvedl, že „soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí.“

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.

ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorickém výroku II. (o nákladech odvolacího řízení), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu