ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, ve
věci žalobců a) J. H., a b) A. H., obou zastoupených Mgr. Pavlem Oriniakem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovaným: 1)
Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11, 2) Ing. V. H., 3) JUDr. M. H., oběma zastoupeným Helenou Pelánkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 8, o určení neplatnosti smlouvy o
převodu nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn.
9 C 140/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 Co 2131/2009 – 197, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 Co
2131/2009 – 197, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 4.
2009, č. j. 9 C 140/2006 – 173, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že smlouva o
převodu pozemku č. 481/3 v k. ú. A., obec N. B., č. 44/PRO5/17 ze dne 29. 6.
2005, uzavřená mezi Pozemkovým fondem České republiky a manžely Ing. V. H. a
JUDr. M. H. (dále též jen „předmětná smlouva“), je neplatná. Odvolací soud též
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stalo se tak poté, co odvolací soud svým usnesením ze dne 14. 11. 2007, č. j. 7
Co 2262/2007 – 133, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2007, č.
j. 9 C 140/2006 – 95, jímž byla výše uvedená žaloba rovněž zamítnuta. Odvolací
soud zaujal – na rozdíl od soudu prvního stupně – právní názor, že v dané věci
mají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Ve svém, v záhlaví identifikovaném, rozsudku odvolací soud uzavřel, že soud
prvního stupně správně zjistil skutkový stav a učinil ve věci i správné právní
závěry. Žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť nelze
vyloučit, že by případný úspěch v tomto sporu mohl ovlivnit jejich právní
postavení, a to zejména vůči žalovanému 1). Důvodnost své žaloby spatřovali
žalobci v tom, že žalovaný 1) při převodu uvedeného pozemku nerespektoval svoji
vlastní metodiku, neboť pozemek nebyl nabídnut ve veřejné nabídce. Žalovaní 2)
a 3) v daném případě požadovali po žalovaném 1), aby byl uspokojen jejich nárok
na poskytnutí náhrady podle § 18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Přitom doložili, že vůči žalovanému 1) mají
pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Soud prvního stupně
dospěl ke správnému závěru, že § 18a zákona č. 229/1991 Sb.
nepředpokládá, že by jako náhradní pozemky mohly být uváděny pouze ty, které
předtím byly předmětem veřejné nabídky. Nešlo tedy o převod náhradního pozemku
za pozemek, jenž nelze vydat, ale „o vykrytí restitučního nároku“. Žalovaný 1)
tedy v daném případě postupoval v souladu se zákonem. Správně byla posouzena i
otázka nabytí pozemku do společného jmění manželů H. I kdyby však žalovaní 2) a
3) měli uvedenou nemovitost nabýt do podílového spoluvlastnictví, nemohlo by to
ovlivnit závěr o platnosti předmětné smlouvy. Při naříkaném převodu nebyly
porušeny ani cenové předpisy.
Žalobci podali proti tomuto rozsudku dovolání, a to i proti té jeho části, v
níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání považují za
zásadně právně významné, přičemž napadené rozhodnutí by mělo být přezkoumáno ze
všech důvodů uvedených v § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zejména však z
důvodu, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Postup
při převodu vlastnického práva k uvedenému pozemku je nezákonný, neboť žalovaný
1) nerespektoval svou metodiku tím, že pozemky nebyly nabídnuty ve veřejné
nabídce a dále nebyla respektována ustanovení zákona upravující společné jmění
manželů. Výše uvedená smlouva je tak neplatná minimálně pro rozpor s dobrými
mravy. Cena pozemku byla stanovena na základě nesprávného znaleckého posudku
znalce K., neboť v něm nebyla zahrnuta cena trvalých porostů a cena plotu na
pozemku se nacházejících. Cena pozemku správně určená by výrazně přesahovala
výši restitučního nároku žalovaných 2) a 3). Soud prvního stupně též nesprávně
odmítl provedení důkazů zejména místním šetřením a také účastnickým výslechem
„žalovaných“ správně zřejmě žalobců – pzn. dovolacího soudu). Na provedení
těchto důkazů žalobci trvají. Žalobci navrhují, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 2) a 3) ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání žalobců nemá
co do odůvodnění náležitosti předepsané v § 241a o. s. ř., neboť dovolací
důvody nejsou skutkově konkretizovány. Nejsou ani označeny právní otázky, jimiž
by se měl dovolací soud zabývat. Dovolání by tedy mělo být odmítnuto. Pro
případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, považují
žalovaní 2) a 3) dovolání za nedůvodné. Žaloba měla být zamítnuta, avšak podle
žalovaných z jiného důvodu, totiž proto, že žalobci neměli na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. I kdyby byla předmětná smlouva shledána
neplatnou, nezměnilo by to nic na zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí. Žaloba tak nenaplňuje svoji preventivní povahu. Pro úplnost se ve
vyjádření dodává, že cena pozemku byla zjištěna správně a že žalobci ani
provedení jiného znaleckého posudku nenavrhli a že soudy správně posoudily i
postup žalovaného 1), jestliže uvedený pozemek nebyl nabídnut ve veřejné
nabídce.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud na podkladě
úplně zjištěných skutkových okolností věc správně posoudil i po stránce právní.
Řízení před soudy obou stupňů netrpělo žádnými vadami. Žalobci ve svém dovolání
nijak nespecifikují, z jakého důvodu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významné. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl,
případně odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, je
třeba zvažovat jeho přípustnost z hlediska § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c)
o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve svém
předchozím (zrušujícím) rozhodnutí odvolací soud posoudil jinak otázku
naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, čímž posoudil obsahově
odlišně práva a povinnosti účastníků řízení (viz např. vice versa rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, publikovaný v
Soudní judikatuře pod. č. SJ 210/2003, veřejnosti dostupný též na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Dovolání je i důvodné.
Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy
není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud takovou
vadu řízení neshledal. Jestliže žalobci namítají, že soud prvního stupně
neprovedl jimi navrhované důkazy (místním šetřením a také účastnickým výslechem
žalobců), pak je třeba ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že tyto
důkazy nemohly vést k odlišnému zjištění skutkového stavu věci, a byly proto
nadbytečné. Žalobci jimi chtěli prokázat funkční souvislost uvedeného pozemku a
existenci jiných nevypořádaných nároků žalovaných 2) a 3) vůči žalovanému 1).
Tyto skutečnosti by ovšem nemohly mít vliv na odlišné právní posouzení věci, a
navíc byly soudy zjištěny jinak (zejména geometrickým plánem).
Dovolací soud se proto zabýval právním posouzením věci.
Pro rozhodnutí ve věci samé se stala klíčovou právní otázka, zda předchozí
neuveřejnění pozemku ve veřejné nabídce žalovaným 1) způsobuje neplatnost
předmětné smlouvy. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává právní názor,
že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které byly
sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o
pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, včetně jeho § 8) do 13. 4. 2006
(tedy do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb.), dodržen Pozemkovým fondem ČR
postup vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jsou takové smlouvy
absolutně neplatné. Vyplývá to zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek jako R 72/2008). Dále je též možno poukázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, či na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1087/2009 (všechna uvedená rozhodnutí
jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Tento
právní názor byl sice později rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu modifikován v tom smyslu, že zveřejnění
nabídky převodu pozemku není vždy třeba, to však jen v případě že postup
Pozemkového fondu České republiky v procesu převodu náhradních pozemků se jeví
zřejmě liknavým či svévolným a restituent se svého práva domáhá v soudním
řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, též dostupný na www.nsoud.cz). O takový případ se zde zřejmě
nejedná.
Dovolací soud nespatřuje žádný důvod, pro který by se měl od výše uvedeného,
konstantního právního závěru odchylovat. Neobstojí ani názor odvolacího soudu,
že uspokojení restitučního nároku ve smyslu § 18a zákona č. 229/1991 Sb.
nepředpokládá předchozí zahrnutí převáděného pozemku do veřejné nabídky. Není
důvodu, proč by se na poskytování náhrad podle tohoto ustanovení neměl
vztahovat režim § 11 odst. 2 téhož zákona (s účinností do 13. 4. 2006), a tedy
i požadavky kladené na postup převodu náhradních pozemků obsažené v § 7 odst. 2
zákona č. 95/1999 Sb. Právě jejich absence zakládá v posuzovaném případě
protiprávnost právního úkonu, jehož neplatnost je žalována.
Dovolací soud naopak souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že žalobci
mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, byť z poněkud jiných důvodů.
Podle ustálené judikatury platí závěr, že „lze-li žalovat o určení práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy,
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“ (viz zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, č. sešitu 10, veřejnosti dostupný též
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud však již několikrát ve své judikatuře zdůraznil, že je-li
žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy,
která byla uzavřena na základě některé z forem veřejného výběrového řízení,
tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, je na takovém
určení dán naléhavý právní zájem (např. obchodní veřejná soutěž – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/1996, publikovaný v Soudní
judikatuře pod č. SJ 60/98, č. sešitu 7, či nabídkové řízení při převodu
vlastnického práva obce – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
jako R 9/2001, obě rozhodnutí dostupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz).
Důvodem pro tento závěr je obecně to, že rozsudek, kterým soud určí, že smlouva
uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, je dostatečným podkladem k tomu,
aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu porušením pravidel
výběrového řízení byla upřena. To platí i pro souzený spor, neboť v případě
určení neplatnosti předmětné smlouvy se budou žalobci moci nepochybně domáhat
opětovně toho, aby byl vzat do úvahy jejich zájem o převod vlastnického práva
k uvedenému pozemku. Dovolací soud však v žádném případě nepředjímá, zda takový
jejich požadavek bude při existenci zájmu žalovaných, popřípadě dalších osob,
úspěšný či nikoliv.
Jelikož dovolací soud shledal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
chybným z důvodu nesprávného právního posouzení věci, nezabýval se již dalšími
námitkami žalobců, které byly pro zhodnocení důvodnosti jejich dovolání již
nepodstatné a nad to v zásadě nepřiléhavé.
Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem,
o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil. Protože důvody, pro něž
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu