U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) M. N. a b) B. K., obou zastoupených JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem
se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalované Mgr. D. P.,
advokátce se sídlem Jihlava, Jiráskova 3960/32, za účasti Generali Pojišťovny
a. s., IČO 61859869, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, jako vedlejší
účastnice na straně žalované, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem v
Praze 5, Kinských 76/7, o 420.533 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 365/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 Co 174/2014-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 19.762 Kč k rukám JUDr. Jana Havlíčka, advokáta se sídlem
Jihlava, Masarykovo náměstí 110/64, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 Co
174/2014-87, ve spojení s usnesením ze dne 12. 1. 2016, č. j. 17 Co
174/2014-94, byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Jihlavě ze dne
25. 2. 2014, č. j. 3 C 365/2013-34, rozhodnuto
o nákladech odvolacího řízení a nákladech řízení mezi žalobci a vedlejším
účastníkem. K vydání rozsudku pro uznání přistoupil okresní soud po marném
uplynutí lhůty pro vyjádření k výzvě dle § 114b odst. 1 o. s. ř., v jehož
důsledku došlo k fikci uznání nároku žalovanou. Odvolací soud v souladu s
ustanovením 212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 205b o. s. ř. přezkoumal
rozsudek pro uznání a dovodil, že byly naplněny podmínky pro jeho vydání.
Neztotožnil se s tvrzením žalované, že v podání vyjádření k žalobě jí zabránily
vážné důvody, neboť její zdravotní potíže nebyly takového charakteru, aby jí
znemožnily alespoň sdělit soudu, že má vážný důvod, pro který se nemůže
vyjádřit ve stanovené lhůtě. Zdůraznil, že si žalovaná jako advokátka musela
být vědoma závažnosti výzvy ve smyslu § 114 b odst. 1 o. s. ř., sama
připustila, že spor konzultovala s kolegyní a uvědomila pojišťovnu. Proto
odvolací soud neshledal důvody tvrzené žalovanou za závažné, odůvodňující
nevydání rozsudku pro uznání.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v rozdílném rozhodování dovolacího soudu, a důvodnost v nesprávném
právním posouzení věci. Dle dovolatelky nebyly v dané věci splněny podmínky pro
vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť již sama žaloba trpěla vadami.
Dovolatelka je dále přesvědčena, že jí v podání vyjádření bránily závažné
důvody, jež odvolací soud neuznal. Těmito důvody jsou dle dovolatelky závažné
psychiatrické obtíže, kterými dovolatelka dle vyjádření ošetřujícího psychiatra
trpí, zejména těžký depresivní stav projevující se výpadky paměti.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že byly splněny podmínky pro
vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř., byly tedy splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání, neboť nastala fikce uznání rozsudku a důvody, jež považuje
dovolatelka za závažné, odůvodňující promeškání lhůty k vyjádření, považují
žalobci za lživé, účelové a dodatečně vykonstruované. Rozhodnutí odvolacího
soudu považují za správné, a proto navrhují zamítnout dovolání v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky právnického vzdělání dovolatelky (§ 241 odst. 2 písm.
a) o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné z důvodu rozdílného rozhodování
dovolacího soudu. Ačkoli takové znění přesně neodpovídá dikci ustanovení § 237
o. s. ř., bylo by možno dovodit, že dovolatelka spatřuje předpoklad
přípustnosti dovolání v řešení otázky hmotného či procesního práva rozhodované
dovolacím soudem rozdílně, avšak podle konstantní judikatury dovolacího soudu
má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno nejen
to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i rozdílná
rozhodovací praxe, tedy rozdílné právní posouzení téže otázky v rámci
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání takto vymezenou rozdílnou
rozhodovací praxi dovolacího soudu postrádá.
Z dovolatelkou citované judikatury dovolacího soudu pak lze usuzovat
spíše na námitku rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak
ani v takovém případě nelze shledat dovolání přípustným, neboť výhrady
dovolatelky směřují především do samotného právního posouzení nároku žalobců.
Námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje žalobu jako vadnou, jsou přesně těmi
rozhodujícími skutečnostmi, které žalovaná měla uvést na svoji obranu ve
vyjádření k žalobě. Odvolací soud shledal žalobu jasnou, úplnou a obsahující
rozhodné skutečnosti, na jejímž základě bylo možné pokračovat v řízení. Žaloba
zní na konkrétní peněžitou částku, jíž se žalobci domáhají. V případě rozsudku
pro uznání se právní posouzení věci odvolacím soudu omezuje v zásadě jen na to,
zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc
uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle
§ 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Již ze žaloby ale i ze samotných tvrzení dovolatelky je zjevné, že
výzva dle § 114b odst. 1 o. s. ř. byla důvodná a oprávněná. Dovolatelka byla
vyzvána k zaplacení žalované částky před podáním žaloby a na tuto výzvu
nereagovala, z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je zřejmé, že nejde
o zcela jednoduchou věc nevyžadující rozsáhlejší přípravu ve smyslu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 173.
Uvádí-li dovolatelka judikaturu dovolacího soudu k odůvodněnosti výzvy
dle § 114b odst. 1 o. s. ř., lze na tuto judikaturu odkázat. Rozhodovací praxe
dovolacího soudu je ustálena v závěru, že kvalifikovaná příprava jednání je
pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela
jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1 o.
s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1253/2005).
Konečně dovolatelkou uváděné zdravotní obtíže či předvánoční stres
nejsou ani dle dovolacího soudu závažnými důvody, které by jí znemožnily podat
ve věci vyjádření. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vážný
důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve
lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst.
3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu
ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný
důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný
důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, Soubor C 3360).
Dovolatelka v odvolání dokonce výslovně uvedla, že podání sepsala a
chtěla odnést na podatelnu soudu, avšak pro bolesti v lýtku tak neučinila, což
si následně neuvědomila. Z uvedeného je však zjevné, že se nejednalo o natolik
závažný důvod, pro který nemohla objektivně výzvě vyhovět, ani uvědomit soud a
požádat o prodloužení lhůty pro vyjádření. Dovolací soud zdůrazňuje, že
dovolatelka je advokátka znalá práva, a tím spíše si měla být vědoma procesních
důsledků nevyhovění výzvě k vyjádření.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolatelka nevymezila „rozdílné rozhodování
dovolacím soudem“, a právní otázky, v jejichž řešení rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá, namítané dovolatelkou, byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání tak není dle § 237
o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl.
Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobcům účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří
odměna advokáta zastupujícího žalobce za podání vyjádření k dovolání ve výši
16.032 Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada
hotových výdajů advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky) a a 21 % DPH
ve výši ve výši 3.430 Kč, tj. celkem 19.762 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu