26 Cdo 2054/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce REUNION-CZ s.r.o., se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí
3097/37, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Ústí nad
Labem, Masarykova 43, proti žalovaným 1) J. H., a 2) N. H., zastoupeným Mgr.
Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, o vyklizení
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 33 C 201/2003, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.
října 2007, č.j. 10 Co 1115/2006-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně
žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr.
Richarda Třeštíka, advokáta se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 10. 2007,
č.j. 10 Co 1115/2006-52, potvrdil rozsudek ze dne 28. 6. 2004, č.j. 33 C
201/2003-11, kterým Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem pro
uznání uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku
„dům čp. 115 v H., pozemek č. parc. 41 o výměře 428 m2, zahradu č. parc. 39 o
výměře 232 m2 a zahradu č. parc. 42 o výměře 441 m2, vše zapsané v katastru
nemovitostí pro obec H., katastrální území H., na listu vlastnictví č.
168“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), a současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1, 3 a § 114b odst. 5 o.s.ř. Soud
prvního stupně totiž usnesením ze dne 7. 5. 2003, č.j. 33 C 201/2003-8,
žalovaným uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho doručení ve věci
písemně vyjádřili a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuznají, ve
vyjádření vylíčili všechny rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu; současně je poučil o právních následcích pro případ, že se ve stanovené
lhůtě nevyjádří. Usnesení bylo doručeno žalovaným do vlastních rukou dne 16. 5.
2003, k žalobě se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, a ani nesdělili důvod, který
by jim ve vyjádření bránil. Jejich tvrzení, že se prostřednictvím svého
zástupce k věci písemně vyjádřili, nebylo v odvolacím řízení prokázáno
listinnými důkazy, jimiž odvolací soud doplnil dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnili v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítají, že v projednávané
věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 114b o.s.ř. již proto, že jeho
použití je vyloučeno v řízeních uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř., mezi něž
spadá i řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o které se v tomto případě
dle jejich názoru jedná, a to i přesto, že žalobce se formálně domáhal
vyklizení. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že žalobce cituje v
žalobě dvě nájemní smlouvy, které s nimi uzavřel, a v nichž je předmět nájmu
výslovně označen jako byt či bytová jednotka. Rovněž namítají, že ustanovení §
114b o.s.ř. je aplikovatelné pouze tam, kde to vyžaduje povaha věci nebo
okolnosti případu, přičemž citují z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2004, sp.zn. 21 Cdo 1109/2004. Jestliže tedy v dané věci odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, vyřešil tím „právní otázku“ jinak, než je
rozhodována dovolacím soudem. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že se domáhal vyklizení předmětných
nemovitostí, a že výpověď z nájmu bytu žalovaným nedal, a ani neměl v úmyslu
tak učinit. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je dle jeho názoru v souladu s
citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1109/2004, navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. října 2007, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že byly
splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, mimo jiné i
podmínka, že se žalovaní ve stanovené třicetidenní lhůtě písemně nevyjádřili k
podané žalobě.
Proti tomu žalovaní především namítají, že v projednávané věci nebylo možno
rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, byť se žalobce formálně domáhal vyklizení.
Z obsahu žaloby (žalobního petitu) v dané věci vyplývá, že žalobce se jejím
prostřednictvím domáhal vyklizení předmětných nemovitostí (nikoliv tedy
určitého konkrétního bytu) s tvrzením, že je jejich vlastníkem, a že žalovaní
je užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva z 1. 6. 1994 je
neplatná, a od nájemní smlouvy z 1. 4. 1992 žalovaní odstoupili.
Podle § 126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 17. 12.
2003, sp.zn. 26 Cdo 390/2003, usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo
272/2004, ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 16. 2. 2006,
sp.zn. 26 Cdo 1253/2005) je ustálena v názoru, že o návrhu na vyklizení bytu
lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jsou účastníci
v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i
podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků
těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci
mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Uvedené závěry lze bez
dalšího použít i v projednávané věci.
Dovolatelé dále namítají, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání
usnesení podle § 114b o.s.ř.
Smyslem výzvy podle § 114b odst. 1 o.s.ř. je zjistit, které právně významné
skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a
které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o.s.ř.), aby
tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Podmínky, za nichž
soud přistoupí k výzvě podle § 114b odst. 1 o.s.ř., jsou zákonem formulovány
tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci
se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou
přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími
konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve
zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu
jednání, je – jak vyplývá z výše uvedeného – vydání usnesení podle § 114b
o.s.ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp.zn. 21
Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004
/na něž ostatně dovolatelé odkazují/). V případě, že je již ze samotného obsahu
žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných
důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná,
i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se
jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení
potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné
vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout (protože není
potřebné provádět dokazování) vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li
tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani
okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení § 114b o.s.ř.
podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání
podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, nebo citované usnesení sp.zn. 21 Cdo
1109/2004).
Z uvedeného se podává, že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco
případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže
nevyžaduje přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1 o.s.ř., budou spíše
výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo
779/2004).
Pokud se žalobce domáhal vyklizení žalovaných s tvrzením, že je vlastníkem
předmětných nemovitostí, které žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze
takový spor bez dalšího považovat ani za bezdůvodné uplatňování práva, ani za
zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím
postupu dle § 114b odst. 1 o.s.ř. Předpoklad, že povaha dané věci nevylučovala
postup dle § 114b odst. 1 o.s.ř., je tak v souladu s výše citovanou
judikaturou. Otázka, zda takový postup případně vyžadovaly okolnosti případu,
nemůže mít zásadní právní význam, neboť se odvíjí od posouzení konkrétních
skutkových okolností dané věci, a její řešení nelze tudíž zobecnit pro potřeby
širšího kontextu soudní praxe.
Dovolatelé v dovolání rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. Přehlédli však, že k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě
však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního
soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005). Ostatně dovolatelé blíže
nekonkretizují, v čem tvrzenou vadu řízení spatřují, a dovolací soud se s
jejich ostatními dovolacími námitkami vypořádal.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první
a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání
muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením §
14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH
(§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu