U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobců a) S. T. S. a b) A. T. S., obou zastoupených J. K. J., obecným
zmocněncem, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem,
advokátem, se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2033/21, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 225/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006,
č.j. 19 Co 347/2006-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení 5.000,- EUR jako náhrady nákladů vynaložených v
souvislosti s přepravou těla svého otce, který zemřel na následky dopravní
nehody zaviněné žalovaným, k níž došlo 15. 11. 2001 na nultém kilometru dálnice
D1 ve směru na Prahu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 13. 1. 2006, č.j. 18 C
225/2004-93, uložil žalovanému zaplatit žalobcům 5.000,- EUR a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud usnesením ze dne 23. 11. 2005, č.j. 18 C
225/2004-70, doručeným žalovanému do vlastních rukou dne 29. 11. 2005,
žalovaného vyzval podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil ve věci, a poučil jej, že v
případě nevyhovění výzvě bude mít soud za to, že žalovaný žalobní nárok uznává.
Jelikož se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, rozhodl soud podle
§ 153a odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č.j.
19 Co 347/2006-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. K námitkám uplatněným v odvolání uvedl, že náhrada
škody vzniklé v souvislosti s úmrtím při dopravní nehodě je typově věcí
obtížnou, vyžadující složité dokazování. V posuzovaném případě se navíc jedná o
věc s cizím prvkem, vydání tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. tedy
bylo zcela namístě. Usnesení obsahovalo poučení o následcích nečinnosti
žalovaného; skutečnost, že poučení bylo obsaženo v odůvodnění, nikoli ve výroku
usnesení, nemá z hlediska jeho správnosti a úplnosti usnesení žádný význam.
Stran namítané bezdůvodnosti žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace
odvolací soud uzavřel, že zjevná bezdůvodnost žaloby musí plynout již ze
žalobních tvrzení; o takový případ se zde však nejedná, neboť prokázání
odpovědnosti žalovaného není vyloučeno. Povaha věci nevylučuje uzavření smíru a
ze žalobních tvrzení neplyne rozpor případného smíru s právními předpisy, tudíž
byly splněny zákonné předpoklady vydání rozsudku pro uznání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu
výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení
odvolacího soudu spatřuje v tom, že byl potvrzen rozsudek pro uznání, ačkoliv
nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Vydání tzv. kvalifikované
výzvy podle § 114b o. s. ř. bylo v dané věci nepřípustné, protože tuto výzvu
lze dle ustálené judikatury (k tomu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004) vydat jen, není-li žaloba zjevně bezdůvodná a
je-li zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížné. V dané věci však byla
podána zjevně bezdůvodná žaloba, neboť z výsledků trestního řízení vedeného v
souvislosti s předmětnou dopravní nehodou vyplývá, že žalovaný řídil vozidlo
náležející obchodní společnosti, jejímž byl zaměstnancem, a k nehodě došlo při
plnění pracovních úkolů. Po skutkové stránce se jedná o věc jednoduchou;
nalézací soud mohl i bez znalosti stanoviska žalovaného meritorně rozhodnout
při prvním jednání. Výzva nesplňovala zákonné náležitosti, žalovaný měl být o
následcích své nečinnosti poučen ve výroku usnesení, nikoli pouze v jeho
odůvodnění. Rozsudek pro uznání neměl být vydán, jelikož v posuzované věci je
vyloučeno uzavření a schválení smíru právě pro zjevnou neexistenci odpovědnosti
žalovaného za škodu vzniklou žalobcům. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde
(odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru
vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud
neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby
napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. Předpokladem pro vydání tohoto usnesení není
pouze povaha věci vyžadující mimořádně obtížně zjišťování skutkového stavu, ale
jeho vydání odůvodňují také takové okolnosti případu, kdy dosavadní poznatky
ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska
zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné
skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve
věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o
sporu rozhodnuto. Vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. je vyloučeno jen ve zcela
jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu
jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1109/2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 173/2004). Žalobu o
náhradu škody z dopravní nehody, zvláště jde-li o řízení s cizím prvkem
(žalobci jsou občané cizího státu), nelze považovat za zcela jednoduchou věc
nevyžadující podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, a to ani v situaci, že
žalovaný byl odsouzen za způsobení dopravní nehody v trestním řízení, neboť tím
bez dalšího není vyřešen ani základ nároku (srov. § 420 odst. 2 obč. zák.), tím
méně pak jeho výše.
Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny
všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem
sporu, podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní
tvrzení jsou podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují
oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví
nedůvodnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32
Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001). O zjevně
nedůvodnou žalobu vylučující vydání rozsudku pro uznání se jedná, jestliže
žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, tj. jestliže by žalobě nebylo možné
vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2004). O zjevně bezdůvodnou
žalobu ve shora uvedeném smyslu v dané věci nešlo, neboť ze žalobních tvrzení
jednoznačně nevyplývá, že jsou splněny předpoklady § 420 odst. 2 obč. zák. a že
tedy žalovaný za škodu uplatněnou žalobci neodpovídá. Nepředchází-li vydání
rozsudku pro uznání žádné dokazování, nelze žalovaným opožděně namítaný
nedostatek pasivní legitimace zkoumat z hlediska obsahu trestního spisu, na
nějž žalovaný poukazuje.
Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou
účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava
nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z
uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve
věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, b) ve věcech, v nichž se
rozhoduje o osobním stavu, nebo c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští
vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009). Dohodě mezi poškozeným a
škůdcem o nárocích vyplývajících ze škody na zdraví, a tedy i uzavření a
schválení soudního smíru nebrání žádná zákonná překážka, dohoda s takovým
obsahem je nepochybně platná a nejde o rozhodnutí konstitutivní povahy, jímž by
došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Ostatně dle
ustálené judikatury není schválení soudního smíru vyloučeno ani v případě
nároku na zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, tedy nároků, jež jsou součástí náhrady škody na zdraví
(viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 17
Co 487/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
75/2007).
Smír je v rozporu s právními předpisy, jestliže a) dohoda účastníků je z
hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony (uvedených v § 37 až § 39
obč. zák.) neplatná, zejména je-li neurčitá či nesrozumitelná; b) dohoda
účastníků, která směřuje ke vzniku právního vztahu, k jeho změně nebo k jeho
zániku, nezahrnuje všechny podstatné náležitosti, které hmotné právo k uzavření
takové dohody (smlouvy) vyžaduje; c) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo
je obchází (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 434-435, též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009). Prvé dvě
možnosti z povahy věci nepřicházejí v úvahu a v dané věci není vydání rozsudku
pro uznání vyloučeno ani možností třetí, neboť uznání nároku na náhradu škody
nebrání žádné kogentní ustanovení zákona ani v případě, že podle hmotného práva
odpovědnost subjektu, jenž nárok uznal, dána není.
Z dikce ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k tomu, aby byly splněny
podmínky pro fikci uznání nároku žalovaným a bylo možno v důsledku toho
rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., je nezbytné, aby
soud žalovaného zákonem stanoveným způsobem poučil nejen o důsledcích spojených
s jeho případnou procesní pasivitou, nevyjádří-li se žalovaný v soudem
stanovené lhůtě ve věci písemně (fikce uznání nároku), ale aby jej rovněž
poučil o důsledcích, které nastanou při naplnění fikce uznání nároku, tj. o
možnosti vydání rozsudku pro uznání (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 10 Co 131/2002, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy pod č. 6/2002). Zákon však nestanoví, zda poučení žalovaného má být
obsaženo ve výroku či odůvodnění usnesení. Byl-li žalovaný poučen o následcích
nevyhovění výzvě, tedy o procesních důsledcích fikce uznání nároku, toliko v
rámci odůvodnění usnesení jinak splňujícího náležitosti dle § 114b o. s. ř.,
nelze dospět k závěru, že by takový postup soudu odporoval smyslu a účelu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.
Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají příslušným zákonným ustanovením i
citovaným judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům
náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, v souvislosti
s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu