ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců 1. H. Š., a 2. V.
B., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5,
náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr.
Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 79/2015, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016,
č. j. 54 Co 83/2016-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. srpna 2015, č. j. 98 C
79/2015-36, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci coby oprávněné osoby ve
smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991
Sb.“), uplatnili projednávanou žalobou nárok na vydání náhradních pozemků za
ty, jež jim nemohly být vydány. Soud podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
žalovanou vyzval, aby se k žalobě kvalifikovaně vyjádřila do 30 dnů od doručení
daného usnesení, a jelikož řečená účastnice stanovenou lhůtu nedodržela, aniž
by ve svých opožděně podaných vyjádřeních vylíčila jakékoli okolnosti, jež by
jí sebeméně bránily v plnění procesních povinností, rozhodl na základě § 153a
odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 54 Co 83/2016-80,
rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalované, změnil, jen pokud
jde o výši nákladů řízení, jinak je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že jelikož se
žalovaná k žalobě bez vážných důvodů vyjádřila opožděně, nastoupila v souladu s
§ 114b odst. 5 o. s. ř. nezvratná fikce uznání žalobci uplatněného nároku.
Typová skutková i právní obtížnost případu přitom v předmětné kauze
opodstatňovala uplatnění výzvy podle § 114b o. s. ř. a povaha věci současně
nevylučovala uzavření soudního smíru, pročež zde nic nebránilo vydání rozsudku
na základě fikce uznání v neprospěch žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, v němž uvádí, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodovací praxi dosud nebyla řešena, totiž zda lze v soudním řízení o
nahrazení souhlasu státu s bezúplatným převodem náhradního pozemku ve smyslu
zákona o půdě rozhodnout rozsudkem pro uznání. Dovolatelka má v tomto směru
pochybnosti, zdali je v podobném typu sporu přípustné uzavřít soudní smír, což
je podmínkou vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 2 o. s. ř. Dále uvádí,
že se městský soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dovodil-li
že v posuzovaném případě byly dány formální i materiální předpoklady pro
uplatnění výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. (respektive vydání rozsudku pro
uznání na jejím základě), neboť použití tohoto instrumentu nevyžadovala povaha
ani okolnosti věci a již ze skutkových tvrzení předestřených v žalobě bylo
zřejmé, že uplatňovaný nárok není po právu. Zjevnou neopodstatněnost žaloby
spatřuje dovolatelka v tom, že cena žalobci nárokovaných pozemků výrazně
převyšovala zůstatek jejich restitučního nároku, jelikož byly předmětné
nemovitosti v žalobě oceněny podle svého stavu ke dni 24. 6. 1991 jako
nemovitosti zemědělské, přestože se v současnosti nacházejí v území, které je
určeno k zastavění. Dle názoru žalované je rovněž nutno vzít na zřetel, že výše
dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců ve skutečnosti nedosahuje jimi
tvrzené hodnoty. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření reagovali na shora shrnutou dovolací argumentaci a navrhli
odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalované.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, jelikož otázkou, zda lze v řízení o nahrazení
souhlasu státu s uzavřením smlouvy o převodu náhradních pozemků dle zákona č.
229/1991 Sb. vydat rozsudek pro uznání, se dovolací soud dosud výslovně
nezabýval.
Rozsudkem pro uznání není v souladu s § 153a odst. 2 o. s. ř. možné rozhodnout
ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o.
s. ř. Povaha věci přitom připouští uzavření smíru zpravidla tam, kde jsou
účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava
účastníkům nebrání, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními
úkony (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo
641/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
23/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo
1222/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
103/2008, případně Salač, J. In: Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní
právo procesní. Část první: nalézací řízení. 8. vyd. Praha: Leges, 2015. s.
317). Předně lze vyzdvihnout, že na překážku uzavření soudního smíru či vydání
rozsudku pro uznání není sama o sobě skutečnost, že rozhodnutí nahrazující
souhlas státu s převodem náhradních pozemků má konstitutivní charakter, neboť
podle ustálené judikatury uzavření soudního smíru není bez dalšího vyloučeno
ani v případě, že se žalobce domáhá vydání konstitutivního rozhodnutí, jedná-li
se o práva a povinnosti, s nimiž jsou strany oprávněny disponovat [viz zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017, dále
srovnej též Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až
250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 725]. Povahou věci
je vyloučeno uzavřít smír zejména: a) lze-li zahájit řízení i bez návrhu, b)
rozhoduje-li se o osobním stavu nebo c) nepřipouští-li hmotné právo vyřízení
věci dohodou účastníků právního vztahu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3.
2014, sp. zn. 29 Cdo 2648/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016,
sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp.
zn. 23 Cdo 1782/2017, popřípadě také Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 643).
V řešené kauze se bezesporu nejedná o řízení, které by bylo možné zahájit i bez
návrhu, či věc statusovou, potencialita uzavření soudního smíru, a tedy také
vydání rozsudku pro uznání by tudíž mohla být vyloučena, toliko pokud by
hmotněprávní regulace bránila úpravě vzájemných práv a povinností dohodou. V
tomto směru je třeba připustit, že stát si při převádění náhradních pozemků ve
smyslu zákona č. 229/1991 Sb. nemůže počínat libovolně, nýbrž musí dodržovat
ustanovením § 11a citovaného předpisu předvídaný režim veřejných nabídek. V
dispozicích s dotčenými právy a povinnostmi je tak zřetelně omezen. Jak se
připomíná nejen v judikatuře (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3518/2007, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, a
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3323/2012, či jeho usnesení ze dne 19. 8.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1598/2008), nýbrž i v právní doktríně (Hálová, M.,
Doležal, T. Převod náhradních pozemků v restitucích podle zákona o půdě.
Právník, 2012, č. 8, s. 933), nerespektování zákonem stanoveného postupu pro
převod náhradních pozemků Státním pozemkovým úřadem zásadně ústí v absolutní
neplatnost převodní smlouvy.
Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud pokládá za určující, že judikatura
dovodila možnost oprávněné osoby domáhat se převodu náhradního pozemku soudní
cestou (mimo veřejné nabídky) v zájmu zajištění reálného a včasného uspokojení
dosud existujících restitučních nároků (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze
dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS
495/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010). Právě trvající potřeba přiblížení se k tomuto cíli pak svědčí ve
prospěch závěru, že mezi stranami obdobného sporu je možné uzavřít soudní smír
(ač by za normálních okolností stát k převodu pozemků mimo veřejnou nabídku
nemohl přikročit), neboť právě tento postup nejspíše povede k urychlenému
vypořádání restitučních nároků, jež pro liknavý, diskriminační či znaky
libovůle nesoucí postup Pozemkového fondu České republiky, potažmo Státního
pozemkového úřadu, dosud nebyly uspokojeny, a staly se proto předmětem soudního
sporu. Pojetí, dle něhož by stát musel v řízení před soudem uspokojení
restitučního nároku za všech okolností oponovat a nemohl jej uznat, respektive
uzavřít soudní smír ani tam, kde sám shledá, že jeho postup vůči oprávněné
osobě vystupující na straně žalující byl ve shora nastíněném smyslu neřádný, a
zároveň vyjde najevo, že požadované pozemky jsou vhodné k vydání coby náhradní,
by bylo ve zjevném rozporu s preferencí výkladu in favorem restitutionis a
úsilím o maximální nápravu historických bezpráví vzniklých v době nesvobody
(viz krom jiných nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS
176/03, ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, bod 32). Aby však sjednaný soudní smír obstál jako platné
právní jednání a mohl být soudem schválen, musí být v souladu s kogentními
právními předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Právní řád přitom, jak bylo
osvětleno výše, obecně zapovídá převod náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. mimo veřejné nabídky, ovšem s výjimkou případů, v nichž předchozí
liknavý, diskriminační nebo svévolný postup vůči osobě nadané restitučním
nárokem a bezvýslednost dosavadní aktivní snahy řečeného restituenta o
vypořádání jeho požadavku regulérní cestou opodstatňují, aby danému subjektu
bylo přiznáno právo domáhat se převodu konkrétního pozemku, a to i takového,
který dosud nebyl zařazen do veřejné nabídky, byl-li by do ní jinak s ohledem
na své charakteristiky zařaditelným (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4284/2015, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1964/2017, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). Uzavření soudního
smíru mezi oprávněnou osobou a státem tak přichází v úvahu, pouze pokud bude
postaveno najisto, že restituent v duchu shora citované judikatury s ohledem na
okolnosti případu může úspěšně nárokovat převod pozemku mimo veřejnou nabídku;
v opačném případě [tj.
nebyly-li by doloženy a) předchozí neřádnost v postupu
Státního pozemkového úřadu, respektive Pozemkového fondu České republiky, b)
aktivní, leč neúspěšná snaha žalobce o dosažení saturace jeho restitučního
nároku standardní cestou a c) vhodnost požadovaných pozemků k vydání] by
takovýto smír byl v rozporu s právními předpisy.
Co bylo právě uvedeno ve vztahu k soudnímu smíru, lze přiměřeně vztáhnout i na
rozsudek pro uznání, jímž je v souladu s § 153a odst. 2 o. s. ř. možné
rozhodnout, pouze pokud se jedná o věc, v níž je uzavření smíru přípustné, a
není-li jeho vydání vyloučeno rozporem s kogentními právními předpisy (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 103/98, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2011). Za východisko pro toto posouzení pak
slouží soudu žalobní tvrzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2004, sp. zn. 32 Odo 19/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1037/2004, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017,
sp. zn. I. ÚS 4114/16, bod 25). Opodstatňují-li tudíž tvrzení nastolená v
žalobě závěr, že jsou naplněny judikatorně konstruované předpoklady vzniku
nároku oprávněné osoby na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných
nabídek, tedy že Státní pozemkový úřad (potažmo Pozemkový fond České republiky)
vůči konkrétnímu žalobci postupoval liknavým, diskriminačním či svévolným
způsobem, dotčená oprávněná osoba navzdory svému aktivnímu postupu není s to
dosáhnout uspokojení existentního restitučního nároku zákonem předvídanou
účastí ve veřejných nabídkách a požadované pozemky lze pokládat za vhodné k
převodu (což platí i v předmětné věci, neboť odpovídající tvrzení jsou v návrhu
nesporně obsažena), je vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. v
řízení o nahrazení souhlasu České republiky s převodem náhradních pozemků podle
zákona č. 229/1991 Sb. obecně vzato přípustné.
Pokud jde o namítané odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury
dovolací instance při výkladu podmínek vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., patří
se uvést, že předpoklady, za nichž soud přistoupí k výzvě v duchu právě
citovaného ustanovení, jsou zákonem formulovány tak, že daný postup vyžaduje
povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se přitom rozumí skutková či
právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání.
Okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor
bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela
jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu
jednání, je vydání usnesení dle § 114b o. s. ř. vyloučeno. Také v případě, že
je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených),
eventuálně z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že
žaloba nemůže být úspěšná, tedy že se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování
práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v
rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné
rozhodnout vždy při prvním jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně
bezúspěšné uplatňování práva, neodůvodňují povaha věci ani okolnosti případu,
aby soud uložil žalovanému podle § 114b o. s. ř. podat vyjádření ve věci; o
takové žalobě rovněž nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a
odst. 3 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp.
zn. 32 Odo 1337/2004, respektive jeho usnesení ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26
Cdo 2054/2008, ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 ICdo 5/2012, a ze dne 26. 10.
2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). O zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva, která
brání vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jde i tam, kde výše plnění
požadovaného žalobcem neodpovídá skutkovým tvrzením, o které se opírá uplatněné
právo (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2250/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
108/2014).
V judikatuře se však rovněž zdůrazňuje, že kvalifikovaná příprava jednání je
pravidlem, zatímco případy, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná či věc zcela
jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1 o.
s. ř., budou spíše výjimečné (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2.
2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo
4107/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3437/2016). Otázka, zdali povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy,
navíc záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn
správnost jejich postupu přezkoumat toliko z hlediska zjevné nepřiměřenosti
(srovnej již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22
Cdo 1438/2017). V intencích právě provedeného výkladu nelze postup soudů
nižších stupňů shledat defektním, neboť žalovaná nepředestírá žádné argumenty,
s ohledem na něž by předmětný spor měl být hodnocen jako natolik triviální, aby
v něm bylo použití výzvy dle § 114b o. s. ř. vyloučeno.
Odlišná situace však panuje v otázce žalovanou tvrzené zjevné bezúspěšnosti
projednávané žaloby. Jak již bylo připomenuto výše, o zjevně nedůvodnou žalobu
vylučující vydání rozsudku pro uznání se jedná, jestliže žalovaný nárok zjevně
nemohl vzniknout, tj. jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla
prokázána všechna žalobní tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011). Je třeba připustit, že žaloba v přezkoumávané
věci obsahuje vylíčení okolností, v nichž je spatřována liknavost žalované při
uspokojování restitučního nároku žalobců, popis aktivní snahy navrhovatelů o
dosažení saturace jejich požadavků účastí ve veřejných nabídkách, jakož i
ocenění restitučních nároků a požadovaných pozemků. Nelze ovšem přehlédnout, že
žalobci (za pomocí znaleckého posudku) náhradní pozemky ocenili nejen v souladu
s cenovými předpisy platnými ke dni 24. 6. 1991 (to je postup souladný se
zákonem, konkrétně ustanovením § 28a zákona č. 229/1991), nýbrž také dle jejich
stavu k uvedenému datu, což již právní úpravě ani logice restitučního procesu
neodpovídá (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, jenž obstál též v ústavněprávním přezkumu, neboť ústavní
stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 1782/16). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o
půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní
pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (ke zjišťování ceny odňatého
majetku srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28
Cdo 1518/2007, či ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, jeho usnesení
ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze
dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru
náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od
současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by vedlo jen k
distorzi hodnoty naturální náhrady, jež by v souladu s principy restitučního
procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející
se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků
(viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2844/2017). Obecně (bez přímé vazby na okolnosti přezkoumávaného sporu) řečeno:
fiktivní ocenění vydávaného pozemku, jenž byl v roce 1991 zemědělsky využíván,
zatímco v současnosti je určen k zastavění, jako zemědělské nemovitosti by ve
svém důsledku vedlo k bezdůvodnému obohacení oprávněné osoby, jíž by se dostalo
plnění materiálně (fakticky, tj. dle skutečných tržních poměrů) výrazně
převyšující hodnotu jejího restitučního nároku (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn.
28 Cdo 3388/2012, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014), což je
následek pro všechny zúčastněné nežádoucí. Není-li zde norma, jež by ukládala
posuzovat charakter náhradních pozemků dle jejich stavu ke dni 24. 6. 1991
(tak, jak je pro aplikaci cenových předpisů stanoveno v § 28a zákona č. 229/1991 Sb.), je i s přihlédnutím k výše uvedenému třeba dovodit, že musí být
v souladu s obecným pravidlem upraveným v § 154 odst. 1 o. s. ř. určující stav
vydávaných nemovitostí v době vyhlášení rozhodnutí soudu. Pakliže tedy žalobci
výslovně uvedli, že požadují pozemky, jež dle ocenění vycházejícího z jejich
stavu ke dni 24. 6. 1991 korespondují svou hodnotou s výší jejich restitučních
nároků, bylo jejich žalobu namístě hodnotit jako zjevně nepodloženou. Na jejím
podkladě tudíž ani nebylo možné rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání ve
smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud, shledav právní úvahy soudů nižších stupňů v tomto bodě
nepřiléhavými, přikročil ke zrušení jejich rozsudků a vrácení věci Obvodnímu
soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), v němž se
neopomene zabývat rovněž v dovolání uplatněnou skutkovou námitkou vztahující se
k výši dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu