22 Cdo 3569/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se
sídlem v Kolíně III, Legerova 148, proti žalované J. S., zastoupené JUDr.
Alenou Horčicovou, CSc., advokátkou se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů
27, o zaplacení 62 962,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 9 C 157/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.
června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního
soudu v Kolíně ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se
nevydává rozsudek pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila
žalobci 35 700,- Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co
196/2009-63, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně
ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek
pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 27 262,- Kč s
příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II. rozsudku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se žalované částky domáhal
s poukazem na skutečnost, že 35 700,- Kč s příslušenstvím požaduje za výlučné
užívání bytu patřícího do společného jmění manželů účastníků žalovanou v období
od 19. dubna 2007 (správně 2006) do 8. října 2007 a částku 27 262,- Kč s
příslušenstvím požaduje za úhradu zálohových nákladů a služeb v období od 27. dubna 2006 do listopadu 2006, které vynaložil, ačkoliv mu byl zamezen vstup do
bytu. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalované byla usnesením
ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 9 C 157/2008-35, ve smyslu § 114b občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uložena povinnost do třiceti dnů od
doručení usnesení se k žalobě vyjádřit s tím, že v usnesení byla žalovaná
poučena o tom, „co má její vyjádření obsahovat, jak má postupovat, nemůže-li
vyjádření podat ve stanovené lhůtě a jaké jsou následky, pokud se bez vážného
důvodu včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký
vážný důvod jí v tom brání“. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 6. listopadu 2008 do vlastních rukou. Ve stanovené lhůtě se žalovaná k výzvě
nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, když
vyjádření k žalobě doručila soudu až dne 10. prosince. Po lhůtě doručené
vyjádření nepřekáží vydání rozsudku pro uznání zvláště za situace, kdy ani v
tomto vyjádření žalovaná neuvedla žádný důvod, který by jí bránil vyjádřit se
ve stanovené lhůtě nebo sdělit překážku, která v podání vyjádření brání. Soud
prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63 (v písemném vyhotovení
s nesprávným označením jako usnesení), změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Vyšel z toho, že žalobce v řízení
uplatnil dva samostatné nároky: 1) domáhal se vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého žalované tím, že od 19. dubna 2006 do 8. října 2007 (tj. v době po
právní moci rozsudku o rozvodu manželství do právní moci rozsudku o vypořádání
společného jmění manželů) znemožnila žalobci přístup do bytu č. 868/7 v Kolíně
II., který byl tehdy v jejich zaniklém a nevypořádaném společnému jmění
manželů. Žalované se tak dostalo užíváním bytové jednotky bezdůvodné obohacení,
které v poměrech žalobního nároku žalobce vyčíslil částkou 35 700,- Kč s
příslušenstvím; 2) žalobce uplatnil taktéž nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, které získala žalovaná tím, že žalobce od 18. dubna 2006, potažmo od
27. dubna 2006 do listopadu 2006 za ni prováděl „plnění z titulu nájmu“, tj. platil zálohové náklady a služby hrazené Stavebnímu bytovému družstvu Kolín v
době zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů. Dospěl k závěru, že
soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud usnesení podle § 114b odst. 1
o. s. ř. vydal, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Ve vztahu k žalobci uplatněnému nároku uzavřel, že se jedná o dva
samostatné peněžité nároky, přičemž „minimálně první žalobcův nárok“ ohledně
požadované částky 35 700,- Kč s příslušenstvím nemá oporu v hmotném právu a
případný smír ohledně tohoto nároku by byl v rozporu s právními předpisy. Poukázal na skutečnost, že uplatněný nárok na zaplacení částky 35 700,-
Kč je nárokem vyplývajícím z institutu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo
dojít po zániku společného jmění manželů, které ještě nebylo vypořádáno,
užíváním věci spadající do společného jmění manželů žalovanou. Zdůraznil, že v
době od zániku společného jmění manželů do okamžiku jeho vypořádání se právní
vztahy bývalých manželů řídí na základě analogie ustanoveními o společném jmění
manželů, přičemž otázkou, zda se bývalý manžel mohl vůči druhému bezdůvodně
obohatit tím, že výhradně užíval věc tvořící součást nevypořádaného společného
jmění, se již dovolací soud zabýval. Dospěl přitom k závěru, že k bezdůvodnému
obohacení dojít nemůže, neboť každý z bývalých manželů je nadále vlastníkem
celé věci, přičemž jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem
druhého bývalého manžela. K bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce v
době po zániku manželství až do vypořádání společného jmění manželů nemohlo
dojít. I žalobce měl právo předmětnou věci užívat a pokud jej žalovaná z tohoto
užívání neoprávněně vyloučila, mohl se tohoto práva domoci žalobou na
zpřístupnění bytové jednotky, na základě které by došlo k úpravě užívání
společné věci. Již z tohoto důvodu nebyl na místě postup podle § 114b odst. 1
o. s. ř. a soud prvního stupně neměl splněny podmínky pro vydání rozsudku pro
uznání. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že se rozsudek pro
uznání nevydává. Pouze „zcela nad rámec a účel tohoto řízení“ odvolací soud podotkl, že
ani druhý žalobcem uplatněný nárok nemá zákonnou oporu. V obecné rovině sice
připustil, že bezdůvodné obohacení bývalého manžela vůči druhému manželu
(spočívající v tom, že zcela nebo zčásti za něj byl plněno třetí osobě, co po
právu měl tento bývalý manžel plnit sám) je možné, nicméně takový nárok nelze
uplatnit do doby vypořádání společného jmění, neboť každý z manželů do té doby
je nadále vlastníkem celé věci a jeho vlastnické právo omezuje stejným
vlastnickým právem pouze druhý manžel. Teprve za předpokladu vypořádání
společného jmění manželů lze řešit majetkové nároky související s nakládáním s
věcmi tvořícími společné jmění manželů. Uzavřel, že z obsahu rozsudku Okresního
soudu v Kolíně ze dne 8. října 2007, č. j. 13 C 168/2006-110, se podává, že i
tento druhý nárok „s největší pravděpodobností není dán po právu“. S ohledem na uvedené skutečnosti se již odvolací soud nezabýval
důvodností odvolacích námitek žalované, které se týkaly nesplnění podmínek pro
vydání kvalifikované výzvy, zejména se týkaly posouzení vážnost důvodu, jenž
měl zabránit zástupkyni žalované soudu prvního stupně alespoň sdělit důvod, pro
který se ve stanovené lhůtě nemohla vyjádřit na výzvu soudu k žalobě ve věci
samé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje
za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasil se
závěrem odvolacího soudu, že v rámci přezkumu vydaného rozsudku pro uznání je
povinen posuzovat i okolnost, zda uplatněný nárok má oporu v hmotněprávní normě
a pokud dospěje k závěru, že nikoliv, uzavřít, že nejsou splněny podmínky pro
rozhodnutí rozsudkem pro uznání na základy výzvy učiněné podle § 114b odst. 1
o. s. ř. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím
soudem ohledně žalobcem uplatněného nároku v částce 35 700,- Kč, jestliže
odvolací soud uzavřel, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není dán.
Namítl, že se jedná toliko o právní posouzení věci, jestli bude nárok posouzen
z pohledu bezdůvodného obohacení, nároku na náhradu škody či jiného
hmotněprávního nároku, kdy dovolatel s ohledem na to, že mu bylo znemožněno
užívání bytové jednotky za účelem bydlení musel mimo jiné vynaložit náklady na
zajištění si potřeby bydlení jinde. Názor zastávaný odvolacím soudem by
fakticky vylučoval jakékoliv uplatnění majetkových nároků v podobě žalob o
zaplacení ve stavu po rozvodu manželství do doby vypořádání zaniklého
společného jmění manželů, a to za situace zjevného majetkového prospěchu
jednoho z bývalých manželů na úkor druhého bývalého manžela. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s posouzením i druhého žalobcem
uplatněného nároku, byť učiněným odvolacím soudem „zcela nad rámec řízení“,
neboť podle názoru dovolatele není nezbytné nároky vznikající po zániku
manželství vázat na řízení o vypořádání společného jmění manželů. Ve vztahu k namítané vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, poukazoval na skutečnost, že pokud odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že „rozsudek pro uznání se nevydává“, použil
procesní formu, kterou občanský soudní řád nezná a ani nepřipouští. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami,
přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 114b odst. 1, 4, 5 občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 30. června 2009, tj. do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., vyžaduje-li
to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v
nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §
118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm.
a), nebo nebylo-li
takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být
kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být
žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný
bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve
stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a
odst. 3) musí být poučen. Podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, tj. do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., rozsudkem pro
uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání - a v jejím rámci též k
vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. - soud přistoupí až
tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v
žalobě. Soud - jak správně uvedl odvolací soud - může vydat v souladu se
zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout
rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3
o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by
řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst.1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není
postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (k tomu
srovnej též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, který byl uveřejněn pod č. 153
v časopise Soudní judikatura, ročník 2003). Dovolací soud vychází ze závěrů odborné literatury a ustálené
judikatury potud, že pokud je žaloba zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byl
žalovaný vyzván k vyjádření, neboť to neodůvodňuje ani povaha věci a ani
okolnosti případu; o takové žalobě nelze proto rozhodnout rozsudkem pro uznání
(k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1045). Soud se při
zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání musí zabývat i tím, zda
vydání rozsudku není vyloučeno nejenom povahou věci, ale ani rozporem s
kogentními právními předpisy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 103).
Za zjevnou bezdůvodnost podané žaloby je třeba považovat i případy, kdy by
žalobě nebylo možno vyhovět ani tehdy, jestliže by byla prokázána žalobní
tvrzení žalobce. Dovolatel tedy nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že se
zabýval věcí i z pohledu, zda nároky uplatněné žalobcem mají oporu v hmotném
právu či nikoliv. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ve
vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení částky 35 700,- Kč s
příslušenstvím se omezil na závěr, že žalobě žalobce nelze vyhovět z povahy
věci bez nutnosti provádění dokazování. Takovému závěru odvolacího soudu nelze
nic vytknout, protože tím fakticky zkoumal podmínky pro vydání usnesení § 114b
odst. 1 o. s. ř., tj. předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým
základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle § 112 odst. 2 o. s. ř.)
ve společném řízení (jako tomu bylo v projednávané věci), nastává (může nastat)
fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv
(nároků) - jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace -
samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo
2165/2004, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Jestliže odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §
114b odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k oběma uplatněným nárokům již proto, že první
z nich nemá oporu v hmotném právu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které je dovolací soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nicméně tato vada řízení nebrání tomu, aby dovolací soud přezkoumal věcnou
správnost závěrů odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu nároku žalobce, tj. k
nároku na zaplacení částky 35 700,- Kč s příslušenstvím z pohledu, že ve vztahu
k ní nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení soudu postupem podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7110, vyložil, že tím, že jeden z rozvedených manželů
užívá výhradně sám věc z dosud nevypořádaného společného jmění manželů,
nedochází k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor druhého z manželů. Uvedený
závěr byl odrazem argumentace, podle které práva, která zákon přiznává
vlastníku věci, může mít k téže věci i více fyzických osob; tento stav je
důsledkem uznávané plurality subjektů vlastnického práva.
Zatímco podílové
spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve
zlomku, popřípadě procentem, a je hlavním kritériem míry účasti spoluvlastníka
na právech a povinnostech ze spoluvlastnického vztahu, u společného jmění
manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem; tento vztah
může být vyjádřen jen ke dni zániku společného jmění, a to vypořádáním. Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení
manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li
společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých
manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů
a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je
obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů
tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého
manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění
manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor
druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho
vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi
spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na
úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může
spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který
odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období
po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své
vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu
umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného
obohacení. Od těchto závěrů neshledal dovolací soud důvod se odchýlit ani v
souzené věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu. Dovolatel v této souvislosti nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že závěr o
aplikaci institutu bezdůvodného obohacení je závěrem právním, který není
účastník řízení povinen činit, přičemž bylo možno skutková tvrzení podřadit i
jinému právnímu režimu než bezdůvodnému obohacení, např. nároku na náhradu
škody či jinému blíže nespecifikovanému hmotněprávnímu nároku. Dovolací soud
souhlasí (na základě dlouhodobě ustálené judikatury) s dovolatelem potud, že
účastník není povinen činit právní kvalifikaci nároku, ale je povinen vylíčit
potřebná skutková tvrzení. Ta se v žalobě omezila na konstatování, že žalovaná
v období od 19. dubna 2006 zamezila žalobci užívání bytu tvořícího součást
společného jmění manželů a žalobce neměl do bytu přístup. Za období od 19. dubna 2006 do 8. října 2007, tj.
do dne nabytí právní moci rozsudku o
vypořádání společného jmění manželů tak žalovaná užívala „bytovou jednotku nad
rámec skutečného vlastnického práva“ a žalobce požaduje za takové výlučné
užívání žalovanou vydání bezdůvodného obohacení, když je nutno vycházet ze
zákonem „presumované konstrukce o stejných podílech na společném majetku“ ve
smyslu § 149 odst. 2 občanského zákoníku. Skutková tvrzení žalobce tak
neumožňovala odvolacímu soudu aplikovat na danou věc jinou právní normu a
posoudit věc po právní stránce jinak (např. z titulu náhrady škody). Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud
formuloval výrok svého rozhodnutí jako změnu rozsudku soudu prvního stupně tak,
že se rozsudek pro uznání nevydává. V soudní praxi nepanují žádné pochybnosti
ve směru, že takový postup odvolacího soudu je správný (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo
2165/2004, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, uveřejněný tamtéž) a dovolací soud z
tohoto závěru vychází i v souzené věci. Výrok rozsudku odvolacího soudu
vystihuje toliko tu skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu je rozsudek pro
uznání jako forma rozhodnutí o nároku žalobce odklizen a soud prvního stupně
bude v řízení dále pokračovat. Dovolatel v dovolání též namítá, že odvolací soud ve vztahu k § 219a o. s. ř.,
které vymezuje důvody pro případné zrušení napadeného rozhodnutí, „odvolací
soud tento vůbec nevymezil“, což je „zjevnou procesní vadou postupu odvolacího
soudu“. Ve vztahu k této námitce především není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se měla
promítnout do poměrů souzené věci. Odvolací soud odkaz na § 219a o. s. ř. učinil toliko potud, že důsledky jeho měnícího rozhodnutí jsou v zásadě tytéž
jako v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně, tj. takové, že věcí se
bude dále opětovně zabývat soud prvního stupně. Nebylo proto nutné, aby
odvolací soud konkretizoval důvody, které občanský soudní řád stanoví pro možné
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jestliže pro zrušení jeho rozsudku
neshledal podmínky. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009,
č. j. 25 Co 196/2009-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze
dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek pro
uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 35 700,- Kč s
příslušenstvím, dovolací soud proto zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.), neboť v této části je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Ve zbývající části žalobcem uplatněného nároku týkající se částky 27 262,- Kč s
příslušenstvím je dovolání žalobce důvodné.
Důvodnost dovolání v této části vychází již z výše uvedené skutečnosti, že
odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku
pro uznání ve vztahu k oběma žalobcem uplatněným nárokům již na základě toho,
že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalobcem
uplatněnému nároku na zaplacení částky 35 700,- Kč, a neodlišil tak uplatněná
práva se samostatným skutkovým základem v rámci tzv. objektivní kumulace nároků
a nutnost jejich samostatného posouzení z hlediska splnění podmínek pro vydání
rozsudku pro uznání. Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud usuzoval na to, že
tento druhý nárok žalobce „s největší pravděpodobností není po právu“ na
základě obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 13 C 168/2006, pak řízení
zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci již
proto, neboť tímto spisem v řízení neprovedl důkaz, a nemohl tak z něj činit
žádná skutková zjištění, když informace o obsahu spisu se z žalobních tvrzení
nepodávají. Ve vztahu k druhému uplatněnému nároku se žalobce domáhal zaplacení částky 27
262,- Kč, která podle závěrů odvolacího soudu představuje platby, které od
dubna 2006 do listopadu 2006 prováděl žalobce za žalovanou ve vztahu ke
Stavebnímu bytovému družstvu Kolín z titulu „tzv. nájmu, tj. zálohové platby a
služby“, tj. v době a situaci, kdy žalovaná žalobci znemožnila vstup do bytu. Bez dalšího nelze učinit závěr, že takto vymezená žalobní tvrzení brání
rozhodnutí formou rozsudku pro uznání. Žaloba v daném směru vychází z toho, že
v době, kdy do bytu žalovaná žalobci zamezila přístup, prováděl veškeré platby
spojené s užíváním bytu a po žalované se domáhá jejich náhrady. Ostatně soudní
praxe v režimu § 454 jako nároky opírající se o institut bezdůvodného obohacení
běžně připouští uplatňování požadavků rozvedených manželů na splacení podílu
úhrady za užívání společného bytu po rozvodu (k tomu srovnej Ze zprávy o
zhodnocení stavu rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech
neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 28. března 1975, Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, 1975, pod pořadovým č. 26), aniž by uplatňování těchto nároků
blíže omezovala a limitovala. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co
196/2009-63, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně
ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek
pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 27 262,- Kč s
příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení proto dovolací soud zrušil
podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat posouzením především z pohledu
námitek, které uplatnila žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, přičemž tyto námitky se týkaly důvodů, pro které nemohla v soudem
stanovené lhůtě reagovat na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Jejich případná
důvodnost by bez dalšího vyloučila možnost rozhodnout ve věci rozsudkem pro
uznání. Těmito námitkami se odvolací soud nezabýval zjevně z důvodu
nadbytečnosti, když dospěl k závěru, že z jiných důvodů nejsou splněny podmínky
pro vydání rozsudku pro uznání. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na skutečnost, že v rozsudku ze dne
26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 25, vyložil, že „rozhodování o
prominutí zmeškání soudcovské lhůty – na rozdíl od lhůty zákonné – nepřichází v
úvahu, a to i proto, že tyto lhůty jsou plně v dispozici soudu a předseda
senátu, pokud to uzná za vhodné, je může prodloužit a není ani vyloučeno, aby
úkon byl proveden později, aniž by soud vyvodil ze zpoždění jakékoliv následky
(viz Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha, 1985, díl I., s. 291, 297). Tento rozdíl vyplýval zjevně z toho, že zákonné lhůty byly určeny pro
nejzávažnější úkony, a proto byla jejich úprava přísnější než úprava lhůt
soudcovských. Soudcovské lhůty, jejichž nedodržení by mělo za následek neúspěch
ve sporu bez dalšího, tehdy občanský soudní řád neměl. Takové soudcovské lhůty
byly upraveny teprve později, v případě rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 OSŘ až novelou č. 30/2000 Sb. Obdobný názor jako
citovaný komentář zaujímají i novější komentáře k občanskému soudnímu řádu i
judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Odo
544/2001, ve kterém se uvádí: „postupem podle § 58 odst. 1 OSŘ nelze prominout
zmeškání soudcovské lhůty). Dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se od
tohoto právního názoru odchýlil. Jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž
nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu,
nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v
případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou)
lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný
postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§
41 odst. 2 OSŘ). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské
lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle
§ 55 OSŘ, případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl
učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke
zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti,
které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve
lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst.
5 OSŘ proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z
fikce uznání nároku.“
Neshledá-li odvolací soud tuto námitku důvodnou, bude se zabývat
posouzením dalších zákonných předpokladů pro rozhodnutí ve věci formou rozsudku
pro uznání. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.