26 Cdo 779/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města S., zastoupenéh
advokátkou, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 194/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 29. srpna 2003, č. j. 7 Co 1783/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) svým rozsudkem ze
dne 29. 8. 2003, č.j. 7 Co 1783/2003-49, potvrdil rozsudek z 24. 4. 2003, č.j.
6 C 194/2003-23, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně)
rozsudkem pro uznání uložil žalovanému vyklidit byt č. 7 o velikosti 2+0 v domě
čp. 97 na sídlišti S. Č. ve S., do 15 dnů od právní moci rozsudku, a současně
rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1, 3 a § 114b odst. 5 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Soud prvního stupně totiž žalovanému
současně doručil jak žalobu, tak i výzvu k vyjádření podle § 114b o.s.ř., ve
které ho řádným a vyčerpávajícím způsobem poučil o právních následcích pro
případ, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří. Protože žalovaný v uvedené lhůtě
nepožádal o její prodloužení s odůvodněním, že se mu nepodařilo zajistit právní
zastoupení, nemohl se ani soud prvního stupně zabývat vážností tohoto důvodu
ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. Jestliže zákon výslovně stanoví, že vážný
důvod, který účastníku brání v podání včasného vyjádření k žalobě, musí být
soudu sdělen v uvedené lhůtě, jejíž uplynutí má za následek fikci uznání
nároku, tak odvolací soud ani nemohl posuzovat důvody, které bránily žalovanému
v tom, aby se vyjádřil včas.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž s
poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá nesprávné právní
posouzení věci, které spatřuje v právním závěru o možnosti použít rozsudek pro
uznání v řízení o předmětné žalobě na vyklizení. Podle dovolatele k postupu
podle § 114b o.s.ř. nebyl dán důvod, protože podle povahy věci nebylo
zjišťování skutkového stavu „mimořádně obtížné“ a okolnosti případu nevedou k
závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného nemůže být jednání připraveno
tak, aby při něm mohlo být o sporu rozhodnuto, jedná se tak o jednoduchý
případ. Dovolatel dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že § 114b
o.s.ř. dopadá na případy, kdy soud hodlá rozhodnout rozsudkem pro uznání, tedy
bez nařízeného jednání ve věci. Tímto byl dovolatel zbaven možnosti jednat před
soudem prvního stupně. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření polemizoval se skutkovými tvrzeními obsaženými v
dovolání a vyslovil přesvědčení, že není důvod ke zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Nutno předeslat, že rozpor s hmotným právem nepřichází v daném případě
v úvahu, neboť dovoláním předestřená otázka aplikovatelnosti § 114b odst. 1 a 5
o.s.ř. je otázkou výlučně procesněprávní.
Podle ustanovení § 114b o.s.ř. platí, že vyžaduje-li to povaha věci
nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze
uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2), a věcí uvedených v § 118b a
§ 120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením
uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v
žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí
lhůtu, která nesmí být kratší 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze
vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno
dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou, náhradní
doručování je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu
soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod
mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.
Podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání rozhodne
soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Podle téhož ustanovení nelze vydat rozsudek
pro uznání ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1).
Soud proto vždy zkoumá, zda uzavření smíru nebrání povaha věci nebo rozpor s
právními předpisy. Z uvedeného vyplývá, že z povahy věci je vyloučeno uzavřít
smír tam, kde hmotně právní úprava účastníkům nedovoluje, aby si mezi sebou
upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Jedná se tak o věci, v nichž lze
zahájit řízení i bez návrhu, dále v nichž je rozhodováno o osobním stavu nebo v
nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků. Rozpor s
právními předpisy je dán zejména, příčí-li se smír kogentní normě nebo ji
obchází.
Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím
důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti nebo důkazy,
jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a).
Podle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení,
jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny
podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí
soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního
stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy i z navazující judikatury (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003) tedy
vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v §
205a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě,
že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s.
ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady,
za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v
zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda
nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o řízení,
které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím
řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti
skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír mimo jiné ve věcech, v nichž
hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. V
posuzovaném případě žalobce uplatnil proti žalovanému (dovolateli) žalobou
(splňující náležitosti § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř.) nárok na
vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Jedná se tedy o věc, v níž jsou
účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy
a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice
účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si
účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony (srov.
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo
390/2003, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004).
Smyslem výzvy podle § 114b o.s.ř. je zjistit, které právně významné
skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a
které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o.s.ř.), aby
tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (§ 114a odst. 1
o.s.ř.). Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle § 114b odst. 1 o.s.ř.,
jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo
okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci,
která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou
vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho
složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které
nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše
uvedeného - vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. vyloučeno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 173). V případě, že je již ze
samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též
z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže
být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že
žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu
řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání
písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože
není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání.
Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje
povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení
§ 114b o.s.ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout
rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č.
41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).
Žalobce se v projednávané věci jako vlastník nemovitosti, ve které se
nachází předmětný byt, domáhal jeho vyklizení žalovaným – synem zemřelé
nájemnice Z. L., jež byt užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 22. 1. 1993.
Jak vyplývá z obsahu žaloby a jejích příloh, nelze otázku ochrany vlastnického
práva žalobce a spor o to, zda na straně žalovaného došlo k přechodu nájmu,
podřadit pod bezdůvodné uplatňování práva ani považovat daný případ za zcela
jednoduchou věc, která by nevyžadovala rozsáhlejší přípravu jednání. Názor
dovolatele, že se musí jednat o mimořádně obtížnou věc, z právní úpravy ani z
citované judikatury nevyplývá, naopak z uvedeného výkladu se podává, že
kvalifikovaná příprava jednání je potřebná spíše jako pravidlo a případy, kdy
žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, budou spíše výjimečné.
Závěr soudů obou stupňů o tom, že povaha věci nevylučovala použití postupu dle
§ 114b odst. 1 o.s.ř. tak nelze považovat za rozporný s výše citovanou
judikaturou. Otázka, zda takový postup případně vyžadovaly okolnosti případu,
nemůže mít zásadní právní význam, neboť se odvíjí od posouzení konkrétních
skutkových okolností dané věci, a její řešení nelze tudíž zobecnit pro potřeby
širšího kontextu soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 3, C 308, dále usnesení z 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a z 15.
9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004).
Bylo již řečeno, že ani vady řízení zakládající tzv. zmatečnost (mezi
něž patří i nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat
před soudem – viz § 229 odst. 3 o.s.ř.) samy o sobě přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlížet pouze tehdy, pokud je dovolání jinak (z
jiného důvodu) přípustné. Pro úplnost lze však dodat, že byl-li rozsudek pro
uznání vydán v souladu s příslušnou procesně právní úpravou, nejde o nesprávný
úřední postup, a tedy ani o uvedenou vadu řízení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu