28 Cdo 294/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Ing. J. A., P., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 460/2013, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 29 Co
167/2015-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně (Obvodního soudu pro Prahu 3) ze dne 20. února 2015, č. j. 4 C
460/2013-134, v napadeném výroku I tak, že uložil žalované povinnost uzavřít se
žalobcem dohodu o převodu pozemku parc. č. 470/1 v katastrálním území L., obec
P., k uspokojení nároku žalobce (oprávněné osoby) na převod náhradního pozemku
za pozemky, které mu nelze vydat, plynoucího z žalobcem označených rozhodnutí
pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „zákon o půdě“); přitom odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně pro nedostatek naléhavého právního zájmu potvrdil v současně
napadeném výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že převodem pozemku
parc. č. 470/1 je uspokojena část restitučního nároku žalobce v rozsahu 283 255
Kč (vše ve výroku I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (které v
dovolání současně ocitovala), dodávajíc, že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“. Přitom shrnula dosavadní průběh řízení před soudy
nižších stupňů, namítajíc, že „soud prvního stupně věc posoudil věcně správně,
když podanou žalobu zcela zamítl, neboť ocenění odňatého pozemku coby pozemku
stavebního, není v tomto konkrétním případě možné“, odkazujíc „v celém rozsahu
na odůvodnění soudu I. stupně – se kterým argumentačně zcela souhlasí“, a
dodávajíc, že „vyřešení uvedené právní otázky je v kompetenci dovolacího soudu
ve smyslu ust. § 237 občanského soudního řádu“. Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je
obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodu
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které
pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního
posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před
soudem prvního stupně nebo v dovolacím řízení (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále
zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Dále srov.
též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014,
sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14,
nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových
stránkách Ústavního soudu). Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým
vymezením přípustnosti a důvodů dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání a důvodů dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných
částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě
nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.). K podanému dovolání sluší se – přes shora uvedené – odkázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu zabývající se otázkou ocenění pozemků, které
nemohly být oprávněné osobě vydány, v níž dovolací soud vyslovil a odůvodnil
závěr, dle nějž náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který
měl pozemek v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového
předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby
tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho
zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Dovolací soud
však ve své rozhodovací praxi také konstatoval, že v situaci, kdy byly pozemky
v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně
byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace,
vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby), je
potřeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14
odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010).
Otázka ocenění nevydaného pozemku (žalobci nebylo vydaných víc pozemků, ale
rozhodující pro projednávanou věc je ocenění jen jednoho z nich – dále jen
„předmětný pozemek“) je přitom úzce spjata s řešením otázek skutkových, pro něž
rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž
prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je založeno na
závěru, že již v době přechodu pozemku na stát byla jistá jeho budoucí zástavba
(pozemky byly určeny k výstavbě), a je proto nezbytné ocenit jej jako stavební. Za této situace rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z výše citované ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu stran oceňování nevydaných pozemků. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li, že dovolání podává i proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu), ve vztahu k tomuto (akcesorickému) výroku také neuplatňuje
žádnou dovolací argumentaci, takže ani ohledně něj neotevírá žádnou otázku
procesního (či snad hmotného) práva, pro kterou mohla by být založena
přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3
věty první o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným
dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto již pro jeho vady a kdy i případné náklady žalobce spojené s podáním
velmi stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto konkrétním případě pokládat
za účelně vynaložený náklad k uplatňování nebo bránění práva. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.