33 Odo 1229/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně I. O., zastoupené JUDr. J. B., advokátem proti žalovanému M. V.,
zastoupenému JUDr. J.M., advokátem o zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 89/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j.
23 Co 110/2006-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13.125,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. J. M., advokáta.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím.
Uváděla, že o uvedenou částku se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil,
když po rozvodu jejich manželství sám užívá rodinný dům se zahradou, náležející
do dosud nevypořádaného společného jmění manželů (účastníků). Podle přiložené
zprávy realitní kanceláře jsou obdobné domy se zahradou v místě pronajímány za
12.000,- Kč měsíčně, takže majetkový prospěch žalovaného za 24 měsíců užívání
nemovitostí zpětně od podání žaloby činí celkem 144.000,- Kč.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 15 C
89/2005-21, žalobu o zaplacení částky 144.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 5.
2. 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel z nesporných
tvrzení účastníků, že jejich manželství zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu
dne 18. ledna 2001. Řízení o vypořádání společného jmění manželů nebylo dosud
skončeno. Součástí společného jmění je mimo jiné dům číslo popisné 584 na
pozemku parcelní číslo 1049 a pozemky parcelních čísel 1049 a 374/76 v
katastrálním území L. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně
uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně výlučným užíváním předmětných
nemovitostí bezdůvodně neobohatil. Právní vztahy vzniklé v době mezi zánikem
společného jmění manželů a jeho vypořádáním se totiž posoudí podle předpisů o
společném jmění manželů. Každý z manželů má právo k celé věci ve společném
jmění a nemůže mu tak jejím užíváním vznikat bezdůvodné obohacení; věc totiž
neužívá bez právního důvodu, resp. nad rozsah svého spoluvlastnického podílu.
Dojde-li ke sporu ohledně užívání společné věci, má každý z manželů právo
obrátit se na soud, aby o užívání věci rozhodl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č.
j. 23 Co 110/2006-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Z hlediska skutkového stavu věci dospěl ke shodným
závěrům se soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Shodně s ním uzavřel, že v posuzované věci nelze dovodit naplnění ani jedné ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 a § 454 obč. zák.).
Jsou-li předmětné nemovitosti součástí dosud nevypořádaného společného jmění
manželů, má každý z manželů právo užívat je celé. Dům obsahuje pouze jedinou
bytovou jednotku a bez významu není ani skutečnost, že žalovaný sám hradí
běžnou údržbu nemovitostí a náklady související s jejich užíváním. Poukaz
žalobkyně na odlišný závěr Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 27 Co
180/2003, hodnotil odvolací soud jako nepřiléhavý s tím, že v každé věci je
třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu a uvedený právní závěr
tak nelze zobecnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
V této souvislosti připomíná existenci rozhodnutí, v němž odvolací soud obdobný
případ posuzuje jako bezdůvodné obohacení. Dovolání podává výslovně z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a namítá, že soud prvního
stupně nepřihlédl k jejím tvrzením a neprovedl důkazy, jimiž mínila prokázat,
že žalovaný v domě vyměnil zámky, znemožnil jí nemovitosti užívat a podílet se
na užitcích zahrady, nevpustil ji do domu ani za účasti policie a pro řízení o
vypořádání společného jmění neumožnil ohledání domu ani soudem ustanovenému
znalci. Žalobkyně brojí proti závěru, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení
o bezdůvodném obohacení a odvolává se přitom na usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 27 Co 180/2003, v němž bylo dovozeno, že v
okamžiku zániku manželství sice manželům vzniká nárok na vypořádání společného
jmění, ale společné jmění jako takové zaniká a brání-li jeden z bývalých
manželů v užívání společné nemovitosti, vzniká mu tím bezdůvodné obohacení
odpovídající výši tržního nájemného. Žalobkyně má zato, že každý vlastník má
právo věc užívat a brát z ní užitky a je-li mu v tom bráněno, je třeba toto
právo vyrovnat jiným způsobem. Zdůrazňuje, že se nesnaží majetkový prospěch,
který žalovaný získává na její úkor užíváním nemovitostí, nutně podřadit pod
institut bezdůvodného obohacení, je pouze přesvědčena, že při rovnosti práv
obou manželů nesmí být jeden z nich poškozován, a považuje za nespravedlivé,
umožňuje-li několik let trvající spor o vypořádání společného jmění manželů
jednomu z nich užívat celou věc. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný souhlasí se závěry odvolacího soudu. Uvádí, že nemovitosti jsou
součástí dosud nevypořádaného společného jmění a on je neužívá bez právního
důvodu, nýbrž z titulu bývalého manžela. Navrhuje dovolání jako nepřípustné
odmítnout, případně zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“)
po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního
stupně (jak je tomu v tomto případě), je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno a dovolací soud proto musí při
posuzování přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového
stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Bez
významu jsou proto dovolací námitky, jimiž žalobkyně vytýká odvolacímu soudu
nesprávně, resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci - konkrétně, že soudy
dostatečně nepřihlédly k jejím tvrzením a neprovedly důkazy, jimiž mínila
prokázat, že jí žalovaný v užívání nemovitostí brání. Navíc je namístě
připomenout, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti
a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v
procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem.
Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s.
ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné
než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke
zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně
zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s.
ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi
nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy)
nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková
zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Protože odvolací soud
dovodil, že zjištění, zda žalovaný žalobkyni brání v užívání nemovitostí, není
pro právní posouzení věci významné, důvodně odmítl další důkazy směřující k
prokázání tohoto tvrzení.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které
dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a
učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru
odvolacího soudu dovozujícího, že užívá-li žalovaný (jako bývalý manžel
žalobkyně) nemovitosti náležející do dosud nevypořádaného společného jmění
manželů sám a v jejich užívání žalobkyni brání, nevzniká tím žalobkyni vůči
žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák.
Na posouzení této otázky, tj. odpovědnosti bývalého manžela za vznik
bezdůvodného obohacení výlučným užíváním věci patřící do zaniklého a dosud
nevypořádaného společného jmění manželů, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tuto otázku ve své
rozhodovací praxi již blíže řešil a jde o otázku, která je odvolacími soudy
rozhodována rozdílně, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam.
Dovolání žalobkyně je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji
vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva, že se
totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je
chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to,
o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo,
požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je
vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy
jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z
plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také
plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých
zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty
tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho
aktiv nebo snížením jeho pasiv.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žádná z uvedených skutkových podstat
bezdůvodného obohacení na posuzovaný případ nedopadá. Práva, která zákon
přiznává vlastníku věci, může mít k téže věci i více fyzických osob; tento stav
je důsledkem uznávané plurality subjektů vlastnického práva. Zatímco podílové
spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve
zlomku, popřípadě procentem, a je hlavním kritériem míry účasti spoluvlastníka
na právech a povinnostech ze spoluvlastnického vztahu, u společného jmění
manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem; tento vztah
může být vyjádřen jen ke dni zániku společného jmění, a to vypořádáním.
Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení
manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva.
Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li
společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých
manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů
a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je
obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů
tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého
manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění
manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor
druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho
vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi
spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na
úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může
spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který
odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období
po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své
vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu
umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného
obohacení. Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že skutková tvrzení žalobkyně
neumožňovala soudům aplikovat na danou věc jinou právní normu a posoudit věc po
právní stránce jinak (např. z titulu náhrady škody).
Nelze tedy než uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v daném případě nebyl naplněn a
dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, části
věty před středníkem, o. s. ř. zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím
řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v
souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta v částce 13.050,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální
náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelé rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu