22 Cdo 2245/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců: a) Z. K., b) L. K., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému S. O., s. r. o., zastoupeného advokátem, o uvedení do předešlého
stavu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 2205/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, č.
j. 30 Co 78/2005-40, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro
uznání ze dne 16. 12. 2004, č. j. 9 C 2205/2004-13, rozhodl výrokem pod bodem
I., že „Žalovaný je povinen na svůj náklad odstranit v místě vjezdu z
komunikace na pozemkovou parcelu č. 110/136 v katastrálním území D., obec P.,
zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. kraj,
Katastrální pracoviště P., na LV č. 2335, a ke garáži nacházející se na tomto
pozemku vysoké obrubníky umístěné na přilehlé pozemkové parcele č. 110/126,
nahradit je původními sníženými nájezdovými obrubníky v rozsahu daném šířkou
vjezdových vrat a upravit výšku vjezdu tak, aby byl v tomto místě zachován
výškově plynulý vjezd z pozemkové parcely č. 110/126 na pozemkovou parcelu č.
110/136 při zachování celkového charakteru a vzhledu chodníku přilehlého k
pozemkové parcele č. 110/136 a to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku“.
Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, kdy
žalovaného usnesením ze dne 8. 11. 2004, které bylo žalovanému doručeno 12. 11.
2004, vyzval, aby se ve lhůtě do třiceti dnů od doručení usnesení písemně
vyjádřil a aby v případě, že uplatněný zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. Současně ho poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu
včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v
tom brání, bude mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatněn,
uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§
153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „OSŘ“). Žalovaný se ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřil a
ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vyjádření k žalobě, v němž
namítal, že v žalobním petitu je nesprávně označeno místo, kde má dojít k
úpravě chodníku jako pozemek parc. č. 110/126, ačkoliv správné označení pozemku
je parc. č. 110/26, že žalobní petit nestanoví nezaměnitelným způsobem
vymáhanou povinnost žalovaného a je tak nevykonatelný, že zvýšený obrubník
chodníku na parc. č. 110/26 byl zasazen v souladu s projektovou dokumentací a
že vybudováním zvýšeného obrubníku u chodníku na cizím pozemku žalobcům žádná
škoda nehrozí, podal až po uplynutí určené lhůty. Protože nastala fikce uznání
uplatněného nároku žalovaným ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ, bylo ve věci
rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 a 4 OSŘ). Soud prvního stupně
právně kvalifikoval přiznaný nárok jako právo na ochranu náležející žalobcům
podle § 126 ObčZ.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem
ze dne 13. 4. 2005, č. j. 30 Co 78/2005-40, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že „rozsudek pro uznání se nevydává“. Dospěl k závěru, že ve věci
nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a OSŘ.
V prvé řadě proto, že žaloba trpí vadami, které bránily jejímu projednání a
které měly být odstraněny postupem podle § 43 OSŘ. Ty spočívaly v tom, že v
žalobním petitu není dostatečně specifikováno místo, kde by měly být úpravy
chodníku provedeny, ani způsob a rozsah požadovaných úprav (nestačilo odvolat
se na původní stav chodníku) a je odkazováno na pozemkovou parcelu, která není
v příslušném katastru nemovitostí vedena. Za druhé neměl splněny předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání proto, že dosavadní žalobní tvrzení nevedou k
závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se
žalobci domáhají. Odvolací soud vycházel z toho, že je-li žaloba zjevně
bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby byl žalovaný
vyzván k vyjádření postupem podle § 114b OSŘ a o takové žalobě nelze rozhodnout
rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ. Poukázal na to, že v dané věci
se žalobci domáhají úprav na pozemkové parcele, která sousedí s jejich
nemovitostmi a která není ve vlastnictví žalovaného. Tvrdí, že původně byl
chodník, o který se jedná, postaven tak, že jeho obrubníky byly v místech
příchodů a vjezdů na jejich pozemkovou parcelu č. 110/136 v k. ú. D., a to
konkrétně před vjezdem do garáže, přístupem ke vchodovým dveřím a vjezdem do
zahrady a zároveň vjezdem k další garáži sníženy tak, aby bylo možno přes ně
plynule vcházet a vjíždět. V srpnu 2004, poté co byl chodník poškozen, byl
žalovaným opraven tak, že nebylo zachováno dosavadní snížení obrubníků před
vjezdem do garáže žalobců a v těchto místech byl ze strany od silnice zasazen
zvýšený obrubník, který z pohledu pozemku žalobců výškově přesahuje okolní
úroveň a vytváří překážku ve výši přibližně 5-6 centimetrů. Uvedeným zásahem do
chodníku mělo dojít podle žalobců ke ztížení užívání jejich nemovitostí a tedy
omezení jejich vlastnických práv, ke ztížení realizace budoucího práva z
věcného břemene průchodu a průjezdu žalobců přes pozemek č. 110/126 (správně má
jít o pozemek č.110/26) a ke snížení hodnoty jejich majetku. Přejížděním přes
překážku vytvořenou žalovaným bude podle žalobců dlouhodobě docházet k
poškozování vozidel žalobců a tato překážka se může stát i příčinou úrazu.
Odvolací soud dovodil, že tvrzené okolnosti zjevně nenaplňují závěr o zásahu do
vlastnického práva žalobců, proti němuž by příslušelo právo na ochranu podle §
126 ObčZ ani závěr o důvodu k odpovědnosti za vznik škody. V důsledku toho se
již nezabýval tím, zda žalovanému byla doručena výzva ve smyslu § 114b OSŘ či
zda tato výzva v obálce chyběla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V něm
uplatnili jako dovolací důvod, že řízení před odvolacím soudem je stiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) OSŘ] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241aodst. 2 písm. b) OSŘ]. Vadu řízení spatřovali v tom, že
odpovědnost žalovaného za škodu nebyla zjišťována v důkazním řízení a
poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1559/99, kde je uvedeno, že pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je
zapotřebí odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké
dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Ohledně nesprávného právního posouzení vytýkali odvolacímu soudu, že
chybně posoudil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání jako nesplněné a že
ve věci rozhodl nesprávně rozsudkem tak, že se rozsudek pro uznání nevydává,
namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením. K vytýkanému
nesprávnému posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání uvedli, že
žalobní petit jejich žaloby je vykonatelný. Pokud jde o specifikaci místa
plnění, to je jednoznačně určeno tím, že jde o vjezd ke garáži na pozemku
žalobců (parc. č. 110/136 v k. ú. D.) z veřejné komunikace přes chodník
přilehlý k uvedené pozemkové parcele. V žalobním petitu sice nesprávně označili
pozemkovou parcelu, na které se nachází chodník jako parc. č. 110/126 namísto
správného označení 110/26, ale pokud soud prvního stupně toto nesprávné
označení převzal do výroku rozsudku, jednalo se o zjevnou nesprávnost, kterou
odvolací soud mohl odstranit postupem podle § 222 odst. 3 OSŘ. Stejně tak byl
dostatečně označen rozsah a způsob požadovaného plnění, když žalobci v žalobním
petitu požadují „výměnu stávajících vysokých obrubníků za původní nájezdové v
šířce vjezdových vrat“ a „upravení určeného vjezdu na pozemkovou parcelu č. 110/36 tak, aby byl zachován výškově plynulý vjezd a charakter a vzhled
přilehlého chodníku“. Vzhledem k tomu, že žádné jiné obrubníky nebyly na
předmětném místě osazeny, lze odkazem na původní nájezdové obrubníky,
požadované plnění jednoznačně určit. Nelze na nich požadovat, aby určili
materiál, velikost obrubníků a podložili svůj žalobní požadavek projektovou
dokumentací. Naopak je na žalovaném, jak nápravu do původního stavu provede. Stejně tak nelze mít uplatněný nárok za zjevně bezdůvodný. Žalobci poskytli
žalobní tvrzení o jednání žalovaného, o němž se domnívají, že je protiprávní,
dále poskytli tvrzení o vzniku škody (snížení ceny nemovitostí v důsledku
problematického vjezdu), dále o průběžně vznikající škodě (nadměrné opotřebení
vozidel) a o škodě hrozící (zdroj možného poškození zdraví). Posouzení právní
kvalifikace přitom ponechali na soudu. Pokud odvolací soud dovozuje, že tvrzení
o vzniku škody neposkytli, je jeho závěr nesprávný. Poukazovali na to, že
podmínkou pro aplikaci § 417 odst.
2 ObčZ je vážné ohrožení žalobců anebo
jejich majetku; není nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody,
postačí, že v důsledku vážného ohrožení škoda vznikne v budoucnu a odkázali na
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1559/99. Navrhli, aby
byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá ve všech směrech za správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně
zastoupeným účastníkem řízení a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ
přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 114b odst. 1 OSŘ vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení.
Podle § 114b odst. 5 OSŘ jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na
výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu
nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti
němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být
poučen.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 OSŘ uzná-li žalovaný v průběhu soudního
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 OSŘ rozsudkem
pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který
je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).
Dovolací důvod, že řízení je zatíženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud vycházel jen ze skutkových
tvrzení v žalobě a neprováděl dokazování, neobstojí. Nejvyšší soud již
opakovaně uvedl, že při vydání rozsudku pro uznání se nepřihlíží k výsledkům
provedeného dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp.
zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, sešit 7, č. 93,
ročník 2001, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1547/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, sešit 9, č. 111, ročník 2001
a dále ještě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1053/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura sešit 6, č. 100, ročník
2002). Tím spíše odvolací soud neměl za povinnost dokazování ve věci samé
provádět.
Neobstojí ani další dovolací důvod, spočívající na výtce nesprávného
právního posouzení věci.
Usnesení s výzvou podle § 114b OSŘ je institutem přípravy jednání před
soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá
vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny
rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení.
Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 OSŘ se nemůže uplatnit a o
věci samé nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, jestliže pro nedostatek
podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí takovými
vadami, které brání pokračování v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089, svazek 26,
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále
jen „Souboru rozhodnutí“).
V dané věci lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobní petit žalobců,
jímž se domáhají, aby „žalovaný na svůj náklad vyměnil zvýšené obrubníky u
chodníku umístěného na parcele č. 110/126, přes který žalobci vjíždějí z
veřejné komunikace na svoji parcelu č. 110/36 a ke garáži, za původní snížené
nájezdové obrubníky, které umožňovaly plynulý vjezd, a to v celé šíři
vjezdových vrat a aby v souvislosti s výměnou obrubníků upravil chodník do
původního vzhledu“, je neurčitý. Je v něm totiž nedostatečně specifikováno
místo, kde má k výměně obrubníků a úpravě chodníku dojít. V odůvodnění žaloby
je žalovanému vytýkáno, že provedl zvýšení obrubníků před vjezdem do zahrady,
před vchodem do domu, před garáží a před další garáží a že v souvislosti s
přípravou vjezdu na jejich pozemek již byla na jejich pozemku provedena
zpevněná plocha a osazeny sloupky pro vjezdová vrata. V žalobním petitu
požadují výměnu obrubníků jen v šíři vjezdových vrat. Kde budou vjezdová vrata
umístěna, když v době podání žaloby ještě nebyla vůbec osazena, a zda se jedná
jen o jedny vrata či vícero, když společný vjezd pro zahradu a garáže je
vyloučen, však žalobci neuvedli. Není tak zřejmé, zda má jít o úpravu chodníku
před vstupem na zahradu či i před vstupem do garáže a zda jen do jedné z nich
či do obou, když v žalobním petitu je zmiňována jen jedna garáž ale v
odůvodnění žaloby se vytýká ztížený vjezd do obou garáží. Navíc žalobci výměnu
obrubníků a úpravu dlažby váží k chodníku umístěném na pozemku parcele č.
110/126, která se v příslušném katastru nevyskytuje. Jestliže žalobci k žalobě
připojili kupní smlouvu, z níž vyplývá, že průchod a průjezd má probíhat přes
pozemek parc. č. 110/26, bylo povinností soudu prvního stupně odstranit rozpor
mezi žalobním tvrzením a žalobním petitem a neurčitost žalobního petitu
postupem podle § 43 OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sešit
12, ročník 2000) a nemělo být o vadné žalobě věcně rozhodováno .
Neobstojí ani výtka, že odvolací soud rozhodl rozsudkem s negativním
výrokem „rozsudek pro uznání se nevydává“, namísto toho, aby usnesením rozsudek
soudu prvního stupně zrušil. Judikatura dovolacího soudu takový postup
upřednostňuje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21
Cdo 1109/2004, publikované na internetových stránkách www.nsoud.cz) s tím, že
měnící rozhodnutí má oporu v § 220 odst. 1 OSŘ (zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně bez toho, že by věc byla vrácena k dalšímu řízení, že by byla
postoupena věcně příslušnému soudu nebo že by řízení bylo zastaveno, neodpovídá
požadavkům § 221 OSŘ) a představuje jednoznačné řešení, které pro soud a
účastníky závazným způsobem předurčuje další postup řízení (viz článek JUDr.
Ljubomíra Drápala „Odvolání po novele občanského soudního řádu“, uveřejněný v
časopisu Právní rozhledy, sešit 9, ročník 2001).
Jestliže předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny již
jen pro vady žaloby, a rozsudek pro uznání nebylo možné již jen z tohoto důvodu
vydat, bylo nadbytečné zabývat se i tím, zda tu byly ještě i další překážky
(zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), které by bránily jeho vydání. Případné
jiné posouzení dalších předpokladů by totiž nemohlo vést k jinému k výsledku
řízení před odvolacím soudem. Přezkum správnosti dalších závěrů tak ztrácí
význam (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp.
zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný pod C 2021, ve svazku 26, Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolací soud se proto
již posouzením závěru odvolacího soudu o zjevné bezúspěšnosti uplatněného
nároku nezabýval.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak správné a dovolací soud
ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť
rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí. O nákladech dovolacího
řízení bude rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým bude ukončeno nalézací řízení
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 542/2003,
uveřejněné pod C 1838, svazek 25 Souboru rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.února 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu