26 Cdo 1253/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobců a) JUDr. E. K. a b) P. K., obou zastoupených advokátkou, proti
žalované A. M., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 207/2002, o dovolání žalované proti
rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. května 2003, č.j. 11 C
207/2002-18, a Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 51 Co
213/2004-69, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
30. května 2003, č.j. 11 C 207/2002-18, ve znění opravného usnesení ze dne 13.
října 2003, č.j. 11 C 207/2002-26, se zastavuje.
II. Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. ledna 2005, č.j. 51 Co 213/2004-69, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám
jejich zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze
dne 30. 5. 2003, č.j. 11 C 207/2002-18, ve znění opravného usnesení ze dne 13.
10. 2003, č.j. 11 C 207/2002-26, uložil žalované, aby do 15 dnů od právní moci
rozsudku vyklidila „byt č. 15 o velikosti 1 pokoje a 1 kuchyně v 5. podlaží
domu č.p. 1525 v katastrálním území S. na adrese P., Č. 45“; dále rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně žalobě vyhověl na základě zákonné fikce
uznání nároku podle § 114b odst. 5 o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že v daném
případě byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3
o.s.ř.). Žalovanou totiž poučil o možném důsledku kvalifikované nečinnosti
výzvou k vyjádření obsaženou v usnesení ze dne 11. 10. 2002, č.j. 11 C
207/2002-7. Protože žalovaná na uvedené usnesení, které jí bylo doručeno do
vlastních rukou dne 18. 10. 2002, ve stanovené lhůtě 30 dní (tj. nejpozději do
18. 11. 2002) nereagovala, respektive se k uplatněnému nároku vyjádřila až
podáním ze dne 6. 1. 2003, aniž by soudu sdělila důvod, který jí zabránil ve
včasném splnění shora uvedené výzvy, měl soud prvního stupně za to, že žalovaná
nárok na vyklizení uznala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 12. 1. 2005, č.j. 51 Co 213/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nebylo mezi
stranami sporu o tom, že soud prvního stupně žalovanou vyzval a poučil podle §
114b odst. 1 o.s.ř., ale předmětem dokazování bylo, zda se žalovaná k této
výzvě vyjádřila podáním ze dne 31. 10. 2002, které podle jejího tvrzení bylo
téhož dne podáno i na poště. Pokud by tomu tak bylo, pak by její skutkové
tvrzení tam obsažené, že se žalobou nesouhlasí, neboť s babičkou v předmětném
bytě bydlela, a proto k přechodu práva nájmu k tomuto bytu došlo, bylo
vyjádřeno včas. Z tohoto důvodu odvolací soud zkoumal, zda kopie podacího
lístku a zpráva pošty ze dne 7. 12. 2004 dokládají podání zásilky ze dne 31.
10. 2002, dospěl však k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná
uvedené podání ze dne 31. 10. 2002 soudu zaslala, a soud prvního stupně proto
správně vyšel pouze z opožděného vyjádření ze dne 6. 1. 2003, v němž (stejně
jako v podáních pozdějších) žalovaná neuvedla vážný důvod, který jí bránil, aby
se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřila, ani neodkazovala na žádné
předcházející podání datované 31. 10. 2002.
Žalovaná napadla rozsudky soudů obou stupňů dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm
uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/ a b/
o.s.ř. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí „spočívá na řízení“, které je
postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka napadá
skutkový závěr obou soudů o tom, že byla ve lhůtě určené k vyjádření nečinná,
neboť naopak žádala o prodloužení lhůty, jak potvrzuje vyjádření Č. p. s.p. o
zásilce ze dne 31. 10. 2002. Má za to, že ji nelze vydáním rozsudku pro uznání
postihovat za ztrátu uvedené zásilky, když pochybení je na straně Č. p. s.p. Z
tohoto důvodu dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
neprokázala zaslání podání ze dne 31. 10. 2002, které obsahuje i její vyjádření
k žalobou uplatněnému nároku a sdělení, že v určené lhůtě nestihne zjistit a
uvést adresy svědků. Žalovaná vyjadřuje přesvědčení, že v řízení neměla možnost
prokázat oprávněnost svého nároku na užívání předmětného bytu. Odvolací soud
podle ní nezohlednil ani právní názor Nejvyššího soudu (vyjádřený v usnesení ze
dne 12. 8. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1109/2004), který blíže vymezuje podmínky
aplikace § 114b o.s.ř. pokud jde o povahu věci a okolnosti případu. Podle
dovolatelky se uvedený postup uplatní především pro majetkové spory, a takovým
projednávaná věc není. Dovolatelka spatřuje vadu řízení v okolnosti, že soudy
obou stupňů jednaly s její zástupkyní na základě „právně nezpůsobilé“ plné moci
ze dne 16. 4. 2002, která zmocňovala zástupkyni žalované k zastupování ve věci
přechodu nájemního práva k bytu. Navíc soud prvního stupně vyzval žalovanou ve
smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. teprve po čtyřech měsících od zahájení řízení v
červnu 2002 a rozsudek pro uznání vydal následně až 30. 5. 2003, takže nelze
mít za to, že by vydání usnesení podle § 114a odst. 1 o.s.ř. řízení urychlilo.
Odvolací soud se dle názoru dovolatelky nezabýval ani otázkou řádnosti
procesního postupu soudu prvního stupně, ani úplností jeho skutkových zjištění
z hlediska příslušných ustanovení hmotného práva. Dovolatelka rovněž uvádí, že
pokud jí soud uložil vyklizení bytu, měl by se z pohledu dobrých mravů zabývat
i případným určením bytové náhrady. Nadto podle ní soudní praxe (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000) vylučuje, aby se
pronajímatel úspěšně domáhal vyklizení bytu matkou nezletilého dítěte, jíž bylo
dítě, na které přešlo právo nájmu podle § 179 obč. zák. ve znění účinném do 31.
12. 1991, svěřeno do výchovy. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací
soud nejdříve odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a poté zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Žalobci navrhují dovolání zamítnout.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 30. 5. 2003, č.j. 11 C 207/2002-18, ve znění opravného usnesení ze dne
13. 10. 2003, č.j. 11 C 207/2002-26, který byl rovněž dovoláním napaden, však
za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka
uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž
podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek
funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon
30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2003, č.j. 11 C
207/2002-18, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2003, č.j. 11 C
207/2002-26, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1
o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, včas,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo
dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ani vady uvedené v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost
dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelka uplatňuje především nesprávnost skutkových zjištění, když brojí
proti závěru odvolacího soudu, že neprokázala doručení podání ze dne 31. 10.
2002 soudu ve stanovené lhůtě. Dovolací přezkum je však s ohledem na to, že v
úvahu přichází přípustnost projednávaného dovolání pouze podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., omezen jen na posuzování otázek právních. Jestliže tedy
dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění
ohledně její kvalifikované nečinnosti ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř., nemohou
tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní ani
námitka vady řízení. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod
vadu řízení, které se soudy obou stupňů měly dopustit tím, že jednaly s právní
zástupkyní žalované na základě „právně nezpůsobilé“ plné moci, nemůže tato
námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a
Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení
skutečně postiženo. Pro úplnost lze však dodat, že není důvodu nepovažovat
zastoupení žalované za řádně doložené plnou mocí ze dne 16. 4. 2002, založenou
na č.l. 13 spisu, jíž je zástupkyně zmocněna nejen k „zastupování ve věci
přechodu nájemního práva k bytu v P., Č. 45“, nýbrž (shodně jako v posléze
předložené plné moci ze dne 30. 10. 2002 – č.l. 39) též k zastupování „ve všech
právních věcech“.
Pokud za vady řízení dovolatelka označuje vydání usnesení podle § 114b odst. 1
o.s.ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §
153a odst. 3 o.s.ř., nejedná se obsahově o námitku vad řízení, nýbrž o námitku
nesprávného právního posouzení věci, jelikož dovolatelka touto námitkou ve
skutečnosti zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o splnění
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, tedy právního závěru, na němž
spočívá napadené rozhodnutí ve věci samé. Touto námitkou tedy byl uplatněn
způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval.
Nejprve však bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí má (z hlediska
dovoláním vymezených právních námitek) po právní stránce zásadní význam. Podle
§ 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Výklad ustanovení § 114b o.s.ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o.s.ř. je
v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp.
zn. 26 Cdo 390/2003, a usnesení Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1878/2002, a z 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004) ustálen potud, že
vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny
všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o
nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Přezkoumání
rozsudku pro uznání odvolacím soudem je možné - vedle vad uvedených v § 205a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. - jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o.s.ř. V případě,
že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3
o.s.ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání
předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o.s.ř.). Jsou-li tyto
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se
omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit
smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o
řízení, které je podle § 118b odst. 1 o.s.ř. koncentrováno ze zákona. V
odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a
úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Z vyložené povahy rozsudku pro uznání vyplývá, že pokud se žalobce domáhá
vyklizení bytu bez zajištění náhrady a soud musí na základě fikce uznání vydat
rozsudek pro uznání (jímž žalobnímu návrhu zcela vyhoví), logicky zde nemá
místa úvaha o možnosti podmínit vyklizení zajištěním bytové náhrady (a to ani s
poukazem na rozpor s dobrými mravy).
Se zřetelem k výše vymezenému rozsahu odvolacího přezkumu je též zřejmá
nepřiléhavost argumentu dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval úplností
skutkových zjištění z hlediska příslušných ustanovení hmotného práva.
Smyslem výzvy podle § 114b o.s.ř. je zjistit, které právně významné
skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a
které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o.s.ř.), aby
tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (§ 114a odst. 1
o.s.ř.). Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle § 114b odst. 1 o.s.ř.,
jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo
okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci,
která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou
vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho
složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které
nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení
podle § 114b odst. 1 o.s.ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura,
ročník 2004, pod č. 173).
Rovněž v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení
v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě
připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení
obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné
uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po
žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci
samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy
při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné
uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud
uložil žalovanému podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. podat vyjádření ve
věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §
153a odst. 3 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp.
zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2004, pod poř. č. 41, nebo citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).
Z uvedeného výkladu se podává, že kvalifikovaná příprava jednání je
pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela
jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1
o.s.ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004).
Má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok
uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst.
3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku
pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i
když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2005,
pod č. 69, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod poř.
č. 21).
V citované judikatuře (tj. ani v dovolatelkou citovaném usnesení sp.
zn. 21 Cdo 1109/2004) nemá oporu právní názor, že postup podle § 114b odst. 1
o.s.ř. je omezen na „majetkové spory“ (mezi něž dovolatelka spor o vyklizení
bytu zjevně nezahrnuje); řada citovaných rozhodnutí, v nichž dovolací soud
postup dle § 114b odst. 1 o.s.ř. akceptoval, se týkala právě sporů o vyklizení
bytu (sp. zn. 26 Cdo 390/2003, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, sp. zn. 26 Cdo
2136/2004).
Pokud se žalobou o vyklizení bytu žalobce domáhá vyklizení žalovaného s
tvrzením, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, a žalobce popírá, že by
na žalovaného přešel nájem bytu ze zemřelého nájemce podle § 706 obč. zák.,
nelze takový spor bez dalšího považovat ani za bezdůvodné uplatňování práva,
ani za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s
využitím postupu dle § 114b odst. 1 o.s.ř. Předpoklad, že povaha dané věci
nevylučovala postup dle § 114b odst. 1 o.s.ř., je tak v souladu s výše
citovanou judikaturou.
Přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu nebo s hmotným
právem nemohou založit ani věcné námitky žalované proti důvodnosti žaloby o
vyklizení, kterými by se soud mohl zabývat jen v případě, že by je uplatnila ve
třicetidenní lhůtě stanovené podle § 114b odst. 1 o.s.ř., což se v dané věci
nestalo (k tomu viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003,
sp. zn. 12 Cmo 153/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
4/2004, pod poř. č. 32), a proto se jimi nemohl zabývat ani Nejvyšší soud.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26
Cdo 503/2000, je rovněž nepřípadný, neboť (jak sama dovolatelka správně uvádí)
v uvedené věci byl vysloven právní názor, že je vyloučeno, aby se pronajímatel
úspěšně domáhal vyklizení bytu matkou nezletilého dítěte, na něž přešlo právo
nájmu podle § 179 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (nyní § 706 odst.
1 obč. zák.) a které jí bylo svěřeno do výchovy; o takovou situaci se však v
projednávané věci zjevně nejedná (součástí skutkového stavu vycházejícího ze
žalobních tvrzení, jež se staly nespornými na základě fikce uznání, není
skutkový závěr, že nezletilé dítě žalované splnilo předpoklady přechodu nájmu).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovanou, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 2x75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu